Ender komentáře u knih

Showtime, ladies and gentlemen, pojďme se podívat do pompézní Kuby, projeďme v kabrioletu každičkým jejím koutkem, penetrujme, perforujme a performujme palindromatickou, přesmyčkovitou, perturbační přítomnost slavné Havany v podvratné postmoderní knize, která s vámi zamává více než prohýřená noc v kabaretu či nightclubu po deseti sklenkách daiquiri. Tři truchliví tygři oslavují bohatost života, krásu žen, ale hlavně jazyka, a proto mluví, tlachají a handrkují se o literatuře, estetice, hudbě, o všem a o ničem i o Nietzschem v krásné, rázné, někdy strázné knize, kterou by možná napsal Joyce, kdyby zavítal na Kubu a opojen alkoholem a rozjařen životem by potřeboval vše otisknout na papír, aby nevybuchl ve spontánní emanaci bytí. Život v sevření literatury, literatura v sevření života.

Pod kůží... pod kůží jsme všichni stejní. Mimozemšťani jsou jako lidi, lidi jsou jako zvířata. Jak prohlásil o zvířatech Jeremy Bentham "Nezáleží na to, jestli dokážou mluvit, nebo rozvažovat... ale jestli dokážou trpět?" A v tomto ohledu mezi námi není rozdíl. Celá kniha na mě působila velice smutně, nejen v tom, jaké utrpení působí jeden druh druhému, ale i v tom, jak jsou postavy k knize, jednotliví tvorové, na tomto světě neskutečně osamělí. Hlavní hrdinka, mimozemšťanka Isserley je vykázána ze své domovské planety a žije na skotské farmě spolu se svými druhy, ale ti jsou hloupí dělníci, vyvrhelové, co se starají o lidské úlovky, a ona není schopná s nimi najít společnou řeč... stejně tak s lidmi, které jezdí lovit, a kteří mluví jazykem, jemuž má problém porozumět. Sama je zdeformovaná, přetvořená do lidské podoby a má tak potíže i s vlastní identitou. Její osud je bezvýchodný, opuštěný. Tak jako jsou opuštění dělníci na farmě dělající monotónní krvavou práci, tak jako stopaři na skotských silnicích nemající práci, rodinu...
Michel Faber napsal mnohem víc, než běžný scifi hororový příběh o lovci lidí. Je to sonda do nitra nás samotných, do našich krutosti, našich osamělostí, našich necitlivostí.

To Telly: Pokračování s největší pravděpodobností nebude. Původně jsem byl s Plejádou domluven na překladu celé tetralogie, ale díky nekalým praktikám dotyčného nakladatelství se další díly nechastají. Přitom je to škoda, doma mám v originálu další dvě knihy (First Rider´s Call a Blackveil) a rozhodně bych se rád pustil do jejich přeložení. Ale na to by byla potřeba aspoň drobného finančního obnosu, což ze strany Plejády, která je v konkurzu, nehrozí.

Značně těžká kniha a můj jasný kandidát na nejlepší fantastickou knihu roku. Na obálce je Anatém přirovnáván ke Jménu růže a Duně. Podle mě první příměr je nepochybný - spletitost klášterního prostředí, filosofické disputace a asketický život místních znavačů je téměř shodný s Ecovým románem. Co se týče Duny, podobnost vidím pouze v komplexnosti, nikoliv v tématu. Naopak prvních dvě stě stran mi hodně připomnělo - myšleno nijak zle - Harryho Pottera. Mladí frátové a sůry žijí takovým kampusovským životem, kdy se účasní přednášek, poslouchají příkazy svých vedoucích, vymýšlejí vlastní tajné pikle a v určitý věk se musí při obřadním ritu rozhodnout pro jednu z možných profesních drah, což mi hodně evokovalo volení studentů do Bradavických kolejí. Poklidné vyprávění se někdy kolem tří sté strany změní v celkem dobrodružnou jízdu, pak se kniha opět zklidní v dlouhých filozoficko-matematicko-kosmologických debatách, aby mi konec vyrazil dech neskutečným sci-fi finišem.

