evismaior komentáře u knih

90% - od toho dát 100% mě dělí jen fakt, že při čtení téhle knížky mi jako už tolikrát předtím v případě této autorky přišlo na mysl, jaká je škoda, že je kniha tak krátká. Já bych si totiž o jejím životě v Japonsku četla v rozsahu klidně pětkrát tak velkém.
To, s jakým nadhledem a sebeironií dokáže psát o belgické dívce, která si splní svůj sen a nastupuje na roční stáž ve firmě ve svém rodném Japonsku, aby záhy zjistila, že jí její západní přímá, otevřená a netrpělivá povaha neschopná podřídit se zaběhlým úzkoprsým pravidlům přivede z nepříliš prestižní pozice servírovačky kávy přes trhačku kalendářů, kontrolorku cesťáků až na záchodky na 44. patře s krásným výhledem, je pro mě prostě neodolatelné. Někdy se směju, často vrtím hlavou, ale nakonec je v tom vždy i kousek zamyšlení, když člověk ví, že tento rigidní systém pomalého postupu po firemním žebříčku a obrovský nápor práce japonské prosperitě spíš pomáhá, než že by ji brzdil v rozletu. A autorčiny úvahy nad osudem japonských žen reprezentovaných její krásnou leč pomstychtivou nadřízenou slečnou Mori jsou rozhodně zajímavé. Určitě od autorky zapátrám i po knihách, které jsem ještě nečetla.

"Obsah byl neuvěřitelně urážlivý. Panu Tenšimu i mně se dostalo všemožných jmen: byli jsme zrádci, hadi, podvodníci - a vrchol všeho - individualisti. Ve formě se odrazily četné aspekty japonských dějin: aby ten hanebný křik ustal, byla bych bývala schopna toho nejhoršího - vtrhnout do Mandžuska, perzekvovat tisíce Číňanů, ve jménu císaře spáchat sebevraždu, vrhnout se se svým letadlem na americkou pancéřovou loď, a možná i pracovat pro dvě společnosti Jumimoto."

Amélie: "Jisté je, že když se o problému nemluví, není naděje, že se vyřeší."
Pan Tenši: "Mně připadá daleko jistější, že když se o něm mluví, je velké riziko, že to situaci ještě zhorší."

"Tvou povinností je být krásná. Dosáhneš-li toho, krása ti nepřinese žádné potěšení. Jediné poklony, kterých by se ti dostalo, by byly od západních lidí, a my víme, že nemají dobrý vkus. (...) Tvou povinností je obětovat se pro bližního. Přesto si nepředstavuj, že tvá obětavost učiní šťastnými ty, pro než to uděláš. Umožní jim to nerdít se za tebe."

"Muž, který i nadále navštěvoval toalety ve čtyřiačtyřicátém, tím naznačoval: Mé podřízení vrchnosti je absolutní a je mi jedno, že ponižujeme cizince. Ti ostatně nemají v podniku Jumimoto co dělat.
Ten, kdo tam odmítal chodit, projevoval následující názor: Své nadřízené respektuji, ale nebrání mi to zachovat si vůči některým jejich rozhodnutím kritický postoj. Na druhé straně se domnívám, že pro Jumimoto by bylo výhodné zaměstnávat cizince na některých odpovědných místech, kde by nám mohli být prospěšní."

3 24.07.2024

(SPOILER) 75% - "Máma vždycky říká, že bychom se před otázkami neměli schovávat. Když se lidi na něco zeptají, tak je zajímá odpověď. Na rozdíl od lidí, kteří se ani nezeptají a už soudí."
Po Dopisech ztraceným a Na co slova nestačí jsem měla vysoká očekávání, ale tentokrát ten wow efekt nebyl takový, na jaký jsem od autorky zvyklá. Možná to bylo hlavními hrdiny, jejichž životní problémy mi nepřišly až tak poutavé (Maegan se nemůže vzpamatovat z hrozného průšvihu, kdy jí celá škola nadává do podvodnic, protože kvůli jejímu opisování musela danou zkoušku opakovat celá třída, a navíc zklamala tatínka policajta. Rob má zase otce na plínách poté, co si neúspěšně prostřelil hlavu po aféře se zpronevěrou, kvůli které navíc přišlo o peníze dost Robových známých, kteří navíc Roba podezřívají, že o tom věděl), možná to bylo tím, že vedlejší postavy byly tradičně výborně zvolené a dějotvorné, ale autorka už to ke konci moc nezvládla a řadu rozehraných linek ukončila prakticky jednou větou (Maeganina sestra Samantha a její románek s ženatým profesorem zakončený těhotenstvím, či kamarádka Rachel a její sympatie nevzbuzující přítel Drew. Robův bývalý kamarád Connor, syn despotického obchodního partnera Robova otce, který se z hajzla nějak zázračně rychle přetaví v klaďase, jenž se postaví dokonce vlastním rodičům, chudý Owen, jehož matka kvůli Robově otci přišla o peníze, knihovník London) anebo možná i tím, že mi některé zápletky nepřišly příliš uvěřitelné (Rob nenávidí otce za to, že okradl lidi, a sám začne krást byť s jakousi pomatenou vidinou Robina Hooda? Nevím.). Nějak jsem tentokrát ani necítila tu chemii mezi hlavními hrdiny.
Ale jsou tu pořád ty mistrně zvládnuté dialogy, kdy žádná věta není jen vycpávka za účelem prodloužit knihu, ale posouvá vývoj hrdinů i děje dopředu. Ta kniha prostě nemá hluchá místa, někam směřuje a ubírá se tam logicky navazujícími kroky. A to je ve většině běžné beletrie, která se dnes považuje za bestsellery, málem nevídaná věc. Od autorky si určitě přečtu i další věci.

