evismaior komentáře u knih
90% - po několika letech a několika shlédnutích filmu jsem se vrátila k této knize a shledala, že je stejně čtivá jako napoprvé. Jedna z mých nejoblíbenějších, spojující science fiction v podstatě s fiktivní dokureality z blízké budoucnosti, kdy lidé konečně přistanou na Marsu. Hlavní hrdina Mark Watney je asi nejpozitivněji naladěná a zdaleka nejkonstruktivnější literární postava, co znám, neboť tam, kde by jiný do týdne zcvokl, on vybuduje z ničeho bramborářskou farmu, dojede si tisíc kilometrů pro vysílačku, sestrojí si obytný přívěs a v něm přejede půl Marsu za svojí záchranou a to vše povětšinou bez jediného kontaktu se zbytkem lidstva. Autor navíc vychází z již nyní známých technologií, žádné transportéry a nadsvětelné pohony, a o to je příběh uvěřitelnější. Miluju, jak si Watney dokáže se vším poradit a neztrácí smysl pro humor, jedna z mých nejoblíbenějších pasáží je jeho řešení cesty kolem prašné bouře, byť se do filmu nedostalo... Snad proto bych jako jedinou výtku uvedla absenci jakýchkoli informací o Markově předchozím životě, co přesně z něj udělalo tak schopného a pozitivního člověka. Opravdu bych ho totiž chtěla lépe znát.
(SPOILER) 90% - Právě jsem knížku dočetla a po opravdu dlouhé době jsem v rámci tohoto žánru opravdu nadšená. Takhle se má psát! Žádná hluchá místa, naprostá absence zbytečných postav, žádné dialogy o ničem – a to je přitom román na rozhovorech postav přímo založený.
Jasně, je to taková trochu ždímačka emocí a koncentrace osudem ubíjených postav na metr čtvereční je až nepravděpodobná, ale to mi vůbec nevadí, protože ta knížka se čte sama. Příběh Juliet „holky ze hřbitova“, která dlouhé měsíce nechává na hrobě své matky dopisy přesně tak, jak jí je na zahraniční fotožurnalistické akce posílala celý život, až jednoho dne nalezne v jednom z dopisů krátkou odpověď od neznámého „Tmy“, s nímž si posléze začnou vzájemně vylévat své životní stesky, na první pohled nemusí působit zas tak originálně, ale chytl mě od první stránky.
Autorka prakticky bezvýhradně dodržuje styl co kapitola, to nový dopis a následující reakce adresáta na něj s kouskem jeho příběhu a to střídání perspektiv funguje bezchybně a dokonce i bez opakování totožných částí děje (jak je viděl ten druhý), které je u autorů, kteří takto píšou, častou únavnou praxí.
Juliet, která se měsíce nemůže vyrovnat se smrtí zbožňované matky, která pro ni byla vzorem, mi přirostla k srdci a stejně tak i Declan Murphy a jeho mučednická spirála vedoucí od otce „veselého“ alkoholika, kterého všichni měli rádi a snažili se ho krýt (třeba i řízením auta ve třinácti), přes nehodu v opilosti, při níž otec zabil Declanovu sestru Kerry, následné odcizení s matkou, která synovi neodpustila, že neřídil místo otce i tenkrát a zároveň cítila vinu, že to především sama neměla dopustit, až po spory s jejím novým manželem Alanem, který zná sotva deset procent toho příběhu a Declana zkrátka nesnáší jako nevděčného spratka a delikventa. A pokus o sebevraždu a obecně prospěšné práce a odsouzení prakticky celé školy…
Hlavní postavy jsou zkrátka napsány nesmírně silně, ale na rozdíl od řady jiných románů autorka umí stejně tak silně napsat i postavy vedlejší, každá z nich má v příběhu nezastupitelné místo (ať už je to Julietin otec, její kamarádka, učitel fotografie nebo matka, která se také nakonec ukáže, že nebyla zas tak charakterní hrdinka, či Declanův šéf ze hřbitova, jeho matka a nevlastní otec, učitelka angličtiny či nejlepší kamarád s vlastním nelehkým dětstvím, které ho dovedlo až do pěstounské rodiny) a každý rozhovor, který s nimi hlavní hrdinové vedou, je posouvá někam dál v uvědomění si toho, na čem opravdu záleží. Snad jen příliš dlouhá doba, kdy Juliet ani nenapadlo, že by jejím anonymním protějškem mohl být Declan, mi přišla poněkud nepravděpodobná, ale když v té škole bylo 800 maturantů, tak to asi zas není tak nepravděpodobné, že by dotyčného pisatele vůbec nemusela osobně znát. Další knihy od autorky si rozhodně nenechám ujít.
100% - Velmi příjemné překvapení, nečekala jsem, že by se nějaký herec se svými fanoušky podělil o svůj život s tak sympatickou a bezprostřední upřímností.
Kniha je napsaná chronologicky od doby, kdy Tom Felton začínal hrát ve školních souborech, přes první konkurzy, role a setkání s velkými herci (kdo by si ho nepamatoval z filmu Anna a král), přes celé období strávené natáčením Harryho Pottera, až po Feltonův další život již bez Pottera, a přesto stále spjatý s tímto fenoménem. Sláva na jedné straně a jistá neukotvenost v životě, která ho dovede až k alkoholu a návykovým látkám, a jeho zpověď o odvykačkách a dlouhá pouť zpět do života, to jsem četla málem bez dechu. A i když to není napsáno nějak extra hodnotným literárním stylem, právě tím je knížka mnohem víc autentická.
Samozřejmě jako fanoušek Harryho Pottera jsem hltala především ty části o natáčení filmů, vzpomínky na práci s ostatními herci, vnímala jsem jeho velkou úctu k představitelům dospělých rolí Brumbála, Snapea, McGonagallové, Hagrida, Voldemorta či Bellatrix, od nichž se toho hodně naučil, i jeho lásku k ostatním dětským kolegům, ať už souputníkům ze Zmijozelu, tak i k představitelům ústředního tria - Danielovi, Emmě i Rupertovi věnuje dlouhé pasáže, z nichž je cítit, jak moc je má rád a váží si jich. On je vlastně kritický jedině sám k sobě.
Moc mě zaujaly i části věnované přímo natáčení, člověk si stěží umí představit, jaké to pro ty děti muselo být - pobíhat mezi natáčením a povinnou dobou pro vyučování. Jak dlouho trvá jednotlivé scény připravit a nazkoušet, jak dlouhý čas herci stráví na place třeba jenom postáváním a čekáním nebo v maskérně s tím, že pak v záběru ani nejsou vidět a vytváří jenom kulisu pro ty, kteří vidět jsou.
A pak nezbytné části věnované vyrovnání se se slávou. Některé historky byly vtipné, někdy mi ale z šílených fanoušků šla hlava kolem a našlo se i pár příběhů ohledně šikany "toho vocasa od Pottera", ze kterých vysloveně mrazilo. Není to život, jaký bych chtěla pro svoje vlastní děti, na druhou stranu Tom Felton píše jasně o tom, že si herecký život sám prosadil. Nezbývá než mu přát, ať se mu herecky i v osobním životě daří co nejlépe.