Řekl bych, že s takovouhle knihou by nedokázal přijít žádný současný český autor, proto zároveň oceňuju Kotrleho překlad; originál zprostředkoval vskutku bravurně a ani si nechci představit to množství práce, která za tím stojí.

Závěrem podotýkám, že bych se vůbec nerozpakoval zařadit knihu do školních osnov a kánonu klasických děl světové literatury.

Nevím, jak tuto knihu označit: jako modelová kniha pro 21. století a zároveň vrchol postmoderny, přimčež tato kniha završuje veškeré její snažení - nic vyššího, lepšího, specifičtějšího už nemůže v postmoderně vyjít. A nebo jako samostatný útvar, jenž nesnese žádné srovnání a naopak rebeluje proti vešekerým narativním literárním přístupům, kniha, jež jak na nějakém magickém koberci levituje nad všemi ostatními díly, a svou aliteratrou, akauzální narací a jiným novátorským přístupům se vymezuje vůči všem předchozím stylům a vzpírá se zařazení. Proto ani já se nebudu pokoušet o zařazení: jednak bych to nesvedl, jednak jakékoliv škatulkování by knize pouze ublížilo a zakrylo její nesmírnou originalitu.

Kniha je totiž naprosto geniální: je v ní tolik příběhů, osudů, linií, jež se knihou proplétají, občas zmizí do ztracena, občas se znovu objeví, kolik jsem nezažil v žádné jiné knize. Je to jako řeka, neskutečně mocná a dynamická, do které se občas zamíchá nějaký přítok, aby byl bez milosti pohlcen šíleným proudem Bolanovy literární geniality. Protéká tu detektivní zápletka, milostný příběh, filozofické úvahy, strohé policejní zprávy, historická freska, žurnalistické postřehy, vše ve víru stovky lidských osudů a příběhů. Tak, a teď vše sečíst a tisíckrát znásobit a vaše představa se ani nepřibližuje tomu, o čem mluvím. Dávám pět hvězdiček, ale procentuální hodnocení zde pozbývá smyslu. Tohle je trancendentální zážitek.

Další upíří román? Podlehl snad Simmons fenoménu Meyerová? Och, ale kdeže. 'Děti noci' jsou příběhem z roku 1992, a přístup Simmonse je úplně jiný než meyerovští třpytiví upíři bojuící proti testosteronovým polonahým vlkodlakům. Simmons - jak ho známe z Terroru, Drooda neb Black Hills - je realistický, příběh je zasazen do skutečných reálií postkomunistického Rumunska, kde po konci Ceausescovy diktatury vládne chudoba a chaos. Stejně tak upíři jsou vysvětleni realisticky, jako lidé zasaženi určitým typem nemoci, kteří jsou 'tak trochu jiní než my.' Tím se ale neztrácí tajemnost a zajímavost. 'Děti noci' jsem četl již dávno, ale vím, že příběh byl napínavý, možná na mě trochu příliš thrillerovský, závěr mi přišel laciný, jak z hollywoodského filmu. Ale intermezza, ve kterých mluví Vlad Tepes o sobě a své minulosti, byla tak krásná, že už jen kvůli nim stojí za to knihu přečíst.

