enigma komentáře u knih
Ursula Poznanski je pro mě překvapením roku. Jo Nesbo v sukni! Pět si pět zaslouží.
Max Tegmark pozoruhodně propojuje tři entity. Matematiku, fyziku a filozofii. A ačkoliv první dvě převažují tak právě přítomnost a přesah do té třetí dávají knize doslova další rozměr. A že už tak jich máme dost.
Plytké, sterilní a (jazykem dnešních young adult) zoufale neimerzivní. Dvě hvězdy za pár pozoruhodných myšlenek ukrytých v denících smrtek.
Čím déle o knize přemýšlím, tím více ve mě sílí pocit, že by se skutečný Saracén rozhodl jinak.
Matematická kniha i přes svou populárně-naučnou formu vyžaduje od čtenáře soustředění, více než elementární znalost matematiky a v neposlední řadě představivost. Na oplátku nabízí 250 okamžiků z fantastického, ohromujícího a skutečně neskutečného univerza. Světa, balancujícího na hraně intelektuálních možností člověka a je nepochybné, že nemalá jeho část je až za ní.
Atraktivní forma a výživný obsah zaručují, že je Matematická kniha přesně tou knihou, která se v rámci rodiny předává z generace na generaci.
Možná právě proto, že je portfolio mnou přečtených knih velmi širokospektrální zanechala ve mě kniha J.Fielding nutkavou potřebu drobné filosofické úvahy na téma objektivity hodnocení. Kvalita řemeslné práce versus vhodná cílová skupina čtenářů. Mohu si vůbec dovolit hodnotit jakožto skupina naprosto nevhodná? Nakolik je mé hodnocení relevantní? A jak relevantní je hodnocení ortodoxních fanoušků autorky? Výsledný číselný výstup tak nelze brát jako měřítko obecné kvality díla, ale spíše jako vyjádření spokojenosti s knihou v porovnání s ostatními autorčinými počiny.
Povrchní, jak jen může třicetidenní exkurz být. Pouhý okamžik v existenci lidí potících svou důstojnost v takovém zaměstnání den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. 20 let. Pro někoho možná zoufalci, ztroskotanci a pro jiného hrdinové čelící nemilosrdnosti kapitalismu. Těžko chtít po autorce několikaletý experiment avšak teprve taková zkušenost může nabídnout skutečnou výpovědní hodnotu a odkrýt opravdovou bezútěšnost reality až na dřeň. Hrdinové.
Ženy, jakožto autorky krimi většinou vítám. Přinášejí specifický pohled na věc, který mě obvykle baví. Ideálním se pro mě jeví spisovatelský tandem, tedy žena/muž jako je to například v případě Larse Keplera jehož(jejichž) knihy jsou podle mého názoru tak úspěšné právě díky této skutečnosti.
Problémem tohoto debutu je subjektivní pocit, že autorka nezvládá úplně dobře mužské postavy. Nejvíce se to projevuje v dialozích, kdy jsem měl nejednou pocit, že muži takhle prostě nemluví, v běžných situacích se takhle nechovají. Jinými slovy zde ženský element prostupuje až příliš na povrch na úkor obvyklých, maskuliních vzorců chování. I přes víceméně kritický komentář bude závěr veskrze pozitivní. Příběh je totiž příjemně strukturovaný a atraktivní. Nejvíce mě zaujalo morální dilema otec-syn, Benght-Christer.
Navzdory lehce "bulvárnímu" obalu nabízí titul velmi náročný, sofistikovaný a odborný text, který nelze bezvýhradně doporučit každému. Je skutečně určen spíše studentům medicíny, lékařům či biologům. A nebo nám - nadšeným laikům. Tunami odborných termínů a faktů se budete jen velmi pomalu prokousávat. Mě to trvalo dva měsíce. Tak s chutí do toho a pevný chrup!
Zábavná a zajímavá. Co víc si přát? Snad jen zábavnější a zajímavější.