90% - "V posledním tisíciletí byly časy, kdy měl Crowley pocit, že by nejlépe udělal, kdyby těm dole poslal vzkaz zhruba ve smyslu: Podívejte, nejlepší by bylo, kdybychom se tady do toho vůbec nepletli, ukončili projekt, zapomněli na Gehennu, Peklo i Pandemonium a přestěhovali se sem, nedokážeme jim udělat nic, co by si nedokázali udělat sami, a na druhé straně oni dokážou věci, které by nás nikdy nenapadly, a často k tomu používají elektrody. Mají totiž něco, co my postrádáme. Představivost, fantazii. A navíc ještě elektřinu."
Po letech se vracím k téhle jedinečné, neotřelé spolupráci svých oblíbených autorů Terryho Pratchetta a Neila Gaimana a zjišťuji, že je to pořád stejně čtivé, vtipné a dost často i hodné zamyšlení. Anděl Azirafal a démon Crowley, kteří se v uplynulých tisíciletích na světě docela příjemně zabydleli a vidina blížícího se Armageddonu jim proto není moc po chuti - ty si člověk hned zamiluje. A stejně tak i další postavičky tohoto příběhu - Antikrista, zplozence ďábla a Ničitele světů, z něhož záměna udělala celkem fajn vesnického kluka, Adama Younga a jeho partičku, dále pak Anatému Novotrikovou, jinak též nositelku odkazu nejlepší věštkyně Agnes Magorésové, nebo třeba rádoby lovce čarodějnic Newtona Pulsifera. A čtyři motorkáři Apokalypsy, ti prostě mají styl.
S ohledem na ten realistický pohled na lidskou rasu z úvodu knihy mi to ve finále sice přijde nějak moc smířlivé, uvědomělé a optimistické, ale koneckonců ono stačí se v poslední době podívat na zprávy a člověk je v realitě hned. Tak je asi fajn, že alespoň v té literatuře může lidstvo ještě dostat šanci.
P.S. Doporučuji rozhodně i seriál s výbornými Michaelem Sheenem a Davidem Tennantem, na němž se významně podílí Neil Gaiman. Televizní produkci věrnější předloze jsem snad nikdy neviděla, místy to jede podle knihy prakticky slovo od slova a často příběh ještě dál rozvíjí.
80% - Ne tak dobré jako Marťan, ale lepší než Artemis. Marťan je tak trochu moje srdcovka a těší mě, že se autor vrací s podobným typem hlavní postavy sympatického a konstruktivně naladěného Rylanda Grace, který se jednoho dne probere z kómatu na neznámém místě, se dvěma mrtvolami po boku a velkým zmatkem v mozku. Vzpomínky se mu postupně vracejí (až příliš příhodně zrovna ty, které potřebuje, aby zjistil, že je na vesmírné lodi a co je cílem jeho mise), a tak se dozvídáme i to podstatné z jeho předchozího života. Vzhledem k tomu, že prakticky jediné, co mohu Marťanovi vyčítat, je absence informací o předchozím životě Marka Watneyho, je tento autorův postup jednoznačně posunem vpřed, i když všechny ty události, které vedly k tomu, že se Grace nakonec stal součástí mise, působí dost neuvěřitelně až překombinovaně - čtenář sice v ději "před" sympaticky vidí i určité Graceovy nedostatky, což je oproti dokonalému Watneymu příjemná změna, jenže po probuzení v lodi tyto nedostatky náhle záhadně mizí (s vysvětlením, že přece záchrana lidstva), z Rylanda je znenadání povětšinou vyklidněný, sebevědomý a nebojácný všeuměl a to mi nepřišlo příliš pravděpodobné. Knížka se ale jednoznačně čte úplně sama, je to přesně ten Marťan-styl se spoustou technických podrobností připomínající spíš dokureality než sci-fi a to mě moc bavilo. A to přestože zápletka jako taková mi (oproti v blízké budoucnosti doufejme očekávatelné misi na Mars) v této knize přišla hodně přitažená za vlasy - a to úplně odhlížím od toho, že v současné době ani omylem nevěřím tomu, že by se lidstvo dokázalo pro svou záchranu takovým způsobem spojit. Ono i to setkání se zástupcem mimozemské civilizace bylo spíš takové naivně startrekovské (a zapišme si do slovníčku nové slovo společné pro obě kultury "sarkasmus"), reálně věřím, že bychom měli obrovské štěstí, kdybychom dokázali s mimozemskou kulturou, která bude nejspíš přemýšlet úplně jiným způsobem, komunikovat alespoň tak jako ve filmu Příchozí. Moc se mi ale líbilo zakončení, přestože (anebo právě protože) jsem přesně v takové doufala. A velmi se těším, co na nás autor chystá příště, jelikož i přes to moje brblání čtu knížky Andyho Weira moc ráda.
(SPOILER) 75% - Nepůsobí to už tolik jako fanfiction napsaná na vlastní tvorbu, jak se mi to zdálo v předchozím dílu. Na druhé straně mám pořád dojem, že čtu spíš společenský román než detektivku, jenže na příběh o vztahu dvou komplikovaných lidí je zase těch téměř 1000 (!) stran textu příliš.
Pátrání se tentokrát (kromě těch vedlejších epizodních příběhů z činnosti agentury, které by mohly být rozpracovány buď víc anebo by bylo lepší jimi ten děj vůbec nenatahovat) točí kolem lékařky Margot, která beze stopy zmizela před téměř čtyřiceti lety, a její dcera si najme Cormorana a Robin, aby se po té šílené době pokusili zjistit, co se tehdy vlastně stalo. Mají na to rok a odvádějí poctivou detektivní práci, o jejímž doslova každém aspektu se nás autorka pokouší nadmíru podrobně, slovo od slova informovat. JKR má vypravěčský talent, to víme všichni, takže se to nečte špatně, prostě to člověk s duem Strike-Ellacottová tak nějak prožívá. Jenže zároveň nemám pocit, že bych si to úplně užívala. I po 40 letech totiž přežívá překvapivě mnoho těch, kteří Margot znali, nebo jejich příbuzných, kterým o tom vyprávěli, a čtenář se zkrátka musí seznámit s výslechem každého jednoho z nich, třebaže většina se nakonec ukáže být pro odhalení pravdy jako nepodstatná slepá ulička. A když se kdesi za stranou 900 náhle hrdinové dovtípí, kdo je pachatelem, tak zmožený čtenář nejen, že tak úplně nechápe, jak tak najednou prozřeli, ale osoba pachatele ho (nebo mě alespoň ano) vlastně docela zklame, protože ze všech těch lidí, kteří se tam objevili (kolegové lékaři a ostatní z ordinace, manžel, více či méně podezřelí pacienti, očití svědci z posledního dne, kdy byla spatřena, proslulý sériový vrah a dokonce i pár místních mafiánů) patřila tato osoba k těm nejméně zajímavým, její motivy byly vlastně neexistující a modus operandi dost neuvěřitelný. Do toho autorka ještě napasovala pološíleného tehdejšího vyšetřovatele a jeho pátrání podle horoskopu, které mi přišlo spíš otravné, a akce tam až na jeden záchvěv nebyla vlastně žádná.
