esma komentáře u knih

Jako ta dětská hra, dítě řekne holou větu, další ji přesně zopakuje a přidá slovo a další zopakuje větu s přidaným slovem a přidá slovo nové až z těch zkomolených nesmyslů jde hlava kolem a všichni padáme smíchy. Takhle se vydovádělo patnáct irských autorů, každý z nich napsal jednu kapitolu tohoto ztřeštěného příběhu a podle své fantazie přidával mrtvoly a podlé úmysly a spřádal nitky tak, aby vše vyústilo do logického závěru.
Díky za výčet těchto autorů - nových podnětů ke čtení, díky za připomenutí Jamese Joyce.

5 09.07.2019

Takové lehounké povídání o tom, jak se z německého novináře stal zahraniční zpravodaj v Římě a vše, co souviselo s jeho etablováním. Hlavně ve mně rezonoval jeho boj s elektronickými operátory : dovolali jste se ... zvolte to a to ... a volte to až do skonání světa ... což se mnohdy neliší od infarktových systémů kdekoliv jinde (a nemusíme ani daleko).

5 28.01.2019

Pozitivní ohlasy v DK mne inspirovali k přečtení Poutníka a musím napsat, že zklamaná jsem nebyla. Autor umně vrší jednotlivé epizody, někdy na hranici uvěřitelnosti. Kniha vás vcucne, zahltí a na konci vyčerpaného vypustí. Co poskládal do balíčku, aby příběh táhl, bylo na něm, ale vhled do temnější části dnešního světa nás v klidu nenechá. Je o čem přemýšlet.

5 20.01.2019

Další spojitost s Tajemným Etruskem. Knížka sama o sobě je nádherná, ilustrací přes dvě stě, nechybí ani textová část týkající se historie. Toskánsko - země Etrusků není pro mnoho čtenářů neznámou krajinou. Osobně jsem měla možnost navštívit jejich města Fiesole, kde je úžasné muzeum plné krásných hrnčířských artefaktů a alabastrovou Voltérru. A taky mnoho míst na Sicílii, kterou Waltari skloňuje ve všech pádech, starověká města : Agrigento, Syrakusy, tudy šla historie... Vnímat tu nádheru a samozřejmě taky ji tvořit můžeme ale pouze v mírových časech. Protože, jak praví otec dějepisu Hérodotos, v míru pohřbívají synové otce své, ve válce je to opačně. To mě napadá, když dávám umění do souvislosti s historii.

5 02.10.2018

Všichni jsme lidé a každý jsme jedinečný. Dokonce někteří ani tolik lidi nejsou. Podle našeho předního neuropatologa pana profesora Koukolíka se mezi námi pohybuje cca 4% populace (mužské) s extrémní antisociální poruchou osobnosti. Myslím, že do této skupiny patří i hlavní postava této knížky.

... říše kiwi, Aotearoa je maorský název Nového Zélandu a jeho příběhy, stejně krásné jako tato země... je vzdálená jako postavy z těchto pohádek, není zde Růženka, ani Jeník s Mařenkou, nejsou zde draci, přesto si obrazotvornost jejich vyprávěčů nezadá s našimi oblíbenými pohádkáři. Zpravidla jsou pohádky a příběhy inspirovány prostředím a jakkoliv je toto prostředí exotické a kultura jiná, mají v sobě zakódovaný univerzální lidský podtext.
U této kouzelně ilustrované knížky je pro menší děti nutno dovyprávět něco navíc, že jejich Nebojsa před bojem vypláznul jazyk a čím dál to dokázal, tím víc byla zřejmá jeho statečnost. Že jezero Taupo je kaldera po vybuchlé sopce a se zemětřesením souvisí i bublající barevná jezírka. Že místo naši jabloně skrývající děti před ježibabou rostou zde dechberoucí stromy kauri a ke změření největšího obvodu musíte vzít prádelní šňůru dlouhou 14 metrů. Že tyto stromy mají jména, v knížce je uveden pouze Tane Mahuta : Bůh lesa, ale roste zde i Otec lesa a Čtyři sestry. Že kdysi dávno pánové Tasman a Cook nepřímo umožnili kolonistům je málem zlikvidovat. Že ptáko-slepice kiwi je fakt velmi bázlivé zvířátko, sice roztomilé, ale jako s pejskem si s ním hrát nelze...
Líbila se.