Tři roky po Chybě je tu sbírka povídek, která je svým tématickým laděním svému předchůdci dost podobná - protagonisté se taktéž dopouštějí 'chyb', ve své nedokonalé lidské podstatě se mýlí, marně hledají, tápají, trpí, jsou vhozeni doprostřed prázdných rozhovorů, osamělých míst a do toho se snaží dělat to, co se snažíme všichni - žít. 'Zůstaňte s námi' je velice lidská sbírka, která popisuje situace, které všichni prožíváme. Nejsou to fantastické šokující příběhy, spíše přesné sondy do lidského nitra, které je v dnešní konzumní společnosti tak trochu vyprázděné, trochu zoufalé.
Styl jazyka stojí o třídu výš než přechozí 'Chyba', je úsporný, básnický, barvitý. Tohle není jen řemeslná práce...to je ryzí umění, nenapodobitelné, nenaučtitelné. To buď člověk v sobě má, nebo nemá. Marek je velkým talentem na české literární scéně. Nakonec bych dodal jen toto: výsledný dojem z knihy jsem neměl mírně pesimistický a nostalgický, ale naopak pozitivní, nabil mě optimismem. Protože je skvelé, že v době facebooku, reklam, a úpadku literatury můžu říct, že znám někoho, kdo nejen čte, ale i píše, a nejen píše, ale píše skutečně bravurně. Z mých bývalých známých: alkoholici upití k smrti: nula. Talentovaní spisovatelé: jeden. Dobré skóre :)

Pražský hřbitov je geniální kniha, brilantně napsaná, ale jak říkal překladatel Jiří Pelán, 'možná až příliš na vkus čtenáře.' Je to jako stůl plný vybraného jídla - kde je jídla tolik a je až tak chuťově bohaté, že člověk se začne zajídat, neschopen ocenit všechny nuance a časem se unaví - a nejradši by se od těch lanýžů a husích paštik a medových omáček vrátil k něčemu obyčejnému. Ale takové jsou téměř všechny Ecovy romány.
Zasazení románu do konce 19. století mi přišlo zajámavější než přechozí romány, ať už Ostrov včerejšího dne (16. století, období baroka) nebo Baudolino (12. stol., výpravy na východ). Příběh byl aktuálnější, zajímal se nejen o italské období risorgimenta a garibadldovskou revoluci, Prusko-Francouzskou válku a Dny Komuny, nebo Dreyfusovu aféru, ale krásně pospal 'zeitgeist' paranoidního 19. století ve svém neustálém podezřívání a vymýšlení si fiktivních nepřátel. Hlavním tématem je proto padělání dokumentů, ovlivňování veřejného mínění a hýbání historií ve svůj prospěch. Takové machinace jsou v naší současnosti velcie aktuální, ať už jde o americkou aféru s 'vymyšlením si' hrozby jadernch zbraní v Iránu, nebo pochybnosti o pravdě 11. září. Média vytváří umělý obraz skutečnosti, a ten je tak silný, že téměř není možné nebýt jim přesvědčen. To ukazuje i Eco ve svém románu. Historie je jen hra mocných - vše je účelové, vše je vykonstruované.
Možná je to jen můj pocit, ale Eco na stará kolena získal úžasný smysl pro humor, kterým je kniha prosycena. Eco má nad věcmi nadhled s povahou starého profesora je s úžasným vtipem glosuje. Stačí si přečíst úvod, kde hlavní hrdina kritizuje všechno kolem sebe - příliš vyměšující němce, do sebe zahleděné francouze, pederastické kněze, zrůdné židy atd.
Kolem a kolem mi Pražský hřbitov přišel jako nejlepší kniha poslední doby, v kontextu Ecových knih jí stavím na rovinu s 'Růží' a 'Kyvadlem'. Jak řekl Jiří Pelán, 'Eca nelze nečíst.' Doporučuju, abyste se tímto řídili ;)