3 20.06.2024

25% - jednoznačně nejslabší Quinnová, jakou jsem dosud četla, a to docela propastně. Téma dáma a korzár je sice provařené, ale přesto vděčné a těšila jsem se, jaký děj vymyslí autorka pro upovídanou myslitelku Poppy Bridgertonovou (sestřenici Edmunda - otce známé osmičky sourozenců) a Andrewa Rokesbyho, který pod jménem Andrew James vozí tajné zásilky mezi Británií a Portugalskem. Ještě když to takhle píšu, tak mi to přijde jako zápletka, na které se nedá snad nic zkazit. Ale autorka to uchopila tak nezáživně, že jsem místy skutečně jen projížděla text očima, aby mi nic neuteklo, ale ztrácet čas jsem s tím pak už nemínila. Poppy najde jeskyni, kterou najít neměla, tak ji pirátský kapitán vezme na loď a uvězní ji ve své kajutě, ale tam dotyčná většinu času jen tak sedí a nudí se (jo a skládá puzzle). A pak je tu únos, který vlastně není vůbec napínavý a skončí dřív, než pořádně začal. Za mě opravdu zklamání.

3 26.05.2024

(SPOILER) 60% - Po natahovaném a ufňukaném druhém dílu se série vrací alespoň k náznaku nějakého děje. America si konečně připouští svou lásku k princi Maxonovi, ale také to, že o něj bude muset bojovat, protože se zdá, že je to on, kdo je nyní tak trochu nerozhodný. A jeho otec navíc Americu po jejích několika akcích hraničících se zradou režimu nemá úplně v lásce.
Ten hlavní náznak děje tady zajišťují vyostřující se spory s militantními rebely z jihu (zatímco ti umírnění severní naopak chtějí Maxonovi pomáhat s reformami země). Jenže ty boje nikdy tak úplně naživo neuvidíme, protože hlavní hrdinka se vždycky někde schovává nebo před rebely utíká a celé to bohužel spíš působí jako vata, aby "se něco dělo", všichni to vždycky odbudou úvahou, že Jižané by nastolili hrozný režim, a tak je třeba je zarazit, a zajímavým zápletkám, které se občas vysloveně nabízely (Americu by mohli rebelové unést a použít ji jako rukojmí a byla by tak příležitost poznat jejich uvažování a jejich svět přímo z první ruky nebo by se k nim např. ona sama mohla přidat, pokud by ji princ nebo král vyhodili ze selekce a pak by nastalo jednou to nevyhnutelné setkání v boji, další zvrat se potom nabízel, když zjistila, že k nim patřila její blízká osoba, to už jsem fakt věřila, že se do toho autorka obuje a nechá Americu prožít odvrácenou stranu Iley na vlastní kůži, ale zase nic...), těm se autorka důsledně vyhýbá a klouže jenom po povrchu. Na mě to dělalo silný dojem, že rebelové jsou jen jakési křoví pro tu hlavní milostnou linku a že o nich odmítá jakkoli hlouběji uvažovat a jejich příběh rozvádět. Moment, kdy hrdinka dojednává financování zbraní se zahraniční návštěvou pak byl vysloveně naivní a stěží uvěřitelný. Ráda bych si myslela, že je to dáno předpokládaným věkem cílové skupiny čtenářů, ale na to už jsem četla příliš mnoho propracovanějších příběhů.
Ovšem hlavní dějová linie Popelky a prince byla zdárně završena a nezbývá než se podívat, co autorka přichystala pro jejich dceru...

3 29.11.2023

60% - Je to takové nenáročné Farmář hledá ženu šmrcnuté postapokalyptickým světem Hunger games. Až na to, že Farmářem je tady princ Maxon, který si má vybrat manželku mezi 35 dívčinami vybranými z nižších kast a ze všech oblastí království Illea, což je něco jako bývalé USA poté, co projely válku s Čínou, Ruskem a navíc ještě zkrachovaly. A hlavní hrdinkou je půvabná America Singerová s prořízlou pusou a přítelem z nižší kasty Aspenem, kterého musela zanechat doma.
Dost jsem se potýkala s okolnostmi, které mi nepřišly zrovna uvěřitelné - hned v první kapitole America peče rodince k večeři kuře v baráku s elektřinou a telefonní linkou, kde každý má svůj pokoj, po večerech sledují s popcornem televizi a dokonce je tam na zahradě domek na stromě, a ona přitom dramaticky popisuje, jak její rodina (z páté kasty z osmi, přičemž osmá už jsou jen bezdomovci) občas trpí hladem. Tak na tu zahradu aspoň prsknu pár slepic a záhon se zeleninou, ne? Nebo: dívčiny jsou do selekce vybrány na základě fotky a dotazníku - to, jestli odpovídaly pravdivě, se řeší, až když už jejich foto proletí celonárodní televizí, stejně jako jejich zdravotní stav (co takhle předchozí vyšetření plodnosti a genetické testy?) - a co se týče požadovaného panenství, tak tam se dokonce věří jejich čestnému prohlášení :-)) A pak mě taky bavilo, jak vždycky královské sídlo napadli tajemní rebelové, panstvo někde v úkrytu pár hodin poslouchalo bitvu, načež po skončení vyběhly komorné, aby poklidily, kuchaři se vrhli do kuchyně vařit a všichni se spokojeně rozešli do svých pokojů. Jako vážně?
Ovšem America a princ Maxon jsou docela roztomilí, takže pokračování jejich namlouvání dám ještě šanci.