5 19.07.2018

Dočetla jsem. Úžasné. A pak jsem si přisedla na lavičku k panu Škvoreckému (lavička se nachází na náměstí v Náchodě u kostela svatého Vavřince) a poděkovala mu za tu kaskádu hudebních příběhů, kde se mu podařilo vykreslit skladatele v barvách intimních, veselých i vznešených z té "druhé strany", prostřednictvím těch, s kterými žil, s kterými pracoval a tvořil a také těch, kteří s ním přišli do styku náhodně, ti všichni nesli v sobě otisk jeho osobnosti, byl jejich Dvořáčkem, Boraxem, jejich Divorceshakem.
Speciálně pro mne je určena historka, jak spillvillští chtěli postavit svatostánek (osm hospod už měli) a vzorem měl být kostel svaté Barbory v Kutné Hoře, což je roztomilé, protože kolem ní denně chodím. (Ale projekt moc nedodrželi...)

5 13.06.2018

... Divisadero je španielské slovo a znamená "predel, hranica" .. ale možno je odvodené od slova divisar, čo znamená "hľadieť na niečo z diaľky"... Příběh, který Michael Ondaatje napsal, je skutečně o časovém předělu v životě jedné rodiny, rodiny až dojemně poskládané. S Annou v péči jejího otce vyrůstají na farmě ještě další dvě děti (sirotci) až do dne, kdy se rodina za dramatických událostí rozpadne. Kdo z nás ale může říct, že vždy ví, co doopravdy činí ? Je velmi obtížné nalézt v sobě smíření, ale jiná cesta než odpuštění není.

5 24.03.2018

Příběh smutný o ztrátě blízkého člověka a o těch, kteří zůstali. Malá Simone se uchýlí do stromu a pro maminku Dawn, matku dalších tří dětí, začíná období, kdy musí pochopit, že ... nemůže žít s mrtvými. Svými mohutnými spletenými větvemi hraje strom v příběhu vrbu i utěšuje, je oporou i uzurpuje, ale nakonec jeho symbolický odchod uvolňuje místo pro život.
(Stromem v příběhu je fíkovník velkolistý).

5 09.02.2018

Autor nám předkládá pestrobarevný rodný list obyvatel dávné Evropy. Střídají stěhující se ledovce a zgrupují se do kmenů, sběr lesních plodů a lov zvířat ustupuje domestikaci, pohybují se se stády hledajíc jim pastviny, objevují kouzlo zrna, usazují se. Boj o přežití a hledání zdrojů je pro ně zásadní. Neustálým nabalováním nových zkušeností utváří naši slovní zásobu.
Číst tuto knížku bylo velmi zajímavé, smekám před historiky a archeology, kteří z tak mála, co mají k dispozici, dávají do časové a věcné souvislosti naše dějiny. Mou profesí jsou čísla, tam jsou výsledky jednoznačné...
Ke knížce jsem se dostala víceméně kvůli druidům. Norma byla druidská kněžka a chtěla jsem si o nich přečíst něco navíc. A ti mě přivedli až k těm, kdo tady byli před námi ... ke Keltům.

A ještě jedna knížka z knihovny našich dětí, tentokráte ale dávám nízké hodnocení. Vadila mi velká nepřehlednost, řeky se v pevninách ztrácely, nejde o alternativu slepých map, ale jsou rušeny různými dovětky směrovanými do všech stran. Knížkou musíte pořád otáčet, při jejím nadměrném rozměru to není praktické. Příliš mnoho obrázků, které ani s podtextem knihy moc nesouvisely … putování po řekách, jezerech a oceánech… Škoda.

4 27.03.2021

Carl Gauss (1777-1855) a Alexander von Humboldt (1769-1859), dva přední muži vědy : jeden vynikal v matematice, druhý byl slavný přírodovědec. Jejich jména dnes "zdobí" kráter, proud, asteroid, vulkán. Gaussovo jméno nese jedna z fakult brunšvické univerzity a univerzita v Berlíně, jak všichni víme, je Humboldtova. I tučňák nese jeho jméno.
Autor této knížky nás seznamuje s jejich pracovním nasazením a extrémním zaujetím tím, co dělali, dotýká se jejich osobního života. Netrpělivý a nervózní Gauss, který neměl pochopení pro ty, kteří podle něho nechtěli myslet, Humboldt, kterého nepřitahoval obyčejný život a byl hnán svou touhou nacházet a chápat. Byl mužem, který podruhé objevil Ameriku. Jeho výstup na sopku Chimborazo se společníkem Bonplandem sdílel taky šotek : v knize je uvedena jimi dosažena výška 18690 metrů (?). Dle popisu ale nebyli daleko od vrcholu a na tu dobu (technické vybavení žádné) to byl pozoruhodný výkon.
Nicméně, byť se Kehlmann snažil, dávám více bodů Googlu.

