Epes komentáře u knih
Poctivá investigativní novinářská práce. Čte se jako detektivka. Antihrdina je vyportrétován věrohodně a do detailu. I když se jedná o zápornou postavu, obávám se, že mnozí ve světě byznysu předponu "anti" pominou a budou Kalanicka dál následovat jako hrdinu, který změnil svět - a to se mu upřít nedá.
Skutečnost, že je kniha sestavená z rukopisů z pozůstalosti a zrekonstruovaná nakladatelem až posmrtně, je snad polehčující okolnost pro to, co textu zásadně chybí: propracovanost. Fakt, že Golding příběh dvakrát přepisoval a chystal se na třetí verzi dokládá, že ani sám autor nebyl s výsledkem ještě spokojený, aby ho mohl prohlásit za definitivní. Na příliš malém prostoru (140 stran) se rozebíhá několik odlišných linií - vztahy Řecka k Římu a jen zcela naznačený odboj proti římské nadvládě, lesk a bída delfské věštírny, zahrnující veškerý cynismus a pokrytectví, osobní zrání vesnické dívky, vnitřně rozpolcené z přisouzené role Pythie, nebo zcela epizodní výprava do Athén. Nic z toho není propracováno dostatečně, a tak mi celkově kniha vyznívá jen jako draft - náčrtník k románu, který mohl být velký, tak jak to Golding uměl, ale nezbyl už čas, aby dozrál.
Útěšná a přesvědčivá kniha, že se svět zlepšuje a že se všichni máme čím dál lépe. Přesto mám obavu, že v souhrnných datech zanikají lokální a individuální tragédie - řada lidí se zcela určitě tohoto krásného světa (už) nedožila. Např. rakovina, zdá se mi, je novodobou metlou lidstva (ale možná je to můj bias a nemám potřebná data.)
Čtivé jako každý Karika, ale snaha dát větrnici nějaký vědecký podklad byla hodně slabá a spíše celému příběhu uškodila. Namísto několika stran existenciálního bilancování v závěru knihy bych byl radši, kdyby autor ponechal na čtenářově fantazii, aby si konec domyslel. Schéma, kdy se hlavní hrdina pátrá po nějaká záhadě na základě náhodně nalezených záznamů, už tu bylo (gramodesky z blázince).
Když to takhle půjde dál (jen ať!), za chvíli nebude na celém Slovensku jediné místo, kam by se člověk nebál vyrazit, že se tam dostane do smršti paranormálních jevů...
Nemohl jsem si knihu nekoupit, ale 3. díl už vůbec nic nového nepřináší. Zase nekonečné tápání v podzemí a bloudění v ruinách. En se ještě víc chová jako pubertální fracek, avšak koneckonců je jí 14. Panu grafikovi se úplně nevyvedly některé lidské postavy, ale je jasné, že s panaromaty Prašiny už by nevystačil. Četl jsem knihy tak, jak vycházely, a tento časový odstup byl k dobru věci. Číst všechny tři díly najednou by asi mohla být nuda. Škoda, že si autor nevzal k srdci některé dobré komentáře v databáziknih - mohl se tvůrčím způsobem posunout a nezůstat u jednoho schématu. Ale rád si počkám na jeho další titul.
Rafelsbergerovy knihy jsem četl v pořadí Helix-Blackout-Zero a postupně jsem ubíral hvězdičky. Základní schéma se ve všech titulech zoufale opakuje a pokaždé vyvrcholí honičkou. Čím se knihy odlišují, je vlastně jen poznatková složka, kde autorovi nelze upřít, že si každé téma podrobně nastudoval. Informace se autor snaží předkládat čtenáři "zábavně" či stravitelně ve formě dialogů a myšlenkových procesů postav, ale velmi často na úkor dějové linky, o kterou nicméně v tomto žánru jde, ne?
Čtivé, ale nepřesvědčivé, konec nedopracovaný.
Knihu jsem ani nedočetl, nemyslel jsem si, že se autorka uhne k Alence nebo Narnii. Hunger Games byly svým způsobem nové, v tomto případě mě však autorka ničím nepřekvapila a nedala mi důvod, proč bych měl příběh dočíst do konce.