3 01.10.2023

75% - Příjemně sladkobolné oddychové čtení, u kterého akorát nesmím přemýšlet nad tím, proč by měl být takový problém se vztahem dospělé vysokoškolačky a jejího nezadaného učitele na univerzitě, která je zároveň popsaná jako velmi otevřená, kde se učitelé a žáci běžně oslovují jménem a chodí spolu po kavárnách i soukromých party. Samozřejmě je to plné klišé - ona je ta zajímavá studentka s těžkými životními zkušenostmi a on její učitel psaní, který si po nocích čte její úkoly, do kterých prosakují její traumata. To natahované bránění se vztahu bylo posléze už poněkud úporné, motivy propukající touhy a následného odstrkování se dost opakovaly, pak se to trochu posunulo, když se na scéně objevila i Nolanova traumata, takže ve druhé půlce knihy už bylo vlastně jedno, že je to studentka a profesor, mohlo to být vlastně klidně o komkoli. Ale četlo se to dobře a ve správné náladě určitě po něčem dalším od autorky zase někdy sáhnu.

3 14.09.2023

80% - Další z antologií young adult povídek známých i začínajících českých autorů včetně těch, které se umístily v soutěži nakladatelství Yoli. Tentokrát byl společným tématem horor a nutno říct, že i když se autoři většinou obešli bez nadpřirozených hrozivých sil a vycházeli z celkem obyčejných životních situací, dost se jim v navozování mrazivé atmosféry dařilo. A i tentokrát knížce jednoznačně pomáhá i vizuálně pěkné jednotné zpracování s ilustracemi a medailonky autorů u každé z povídek.
Asi nejvíc mě oslovila povídka Rezonance o paneláku sebevrahů, který jakoby rezonoval tím, na co myslí lidé v jeho zdech. A docela i povídka Prasklina - aneb co může jistá dívka vidět prasklinou ve zdi do pokoje, kde celá léta ležela její nemocná sestra - i když bych řekla, že ten konec autorka trochu zbytečně přepálila. Stejné to bylo u povídky Čubčí hrob, která mi s tím morbidním zakopáváním Karla připomněla můj oblíbený film Mělký hrob - dost jsem se u ní pobavila, ale i zde mi ten konec přišel zbytečně přehnaný, asi jako že s úmyslem naplnit hororové zadání.
Bez příšer si vystačila například i povídka Toby o jednom děsivém zahradním bludišti. Ovšem v hororech nezbytnou porci mysteriózna nám servírují Muž na zdi o tajemně vyzdobeném pokoji v opuštěném hotelu a partičce jůtuberů, dále trochu až snová povídka V domu bez dveří o muži přitahovaném dívkou s nevšedním tetováním anebo mikulášská či spíš čertovsky pekelná povídka Něco za něco, kde mě akorát k závěru namíchl hlavní hrdina, který při "výměně" za nesnesitelného bratra reagoval podle mě až neskutečně hloupě. Trochu toho podivna je i v povídce Útočiště o rodině skrývající se před pandemií v domě, kde je atmosféra děsivější než samotný virus, a v závěrečné povídce Podzimní lucerny, která se nese v duchu Halloweenu a duší, jež vstávají z hrobů a mohou se ocitnout i na našem prahu.
Příliš mě neoslovila povídka Dokonalý dárek - nejen že stalkující Mara byla dost na facku a závěrečná reakce kámošky hodně podivná, ale do hororové knížky mi to zkrátka nezapadlo. Naopak mě tradičně pobavil Radek Blažek s povídkou Mikuláš nosí smrt, která na mě tak asi nejvíc dýchla young adult stylem příběhů typu Vřískot nebo Tajemství loňského léta. Myslím, že povídek v tomto duchu a s hláškami typu "zk***enej skandinávskej minimalismus" mohlo být v young adult výběru klidně víc:-)

3 05.07.2023

65% - Třetí pokračování příběhu bývalého příslušníka MGB Lva Děmidova zasazeného do poněkud fiktivně popsaného Sovětského svazu za Stalinovy a Chruščevovy vlády a Afghánistánu v roce 1980 jsem četla pro změnu v češtině, ale nepřišlo mi to jako zásadní rozdíl ve vnímání knihy, takže čest překladateli za umění zachovat styl toho jak Smith píše.
On totiž píše pořád tak nějak stejně - zkrátka jako nadšený anglický studentík, který si načetl o situaci v SSSR (a zde i v Afghánistánu) všechno možné, ale jeho schopnost popsat, jak by jím navozené situace probíhaly (pokud by se tak opravdu mohly stát, což asi těžko) a jak by je postavy prožívaly je zkrátka omezená tím, že sám nikdy v podobném režimu nežil. Když Lvova manželka Raisa přijíždí jako vedoucí zájezdu do New Yorku s adoptovanými a nyní již dospělými dcerami Zojou a Jelenou, aby tam na půdě OSN odehráli koncert, je celkem úsměvné číst si o tom, jak si člověk ze Západu představuje, že člověk z SSSR návštěvu v USA vnímal (a jak to vnímali američtí agenti). Celá ta historka kolem černošského zapomenutého zpěváka Austina, který se snažil v USA prosazovat komunistické myšlenky (a jak potom dopadl), je těžko uvěřitelná - ale tak zase nás autor obšťastnil při jeho dávné návštěvě Moskvy flashbackem o tom, jak to tehdy bylo s tím Lvovým a Raisiným seznámením.
No a pak přijde v anotaci zmiňovaná tragédie a příběh se přesune o několik let později do Afghánistánu, a přestože mi dějová linka o Lvovi jakožto poradci při snahách Sovětů o okupaci připadala asi tak nejčtivější z celé knihy (zejména ta senzační část o tom, jak se odtud dostal do USA), byla to v podstatě taková nadbytečná vsuvka, v níž autor zúročil svůj zájem o tuto část historie, ovšem ani zde jsem jeho popisům života a uvažování běžných Afghánců, jak těch, co se přidali k okupantům, tak těch, co byli ochotni položit život svůj i ostatních v boji proti nim, nedokázala uvěřit. A tomu naivnímu melodramatickému závěru v SSSR už vůbec ne.

