eraserhead | Komentáře u knih | Databáze knih

eraserhead eraserhead komentáře u knih

Mrtvé ženy Mrtvé ženy Martin Štefko

Martin Štefko to se mnou jako se čtenářem nemá vůbec lehké. Plně uznávám jeho spisovatelské schopnosti, Štefko umí zaujmout, umí načrtnout a vygradovat scénu, umí si hrát se slovy, umí pobavit trefně zvolenou hláškou, umí vtáhnout do atmosféry, strhnout akcí, Martin Štefko prostě píše dobře a každou knihou se jen a jen zlepšuje. Jen prostě většinou nepíše příběhy, které by byli mou skleničkou jahodového džusu co se týče zaměření a žánru. Zombie postapo, až komiksově akčně (fantastické) superhrdinovky se silně stylizovanými hrdiny či western fakt není něco, po čem bych sahal v knihovně pravidelně. Vlastně jím není ani krimi thriller. Ale už po pár stránkách Mrtvých žen to dost hlasitě bouchlo a co myslíte - bylo to tam. Mrtvé ženy jsou prakticky dokonale napsanou knihou. Kašlat na to, že mě ani tenhle žánr zrovna dvakrát moc nebaví a nejednou mi nemá co nabídnout (čest vyjímkám), ale Mrtvé ženy mě draply za koule a dotáhly po drsné dlažbě až do konce. Už dlouho se mi nestalo, že jsem kvůli knize odkládal jinou práci a ukrajoval jí čas jen proto, abych mohl jen o pár minut déle číst. Mrtvé ženy to dokázaly a v mých očích se staly Štefkovou dosud nejlepší knihou. S přehledem válcují minimálně polovinu všech krimi thrillerů co jsem dosud přečetl (mám hrozně rád Grahama Mastertona, hlavně teda jeho horrory, ale jsem rád i za tu krimi thriller sérii, co mu teď u nás vydávají - Mrtvé ženy za sebou nechávají některé díly Mastertonovy série a s dalšími bez zadýchání drží lajnu). Já vlastně nevím, co tady napsat negativního, protože mě vůbec nic nenapadá. Hrozně rád bych si od Štefka zase přečetl takhle skvěle napsaný horror, ale vlastně budu úplně spokojený, když to bude pokračování Mrtvých žen. Já nikdy moc nechápal, jak může tak žánrově přeskakovat a možná u některých knih to v mých očích i ubíralo na kvalitách a mém osobním hodnocení, ale tady jsem úplně cítil, jak si to sedlo. A myslím si, že krimi thriller Štefkovi sedl jako pověstná prdel na hrnec. Protože dobrý, poutavý, strhující, drsný a současně i zábavný krimi thriller může vzniknout kdekoliv, nemusí na jeho obálce být seversky znějící jméno nebo drsně působící anglický pseudonym typu John Dirt. Na knize hlavně oceňuji práci s charaktery postav a odvahu nebát se přitvrdit, když je to třeba. Snesu hodně, ale některé scény... Wau... Takže, kolik Mrtvých žen si musím koupit, aby bylo pokračování?

08.05.2020 5 z 5


Mízožravci Mízožravci Petr Boček

Jop, tohle je přesně ten dobrý, béčkový paperbackový horror z domácího prostředí od domácího autora. Horror, kterému díky jeho původu není co vyčítat. Prostě až radost číst. Zajímavostí (a vnímám to pozitivně) je, že se mi o něco více zalíbil až po jeho dočtení než během jeho čtení (ale není to nijak výrazný ani důležitý rozdíl). Asi potřebovalo všechno zapadnout. Možná jsem to (po všech těch recenzích a autorových posledních povídkách) čekal trochu údernější a agresivnější, ale vlastně mi to nijak nevadí, jen mě to trochu překvapilo. Mízožravci jsou promyšlený, hezky vystavěný příběh, který plyne pozvolna a vlastně až nečekaně a náhle zjistíte, že vám zalezl pod kůži (nebo kůru). na správných místech správné detaily, silný retro nádech (možná chtěl místy autor mnohem více zmínit o době osmdesátek než táhnout příběh kupředu, ale kazí to knihu? - NE), úžasná hra s místem a prostorem děje a propojení dobových reálií. Dvojí konec? U Bočka mě to nepřekvapuje a v knize mi to nevadí, dobré jsou oba. Jo, takové knihy chci. 3.75*