A tak bylo opět zajímavější číst si o dalších životních osudech Robin a Cormorana, kteří se naštěstí na rozdíl od minulého dílu přestali chovat většinu času jak pitomci a řešili normální trable - smutný osud Strikovy tety, která ho vychovala, a naopak pokusy slavného otce, který na něj vždy kašlal, o znovusblížení, neustávající nátlak bývalky Charlotte, Robinin rozvod s manipulátorem Matthewem a nutnost vyrovnat se s jeho staronovým vztahem, obtěžování od kolegy na pracovišti a v neposlední řadě i to, co ti dva k sobě cítí navzájem a co se bojí nechat naplno rozvinout ze strachu, jak by tím mohlo utrpět jejich přátelství a partnerství ve firmě. Na konci minulého dílu jsem si přála, aby se začali chovat jako dospělí lidé, a to se naštěstí splnilo, jejich pocity byly odpovídající situaci, a tudíž uvěřitelné - a tudíž i čtivé. Doufám, že v tomto duchu bude autorka pod svým pseudonymem i pokračovat.
75% - Františka je šesťačka z maloměsta, která se dělí o pokoj v panelákovém bytě se svým nesnesitelným, zřejmě trochu duševně vyšinutým bratrem, za otce má neúspěšného podnikatele, kterého vidí jednou týdně (a to ještě koukat do mobilu), a její matka na výchovu dvou dětí příliš psychicky nestačí, pokud se vůbec o něco snaží, protože povětšinou působí tak, že chce mít hlavně klid a Fany se sama ptá, jestli mámě na nich vůbec záleží. Už to samo o sobě na mě působilo dost depresivně, včetně té Fanynčiny snahy mít jen pro sebe kamarádku Magdu, která by ale očividně taky ráda trávila čas s jinými děcky ze sídliště.
Ovšem divadelní kroužek s pedofilním vedoucím Mirkem, to už se fakt nečetlo příjemně - cítit, jak hlavní postava, o kterou se doma nikdo moc nezajímá, instinktivně podléhá člověku, který do jejího života vnáší sen o něčem lepším, jak mu věří všechny ty řeči o úplném odevzdání se divadlu a zejména pak jemu samotnému, protože on přece jako správný vedoucí MUSÍ své herečky řádně procítit a prozkoumat jejich probouzející se ženskost, z toho tedy mrazilo. Přesto mi ale přišlo, že tohle by měla být jen jakási první část, takové to "co se dělo před", po které by měla následovat část, kde se očima Františky dozvíme, jak se věci vyvíjely dál a jaký to mělo především na ni, ale i na všechny zúčastněné osoby (včetně Mirka, rodičů...) v budoucnu vliv. Takhle příběh vyznívá jaksi do ztracena, kdy ani hlavní hrdince ještě nestihlo dojít, co že se to vlastně dělo, a to je podle mě veliká škoda. (Z tohoto důvodu bych určitě knihu nedoporučovala jako young adult čtení bez předchozího poučení mladých čtenářů, ledaže bych s nimi o tom pak chtěla vést diskuzi a demonstrovat na příběhu Mirkovo závadné chování).
I když alespoň informace o tom, jak to dopadlo po právní stránce pro Mirka (mimochodem se tak dlouholetý vedoucí divadelního spolku Hudradlo ze Zlivi opravdu jmenoval), se na internetu nalézt dá. Už to, že dvacet let fungující soubor na základě této kauzy zanikl, muselo v městečku způsobit nemalé vášně mezi těmi, co Mirka uznávali, protože opravdu dosahoval se souborem výtečných výsledků a pro děti nabízel alternativu k "učňáku" a pouličnímu fetování - řada lidí jistě jeho chování zlehčovala, pokud dívkám vůbec věřili - a tento střet s Františčiným vnímáním věci by byl nesmírně zajímavý.
Zaujalo mě, že tahle knížka, kde důležitou roli hraje divadlo, je sama psaná tak trochu jako divadelní hra v těch částech, kde Františčino vyprávění přerušují dialogy dětských postav. I když jsem už asi holt stará škola, a ačkoli mám sama daleko ke spisovnému vyjadřování a přemýšlení, tak v knížkách mě to v textu, který není přímou nebo nepřímou řečí, prostě nějak tahá za oči.
Konečně bych chtěla moc pochválit ilustrace, jimiž knihu doplnil autorčin manžel Ondřej Dolejší - kombinace fotografií a bílých rytin na černém podkladu, které mají připomínat obrázky, jež si každý (přiměřeně starší) z nás pamatuje vyryté do školních lavic, mi připadaly, že knihu perfektně dokreslují.
90% - Naprostá záhada, že mi tahle knížka zůstávala tak dlouho utajená. A přitom to bylo tak příjemné čtení. Hlavní hrdinka Anna - jedenáctiletá osiřelá dívka, která přichází bydlet ke stárnoucím sourozencům Matějovi a Marii do Zeleného domu v městečku Avonlea - je nesmírně milá dívenka, upovídaná, ale s obrovskou fantazií, se kterou pozoruje svět kolem sebe a dokáže se s pomocí představ o lepším životě vypořádat i s nepřízněmi osudu. S čím se vypořádat nedokáže, to jsou urážky jejího vzhledu, zejména pak nenáviděných zrzavých vlasů. Do takového člověka se Anna opře se vší svojí vášní a je schopná ho nenávidět po dlouhá léta, Gilbert by mohl vyprávět.
Moc se mi to líbilo. Annin krásný vztah k přírodě, schopnost radovat se z maličkostí a především neskutečná intenzita všech jejích prožitků. Anna nic neumí dělat polovičatě a ze stránek se síla jejích emocí snadno přenese i na čtenáře. Klidné, pozitivní čtení mi občas rušily jen poměrně velké skoky v čase, nezřídka o celou řadu měsíců, kdy jsem měla vlezlý pocit, že o něco z jejího života přicházím. Což asi vyřeším tím, že se pustím i do dalších dílů jejích příběhů.
(SPOILER) 85% - Třetí případ soukromého detektiva Cormorana Strika a jeho asistentky Robin Ellacottové mi zatím připadal jednoznačně nejnapínavější, což ovšem není divu, protože tentokrát se J.K. Rowlingová pod svým detektivkářským pseudonymem vydala cestou ohrožení samotných hlavních hrdinů, které si čtenář v předešlých dílech již stačil oblíbit natolik, že s nimi vyšetřování a zvlášť ty jeho akčnější okamžiky prožívá docela bez dechu, stejně jako snižující se stav bankovního konta jejich kanceláře.