3 29.06.2023

70% - Autorovi nelze upřít schopnost psát nesmírně napínavě, kdy čtenář se zadrženým dechem sleduje pátrání po pachatelích, skládání střípků mozaiky, nahánění podezřelých, kdy o úspěchu či neúspěchu ve vyšetřování dělí Sharka a jeho tým často jen vteřiny...
Po několika přečtených románech z této série nicméně zjišťují, že je to opravdu jen oddychovka a jejich děj mi, přestože se jedná o závažná témata jako obchod s orgány, radioaktivní zamoření, únosy dětí nebo hrozící pandemie nemoci, vůbec neutkvívá v hlavě, takže mám u dalšího dílu vždy problém se zorientovat a vybavit si, o co šlo v dílech předchozích. Nevím, čím to je, ale nejspíš tím, že zápletky jsou na můj vkus zkrátka příliš překombinované a nepravděpodobné a motivy pachatelů na mě působí dost nevěrohodně. A k tomu ta autorova posedlost zaměřovat pozornost zločinců na nejbližší osoby vyšetřovatelů, jako kdyby se snad síla policejního charekteru mohla utužit jedině tím, že mu nějaký pošahanec odkrágluje někoho blízkého (a ještě by málem mohli soutěžit, kdo o svého blízkého přišel hrůznějším způsobem).
Takže se nám v Pandemii opět objevuje tajemný Muž v černém, jenž stál za zločiny už v předchozích knihách, jenže i přes nechutně barvité popisy jeho aktivit mě nedokáže oslovit, protože poněkud připomíná Thanose z Avengers a jeho sociálně-inženýrské snahy zredukovat populaci - a na to si můžu zajít do kina a bude to větší zábava. No a samotná pandemická zápletka ve světle koronaviru zkrátka taky neobstojí, tohle drama jsme zažili naživo a i přes náznaky se tomu autor ani nepřiblížil.

3 21.05.2023

(SPOILER) 75% - Ač nemám v lásce knihy vyprávěné z pohledu více postav, protože mám během čtení pocit, že vždycky ve chvíli, kdy se začtu do jedné postavy, přeskočí autor na druhou, a začátek románu Nelituju ničeho jsem tedy rozečítala s mírnými rozpaky, záhy jsem je překonala - Colleen Hooverová totiž psát skutečně umí a ten ping-pong akcí a reakcí mezi matkou Morgan a dcerou Clarou je napsaný přesně tak, jak i já jsem instinktivně chtěla vědět "a teď matka řekla dceři tohle, tak co na to dcera?"
Větší potíž už jsem měla s tématem, protože popravdě řečeno zápletky založené na tom, že lidé spolu nemluví, neřeknou si o svých citech, a tak žijí v nenaplněných/nešťastných vztazích, rozhodují za ostatní, co jim mají a nemají říct, aby je nezranili atd. prostě moc nemusím, protože celou dobu trpím "tak už mu/jí to sakra řekni!" a mírně otráveně čekám, co všechno se ještě bude muset stát, než pravda mezi zúčastněnými vyjde konečně najevo (pokud vůbec vyjde). A tady to matka Morgan ve snaze "chránit" dceru Claru opravdu natahovala až tak, že jí vlastně naopak dokázala v jedné chvíli dost ublížit.
A konečně jsem vlastně naprosto nedokázala uvěřit dějové lince, v níž dva zjevně už léta zamilovaní lidé čekají dítě, ale místo všeobecného narovnání vztahů to raději ještě zkomplikují upletením otcovství na bývalého nejlepšího kamaráda jednoho z nich. Tak jsem alespoň čekala, že hrdinka alespoň využije dostupných prostředků k tomu, aby si jednou provždy udělala jasno v tom, jak to tedy bylo, ale nedošlo ani na tohle.

"Když se s někým dáš dohromady, není to tak, že mu slíbíš: Už nikdy mě nebude přitahovat nikdo jiný. Řekneš mu: Slibuju, že zůstanu s tebou navzdory tomu, kdo další mě bude v budoucnu přitahovat."

"Vím, že jsem na Jenny a Chrisovi milovala to nejlepší. Ale oni dva se zamilovali do nejhorší verze sebe samých - do verzí schopných zrazovat a lhát."

3 03.05.2023

50% - Bylo to opravdu poměrně nepříjemné překvapení, že někdo, kdo dokáže stvořit tak strhující charaktery a jejich příběhy, jako je Jana Eyrová a Edward Rochester, dokáže zároveň napsat tak nezáživnou knihu, jako je román Villette. Když odhlédnu od té nepravděpodobné situace, v níž se chudá hrdinka Lucy Snowová tak nějak nazdařbůh přeplaví z Británie do pevninské Evropy a bez sebemenšího plánu a znalosti jazyka se dopotácí tmou ke dveřím školy, v níž zázrakem nalezne práci učitelky, a rovněž od toho, že naprosto netuším, proč autorka vytvářela pro svou knihu jakési fiktivní město Villette v jakémsi fiktivním království místo toho, aby děj umístila třeba tam, kde sama pracovala a musela to tam znát, tak jsou to zejména nesympatické postavy, které mě nutí k zamyšlení, proč vůbec měla potřebu román napsat. Neoblíbila jsem si totiž prakticky vůbec nikoho - hlavní hrdinka mi připadala poměrně prostoduchá a nelogicky jednající a její sáhodlouhé úvahy jsem posléze jen přelétávala očima, a ani další postavy nevzbuzovaly touhu zjistit, jak to s nimi bylo - ať už se jednalo o poněkud natvrdlého doktora Johna, intrikářskou ředitelku školy paní Beckovou, teatrální koketu Ginevru nebo monsieura Paula Emanuela, který mi přišel téměř po celou dobu nepatřičně uštěpačný, protivný a směšný ve svých přehnaných reakcích a chování. Snad ještě dívenka a posléze mladá žena Paulina byla trochu zajímavá, to je ale dost málo. Občas jsem i vrtěla hlavou nad obsahem dialogů a dumala, jestli by se takovým způsobem lidé tehdy spolu opravdu bavili.