Celkem čtivé, ale téma přebrané od dřívějších autorů, čímž se kniha odsoudila k průměrnosti, neboť příběh nepřináší nic něco nového.
Opět strhující vyprávění, ale tentokrát plné politiky a intrik u moskevského dvora, a to už mě tolik nebavilo.
Dobrý nápad, bohužel však rozmělněný v příliš zdlouhavém líčení jednotlivých zemí. Kniha mohla pokračovat do nekonečna, kdyby se autor snažil všechny světy popisovat - a zpočátku to tak opravdu vypadalo. Doufám, že to tak nebude i na Marsu...
Autorka pravděpodobně musela svůj výzkum publikovat, a tak se snažila předělat disertaci na román, aby si zajistila větší náklad - tato literární transformace se jí bohužel nepodařila. Text je čtivý jen místy, mnohdy je faktů tak málo, že vlastně není co říct. Řada detailů je útrpně zbytečných, hlavní sdělení a svědectví o experimentu by se vešlo do článku v časopise, aniž by čtenář přišel zkrátka. Líčení, jak autorka stopovala události v Robbers Cave, by mohlo mít detektivní ráz, ale na dobrou zápletku je příliš málo materie.
Stín katedrály si troufám přirovnat k Jménu růže Umberta Ecca nebo Šifře mistra Leonarda Dana Browna. Proč by musel být dobrý detektivní příběh zasazen nutně do cizokrajných kulis či dávnověku? Miloš Urban nás zásobuje obdobnou dávkou poučení z historie církve a architektury. Symbolů a náznaků je v knize také dost. I když si neumím představit policistku takového zrna, jakou je Klára, obdivuji se bohatosti výraziva použitého argotu. A zasazení děje do prostředí pražské katedrály mě naplňuje pýchou, že ani u nás není o mystická tajemství nouze.
Nikdy jsem takhle o dvojčatech nepřemýšlel, ale zápletka se mi zdá uvěřitelná. Tak si na ně dávejte pozor a neoblíkejte je do stejných věcí. Ostrov ve Skotsku skutečně existuje a žít tam musí být opravdu drsné.
Příjemný příběh na pomezí pohádky a fantazy. Autorčin vyprávěcí styl se nemění, takže text je prakticky k nerozeznání od Dívky, která upíjela měsíc, včetně kulis odosobněné rady města či hloupých vesničanů. Proto jen čtyři hvězdy a přál bych autorce, aby napříště přišla s něčím novým. I zde se mi líbí téma osudovosti, která svádí hrdiny z různých míst dohromady a proplétá jejich životy.
Opět strhující příběh, mistrně odvyprávěný. I když některá témata se opakují z Temných esencí (zase tu máme dospělou ženu scholárku ve vedlejší roli apod.). A povýšenost Lorda Asriela mě nepřestane nikdy iritovat.
Text na přebalu knihy (popiska nahoře na této stránce) nabízejí lepší příběh, než jaký se nakonec podařil autorce dát dohromady. Všechny základní ingredience jsou dobré: neprobádaný ostrov, neúplná mapa, nejasná legenda, přátelství..., ale chtě nechtě se jedná o prvotinu mladé autorky. Takže na zralejší texty si asi ještě budeme muset chvíli počkat.
Obdivuji se autorce, že dokáže do takových podrobností vylíčit duševní stav narkomanky a sama zůstat "čistá". Musí být těžké popsat tak přesvědčivě "dno", když se nejedná o autobiografickou prózu.
Příběh je uvěřitelný (snad až na ten únos do Turecka - tak strašný čin by musel být v knize víc propracován a nezůstat jako epizoda). Memento je, že příčiny závislostí často tkví už v rodinné výchově, která se tak stává děsivým paradoxem.
Od samého začátku je jasné, že to s těmi penězi nemůže dopadnout dobře. A tak když jsem sledoval naivitu hlavního hrdiny Damiána, začínalo mi být postupně úzko. Tak nějak jsem ale věděl, že na konci mě čeká veselé a dobré vyústění. Kniha se mi z perspektivy dospělého líbila, ale mám jisté pochyby, zda bude jako příběhová próza s dětským hrdinou s to zaujmout i dětské čtenáře. Zejména podivná posedlost svatými může v očích čtenáře v dětském věku hlavnímu hrdinovi body spíše ubrat.