Žák Richarda Dawkinse překládá nový koncept evoluční biologie, a upozorňuje, že pojetí přírodního výběru nemáme interpretovat mezidruhově, ale vnitrodruhově. Řečeno trochu Sartrovsky, ti skuteční nepřátelé jsou ostatní příslušníci vašeho druhu. A ještě jinak - utíkající gazela nemusí být rychlejší než gepard, stačí, když je rychlejší než jiná gazela. No, ale co je podstatné pro Ridleyho evoluci je sexualita, na kterou Ridley vlastně vše redukuje. Sexualita je hlavní (a vlastně výlučný) generátor evolučního procesu. Ridley se zamýšlí nad původem naší sexuality, jejím účelem (proč se spíše nerozmnožujeme mitoticky či meiózou), rozmnožovacími strategiemi, a s tím spojenou i sexuální přirozeností. Podle Ridleyho je přirozeně daná mužská polygamie, a ženská monogamie. Tento bod se stal možná nejkontroverznějším tvrzením, které rozlítilo sociology (Pierre Bourdieu), kulturní antrpology (Margaret Mead) a všechny zastánce genderových studií.
Jeho názory jsou v knize předkládány srozumitelně, s explanační silou. Pokud jste v souboji evoluční biologie/sociologie na straně biologů, pak věřím, že vás kniha přesvědčí.

Hal Duncan má jistě talent pro psaní - jak pro prózu, tak poezii. Ale mám pocit, že se někde urpostřed svých studií až moc zamiloval do Jamese Joyce a všechny ty Odysseové a Finneganovy plačky mu udělaly chaos v hlavě - Pergament pak vypadá jak fantasy epigonie slavného autora. Má to pravdu dobrý nápad, skvělou formu, výtečnou volbu slov - ale co s tím, když se vůbec neorientujete v příběhu? Skáče to sem a tam, hrdinové mění svá jména, jak se dostávají do jiných 'vrstev', takže si nejste jisti, zda to jsou pořád ještě oni. Do toho to skáče v čase, vy neméte žádný pořádný zachytný bod, kam Duncan s příběhem skočil, po většinu času nevíte, co čtete a čekáte, kdy se to spojí a vy se začnete orientovat.
Někde v půli by to mělo - prý - začít dávat smysl. Pokud s tím budete mít trpělovost, myslím, že budete silně odměneni. Ale pro mě to bylo prostě nestravitelné. Zajímavý literární experiment. pro někoho jistě geniální - pro mě spíše jen chaotické, rozpadlé a nudné.

První Fowlesova kniha měla na mě doslova zdrcující účinek. Únosce Frederick Clegg je typickým produktem poválečné Británie - jeden ze středostavovských maloměšťáků, tupě zahleděných do sebe, s představivostí a vnitřním životem mouchy. Snaha dostat se na úroveň buržoazie způsobuje Cleggovu nesnesitelnou hyperkorektivní výslovnost, až fanatické dodržování konvencí. Dělá, co si myslí, že by se mělo dělat, co ho naučila prudérní teta, je bez vlastního názoru. Clegg je sběratel motýlů - symbol toho, že jeho činností není tvořit krásu, ale zabíjet jí, potlačovat jí. Symbolizuje mrtvé ustrnutí, pouhé příživnictví na tom, co je krásné.
Miranda je studentnkou výtvarného umění - schopná vnímat život, milovat ho. Schopna oceňovat všechny nuance a detaily krásných uměleckých děl - ať už jde o malířství, hudbu či literaturu. Clegga intelektuálně ve všem převyšuje, kromě jednoho - je nesvobodná. Z toho vzniká i zajímavý nejednoznačný vztah mezi tím, kdo je pánem situace - Miranda nařizuje, snaří se ho učit, přirozeně stojí nad ním. Clegg je pánem pouze v tom, co si uzmul násilně.
Dvě narativní linie téhož příběhu dělají z románu 'experimentální' román - Clegg vypravuje svůj příběh, poté Miranda vypravuje to samé, ale ze svého pohledu. Pokud se bojíte, že se díky tomu budete nudit, nebojte. Právě naopak.
Spojení 'pokleslého' thrilleru s 'vysokou' formou literatury (společenskou kritikou doby) dělá z románu 'postmoderní' román.
Fowlesův Sběratel patří k jeho vrcholům. Geniálně psychologicky propracované, tak, že můj pohled na Clegga se neustále měnil - mírné sympatie s neschopným člověkem, který ze zoufalství dělá zoufalý čin, pak opovržení, pak lítost...nakonec nenávist. Po dočtení se mi možná všechny pocity spojily v jeden - a já si uvědomil, že Fowles si za tenhle román zaslouží absolutorium. Jeden z mála autorů, kteří mají svými díly skutečně co říct.