Původně jsem se odhodlával (odvažoval) s některými autorovými myšlenkami polemizovat, avšak jednalo se veskrze o drobnosti nemající na celkový myšlenkový koncept vliv. Přesto si dovolím napadnout jednu z tezí. Strana 176. Z čeho vychází Talebův předpoklad NEPŘÍMÉ úměrnosti mezi předpokládaným obdržením dopisu a jeho skutečným doručením? Je snad založen na nějakém exaktním matematickém vzorci? Vzhledem k tomu, že autor v tomto případě uvádí konkrétní číselné výstupy nemohu se ubránit myšlence, že je tento vzorec (ze své podstaty) postaven na základech právě tolik napadané indukce.
Ačkoliv to možná není podstatné, mírně mě obtěžoval pocit, že na mě z knihy dýchá arogance, sebestřednost a falešná skromnost. Neustálé, replikující se ataky na konkrétní osoby, události a činy ve mě vzbuzují překvapivé závěry stran autorovi zakomplexovanosti. Překvapivé zejména vzhledem k Talebovu nespornému intelektu. Troufalé, že?
Osobně vnímám odhalení vrahovy totožnosti hned na začátku jako velmi odvážné a sebevědomé. Tento styl vyprávění klade zvýšené nároky na udržení čtenářovi pozornosti a atraktivnosti příběhu. Denise Mina čelí tomuto nekompromisnímu faktu obdivuhodným způsobem a vítězí se ctí. Ačkoli závěr postrádá "šokující" pointu a přepálenou katarzi typickou pro skandinávskou či japonskou literaturu, je otázkou je-li tato opravdu žádoucí a nezbytná. Děkuji.
Budu upřímný. Po přečtení(zatím) čtyř knih Úterý Lobsanga Rampy mi občas na mysl vytanou myšlenky podsunující slovní spojení imaginární postava. Vzápětí se kaji za tuto neodpustitelnou herezi a ordinuji si trochu očistného sebemrskačství. Mimo to, že je Třetí oko okatou inspirací pro Smithovu čtvrtou Řeku bohů, je pro mně atmosférickým tripem kulturou fascinujícího národa. Pozoruhodnou okružní jízdou zvyky, myšlením a filozofií lidí, od kterých bychom si mohli/měli nemálo vzít.
Monotónní děj absentující dramatické zvraty či jiskřivé momenty, navíc rozložený na ploše šestsetisedmdesáti stran stává se ubíjejícím až vyčerpávajícím. Marně jsem v této koláži již stokrát viděného hledal střípky originality, či snad artefakty čehokoli pamětihodného.
Ve chvíly kdy jsem si u zhruba třísté stránky uvědomil, že jsem po třistaosmnácté upozorňován na fakt, že nejvyšším potenciálním bezpečnostním rizikem je selhání lidského faktoru jsem se pevně rozhodl nadále svým časem ve prospěch této knihy neplýtvat. Mou vzpomínkou tak zůstává subjektivní pocit, že odfiltrováním replikujícího se textu by se sice snížil počet stran na desetinu, avšak kniha by se pro čtenáře stala(konečně) poutavou, výživnou a obohacující. Jak bylo jistě původně zamýšleno.
Nakolik je status surrealisty oprávněním pro nesmyslné žvanění, skládání vět do bezmyšlenkovitých antagonismů za použití neexistujících slov je otázkou čistě subjektivní. Po útrpné cestě stopadesáti stranami a zběžném ujištění, že se ani po další stovce výpovědní hodnota textu nijak nemění volím odpad!
Již po prvních několika stranách mi na mysl vytanulo pojmenování autorovy literární formy - poetická faktografie. Příjemné, romantické, atmosférické čtení s vůní lesa a vody. Jediné co snad mohu vytknout je kvalita fotografií. Ty ze současnosti by si kniha rozhodně zasloužila barevné a klidně i ve větším formátu. Poutavost těch dobových, však toto statečně vyvažuje.
Pokračování strhujícího dobrodružství, jehož smutnou katarzí je nelidské autorovo utrpení, přináší čtenáři vycizelovanější literární styl, nezapomenutelné emotivní okamžiky a víru, že bít se za morální zásady má smysl. Děkuji.