Když totiž do detektivní kanceláře dorazí na Robinino jméno uříznutá ženská noha, má Cormoran hned čtyři tipy na to, kdo by mohl být odesílatelem - a zatímco se policie vděčně vrhne hned po tom prvním, Cormoranovi to nedá a zahájí vlastní pátrání po osudu dalších tří mužů, kteří na něj z dávné minulosti mají určitě spadeno - je pachatelem jeho nevlastní otec, kterého Cormoran zároveň viní ze smrti své matky? Nebo muž, který je známý zneužíváním dětí? Či snad psychopat, kterého kdysi Cormoran dostal za mříže? A jak s tím souvisí skupina transvalidních lidí, kteří ze všeho nejvíc touží po amputaci vlastních končetin? A jak to všechno zjistit, když na rozdíl od policie vy máte v podstatě jen jediný prostředek, jak se něčeho dopátrat - a sice všechny obejít a vyptat se? Když přitom ze všech podezřelých jde docela strach?
Kniha se četla sama, ovšem jak se fakta vršila, trochu jsem ztrácela přehled, které informace patří ke kterému podezřelému, což bylo občas matoucí. Samozřejmě jsem napjatě očekávala i další vývoj vztahu Cormorana, Robin a jejího snoubence Matthewa, kterýžto vztah se v důsledku nebezpečí stahujícího se kolem Robin (a blížící se svatby) docela dynamicky posouval kupředu. Taky potěšilo, že jsme se dozvěděli důležité detaily z Robininy minulosti, které do značné míry osvětlily její neutuchající touhu podílet se na detektivní práci (ale už míň to, proč si pořád myslí, že se k sobě s Matthewem hodí). Přesto anebo spíš právě proto mě místy Robin celkem štvala tou svojí bezhlavostí, neopatrností a zaťatostí, s níž se pokoušela sobě i ostatním dokázat, jak je v pohodě, chytrá a nepostradatelná, když se přitom chovala jak adeptka na Darwinovu cenu.
Konečně bylo zajímavé i to, jak autorka do knihy promítla svoji fascinaci rockovou kapelou Blue Öyster Cult a jejími texty - mě sice pánové při následném poslechu nechytli, ale knize to dodávalo fajn propojení mezi jednotlivými kapitolami.
Poznámka nakonec - po vydání jsem knížku četla v originále a nejsem si teď po novém přečtení v češtině jistá, jestli mi překlad úplně sedí - autorčin styl z toho sice cítím, ale někdy dokonce až moc - překlad mi místy přišel až otrocky doslovný, že mi to neznělo úplně jako něco, co by někdo česky řekl/napsal.
Poznámka nakonec č. 2 - kdo touží po skutečném závěru rozehrané vztahové dějové linky, ať hned po dočtení trojky sáhne po prologu čtvrtého dílu.
80% - Do knížky bych se kdysi nebývala pustila, kdybych nevěděla, že se pod pseudonymem skrývá moje oblíbená autorka Harryho Pottera J.K. Rowlingová. Začetla jsem se celkem snadno - soukromý detektiv Cormoran Strike - veterán z války v Afghánistánu, který tamtéž přišel o nohu a jeho život coby nemanželského syna slavného zpěváka a pochybné matky je sledem nestandardních situací, a Robin, která je jakožto mladá, zvídavá a životem dosud nesemletá, leč v podstatě obyčejná, usedlá a společensky zařazená snoubenka účetního jeho zajímavým protipólem - jsou hlavní hrdinové, kteří mě zatím nepřestali bavit ani v dalších dílech série a oceňuji, že autor(ka) jejich životům věnuje velkou část příběhu. Samotné vyšetřování údajné sebevraždy modelky Luly Landryové mě sice zas tolik nechytlo, ale docela mě bavilo, jak je to napsané, byť kniha působila místy už trochu rozvlekle - sled podrobných dialogů vedených s jednotlivými svědky a modelčinými rodinnými příslušníky a známými dovede čtenáře postupně k rozpletení toho, co se v onu osudnou noc modelce přihodilo. Vše proloženo podrobnými popisy lidí, míst i situací. A působivě podané zákulisí světa modelingu a celebrit. Zkrátka bych řekla taková poctivá autorsko-detektivní práce.
70% - Kdysi jsem viděla film s Georgem Clooneym v hlavní roli a kupodivu tohle je ten případ, kdy mě asi kniha zaujala víc, přestože jsem se k ní dostala až dodatečně. Už ta situace - po dlouhých letech zkoumání chování zřejmě inteligentního oceánu hmoty na planetě Solaris, který dokonce dokáže ovlivňovat složitý pohyb této planety kolem dvojhvězdy, ale s nímž se lidstvu nikdy nepodařilo navázat kontakt, dorazí na již víceméně opuštěnou výzkumnou stanici vědec Kris Kelvin a nalezne dva další přítomné vědce ve stavu počínajícího šílenství. Brzy i on dostane "návštěvu" - věrnou kopii své zemřelé družky Harey, jejíž smrt si dává za vinu a kterou mu zřejmě oceán z nějakého důvodu poslal do cesty tak, že je prakticky nemožné se jí zbavit. Tato poutavá dějová linka, která nutí čtenáře k zamyšlení, kdo a proč by se nejspíš zjevil jemu a jak by něco takového dokázal psychicky přijmout a zpracovat, je bohužel dost často prokládaná sezením hlavní postavy v knihovně a vyprávěním obsahů rozličných knižních děl věnujících se Solaris, což sice jen potvrdilo nezměrnost autorovy fantazie, ale příliš čtivé to nebylo.
80% - K téhle knize jsem se vrátila po dlouhých dvaceti letech - když jsem ji četla jako mladá a koukala při tom na působivě natočený seriál s Richardem Chamberlainem a Rachel Wardovou v hlavních rolích, tak jsem z toho hořkosladkého příběhu byla unesená. Člověk se ale s lety mění a po opětovném přečtení ve mně vítězí spíš pocit hořkosti. Mám poněkud problém s tím, že mi v podstatě žádná z postav není zvlášť sympatická. Zejména asi proto, že se téměř všechny chovají přesně jak ten pták z citované legendy, který se nabodne na trn a během umírání zazpívá svou nejkrásnější píseň. Ať už se jedná o matku rodiny Fee, která se odhodlá legalizovat postavení své a svého nemanželského syna Franka sňatkem s mužem, jemuž není schopna dát najevo svou lásku, až už je příliš pozdě, a téhož není schopna ani vůči zbytku svojí rodiny, nebo ať jde o zmíněného Franka, který raději uteče z domova a skončí na dlouhá léta ve vězení, o zbylé syny, kteří se na celý život uvážou ke starosti o spravovanou farmu, aniž by kdy založili vlastní rodiny, nebo o Meggie, která obětuje celý život nerealizovatelné lásce ke katolickému knězi (a posléze k jejich synovi), jejího manžela Luka, který se nedokáže odpoutat od dřiny s nejasnou vizí, že si někdy koupí farmu, anebo o otce Ralpha, jenž se až do smrti potácí mezi láskou k Meggie a pocitem povinnosti k církvi, hojně podporovaným jeho touhou po kariéře a uznání. Nakonec jedinou pro mě zajímavou postavou byla zdánlivě nesympatická Meggiina dcera Justina, která po letech projevila dostatečnou dávku rozumu na to, aby šla za svým štěstím. Dodatečně ale musím na této sáze ocenit to, co jsem si kdysi nedokázala tak vychutnat - popis australských reálií první poloviny dvacátého století, vykreslení farmářského života ve vyprahlých, suchem a požáry sužovaných končinách vzdálených desítky kilometrů od nejbližšího městečka, jakož i v jiných částech země, kde naopak vlhkost vzduchu dosahuje neuvěřitelných hodnot, a vyprávění o tom, jak se v této zemi žilo po první světové válce, v dobách krize, ve druhé světové válce i po ní. Přestože autorka občas věnuje až příliš času popisům a dějovým linkám, které pro mě nebyly až tak čtivé, její vypravěčský talent je nesporný.