Nádherná knížka. Profesor historie volí místo 'velkých' vyprávění ty 'malé', točící se kolem jeho předků, kteří v rodinné tradici pracovali jako jezní u břehů řek, bez ambicí, monotónně, tak jako tok řek, jež v kraji plynou pomalu, zaneseny bahnem. Příběh o vysoušení zatopené krajiny, o osudech obyčejných pověrečných lidí, o životě v kouzelné krajině, kde v zákrutech řek vzniká sexuální zvědavost, kde se dětské hry hrají v prázdných mlýnech, kde se vyrábí pivo a nad tím vším létají britské bojové letouny směřující do Německa. Celosvětová historie se tu prolíná s tou lokální, realita se sněním. Kniha, která se zamýšlí nad smyslem dějin, nad smyslem lidstva, které opakuje stále ty stejné chyby, nad jeho osudem. Nádherná knížka.

Duna je asi nejslavnější sci-fi všech dob, která prošla zajímavým vývojem. V roce 1966 získala nejprestižnější ocenění Hugo a Nebula, a přesto musela čekat téměř dvacet let, než se proslavila. Důvodem bylo to, že v šedesátých letech sci-fi prostě nebylo v kurzu, a mimo uzavřený okruh fanoušků se nedostala. Ovzduší je změnilo v 70. letech. Možnosti audiovizuálního zobrazení pokročily rychle dopředu, George Lucas natočil Hvězdné války, pak v roce 82 Spielberg E.T. mimozemšťana, a najednou se sci-fi stalo hitem. Pyšní američané hledali ekvivalent geniálního Pána prstenů, který se k jejich nelibosti zrodil v Británii - a tímto ekvivalentem se stala Duna. Kniha, která stejně jako Pán prstenů je natolik komplexní, že vytváří uvěřitelný bohatý svět s vlastním pozadím mýtů, filozofií, společenských struktur, ekologií ale i jazyků a nejjemnějších psychologických profilů.
Pokud se ptáte, proč by Duna měla být neslavnější sci-fi, tak je to právě tento důvod. Naprostá poctivost z pera Franka Herberta, jenž domyslel Dunu do nejmenších podrobností, které nemusejí být všechny popsány v knize, ale vy cítíte, že jsou tam někde v pozadí, a proto jeho příběhu věříte. To je přece to, co dělá z příběhu DOBRÝ příběh - to, že postavy nevnímáte jako postavy, ale jako skutečné lidi, že s některými souhlasíte, některé nemáte rádi, a že po dočetění knížky si vyklepete boty od písku, který se do nich během čtení musel dostat - a pak se jen dívíte, jakto že v nich žádný písek není.

Překvapuje mě velmi nízké hodnocení knihy, a nejspíš by překvapilo i ty, kteří rozhodli o tom, že tato kniha získá cenu World Fantasy Award. Píseň Kálí je totiž velmi dobrou knížkou. Ne tak dobrou jako pozdější Simmonsova díla, samozřejmě....přece jen je to jeho prvotina. Ale sakra, z knihy je prostě cítit ten až neuvěřitelný talent, který pak nabere skutečné obrátky v Hyperionu. Zobrazení dusivé atmosféry Kalkaty, ve které se mezi brečícíma dětma na ulicích a tradičnymi náboženskými rituály skrývá všudypřítomné zlo zvládá Simmons výborně. Je to kratší příběh, napsaný ne tak sebevědomě a rozmáchle, ale spíše skromně, jakoby Simmons ještě netušil, jak dobrý je spisovatel. Píseň Kálí vřele doporučuju, nemůže urazit, a konec je naprosto skvělý.