3 11.04.2023

80% - Těžko hodnotit, když jsem jako první viděla film Martina Scorseseho (a navíc několikrát, protože ho mám moc ráda) a po letech jsem se konečně propracovala ke knize. Zvláštním způsobem mě hřeje u srdce tenhle krásný příběh o malém Hugovi, který po smrti svého otce a zmizení svého věčně opilého strýce tajně dál bydlí na nádraží a udržuje v chodu tamní hodiny, což ve 30. letech 20. století není žádná brnkačka, občas krade jídlo a hodně často krade součástky z místního hračkářství vedeného podivínským starým mrzoutem (Ben Kingsley tam prostě sedí) a ty využívá na zprovoznění robota, protože doufá, že mu třeba napíše nějaký vzkaz od otce... Ale jak s tím vším souvisí zřejmě již dávno mrtvý filmový tvůrce, který si jako jeden z prvních uvědomil, co by se dalo podniknout s vynálezem bratří Lumierů? Můžeme začít snít...
Přiznám se, že pětisetstránková kniha ve mně vzbudila naději, že příběh bude ještě o mnoho košatější než ten filmový, a to jsem byla trochu zklamaná, neboť opak je pravdou - zatímco ve filmu se nádraží podařilo zaplnit pestrou škálou prokreslených charakterů (i ten nesympatický inspektor v nepřekonatelném podání Sachy Baron Cohena zde má vlastní jímavý příběh), tak v knize sledujeme pouze Huga, Isabelle jen tak trochu odstrkovaně přizvukuje (oproti filmu se k ní navíc Hugo chová celkem hnusně) a pár dalších postav z nádraží je zmíněných zkratkovitě, ploše a ne právě příjemně.
Ano, jednoznačným kladem knížky jsou ilustrace, které v mnoha případech nahrazují text, působí jako filmové záběry (postupný nájezd na detail apod.) a autor k nim ještě na závěr dodal zajímavou legendu. Ovšem to bych zase nesměla srovnávat s filmem, neboť bez urážky asi žádná byť sebelepší ilustrace pořízená podle filmového záběru nenahradí to, když je jako diváci vidíme rovnou na plátně tak, jak byly natočeny. Navíc to místy působí nerovnoměrně - někde se autor na ilustracích vyřádil a je jich tam na třicet stránek za sebou, jindy jako by mu došel dech, a tak čteme delší úseky příběhu jako text - a upřímně, autor je mnohem lepší ilustrátor než textař.
Závěrem - ráda jsem si knížku přečetla, svoji atmosféru má, ale pro příště zůstanu u filmu, který byl podle ní natočený. Koneckonců dívat se na příběh (nejen) ze začátků kinematografie právě jako na film i s četnými dobovými ukázkami dává větší smysl. Autorovi ale každopádně patří obrovský dík za to, že pro nás čtenáře tohle krásné vyprávění stvořil, protože, jak sám poznamenává, Georges Méliès je sice skutečná postava, ale příběh Huga a Isabelly je dílem samotného autora.

3 27.02.2023

60% - Četnice Camille podstoupila transplantaci srdce a ono to možná není srdce úplného klaďase, protože proč by jinak viděla ve snech tvář ženy volající o pomoc? A jak to, že ji její vyšetřování toho, kdo byl dárcem, dovede až k případu polomrtvé Romky nalezené v prostoru pod vyvráceným stromem, což je případ, který řeší čerství rodiče dvojčat Sharko a Lucie Henebellová? Jak s tím souvisí kauza unášení a obchodu s dětmi ve frankistickém Španělsku? A mizející pacienti někdejšího argentinského ústavu ukrytého uprostřed močálů?
Tento díl mi příliš nesedl. V první polovině jsem měla potíže se začíst a sledovat všechny dějové linky a všechny postavy - zmizelé zlodějky, které někdo týral, ale zároveň tam očividně šlo ještě o něco dalšího, přičemž pachatel nebyl jen jeden, do toho ten fotograf Zla a jeho fotky různých lidí, hromada postav na straně francouzské policie, ve Španělsku i v Argentině... Pak to sice začalo odsýpat, jenže jsem zas měla problém s tím tématem transplantací (mysteriózní buněčná paměť - kterak nekuřáci začnou kouřit, protože kouřil mrtvý dárce - a do toho obchod s orgány), se kterým jsem se v literatuře setkala už mnohokrát a považuji ho už za trochu provařené a navíc mi připadala spousta věcí kolem autorova vystavění transplantační zápletky nelogických (např. vydělávat jen na lidech se "vzácnou" krevní skupinou nedává smysl, z blízkého okolí vím i o velmi dlouhé čekací době na ledvinu člověka s častou krevní skupinou 0, navíc bohatí si ty ledviny asi fakt snadno mohou koupit od chudých žijících dárců v zemích, kde tyhle praktiky výdělku frčí. A u těch očních rohovek se přece krevní skupina neřeší).
V důsledku mi to tedy přišlo zbytečně překombinované, a to už ani nemluvím o dalších střípcích ze života Sharka a Lucie, která to po 2 (!) měsících zkrátka nemůže doma s dvojčaty vydržet (přestože už o jedna dvojčata v jedné z minulých knih přišla za hrůzných okolností a normální člověk by měl zábrany se po takových životních zkušenostech od dětí jen na metr pohnout) a musí se za každou cenu vrátit do práce, přičemž ty děti se doma projevují jen spánkem a pravidelným buzením na jídlo (haha:D), takže vlastně vůbec nemá důvod být unavená a ještě zvládne navařit pro tým boloňské špagety. No asi je to holt nějaká superžena:) Naopak mi ale byla moc sympatická Camille a přála jsem jí co nejšťastnější konec.