90% - O Severní Koreji mám leccos načteno, takže nemohu úplně říct, že by mě rozhovory se sedmi uprchlými Severokorejci něčím šokovaly. Spíš tam bylo hodně věcí, které mi přišly zajímavé, vykreslující atmosféru v této šílené diktatuře. Často zamrzelo, že autorka některé části rozhovorů musela v knížce záměrně vynechat z bezpečnostních důvodů - lidí ze Severní Koreje utíkají desetitísíce, tak si říkám, jestli by důsledná anonymizace nepostačila. Ale za život těch lidí nebo jejich rodin to nestojí...
Profesorka: "Tak jste si psala do kalendáře cyklus a plodné dny?" ptá se Nina Špitálníková severokorejské učitelky, která se z prominentních poměrů dostala do chudé oblasti na severu země. "To jste mě rozesmála. Co bych dělala v Severní Koreji s kalendářem? Nepotřebujete kalendář. Vše vám připomene strana," odpovídá učitelka, která také mluví o systému vzdělávání, povinných darech škole, šikaně, když student dar nepřinesl, protože na něj rodiče neměli, o povolení studovat cizí jazyk... "Pokud patříte k vyšší třídě, kam jsem patřila já, severokorejský režim vám dodá pocit výjimečnosti, nadřazenosti. A každý den vás v něm utvrzuje. Připadáte si lepší než ostatní, podvědomě opovrhujete lidmi, kteří jsou pod vámi. Tak nějak zapomenete na lidskost."
Dělník-šmelinář: byl obyčejný člověk z nižší vrstvy, který mluvil hlavně o tom, jak přežít vojnu a jak si tam vydělat šmelinou. Ale i o svém dětství, své babičce. "Velkého vůdce měla ráda. Kim Čong-ila už moc ne. Vždycky se na jeho obraz dost mračila a jen ho opucovala, aby se neřeklo. Nedala si záležet. Rozhlédla se, a když si myslela, že se na ni nikdo nekouká, tak něco zamručela." Čtenář se dozví o domovních důvěrnicích sledujících každý krok lidí v domě. O vojně, která trvá deset let. O práci v továrně a pašování zboží z Číny.
Převaděč: prožil život poblíž hranic s Čínou a překračovat je za úplatky pohraničním strážím pro něj bylo zcela běžné. Mluvil o nuzném životě na vesnici, práci na poli, pašování léků a dalšího zboží z Číny. O převádění lidí. A o ženách, které skončí v Číně na trhu s lidmi, protože v Číně je žen málo. "Ale i když má člověk přátele, tak je opatrný. Pořád se spoléhá jen sám na sebe, protože nemůže nikomu stoprocentně věřit." Zajímavé byly informace o modernizaci - člověk si říká, jak v zemi, kde elektřina jde jen někdy, dobíjí lidé mobily. Jak silný je signál. Kdo všechno je odposlouchává.
Vysokoškolačka: byla asi největším překvapením - dívka z vysoce prominentní rodiny, která si žila skorem jak my na Západě, řešila maximálně to, aby si zakázaný jihokorejský seriál stáhla nenápadně na USB a neměla doma snadno vypátratelná DVDčka. Oblékání, zakázané účesy, účast na megalomanské severokorejské "spartakiádě", šikana chudších spolužáků, kteří nepřinesli dary do školy... Ta asi po "útěku", který jí proti její vůli zařídili rodiče, prošla největší sebereflexí. "Není úplně lehké něco takového přijmout. Když jsem slyšela nebo četla, co všechno se lidem dělo, jak se s nimi zacházelo, vždycky jsem se zamyslela: Dělal to i táta? Věděl o tom? A co máma? A co si budu nalhávat, stát jsem podporovala i já."
Feministka byla nejmrazivější. Žena, které v dětství popravili kamaráda, protože i malé děti jsou trestány za činy svých rodičů, žena, která zažila sexuální násilí na léta trvající vojně, aby následně musela vstoupit do domluveného manželství se všemi důsledky včetně nechtěného těhotenství. Muži se jí zprotivili asi už navždy... A přitom jako dítě byla stejná jako každý z nás. "Já jsem předtím bonbón nikdy neměla, a tak pro mě představoval poklad. Každý den jsem si jednou lízla, aby mi vystačil i na další dny."
Řidič: představil čtenáři svět severokorejských prominentů, nočních klubů, prostitutek, drog, ale i povinného sledování těch, které vozil, a jejich udávání. Zajímavosti typu jak získat řidičský průkaz a že ženy řídit nesmějí. "Když jsem poprvé po útěku přijel na benzinku, byl jsem u vytržení. Natankoval jsem a ještě jsem si koupil pití a jídlo. Za to ten útěk prostě stál."
Důchodkyně: utekla, i když Koreu miluje a na Velkého vůdce nedá dopustit. Zažila druhou světovou válku, Korejskou válku, celý ten přechod od relativně normální země k diktatuře. Američané byli ti špatní. A pak v 90. letech nastal hladomor. "Jednoho dne se začala objevovat tvrzení, že třetí denní jídlo je nezdravé. Ulice byly polepené propagandistickými plakáty, v televizi dokonce běžel takový edukativní pořad nebo spíše reklama, kde jeden muž jedl oběd a náhle kvůli tomu zemřel." Smrt manžela a syna, útěk s dcerou. Přesto je pro ni Kim Il-Song bůh.
Celkově mě překvapilo, jak adaptovaně lidé, s nimiž dělala rozhovor, působili. Jak až na výjimky chápali rozdíly mezi Severní Koreou a demokratickým světem. Ráda jsem četla vysvětlivky, které autorka přidávala do poznámek pod čarou. Určitě si od ní ještě něco přečtu. A ilustrace od Myokard jsou top.