4 10.11.2019

Napíšu pouze trefný citát z této knihy : Jestli chceš vědět, co si Bůh myslí o penězích, podívej se na lidi, kterým je dal...

4 12.12.2018

Všichni víme nebo alespoň tušíme, že dětství je zásadní pro budoucího člověka. Tušit a vědět je ovšem rozdíl a autorka nám dává možnost vědět trochu víc. Předkládá argumenty a konkrétní příklady s konkrétními dopady. Zaměřuje se na vědomé i nevědomé ovlivňování dítěte k modu našich představ o úspěšném člověku a na nebezpečí tohoto modelu spočívajícím v nerozpoznání, a tím i nerespektování jedinečné osobnosti dítěte a jeho možností.
Profesně se samozřejmě Alice Millerová zabývá těžšími případy, ale pokud jsme dostatečně vnímaví, její přístup může být inspirativní i pro dolaďování běžných rodinných situací.

4 29.11.2018

Erasmus byl houslař a chtěl postavit takové housle, které by hovořily k lidským srdcím a Johannes byl zase houslista nadaný nezměrným talentem. Přesto oběma přinesly černé housle jenom bolest, bez které by ale nepoznali štěstí. Snový, smutný příběh.

4 16.08.2017

Obdivuhodný člověk, poeta a především úžasný malíř s obrázky plných smutku, něhy a fantazie, s obrázky plných zvláštního světla, tlumených barev a ticha. Musíte ale za nimi do galerie, pokud se chcete s jeho tvorbou seznámit, v knížce obrázky nejsou. Autor zde zkompletoval, co o Janu Zrzavém vycházelo za jeho života od významných historiků umění, od literárních i výtvarných kritiků a i jeho vlastní postřehy a rozhovory, které v průběhu svého života poskytl (1890-1977).

Na rozdíl od potřeštěné a neukotvené Holly Golightly v podání křehké Audrey Hepburn ve Snídani u Tiffanyho je v knížce Poledne u Tiffanyho Clara Wolcottová dívka, žena, která má konkrétní představu o tom, co chce dělat a také to dělá. Začíná jako designérka u umělecky založeného Tiffanyho juniora, jehož podnikatelskými aktivitami je vsazování vitrážových skel do kostelů (na diamantech založil své impérium Tiffany otec). Clara se svým uměleckým cítěním a invenci v práci se sklem časem navrhuje další a další artefakty, její výtvory mají úspěch, problém je, že je sklízí majitel, který ji v průběhu celé její kariéry brání nevybíravými způsoby v možnosti prosadit své jméno, dnes bychom řekli : hrubě porušoval autorská práva. O ní jako umělkyni, která žila pouze svou prací a touhou tvořit, se dovídáme až po její smrti, kdy byla presentována Clářina rozsáhlá korespondence a autorství bylo potvrzené. Díky tomu dnes známe její jméno i její umělecký profil.

4 21.03.2017

knížka do vlaku...

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel se nekoná, Sheldon má pouze osmdesát čtyři. Ani nevylezl z okna, pouze pootevřel dveře a dovnitř vešel ... zločin. Autor nám předkládá kombinaci thrilleru s linii jeho osobních vzpomínek. V té se prostřednictvím rozhovorů s postavami dávno zemřelými odkrývá i jeho život a cesta, na kterou nasměroval svého syna. Mně se knížka líbila, byť spojení thrilleru a osobní zpovědi je zvláštní, ale nastavovat si zrcadlo není marné v jakémkoliv věku.

3 11.08.2018

Lituji, pane Tsiolkas, knížku jsem nedočetla. Mám ráda prolínání časových rovin, když se splétá před a po, příběhům to dodává zajímavosti, zvídavosti, napětí, ale u Dannyho příběhu jsem ztratila nit a nedokázala ji navázat. Možná to bylo tím, že jsem knížku nečetla najednou, dostávala jsem se k ní jenom po chvilkách, a tak jsem nedokázala určit, odkud se bere tolik agrese, zklamání, nicoty, jestli to bylo vůli sociální nerovnosti nebo prohrou, jeho probíjení se životem mi připadalo, že postrádá vnitřní sílu, jiskru. Doufám ale, Danny, že to tak nebylo, že šlo jenom o můj první kostrbatý dojem.