Jak vypadá takové pokračování jedné z nejlepších sci-fi všech dob? Samozřejmě se nabízí odpověď, že kvalita z tak vysoko nastavené laťky musela jít nutně dolů. Nemyslím si, že tohle je ten případ. V době, kdy jsem to četl (asi v 16 letech), se mi Endymion líbil mnohem více než Hyperion. Jeden z důvodů je větší dobrodružnost. Jako na výletu kouzelným vláčkem jsem si přišel, když jsem cestoval s hrdiny skrze jednotlivé světy, kteří projíždějí na voru po světové řece Thetys. Prostředí se neustále mění, z technologicko-průmyslového Tau Ceti se dostaneme na vodní planetu Mare Infinitus, pak zamrzlý svět, pouštní planetu. Je to v podstatě to největší dobrodružství, jaké si lze představit. Druhý důvod je milostný příběh, který v Hyperionu chyběl. Raul a Aenea je úžasnou dvojicí spojenou osudem, která se musí s pomocí modrého androida vypořádat s nesnázemi na jejich fantastické cestě. A v neposlední řadě je to i postava Štíra, tajemného ocelového monstra který cestuje časem - v Endymionu je totiž na straně dobra, ochránce Aeney jako budoucí spasitelky.
Když si tak na to vzpomenu, Endymion (a Vzestup Endymionu) byl knihou, která mě bavila snad úplně ze všech nejvíc.

Nabubřele tlustá městská fantasy, která se náhle objeví, vyroste jako nějaký zmutovaný živočich, nesouměrný komplex, výsměch všem lineárním principům a proporcím. Palimpsest grotesknosti, který Mieville jako zrezivělý lak nanesl na tradiční prvky fantasy románu a udělal z něj něco nového, něco, co to ještě nebylo. Barokní popisy vévodí celé knize, roztahují jí do monstrózních rozměrů, a pronikají skrze dimenze - pokud má kniha nějakou vadu, pak je jí toto. Další Mievillovy knihy jsou jakoby skromnější, psány sevřenější rukou, racionálnější myslí. Perdido je kniha, kterou zachválila elefantiáza, a která nabobtnala do racionalitě se vymykající podoby, pobodné postavě Sloního muže v Lynchově slavném filmu. Já si ovšem v takové bizarnosti, záchvatu šílenství, našel své klady, a proto je pro mě Perdido nejlepší Mievillovou knihou. Město totiž díky němu dostalo jasné kontury, zabarvilo se do všemožných barev, načichlo zápachem protékající olejovité řeky, potem lidí ztrácejících se v klaustrofobní megalomanii města. Zvuků je najednou všude tolik, že vytváří všepřítomnou otravnou kakofonii. Mievillovi se podařilo to, co možná ani nečekal. Inspirován Johnem M. Harrisonem, Mervynem Peakem nebo Bruno Schulzem se mu podařilo vzít starý koncept běžné fantasy literatury, našroubovat na něj dřevěná křídla, přetvořit jeho vnitřní orgány do podivné dekadence a vyslat ho do světa, kde prorazí natolik, že definuje žánr nový - New Weird.

Jeden Kingův přítel mu kdysi řekl: 'Steve, vykašli se už na ty horory a začni psát něco seriózního.' Samozřejmě je to nesmysl - nemůžete nařizovat spisovateli, co má psát. Spisovatel píše to, co ho baví, co mu něco říká - jinak psaní nevyhnutelně ztratí na kvalitě. Ale ten Kingův přítel měl v určité věci pravdu. Kingovy mainstreamovky jsou lepší než jeho horory (aspoň podle mě). Dotýkají se hlubších lidských aspektů. V této knize je to vidět jasně. Jak Shawshank, tak třeba Tělo jsou tak silné příběhy dotýkající se těch nejniternějších lidských emocí, že překonávají většinu jeho hororů, které - ač napsány stejnou rukou - postrádají takovéto hlubší poselství. Další z Kingových mainstreamů - Zelená míle, je dalším názorným příkladem. Není náhoda, že právě tyto tři díla (Shawshank, Tělo a Míle) jsou asi nejkvalitnějšími filmovými adaptacemi. Proto si někdy říkám, že kdyby King psal více ne-hororové literatury, bylo by více geniálních knih a geniálních filmových adaptací, z nichž by některá mohla třeba i překonat dlouhodobého lídra všech filmů na ČSFD - Darabontův všem známý vězeňský opus.