07.03.2020 4 z 5


Paní Bovaryová Paní Bovaryová Gustave Flaubert

Zajímavá ukázka toho, jak nemusíte nijak vymýšlet komplikovaný příběh, jeho stavbu, květnatost, trápit svou fantazii a představivost, prostě si jen sednete a prostě a jednoduše popíšete své bezprostřední okolí. A napíšete nadčasový román platný v kterékoliv době, protože není o té době, je o lidech a svět i lidé se sice, tvrdí se, mění, ale ne zase tak moc, jak by se zdálo. Některé věci zůstávají pořád stejné. Třeba Paní Bovaryová, věčně nespokojená se svým reálným, platným statusem quo, neustále zahleděná někam dále, výše, ne přímo před sebe, na sebe, ale do dáli, která chce vždycky více, než má nebo potřebuje. Nebo její manžel, hodný, milující trouba, který vidí jen dobro a příkoří si nevšimne ani, když o něj zakopne, i na něm vidí dobro, prostě a jednoduše, dobrák, až to bolí. A co takhle vychytralý obchodníček Lhereux nebo ješitný lékárník Homais, kteří to v knize schytávají mnohem více, než samotná titulní hrdinka (kteréžto chování je částečně, minimálně v počátcích, tak nějak i pochopitelné)? Neříkejte, že nikoho takového ve svém okolí neznáte. Paní Bovaryová je svým způsobem taková Troškovina, ovšem bez podlézavě rádoby komického zabarvení. Nezesměšňuje, vlastně ani nekritizuje, jen předkládá. Možná proto jí to vyneslo docela zajímavé postavení stále známého a vydávaného (dokonce filmovaného) románu, který ale zase není nějak zvlášť silně uchvacující. Je jen dobrý. Ale to bohatě stačí.

07.11.2013 3 z 5


My děti ze stanice ZOO My děti ze stanice ZOO Christiane Vera Felscherinow

Když jsem knihu četl poprvé, bylo mi nějakých 14-15 let a samozřejmě mě příběh mladičké heroinové prostitutky rozsekával, třeba tím, že se odehrával jen pár měsíců před mým narozením, nebo tím, že jsem při čtení na učilišti sledoval své spolužačky a snažil se nějak srovnat je s tím, co jsem četl (a to už jsem měl nějaké ty sexuálně-sportovní úkony za sebou). V tomhle věku, v tehdejší době (první půlka devadesátých let) prostě masakrální otřesný zážitek, který dokáže zprostředkovat jen četba ve spojení s vlastní představivostí. Vždycky se mi líbil ten jednoduchý styl psaní (který nedávno má žena označila za podřadný a podbízivý), stejně prostý a "odcizený" jako samotný příběh a jeho hlavní hrdinové. Dnes, respektive včera, kdy jsem knihu (asi již popáté) zhltl na jeden zátah během jediného dne, mě šokovala opět. Tentokrát ale trošku něčím jiným. Protože je fakt, že podobné příběhy už dneska asi nemají tu sílu, tvrdé drogy bere kde kdo, už tak nějak prosákly do "všedního života" a i když na své nebezpečnosti a zhoubnosti neztratili ani miligram, už je to prostě tak nějak nedilná součást lidského života. Tentokrát mě naprosto rozsekal začátek knihy, grandiozně popisující naprosté civilizační odlidštění života na sídlišti, kde se vůbec nic nesmí, všechno je špatně a veškerá lidská/dětská aktivita je okamžitě zašlapávána do prachu a bláta posledních betonem nezalitých plácků. Ještě občas u nás převládá povědomí, že podobná sídliště jsou výdobytkem reálného socialismu. Omyl, pánové a dámy, tohle je výdobytkem civilizace jako takové a jak se ukazuje (a kromě této knihy to dobře ukazuje např. skvělá povídka Cliva Barkera \"Zapovězené\"), na západě to byl stejný problém jako tady. K tomu ještě parádní vyjádření několika psychologů a pod. v knize, které jsou na knize nejlepší, lepší než samotný příběh Christiane, odhalující toto odcizení a nechutnost moderního lidského života v plné kráse, které výborně završuje vyjádření jednoho z nich, že není překvapující, že tolik lidí bere drogy, aby z toho nějak unikli, ale to, že to nedělá mnohem více lidí. Pobavil mě ještě jeden fakt. Ta kniha se čte strašně lehce, rychle a jedním dechem, jenže na rozdíl od současných knih, o nichž se tvrdí to samé (a je to předkládáno jako jejich přednost), takhle má nějaký obsah a něco ve vás zanechá.