3 09.01.2023

90% - V roce 2005 jsem měla příležitost navštívit autorovu popularizační přednášku pořádanou v Praze Britskou radou a jeho schopnost vysvětlit i vědě nepolíbeným lidem z publika zákruty teorie relativity a cestování v čase mi přišla velmi sympatická. Proto jsem ráda v knihovně sáhla po knížce Černé díry, červí díry a stroje času a pěkně systematicky, postupně a "po lopatě" se opět začetla do toho, co už mám tolikrát nakoukané ze všech těch pořadů typu Jak funguje vesmír nebo Cestování červí dírou s Morganem Freemanem. Al-Khalili se přehledně posouvá od pojednání o zakřiveném prostoru k hvězdám, supernovám, rozpínajícímu se vesmíru, Velkému třesku a co bylo (bylo-li něco) před ním, černým dírám, času (pokud vůbec existuje) a tomu, jak a zda ho lze vůbec definovat, jak nás zrychlení běhu času může odsunout do budoucnosti a zda se lze naopak dostat do minulosti a jaké paradoxy by z toho mohly vyplynout. Zpětně je hezké sledovat jeho nadšení z tehdy nejnovějších objevů (myšlenkový průlom při uvažování "skryté" hmoty a "skryté" energie jakožto způsobu jak vysvětlit zrychlující se rozpínání vesmíru) a jeho naději v ty další (jako třeba v potvrzení existence gravitačních vln a vlastně i černých děr, jejichž snímky se už dnes můžeme kochat). Jedině bych snad uvítala větší množství těch názorných nákresů, nicméně se skoro stydím, že mě nikdy nenapadlo uvažovat o Alenčině králičí díře jako o Einstein-Rosenovu mostu a jako matku od malých dětí mě samozřejmě potěšily i autorovy příměry - jako třeba růst entropie demonstrovaný na původně uklizeném dětském pokojíčku :-D

3 19.10.2022

80% - Děj pokračování Temné věže Zpěv Susannah začíná jen několik hodin poté, co Rolandovo ka-tet vybojovalo bitvu s robotickými Vlky unášejícími jednou za čas půlku dvojčat z Cally. Tentokrát ale King opouští svůj smyšlený svět, v němž Roland putuje k Temné věži, a vrhá své postavy do víru skutečnosti ať už při snaze o záchranu parcely s růží, tak ve snaze zachránit Susannah. A rozštěpená Susannah-Mia bojuje v budoucím New Yorku svůj boj nejen o vlastní život. Pokud byli Vlci z Cally Kingovou poctou westernu, pak Zpěv Susannah je mixem psychologického thrilleru a akčního sledu napínavých stříleček, explozí a honiček, i když se jedná spíš o takové kratší porodnické intermezzo před velkým finále. Sérii Temná věž jsem četla poprvé před deseti lety, teď jsem se k ní vrátila a opět objevuji Kingovu genialitu - v téhle sáze je totiž úplně jedno, že už člověk zná děj a ví, jak všechno dopadne. Jde o to si příběh znovu pročíst. Prožít tu atmosféru. A konkrétně v tomto dílu při setkání se "stvořitelem" pak i ta možnost opětovně nahlédnout pod pokličku samotného psaní. Protože je spisovatel opravdu tvůrcem svých příběhů a tím, kdo jim svými nápady a myšlenkami vládne? Nebo je "jen" kanálem, kterým příběhy, události a postavy proudí z jiných světů do toho skutečného? A je Kingův hlavní zlotřilec skutečným zlem toužícím po zkáze našeho světa nebo jen obyčejným záporákem založeným na ošklivém zážitku z dětství?