85% - Území dnešní Anglie kdesi v postartušovských dobách, kdy milosrdná mlha dala zapomenout na křivdy vzešlé z bojů mezi Brity a Sasy, lidé zapomněli na své mrtvé, za něž by se měli mstít, a žijí své poklidné životy ve vesničkách, které narušují jen vpády nadpřirozených příšer... Jenže staří britští manželé Axl a Beatrice se rozpomínají na to, že by snad kdesi měli mít syna, a vydávají se ne vždy právě bezpečnými končinami na návštěvu. A rázem je z toho působivá road movie s jazykem a atmosférou dávných časů, plná setkání s nejrůznějšími postavami, ať už jsou to lidé ze sousední saské vesnice, tamní chlapec Edwin, saský válečník Wistan, mnichové z kláštera nebo starý Artušův rytíř Gawain, který snad plní úkol daný ještě králem... A je tu všudypřítomná mlha přicházející z míst, kde bychom snad tušili oddychující dračici Querig, která může člověka nechat zapomenout i na toho, s nímž ještě před chvílí mluvil, ovšem ze které se vynořují znepokojivé vzpomínky a pochybnosti, zda i ta nejpevnější láska neexistuje třeba jen proto, že vzpomínky na dávné křivdy zahalilo zapomnění...
Působivý styl, přes rozvážnost textu napínavý příběh, snad jen že v (při porovnání s předchozím dějem) celkem uspěchaném závěru (i když na mě dost emocionálně zapůsobil) jsem přece jen čekala větší projasnění mysli a zásadnější katarzi všech zúčastněných.
"Získat? Nedalo se tím nic získat, převozníku. Byla to jen pošetilost a pýcha. A ještě snad něco dalšího, co číhá v hlubinách mužského srdce. Snad jsem toužil i ji potrestat, pane. Ústy a činy jsem vyjadřoval odpuštění, leč v srdci jsem si po dlouhé roky uchovával uzamčenou komůrku, která bažila po pomstě."
(SPOILER) 40% - po dočtení posledního dílu ze série o Robertu Langdonovi mám nutkavou potřebu přečíst si znovu Šifru mistra Leonarda, protože teď naprosto netuším, jestli se za ta léta natolik proměnil můj literární vkus anebo je prostě Počátek o tolik horší.
Ne, nečekala jsem, že by nastalo nějaké jiné schéma - že bychom tam neměli nějakého génia s touhou vymyslet pro Langdona šifrovanou honbu za pokladem. Že by tam chyběla půvabná Langdon girl. Že bychom tentokrát nezávodili s časem před šíleným vrahem a policií. A že bychom se nedejbože dozvěděli něco víc o osobnosti samotného Langdona kromě toho, že má místo mozku encyklopedii všech muzeí a uměleckých děl, že nemá rád stísněné prostory a že nosí hodinky s Mikymauzem. A že by ta kniha jakýmkoli způsobem navazovala na předchozí díly, to už vůbec nečekám - v Infernu sice došlo k tomu, že má být třetina populace sterilní, což bych myslela, že to bude společností docela rezonovat a navíc by se to dalo krásně využít, když Brown píše o hlavní hrdince. Ale ne, jako kdyby se to nikdy nestalo. Ale fajn, na to jsem si už zvykla.
Ovšem vážně nemohu uvěřit tomu, že jsem několik hodin četla o tom, jak Langdon a vyvolená španělského prince (!) prchají španělskými městy před církví a španělskou královskou rodinou, aby našli kód, jímž by mohli spustit údajně velice zásadní prezentaci, která způsobí pád všech náboženství. Načež se po 400 stránkách nudného až únavného čtení zjistí, že tím úžasným vědeckým objevem je fakt, že (pokud nejste člověk s alespoň minimálním zájmem o vědu, tak SPOILER ALERT!!!) vesmír se řídí fyzikálními zákony (včetně vzniku života) a že směřujeme k propojení s technologiemi. Jako vážně? To je teda objev jak hrom. OK, těžko čekat, že by Brown mohl přijít s něčím vážně objevným. Ale to druhé je celkem zjevné. A o tom prvním už čtu v různých teoriích řadu let (až se zdráhám označit to za spoiler) a div se světe, žádné náboženství si z toho asi na zadek nesedne, protože se prostě zeptá "a kdo takhle nastavil ty fyzikální zákony"? A zatímco vědci se budou přít, zda prostě jiné nastavení není možné nebo zda existuje nekonečný počet vesmírů s různě nastavenými fyzikálními zákony, které všude fungují jinak (anebo prostě nefungují a pak takové vesmíry nemají dlouhého trvání), tak věřící prostě řeknou, že ty zákony jsou ve skutečnosti boží vůle a mají vystaráno. Autorovy rešerše pro Kirschovu prezentaci mi navíc přišly tentokrát dost odfláknuté - takový vztah entropie, termodynamiky a běhu času je například dost zajímavý a k tomu se autor přitom nedostal vůbec.
No a to, že ten zavražděný génius stvoří takhle komplikovanou cestu k heslu, jež spouští jeho prezentaci, namísto toho, aby to prostě pro případ svojí indispozice nechal spustit toho svého geniálního AI asistenta, to už mi tedy hlava nebere vůbec. Navíc celá ta zápletka kolem Winstona byla směšně odhadnutelná dopředu. Asi jsem ovlivněná tím současným překotným vývojem, ale mně bylo jasné, kdo je ten Langdonův průvodce Guggenheimovým muzeem, asi tak po třech větách.
Brown by možná měl přesedlat na turistické průvodce, protože jeho popisy chrámu La Sagrada Familia Antoniho Gaudího a Casa Mila stejného architekta mě k návštěvě docela vážně navnadily.
60% - Když jsem před téměř 20 lety na dovolené otevřela Anděly a démony, byla jsem napínavostí a spádem knihy nadšená. Záhy přišla Šifra mistra Leonarda, která mě doslova pohltila a nad námětem příběhu jsem poté dlouho přemýšlela. A pak následovaly další knihy s Robertem Langdonem a já jsem tak nějak čím dál víc znuděnější.
Ty příběhy jsou totiž jak přes kopírák - vždy je tam nějaká "honba za pokladem", kdy Langdon díky svým znalostem musí v omezené době dané pronásledováním policií nebo různými zlotřilci rozluštit řadu symbolů, které ho vodí z místa na místo. Vždy se k tomu přichomýtne nějaká krásná a inteligentní žena, která uhání po jeho boku. Vždy je tam minimálně jedna postava, které Langdon věří, ale pak se ukáže, že to nebyl ten, za koho ho měli. A vždy je tam také nějaký ten génius, který zjevně nemá nic lepšího na práci, než vymýšlet tu komplikovanou šipkovanou mezi nádhernými uměleckými díly, aby mohl hlavní hrdina předvést, kde všude na V.I.P. pozvání byl a co všechno tam viděl (a nezapomněl), a Dan Brown se mohl vytasit se svým průvodcovským talentem.