27.09.2013 5 z 5


Konec civilizace Konec civilizace Aldous Huxley

Patrně nejlepší (anti)utopie, která se mi dosud dostala do rukou. Naprosto grandiózní nástup, eruptující v geniální (jak formou tak obsahem) třetí kapitole, který před nás přednese střet dvou různých (a rozdílných) forem lidské civilizace, lidského světa, lidského žití a vlastně i dvou pojetí lidství samotného a to způsobem, který přednáší, do protikladu staví a i objektivně kritizuje obě pojetí zároveň. Vlastně jejich střetem samotným pomáhá odhalovat klady i zápory obou přístupu k lidskému životu. A to je na knize strašně krásné a hrozně silné. A kdo by byl řekl, že se z toho nakonec vyklube "obyčejné" romantické drama. Negativně (ne nějak silně) jsem vnímal jen dvě věci, že román a jeho síla postupně trošku slábne a zbytečně velké zapojení šejkspírovských citací společně s faktem, že na těchto citacích byl částečně stavěn základ některých kapitol a okrajově i subzápletek. Ale jinak velmi silná kniha.

04.06.2013 5 z 5


Venuše Illská Venuše Illská Prosper Mérimée

Miluju stará vydání různých knih. Čím nejstarší, tím lepší. Toto je z roku 1912. Když jsem chtěl knihu začít číst, jen asi 15 minut jsem se kochal jí samotnou. Voněl k ní, listoval, hladil zašlé stránky, poslouchal jak šustí při jejich otáčení a opět se ujišťoval v tom, že tohle žádná čtečka nikdy nenahradí, že tohle je minimálně 50 % toho, proč mám rád knihy, ne jako formu psaného sdělení, ale jako médium, které toto sdělení nese. Venuši Illskou jsem prvně viděl jako polskou televizní adaptaci, když jsem pak měl možnost ji velmi levně zakoupit, nerozpakoval jsem se ani vteřinu. A udělal jsem dobře. Mérimée se ve svém životě hodně zabýval archeologií a dějinami umění a tento svůj (profesní) koníček tu a tam vtělil do svého díla. Ve Venuši Illské vrchovatou měrou, nijak to ovšem nevadí, naopak, skvěle to navozuje hutnou atmosféru. Po celou dobu čtení jste chyceni, víte, že se něco stane a nebude to určitě nic příjemného, Mérimée tohle skvěle dokáže navodit. Víte to. Myslíte si, že dokonce i víte odkud úder přijde a jak asi zhruba proběhne. Nejkrásnější na tom je, že i když tohle všechno víte, a ono to pak i tak skoro proběhne, dychtíte po tom, chcete to už konečně vědět, mrazí vás při tom neustálém přibližování se k tomu a pak bác. Je to tady a vy nejste nijak zklamáni, že jste to předvídali. V tom se skrývá opravdová a skutečná hrůza - ne v litrech krve, nepřetržité bolesti a žaludku převráceném naruby znechucením. proto mám strašně rád staré horrorové příběhy, které z dnešního pohledu možná horrorové nejsou, ale to by si pomyslel jen ignorant. Tohle je prapočátek horroru, strašidelné literatury a ne nadarmo se v literatuře 19. století stalo jeho zlatým věkem. Věkem schopnosti a umění ukecat vás ke strachu, ne vás jím zahltit, ale nechat jej pomalu ve vás klíčit až ani nezpozorujete, že už ovládl celou vaši duši, celé tělo. Jo, pokud vám to ještě nedošlo, jsem z téhle knihy fakt nadšený. Je to prostě krása, krása, krása. Tohle vydání z roku 1912, byť ho co nejvroucněji doporučuji, již pro ten nádherný překlad otokara Šimka a staročeštinu, asi nebude jen tak lehce k mání, příběh byl ale zařazen i do antologie Půlnoční povídky (Albatros, 1989), která je určitě sehnatelnější. Vřele doporučuji.