3 28.07.2022

55% - Předchozí díl série s atraktivním tématem lovu nacistických zločinců mě nadchl natolik, že jsem se okamžitě po dočtení pustila do Zpětného rázu. A to byl tedy neuvěřitelný sešup kvality směrem dolů. Zápletka s poměrně tuctovým motivem a pachatelem, který byl svým chováním pro mě snadno rozpoznatelný prakticky hned od prvního okamžiku, kdy se objevil na scéně, by evidentně postačovala sotva tak na stostránkovou novelu. Takže se to May snažil roztáhnout do rozsahu knihy tím, že v paralele s rodinnými vztahy oběti se i Enzo vrací do mládí a dozvíme se tak leccos nového z jeho rodinného "zázemí". Což je sice zajímavé, ale lépe by to fungovalo jen jako doplněk jinak mnohem nabitějšího děje, než jen jako nastavovaná kaše. Druhým tématem, na kterém se dá získat pár stránek navíc, je pak francouzská tříhvězdičková kuchyně, což byl fajn popis na podráždění chuťových buněk, zvlášť ve spojení s výbornými víny (pobavilo mě, jak Enzo, který se v jednom z předešlých dílů knihy učil se svým Spolkem rodiny a přátel Enza degustovat, je tady za znalce schopného rozeznat i ty sebenepatrnější odstíny chuti), ale pro mě opět jen omáčka k jinak nezáživné detektivní zápletce. Pachatel to holt trochu překombinoval a fakt by mě zajímalo, jestli je nějaký pes schopný najít ve volné krajině předmět někomu patřící i po sedmi letech. Samozřejmě May psát umí, čte se to dobře, navíc jsme se dočkali i zbrusu nové Enzo girl a Charlotte poupravila svůj postoj sobecké mrchy (v rámci svých omezených možností), takže potud dobré. Ale jinak pro mě spíš průměrná záležitost, nemohu se navíc zbavit dojmu, že tohle nebylo nic složitého, co by policie s řádným ohledáním místa činu a jeho okolí, prohledáním pracovny včetně počítače oběti a kvalitním výslechem svědků nevyřešila už v době zločinu bez Enzovy pomoci. Zatím nejhorší díl série.

3 21.06.2022

85% - Majitelka internetového obchůdku s nepálskou módou, z jehož výnosů sponzoruje dětský domov v Nepálu, pokračuje ve vyprávění o svém životě...
Podobně jako u prvního dílu myslím, že není snadné hodnotit něčí životní příběh a upřímně se mi nechce hvězdičkovat podle toho, zda jsou mi něčí životní postoje blízké anebo mi naopak připadají naivní a vzdálené. Osobně ale druhý díl považuji za mnohem lépe napsaný než ten první. Autorka přestala střídat mluvnické časy a přeskakovat z předminulosti do minulosti a z té do předpřítomnosti, tady už prostě vypráví v přítomném čase o tom aktuálním a v minulém o svých vzpomínkách na začátky v Nepálu, takže mě to při čtení netahalo za oči. Knihu jsem tím pádem přečetla na jeden zátah a místy to i s autorkou hodně prožívala - zejména ty málem akční scény, kde nechybělo vydírání, vyhrožování, pomluvy, odvádění dětí, snaha některých zúčastněných patřičně vydělat na autorčině snaze pomáhat, jakož i hrozivé scény pro zemětřesení v roce 2015 a v neposlední řadě její vztah s otcem jejích starších dvou dětí zjevně neschopným trvale se k nim připoutat a pohroužit se naplno do této rodiny-nerodiny, jejíž matka často mizí na dlouhé týdny na druhý konec světa a zabývá se navíc činností, s níž on nesouhlasí. A samozřejmě je tu její nový vyvolený Utsav, za jehož pozici v domově musí Mysha bojovat. A taková česko-nepálská svatba, to je po stránce úřednické tedy skutečná výzva. Kontrast mezi chudým Nepálem a pohodlným životem v Praze je popsaný barvitě a kontrastuje s tím i těch pár autorčiných dovolených.
Podobně jako v prvním dílu jsem se ale nemohla přestat divit, že se jí do toho provozování domova pořád ještě chce (rodiče, kteří mají problém se i na chvíli postarat o vlastní děti, když na to autorčin domov zrovna nestačí). Samotné vedení obchodu doslova v pár lidech, které navíc ani nekontrolovala (a častá zklamání), působí poněkud naivně a nezkušeně - trochu se také divím, že se nepokusila naučit se pořádně nepálsky, aby posílila své vyjednávací schopnosti. Ovšem fotografie a obrázky dětí spolu s jejich příběhem připojené v závěru knihy vysvětlují, proč to pro ni má smysl...
Líbí se mi autorčina sebereflexe: "Ale taková já jsem vždycky. Stroj na řešení problémů. Když jde do tuhého, prostě řeším. Když není co řešit, řeším sama sebe. Co jsem měla a neměla udělat, jak jsem se mohla a nemohla zachovat, jestli jsem či nejsem dobrý člověk. Když je problém, jsem neohrožená. Zhroutím se až poté, co se vše nějak vyřeší." Toho řešení problémů vnějších i vnitřních je kniha plná a občas se hodně točí v kruzích a podobně jako řada z nás autorka nedokáže najít uspokojení ani v těch chvílích, kdy jí připadá, že se jí splnily všechny sny. Toho spirituálna je na mě sice občas trochu moc, ale taková ona prostě je. Oproti prvnímu dílu, kde mi chyběla nějaká fotodokumentace z míst, o nichž píše, tady připojila alespoň fotky ze svatby a ty knihu určitě obohatily.
S autorkou nemusím ve všem souhlasit. Její životní příběh je ale pestřejší, než zažije většina z nás, a za napsání a přečtení rozhodně stojí.