A ano, pokaždé je tam ten stejný Robert Langdon, jehož charakteristika se omezuje na dobrou paměť, vysokou inteligenci, rozsáhlé umělecké znalosti, strach z uzavřených prostor a tvídové sako. Protože za všechny ty romány, které jsem o jeho pátráních přečetla, jsem se toho o něm mnoho dalšího nedozvěděla - ta postava je naprosto sterilní, bez vývoje, bez jakéhokoli ovlivnění tím, co v těch románech prožil. Jako kdyby ta předchozí dobrodružství ani neexistovala. Což mi začíná docela vadit.
Tentokrát navíc ani děj nestál za mnoho - sociální inženýrství s myšlenkou regulace světové populace je časté téma (ovšem i ten marvelovský Thanos to pojal divácky zajímavěji), ale zvolené řešení mi zas tak prozíravé nepřišlo, neboť počítám, že by mezi lidmi vyvolalo spoustu nenávisti, závisti, ztráty smyslu života, depresí a osobních tragédií, nehledě na korupci a elitářství u těch, kteří by ho chtěli nějakým způsobem zvrátit. Autor se sice pokusil zápletku celkem zajímavě navázat na Dantovu Božskou komedii, ale nedokázala jsem se ubránit pocitu, že se neustále opakuje (mnohokrát si tak přečteme o zlotřilcově videu a jeho ústřední demografické myšlence) a vyplňuje děj vycpávkami, které by tam nemusely být (popisy míst a budov, které se k ději bezprostředně nevztahují). Navíc se autor čtenáře snaží celou dobu mást hloupoučkými manipulacemi, které pak v dalším ději takovým tím "co to sakra" způsobem vyvracuje (ne, dotyčná postava nebyla zdrogovaná, jenom chorá, případně nebyla chorá, jenom alergická, případně to byl úplně někdo jiný), což požitku z četby také nepřidá. Pro mě to tedy nemělo takový spád, na jaký jsem z autorových knih zvyklá. Za mě zatím nejslabší díl série.
80% - Já vím, že z dnešního pohledu to působí jako tendenční literatura, ale já tuhle knížku jako malá měla dost ráda. Frantík byl bezva hlavní hrdina, takový trochu uličník, ale se srdcem na pravém místě. Samozřejmě Bočan byl největší zloduch, ono je snadné dneska říct, že to bylo psané účelově, aby bohatí podnikatelé vypadali jako největší necitové, kteří jen koukají, jak z nemajetných sedřít kůži. Ale když jsem si to teď po letech s ratolestí přečetla znovu, tak na tom pořád nic špatného nevidím. Chudí prostě přišli o práci v důsledku hospodářské krize mezi dvěma světovými válkami. A Bočan se na té konkrétní skupince spoluobčanů z jedné pražské uličky neváhá lichvářsky napakovat, přitom sám autor ale píše, že jiní obchodníci takoví nejsou. Když jsem se syna při zapisování do čtenářského deníku zeptala, co si z té knížky odnesl, řekl, že si musí dávat pozor, aby si případně nepůjčoval od žádného takového podvodníka. A nutno uznat, že to je opravdu ponaučení platné dodnes. Ilustrace Josefa Čapka jsou také velice výmluvné, v pár tazích například vystihnout starou žebračku, to chce vážně talent.
90% - Já si po přečtení autorovy předmluvy myslela, že mě to nebude bavit - román o výcviku dětí a jejich připravování na válku? Autor inspirovaný studiemi války Severu proti Jihu? Příběh, který doporučují ke čtení velitelé armád? A navíc založený na dávné autorově myšlence, jak by asi probíhaly nácviky bitev ve stavu beztíže?
Kupodivu ale má tahle knížka opravdu něco do sebe a i pacifistu ve mně dokázala přesvědčit a nevěděla jsem co dřív - zda sledovat strategii hlavního hrdiny, pomocí které se vyrovnává s prostředím rodiny (násilnický starší bratr), školy a později s šikanou na Bitevní škole, pozorovat jeho přemýšlení o soupeři a taktice bitev, zamýšlet se spolu s ním, zda bojuje opravdu jen ve hře proti spolužákům či jde víc o souboj s náročnými a často neférovými podmínkami nastavenými učiteli tak, aby z něj vyždímali maximum (anebo ho nechali padnout), a do jaké míry se to celé bude podobat boji s mimozemskou rasou termiťanů, zkrátka opravdu toho nebylo málo. Včetně úvah Endera o povaze přátelství versus velitelství, jeho strachu, zda se z něj nestává zabijácké monstrum, a vědomí, že vždy a ve všem bude na všechno úplně sám.
S čím jsem měla problém (a podle autora zjevně nejen já), byl ten věk hlavního hrdiny Endera. Pokouším si představit, co asi tak mohli důstojníci monitorovat na dítěti ve školkovém věku, a nedokážu uvěřit Enderovu chování ve věku, kdy u nás děti nastupují do první třídy - jako ano, v rámci permanentní přípravy na válku byly na Zemi zkrátka jiné podmínky a Ender byl navíc super geniální dítě - takže nemám úplně problém uvěřit tomu, jak mluví a jak přemýšlí o taktice hry, ale už méně si umím představit, že by byl v takto nízkém věku schopen takového vcítění do ostatních lidí, aby byl schopen předjímat jejich akce a více (či méně) přiměřeně na ně reagovat. S genialitou se člověk narodit může, ale k empatii zkrátka potřebuje určité životní zkušenosti. V tomto ohledu jsem zpětně ocenila, že jsem jako první viděla film s Harrisonem Fordem a Benem Kingsleym v působivě odehraných rolích "učitelů" a Asou Butterfieldem v roli Endera - jemu v době natáčení bylo zhruba 15-16 let (i když vypadal tak na 12, pořád se tak nějak ošíval a škubal sebou a jeho schopnosti někoho přeprat jsem taky nevěřila ani omylem, a to ho mám z filmů Hugo a jeho velký objev a Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti hodně ráda) a já ho prostě měla při čtení pořád před očima, takže pokud mi autor opakovaně nenutil údaje o Enderově pozvolna narůstajícím věku, tak jsem si zkrátka Endera představovala v pro mě uvěřitelných letech. Film mě také připravil na působivý zvrat v závěru a byla jsem ráda, že si to v knížce mohu znovu řádně vychutnat. Oproti filmu byl pak v knize zajímavě a dost vizionářsky využit i potenciál Enderových sourozenců Petra a Valentiny.