14.11.2012 5 z 5


120 dnů Sodomy 120 dnů Sodomy Donatien Alphonse François de Sade

Upozornění od administrátorů: Komentář obsahuje spoilery!

K de Sadově 120 dnům Sodomy se dá přistupovat různě. Spis je to dnes již stovky let starý a tak možná již v dnešní době tolik nereflektuje současnou společenskou realitu a morálku (spousta věcí zmíněných v románu musely ve své době neuvěřitelně šokovat, dnes jsou takřka běžnou věcí, dostupnou několika kliknutími myši). Lehkomyslně a bez hlubšího zamyšlení je možné toto dílo považovat jen za čistě sadisticko-pornografický román. Dá se do něj zahloubat trochu více a objevit v něm sociologickou studii snažící se postihnout a charakterizovat co nejširší spektrum sexuálních úchylek, jichž je lidská bytost schopna. Lze v něm nalézt filosofický pohled na lidskou pokryteckou morálku hlásání vody pití vína, či znamenitou studii lidské povahy a citu hroutící, či lépe řečeno degenerující, pod přílivem neomezené moci ve smyslu tom, že člověk občas určité věci koná ne z nějakého neústupného vnitřního pnutí, ale z toho, že prostě má tu možnost, že to ze své pozice udělat může, prostě, že má tu moc to učinit. ""Mít" celkově vzato znamená moci uvažovat o těch, kdo nemají. V tomto formálním rozdělení se pochopitelně skrývá rozlišení na libertiny a jejich objekty. Víme, že právě to jsou dvě velké třídy tvořící sadovskou společnost. Tyto třídy jsou neměnné a nelze se přesouvat z jedné do druhé: žádný společenský vzestup neexistuje. A přesto se jedná v zásadě o společnost výchovnou či přesněji a jakousi společnost-školu (nebo dokonce o společnost-internát). Sadovská výchova však nehraje tutéž úlohu u obětí a jejich pánů. Oběti občas musejí absolvovat kursy libertinství, avšak jde, lze-li to tak říci, o kursy technické (masturbační lekce, konající se každé ráno v Sillingu), nikoli filosofické; škola uplatňuje na malé společenství obětí svůj systém trestů, ústrků a pokryteckých proslovů,"píše ve své práci Sade, Fourier, Loyola Roland Barthes. Nelzenezmínit i další stránku románu a tím je zřejmě záměrná neúcta, zesměšňování a vysmívání se křesťanství a jeho mnohdy falešné a pokrytecké morálce. Tím vším může de Sadův kontroverzní román být.
Na jeho stránkách naleznete opravdu skoro všechno - nezřízenou sexualitu, fetišismus, fekalismus, sadismus, perverznost, nechutnost, ponižování, zneužívání. Cokoliv vás v tomto směru napadne pravděpodobně na stránkách knihy i objevíte.
V záplavě moderních sexuálně-sadistických, násilně-brutálních a kanibalistických gore filmů (namátkou např. Last House on the Left (1972 nebo remake 2009), I Spit on Your Grave (1978), Cannibal Holocaust (1980), Cannibal Ferox (1981) či Chaos (2005) nebo samozřejmě i filmová adaptace této de Sadovy knihy Salò o le 120 giornate di Sodoma (1975) Piera Paola Pasoliniho), lze mimo tento román, ať to zcela jistě nebylo de Sadovým úmyslem, hlavně díky závěrečné kapitole, plné mučení, zabíjení a kanibalismu, považovat i za horror.
Samotný příběh je psán zvláštním způsobem. Nejobsáhlejší první díl (cca 300 stran) je pojat klasickou románovou formou, v několika kapitolách obsahující několik prvních dní na zámku Silling. Obsáhlejší formou objímá jak samotný život na Sillingu, tak hlavně vyprávění první z kurtizán o jejím životě prostitutky v bordelech. Klasická románová podoba se však v tomto případě nevyhne jisté stereotypnosti a následně i nudě. Ono již po několikáté číst o dalším zákazníkovi pojídajícím a mazlícím se s výkaly mladých slečen ze začátku sice šokuje, v závěru již nepřekvapí a dost nudí. Následující kapitoly jsou již jen jakýmsi stručným, minimalistickým bodovým záznamem dění na zámku a vyprávění dalších kurev. Formou sice strohé, obsahem však mnohem drsnější, údernější a zajímavější. Ona minimalistická forma vytváří mnohem tísnivější atmosféru, než rozsáhlé květnaté vyprávění první části.
120 dnů Sodomy rozhodně není klasickým románem a nedá se k němu jako k takovému přistupovat. Forma mnohdy nekoliduje z obsahem, co není třeba je zbytečně moc rozepisováno, co by sneslo trošku širší popis, je předloženo jen několika slovy.
Přesto jde o zajímavé dílo u nějž si přijdete na své, ať už k němu budete přistupovat z jakéhokoliv výše zmíněného pohledu. Rozhodně však moc neočekávejte nějaké sexuální vzrušení (pokud tedy enormně neujíždíte na pojídání hoven, prdění do úst či upalování mladých dívek).