Nečekal jsem, že jeden z nejsilnějších milostných příběhů, které jsem kdy četl, přijde od spisovatele hororů. Tento zdánlivý paradox ale pomine, když si uvědomím, že to napsal Stephen King. Od umí napsat dobře naprosto cokoliv. Čaroděj a sklo je ve podstatě velice originální příběh, protože je vyváženou kombinací westernu, milostného příběhu a fantasy - a knih takové kombinace příliš neznám. Z celé série Temné věže mě tento díl zaujal nejvíc. Roland je totiž úžasná postava. Tajemná, nečitelná, navíc Gilead, ve kterém žije je nesmírně zajímavé místo. Zde byl jeho svět a jeho minulost zobrazena dopodrobna...a musím uznat, že navštívit ho byl velice příjemný zážitek.

Strašně špatně napsaná knížka. Amaterismus, diletantství, tvůrčí neschopnost. 10% zajímavých myšlenek vykradeno z knihy "Svatá krev, svatý grál", zbylých 90% je laciný thriller plný logických chyb, nedomyšleností a jednoduše špatného psaní. Nedivím se, že se při jedné příležitosti Umberto Eco odmítl s Brownem setkat - kdyby mi tisíce lidí přirovnávali tuhle věc k Foucaultovu kyvadlu, taky bych byl znechucen. Neříkám, že takový typ nekvalitní literatury není běžný - spíš mě irituje jeho vynášení do nebes. Marketingová bublina. To je nejspíš ta odpověď. Jo, a Brown učí na univerzitě tvůrčí psaní. Ale come oooon. Jestli má trochu sebereflexe, tak typické nešvary začínajících spisovatelů, kteří si pletou lásku ke čtení s talentem k psaní musí ilustrovat právě na své vlastní knize.

Zlatý věk je nejlepším argumentem, proč miluju sci-fi literaturu. Žádný jiný žánr totiž není schopen vytvořit tolik nových myšlenek. V mainstreamu máte fiktivní postavy zasazeny do našeho světa - tudíž s ním nemůžete manipulovat. Co vám přináší potěšení, se omezuje na vnitřní chování postav jednající v daném neměnném světě. Sci-fi je daleko bohatší. Nejste omezeni zavedenými pravidly našeho světa. Vytváříte nový svět s jeho pravidly, zákony, společenskými zvyklostmi, náboženstvím. Technologie je jiná, filozofie je jiná, všehcno je jiné. Sci-fi dává víc možností k originalitě, konceptuálním novotám. A Zlatý věk tuto možnost využil dokonale. Proto je to kniha složitá, každá věta je svým způsobem objevná, nutí vás do konceptuálních skoků, člověk se musí zorientovat v naprosto novém světě, kde se nemůže spolehnout na předchozí zkušenosti s naším aktuálním světem.
Zlatý věk je kniha, kterou se vyplatí číst vícekrát, je v něm tolik nápadů a myšlenek, že to nestačíte zpracovat napoprvé. John C. Wright díky této knize byl přirovnáván k velikánům jako Jack Vance či Gene Wolf. A nezpomeňme, že toto byla jeho prvotina. Když se nad tím zamyslím, za svůj život jsem nečetl knihu, která by byla tak nápaditá jako trilogie Zlatý věk. Simple as that