"Stejně si myslím, že většina z nás čte tyto příběhy, o nichž víme, že nejsou "pravdivé", proto, že toužíme po nějaké jiné pravdě: mytické pravdě a lidské povaze jako takové, konkrétní pravdě o těch komunitách, které vymezují naši identitu, a nejspecifičtější pravdě ze všech - našem vlastním příběhu. Díky tomu, že beletrie není o někom, kdo doopravdy žil v reálném světě, v sobě vždycky má tu možnost, že je o nás. (...) Příběh je ten, který vy a já společně vytvoříme ve vaší paměti. Jestli pro vás ten příběh má vůbec nějaký smysl, pak o něm nepřemýšlejte, až si na něj následně vzpomenete, jako o něčem, co jsem vytvořil já, ale spíš jako o něčem, co jsme stvořili společně." (z předmluvy autora)
(SPOILER) 70% - Po třetím dílu, který se mi z této detektivní série líbil zatím nejvíc, jsem byla na čtvrté pokračování natěšená, můj dojem po dočtení je ale rozpačitý. Ze všeho nejvíc mi připadalo, že to Rowlingová pod svým pseudonymem trochu přehnala se čtením průměrné fanfiction na své romány (a že těch harrypotterovských je asi nejvíc na světě), vydedukovala, že čtenáři si žádají vztahová melodramata, a rozhodla se, že tentokrát ten prostor zaplní sama. Takže Smrtící bílá je asi z 80% červená knihovna a z 20% pokus o detektivní příběh, tentokrát z atraktivního prostředí vysokých, nejen politických kruhů. Jenže ten příběh je postavený tak, že zruba až na straně 600 z celkových 700 začne čtenář (a zjevně i hlavní postavy) chápat, čeho přesně se dá vyšetřováním asi dobrat - předtím je to pořád jen přešlapování kolem nejasného prohlášení psychicky narušeného mladíka, že kdysi dávno viděl, jak někdo někoho zabil, a k tomu pátrání pro rodinu, která Cormoranovi a Robin v podstatě celou dobu odmítá říct cokoli bližšího.
Tudíž jsem prostě primárně než tuto detektivní linku vnímala to, jak autorka zaplnila první desítky stran vyprávěním, co se stalo na Robinině svatbě, aby nás pak po celou dobu svědomitě informovala, jak oba hrdinové vzpomínají na svoje objetí (a o něco později i na omylem (!) provedený polibek), přičemž zároveň zjevně nevěděla, jak jejich další vztah nastavit tak, aby se o něm dalo psát, a tak nechala uplynout rok, kdy se jakože jeden druhému v práci vyhýbali (!!), a zároveň z nich udělala naprostá paka, která setrvávají ve vztahu s někým jiným, s kým se zjevně necítí dobře, což oni ví, ale spolu a o sobě prostě mluvit nebudou. A nebudou a ne a ne (!!!) Trochu mi to přišlo, jak kdyby z inteligentních lidí, kteří dokáží psychologicky působit na vyslýchané podezřelé a slušně každého rozebrat, udělala zastydlé puberťáky neschopné poslat do háje ty, kteří s nimi neskrývaně a nechutně manipulují, a mezi sebou si neumí věci normálně vyříkat (ano, vztahové zápletky založené na tom, že před sebou hlavní hrdinové úmorným způsobem zamlčují důležité informace včetně svých pocitů vážně nesnáším). A když se nakonec na scéně objevila Strikova bývalá Charlotte a pronášela perly typu, že až porodí dvojčata, co čeká s manželem, tak je opustí a Strika získá zpátky, tak už jsem vážně nevěřila vlastním očím. A to mám obecně romantické příběhy hodně ráda a řešení osobního života Cormorana a Robin mi v předchozích dílech připadalo celkem čtivé. Tady jsem se už ale občas sázela sama se sebou, za kolik stránek bude následovat příští masáž pahýlu a kolik cigaret k tomu Strike vykouří (ostatně se až divím, že Matthew nikdy při hádce s Robin kvůli jejímu zaměstnání nezmínil, že musí po celodenním pobytu někde se Strikem přicházet domů totálně vyuzená;-)).
Jediné štěstí je, že autorka umí psát tak čtivě, že člověk tu knížku prostě louská až do konce, a i když to bylo tradičně trochu překombinované, tak posledních 100 stran se četlo výborně. Líbilo se mi i navýšení počtu zaměstnanců kanceláře, knížka působila oproti předešlým mnohem více zalidněně. A obdivuji i volbu dávat místo názvů kapitol přiléhavé citace z jedné Ibsenovy divadelní hry. Do dalšího dílu určitě půjdu, budu si jen přát, aby v něm bylo více detektivní práce a také mnohem víc dospělého chování hlavních hrdinů.
80% - Zvláštní mix - vzhledem k věku hlavního hrdiny Wadea - Parzifala je to takové young adult sci-fi, čemuž odpovídá i jeho nehynoucí virtuální láska k Art3mis, kterou by rád přetavil ve skutečný vztah (pokud je to teda fakt holka a ne chlupatý pupkáč). A přitom je to tak nabité popkulturními odkazy zejména z 80. let, až si neumím představit, že by to fakt mohlo bavit někoho, kdo nikdy nehrál žádnou starou videohru, nesjížděl tehdejší filmy a seriály a neposlouchal příslušnou hudbu - tudíž spíš generaci, která je dnes už ve středním věku a nad vyholeným Wadem experimentujícím s virtuální nafukovačkou bude nevěřícně kroutit očima.
Spielberg z toho fakt dokázal vyloupnout skvělý film a při čtení bylo fajn vybavovat si třeba ty scény s Wadeovým bydlením na vršku na sebe poskládaných karavanů.
Motiv mladých nadšených mimoňů, kteří bojují o odkaz svého idolu s mocnou korporací neštítící se ani těch nejšpinavějších praktik, funguje dobře - to napětí, zda se k dalšímu klíči a bráně dostane jeden z mladých lovců Hallidayova velikonočního vejce, kteří tomu obětovali doslova celý reálný život, anebo někdo z party IOI, která se bez skrupulí žene za ovládnutím Hallidayova virtuálního světa OASIS a jeho bohatství, nenechá čtenáře v rozhodujících pasážích chvíli vydechnout. A vykreslení temné budoucnosti, kdy lidé hledají únik z reality ve virtuálním světě, kde mohou pobývat v jednom z tisíců rozličných světů nebo si třeba zahrát hlavní roli v oblíbeném filmu, to zní jako sen.
Jenže mezi těmito úseky se z knihy stává jen jakási antologie her, filmů a hudby přelomu 20. a 21. století - kdy kusy, které neznám, zas tak neocením, ale tam, kde vím, tak najednou vidím, že to je opravdu jenom převyprávěné (byť speciálně zapojení filmů jako Blade runner a Monty Python a Svatý grál do děje mě vysloveně bavilo) - jenže pak si říkám, kolik procent knihy je skutečně původních a kolik stránek textu padlo na autorův hold jeho oblíbeným uměleckým a herním kouskům. O to úsměvněji ale pak ve vyčerpávajících výčtech vypravěče z roku 2045 působí to, že po roce 2011, kdy kniha vyšla, jako by se už nikdy nic nového nenatočilo (asi už ty nové Star trek seriály a Star wars filmy v době fungování OASIS nebyly potřeba:-)).
Pokračování si určitě přečtu, snad bude dobré alespoň tak, jako tenhle díl.