19.01.2011 3 z 5


České temno České temno * antologie

Na podobnou knihu čekal moderní domácí horror několik let. A předchozí povídkové antologie edice HorrorCon byly stěžejními základními kameny tohoto monumentu. Naposledy se něco podobného objevilo v roce 2003, ne v takovém rozsahu a ne v takové kvalitě. Atmosférická stránka českého horroru, se zaměřením na postavy a vývoj příběhu. I v tomto užším zaměření ukázka pestrosti, obsáhlosti a rozsáhlosti žánru. Čistě subjektivní šmouhou je fakt, že šest povídek už jsem četl dříve jinde. Přesto si umístění v takové knize zaslouží. Nebudu se věnovat každé povídce, žádná z nich neklesá pod příjemný průměr, ať už stylem, formou nebo nápadem. Velmi mě potěšila povídka SEMPER IMPERFECTUS?, mám rád takové nepřímočaré temnosti a rád bych, aby se mi někdy podařilo něco podobného napsat. Skvělou povídkou je REVENANT RAPPOLŠTEJNSKÝ, jen škoda, že jeho sílu snižuje až ubíjející přemíra zájmen ten/ta/to/toho. Výborní jsou SKOKANI a skvělou atmosféru má ČLOVĚK V KŮŽI VÁZANÝ, který by u mě aspiroval na nejlepší povídku knihy, kdyby se v závěru ona atmosféra nerozplynula a vyvrcholení by bylo výraznější. Kniha moc hezky vypadá (skvělé ilustrace), má zajímavou předmluvu, ještě zajímavější doslov, který mi hodně mluví z duše, a 16 povídek. Český horror je České temno. 4,5*

19.01.2022 5 z 5


Krvavý román Krvavý román Josef Váchal

Kryndapánašajzehund. Tohle je spektákl. Tohle je neskutečná záležitost. Mnohoznačná. Esej o jednom žánru. Jeho chvála a oslava. Zároveň jeho parodie i úvod do tématiky a její obsažné shrnutí. Neb četli-li jste Krvavý román, četli jste všechny krvavé romány a netřeba číst další. Tohle je opravdu zvláštní záležitost vyžadující zvláštní přístup. Přesně ta věc, která buď sedne nebo zcela mine. Může to být stejně dobré jako špatné, odpadové jako pětihvězdičkové. Záleží na přístupu, souznění, pochopení, přijetí. Popravdě, někde před stou stránkou jsem se naprosto ztratil v ději (který to, pravděpodobně, stejně nemá). Ale nijak to nevadilo, užíval jsem si jednotlivé scény, bizarní nápady, komiku a neuvěřitelnost, psanou s takovou lehkostí a průrazností. Jeden ze zapomenutých klenotů stavebních kamenů českého bizarro fiction. Prostě úlet. Velká čest Československému spisovateli, že to vytiskli v původní podobě. Opravdu váhám s hodnocením - můžu dát stejně 3 jako 5*. Tedy kompromis.

25.02.2021 4 z 5


Tři muži ve člunu Tři muži ve člunu Jerome Klapka Jerome

Líbila se mi lehkost, jazyk (četl jsem vydání z roku 1948) a spousta epizodických mikropříběhů (na nichž vlastně podle mě celá kniha stojí). Je to úsměvné, zábavné, nic hlubokého nebo myšlenkově komplikovaného. Ryzí odpočinkové čtení, ovšem v tom nejlepším možném významu.

29.05.2020 3 z 5


Zbouchnul jsem Satanovu dceru Zbouchnul jsem Satanovu dceru Carlton Mellick III

Je obrovskou škodou, že prvním Mellickovým knižním překladem zpravidla bývá Strašidelná vagina (u nás, aktuálně jako první Mellickova kniha vychází v Polsku). Chápu, že její název k tomu svádí, je dostatečně chytlavý a zajímavý, ale samotný příběh nepatří k Mellickovým nejkvalitnějším. Např. ZBOUCHNUL JSEM SATANOVU DCERU je kvalitativně mnohem výše. Brilantní propojení klasické romance se sociální kritikou, bizarní fantazií a představivostí a brutálním horrorem. Strašidelná vagina je možná kultovní jen díky svému názvu, tohle je (doufám, ž ebude) kultovní díky svému obsahu a stylu. Protože tohle mě bavilo od první do poslední stránky.

23.08.2019 5 z 5


První parta První parta Karel Čapek

Už během čtení se objevovala myšlenka, že První parta je snad nejlepší Čapkovou knihou, co jsem dosud četl. Protože je prostá, přímá, jednoduchá, značně realistická (byť nepostrádá silné prvky idealismu) ale hlavně poměrně zdatně vystihla Čapkův záměr. Pocházím z hornického prostředí, dokonce jsem coby dítě zažil informace o nehodě na šachtě, na níž pracoval otec, a to nepříjemné a zdlouhavé čekání co, jak a kdo... Při čtení jako bych se skoro vrátil do dětství. Ta kniha je hrozně krásná.

18.07.2018 5 z 5


Strach Strach Jozef Karika

Už jsem narážel na hlášky o slovenském Stephenu Kingovi, ono se to asi nevyhne skoro žádnému autorovi, píšícímu horrory, kterému se podaří prosadit do všeobecného literárního a vydavatelského prostředí. Těší mě však, že tato přirovnání ohledně Kariky už mizí. Pravděpodobně za to (to přirovnávání) může z velké části právě tato kniha. Protože jako děti... po letech se cyklicky vracející zlo. Ale víte co? Právě Karika touhle knihou dokazuje, že King na tyhle věci nemá žádný monopol a že se i s nimi dá napsat zajímavý, vcelku originální, ale co je hlavnější, neskutečně atmosférický a strašidelný horror. Ač částečně o dětech, Strach postrádá prakticky cokoliv pozitivního, je chmurný, mrazivý, smutný, nepříjemný a STRAŠIDELNÝ. Z některých scén a narážek mi opravdu běhal mráz po zádech. Co mě trošku ani ne zklamalo, spíše jsem z toho ještě trochu v rozpacích a nevím, jak se k tomu postavit, je závěr. Není špatný, odpovídá tónu i směru příběhu, jen mě trochu překvapil svým vyústěním. Přesto, mé první románové setkání s Karikou je velmi příjemné setkání, chci další knihy a tuhle si chci znovu přečíst v originále. 4.5*

06.12.2017 5 z 5


Dolores Claibornová Dolores Claibornová Stephen King

Pokud mě pamět neklame, je tohle první kniha Stephena Kinga, kterou jsem vlastnil. Koupila ji přesně před dvaceti lety má (tehdy ještě ne) manželka do naší společné domácnosti. Je to taky jedna z mála Kingových nehorrorových knih, která se mi líbí. Ten příběh je hodně chytlavý, osudy, myšlení a postupy hlavní hrdinky vcelku pochopitelné a i ta zdánlivě záporná (čti nepříjemná) postava si dokáže sympatie získat. Mám codela rád i televizní adaptaci, která však krásně ukazuje, jak musí (nebo zpravidla jsou) být filmové adaptace od kingových knih odlišné. prakticky čistě ženský román, jímž King dává najevo svou obecnou nelibost k mužům a projevuje pochopení a silnou podporu všem ženám a jejich osudům, problémům a strastem obecně. 3.5*

11.10.2017 4 z 5


Obchádza nás temnota Obchádza nás temnota Ivan Kučera

Není to tak dávno, co jsme se s Ivanem bavili o jeho tvorbě a já mu říkal, že bych hrozně rád měl ve své knihovně jeho sbírku povídek. A on, protože je kámoš, mi vyhověl. Ivan Kučera miluje bestie v jakékoliv podobě a atmosféru. A obojí dokáže dobře vtělit do prostředí. Po přečtení jeho povídek na Slovensku nebudete chtít jít do lesa, nebudete reagovat na domovní zvonek, nebudete chodit píchat šlapky do opuštěných zahrádkářských kolonií a nebudete se zastavovat na pumpách, natož tam pracovat. Kučera si skvěle radí jak s nadpřirozenými atmosférickými horrory, tak s horrorově laděnými napínavými thrillery. Staré báchorky, prasata, létající hlavy či řidiči jsou u něj stejně nebezpečné bestie. Kučera své příběhy vypráví přímočaře i trochu tajemně (zdánlivě bezpointová povídka Niekto tu je, která napíná natolik, že její závěr může působit neuspokojivě a zanechat po sobě silný pocit nenasycení, pokud tedy nepřistoupíte na hru té povídky). Chvályhodné je umístění dvou nejlepších povídek na začátek a konec (Ovoniavač a Kamionista jsou ty dvě nejlepší a mé nejoblíbenější věci, které Kučera dosud napsal), kniha tak hned chytne a čtenář od ní odchází se spokojeným pocitem. Jen ty povídky mezi bych možná seřadil trochu jinak. Každý ale ví, že na knihách je stejně nejlepší úvodní slovo.

28.02.2017 4 z 5


Spolčení hlupců Spolčení hlupců John Kennedy Toole

Ignácius Reilly mi vždycky připadal jako vzdálený příbuzný Hymana Kaplana. S tím, že on pochytil tu temnou stranu rodu. Některé knihy pojednávají o kráse lidství, tahle o jeho čistém hnusu. Toole totiž dokázal bravurně shromáždit většinu lidského hnusu konání a myšlení, na něž můžete narazit. Kniha obsahuje prakticky jen dvě kladné, sympatické a příjemné postavy, zbytek jsou nesympatická, divná, bláznivá a nesnesitelná individua. Kniha je zvláštní i svou zábavností. Ne že bych se smál nahlas, ale usmíval jsem se při čtení neustále, což v konečném důsledku vnímám mnohem pozitivnější než ojedinělé záchvaty smíchu. Takhle jsem se smál permanentně. Sice ne bouřlivě, ale neustále. Až se mi z toho málem uzavřela záklopka.

01.02.2015


Ztracený obzor Ztracený obzor James Hilton

Jsou knihy tak špatné, že je až škoda k nim cokoliv psát. Naopak jsou knihy tak dobré, že k nim není prakticky co psát, protože žádné napsané slovo dokonale nevystihne ten povznášející pocit zažívaný při jejich četbě. Nejlíp se tedy píše o knihách které jsou někde mezi tím. Což ale není případ Ztraceného obzoru. Ten právě patří k těm výborným knihám, u nichž se nedostává slov vyjádření (a sami nutně uznáte, že jsem musel použít hodně velký a silný oslí můstek, abych alespoň něco kloudného a chytrého napsal). Příběh různorodé čtveřice, která uvízne v klášteře někde uprostřed nehostinného hornatého Tibetu prostě a jednoduše obejme, pohltí a zevnitř i zvenčí hladí. Nekolikrát jsem se přistihl, jak se při čtení blaženě a potutelně usmívám. Hiltonova slova plynou krásně jako voda v horském potoku a slévají se do vět jako ony potůčky do řek v údolí. A stejně jako je krásné zout si boty a brodit se po kotníky v jejich chladné čiré vodě, je osvěžující usednout, rozevřít ji a začíst se do jejích řádků. Vlastně jsem mohl napsat je jedno: Má oblíbená ediční řada Světová četba prostě opět nezklamala. Ztracený obzor patří k tomu nejlepšímu z té zhruba stovky svazků, co jsem z edice zatím měl tu čest číst. A je to další moc dobrý důvod, pohlédnout se po svazku dalším, protože tato edice skvěle vystihla můj vkus a krásu mnoha neznámých románů a ostatních literárních útvarů rozesetých po celém světě.

05.11.2014 5 z 5


Lupiči mrtvol Lupiči mrtvol Jan Zábrana

S nějvětší pravděpodobností jedna ze tří nejlepších horrorových knih vydaných v českém jazyce. Tam se dostala možná ani ne tak samotnou kvalitou povídek (ta je trošku rozkolísaná), ale hlavně přístupem editora Jana Zábrany, projevující se jak výborným a citování hodných pasáží plným tématickým úvodem, ale i jednotlivými medailonky k autorům a jejich povídkám, kde se dozvíme něco jak o autorovi, tak i jeho povídce, nebo povídkách. V tomhle ohledu snad až unikátní a ojedinělá práce (srovnatelná a možná i o kus vepředu, s Hlasem krve). Zábrana nešel zcela na jistotu, kromě klasiků žánru (Poe, Bierce, Lovecraft, Bradbury - o jehož kvalitách a výsostném postavení na nejčelnějším trůnu horrorového povídkového žánru svědčí například fakt, že on jediný má v antologii celé tři povídky - Dahl) se poohlédl i po autorech a autorkách a pracích, které s horrorovým žánrem nejsou spojováni/y tak často (Maupassant, Stevenson) nebo prakticky vůbec (Virginia Woolf, Faulkner, Malaparte). Nalezneme zde tak povídky naprosto grandiózní, čelní představitelky daného formátu a žánru: Jedné letní noci, Sredni Vaštar, Vítr, Kostlivec, Skopec na porážku, Pán z Prahy, Lidé od vedle, Moucha. Naleznete zde povídky stojící na pointách, které vás rozsekají na maděru: Malý svět Lewise Stillmana, Růže pro Emilii. A pak povídky od autorů, které vás dostanou nečekaně: Černý vítr, Dáma v zrcadle: Odraz. Ale i klasické lepší průměry. Lupiči mrtvol, Hrůzný stařec, Strašná povídka, Berenice. Pro ctitele a ctitelky žánru, milovníky a milovnice krátkých povídek, milce a milkyně mrazení a ultimátních point doslova povinnost. Tohle pohladí na duši.

29.06.2013 5 z 5


Stařec a moře Stařec a moře Ernest Hemingway

V dnešní době, která nás (většinu) naplnila jakýmsi nikdy neukojitelným pachtěním za dokonalostí, skvělostí a úžasností, kdy očekáváme dokonalý obraz, dokonalý zvuk, aniž by jsme rozdíly mezi tím a oním dokázali rozlišit našim pouhým okem či uchem, se nám může zdát prostota, jednoduchost a tepoucí životnost nicotností. A nebo ne, nebo nás taky může prostý, jednoduchý, strohý, přesto životem naplněný a překypující (na rozdíl od mnohých FullHD 5.1 zvukových příběhů) příběh rybáře, který si vyjede na moře a po tři dny zápasí s ním a jeho obyvateli, přesvědčit, že práve v té prostotě a jednoduhosti s e skrývá krása a dokonalost. Ano i já zpočátku trošku tápal, co je na tomto kraťoučkém románu (novele?) tak skvělého, jak by se dle hodnocení mohlo zdát. Jsem rád, že jsem to musel trošku hledat, nechat se tím pohltit a že jsem to pak nakonec našel, trošku hlouběji, než jsme dnes zvyklí to objevovat, ne tak povrchně. Jako by Hemingway přesně odhadl ten okamžik, kdy by mohl začít nudit a tak to tam napral a ukázal, v čem spočívá krása - příběhu, života, člověka. Začátek a závěr příběhu je takřka dokonalý. Pravda, asi to není pro běžné čtení, protože se na to člověk musí naladit a musí s tím příběhem komunikovat. A to možná ne každý dnes očekává.

16.01.2013 4 z 5


Tereza Raquinová Tereza Raquinová Émile Zola

Zatím nejlepší Zola, co jsem četl. Něco takového jsem opravdu nečekal a četba pro mě byla doslova šokem. Ta syrovost, přirozenost, ryzost, žádná snaha to literárně nadlehčit. Jedním slovem masakr. Četba Terezy Raquinové byla ze čtenářského hlediska jedním z nejlepších a nejzajímavějších zážitků v mém životě. Kdybych měl vypsat dvacítku nejlepších knih, určitě tam bude, možná i v první desítce.

14.04.2012 5 z 5