3 10.06.2022

(SPOILER) 75% - Pět příběhů ze života Celaeny Sardothien, které časově předcházejí prvnímu dílu série Skleněný trůn. Poprvé vyšly jako ucelená kniha ve stejném roce, v jakém vyšel i třetí díl série Dědička ohně a poštěstilo se mi číst tyhle dvě knížky ve stejné době, což byla nakonec docela klika, neboť představa, že bych se nejdřív chopila téhle knížky, kde se hlavní hrdinka chová jako docela uvěřitelný člověk a s ohledem na to, co v životě prožila (zavraždění rodiče, opuštění rodné země a tvrdý výcvik v cechu nájemných vrahů u Arobynna Hamela, včetně nutnosti sem tam i někoho umučit a zabít, byť kolem těchto nezbytných okolností autorka pořád dost nepřesvědčivě krouží s tím, že Celaena si zakázky vybírala a mučila a zabíjela jen vrahy a násilníky - tedy aspoň se tím s jejím milým Samem utěšují, což se zdá hodně nepravděpodobné) a pak bych teprve sáhla po Skleněném trůnu, kdy dívka po tom všem stráví ještě rok v krutém pracovním táboře a vyjde odtud jako poněkud spratkovitá puberťačka řešící kamínky na šatičkách a večírky, to bych nad tou nekonzistentností asi dosti vrtěla hlavou. Takže za mě - přečíst si první dva slabší díly série a třetí, který se odehrává mimo Zlomuval, pak Krvavé ostří a pak se pustit do dalších už mnohem komplexnějších knih (nejlépe na Krvavé ostří navazuje čtvrtý díl, kde se Celaena vrací do Zlomuvalu a setkává se po letech se svým mistrem). Ale zpět k této knize - bylo fajn, že těch pět příběhů na sebe bezprostředně navazovalo, a přitom to byly ucelené novely s jasně danými postavami, zápletkou a vyvrcholením, což autorce neumožnilo se neustále v kruzích vykecávat, jak jsme toho svědky v sérii Dvorů. Celaenu jsme tak sledovali v Zátoce lebky, kde se Samovou pomocí a v rozporu s Arobynnovými záměry osvobodila otroky, následně pak v kratším příběhu, kde se snažila pomoci dívce, jež se toužila stát léčitelkou, následovaným pro mě nejčtivější novelou z Rudé pouště, kde se Celaena za trest za zmařený obchod s otroky měla cvičit u Tichých vrahů a opět ztratila další kousek naivity. Poslední dvě novely byly pro mě trochu zklamáním, neboť po návratu do Zlomuvalu se hlavní hrdinka začala chovat vůči Samovi jako vztahovačná nána a vůči Arobynnovi s tak nevysvětlitelnou a neomluvitelnou naivitou, že se po dočtení knihy nemohu zbavit dojmu, že zrada, o níž se neustále mluvilo ve Skleněném trůnu, byla v tomto případě dost očekávatelná a Celaena si tak za svůj pobyt v Endovieru mohla především sama (jo a ta líbačka v kanále byla prostě nej:-)). Celkově to byl ale zajímavý náhled do předešlých událostí a tak se těším, až se zase objeví na scéně Arobynn.

3 15.04.2022

60% - a to si musím neustále připomínat, že se jedná o young adult fantasy. OK, čte se to snadno a obrovské plus téhle autorčiny prvotiny je to, že ješte nebyla zvyklá se vykecávat, a tak má příběh vzhledem k obsahu odpovídající počet stran, zatímco dnes by to bezpochyby natáhla tak na 900. K příběhu - král hledá kdoví proč bojovníka a kdoví proč mezi těmi největšími vejlupky v říši. Jeho syn Dorian nasadí z nějakého asi vzdoru do klání Celaenu, kterou za tím účelem vytáhne z pracovního tábora, kam se dostala po blíže nespecifikované zradě svých kolegů nájemných vrahů. Je jí 18 let a do 17, kdy ji zajali, stihla získat renomé nejdrsnější a nejschopnější nájemné vražedkyně všech dob, což jí čtenář odrostlý teenagerskému věku věří, dokud se neumyje, nezačne řešit svou garderobu a pohublá prsa, nezačne koketně mrkat na prince i nevinného jinocha Chaola, který se vzhledem ke svojí naivitě a nedostatku zkušeností (např. s tím, že je občas nutné zneškodnit někoho, kdo se chystá vraždit) pro mě naprosto nepochopitelným způsobem stal kapitánem stráží, nezačne fňukat, že ji nepozvali na ten či onen večírek, rozplývat se nad štěňaty a čokoládou a dumat, jak ten princ hezky líbá. Jasně, jasně, je to knížka pro dospívající holky a ty tohle všechno od hlavní hrdinky očekávají, ale tak by to asi chtělo jinou volbu povolání. Ono občas problýskne nějaké trauma z dětství, smrt rodičů, krutý výcvik, drsný rok v dole, ale to by pak asi dotyčná byla psychicky trochu jinde. Beru to tak, že v tomto dílu šlo především o seznámení se s tímto světem, jeho postavami a nějakým tím tajemnem (sudba, vraždění v řadách soupeřů, princezna z Eyllwe), holčina dopadla v soutěži dle očekávání a teď jsem zvědavá, co bude dál.

3 13.03.2022

(SPOILER) 75% - Na úvod dva postřehy - tohle byla první knížka ze série Dvorů, kterou jsem nečetla na čtečce, ale v papíru. No a teda je to dost rozdíl - normálně "skutečné" knihy jako staromilec spíš upřednostňuji, ale se 700 stránkovou bichlí se, málo platné, manipuluje při čtení dost obtížně - a tím spíš pak člověk vnímá leckteré ukecané pasáže, kde se autorka, zdá se mi, už začíná hodně a naprosto zbytečně opakovat, a postavy zejména ve svých vzájemných vztazích řeší dokola to samé (a ani ty erotické pasáže zas nejsou tak moc inovativní, ale ty mi zas tak moc nevadí:-)). A druhá drobná poznámka - už mi připadá poněkud pubertální, jak na sebe dospělé osoby, když se škádlí v hovoru, často vyplazují jazyk nebo dělají obhroublá gesta, jako kdyby jim bylo tak maximálně 12 a ne několik set let (což tam některým je). Ono i u mladé vladařky Feyre už to působí trochu na zvednutí obočí.
Třetí díl je rozehraný zajímavě - na konci druhého dílu Tamlin vydal Feyre i její blízké královi Hybernu, aby ji získal zpět pro sebe, a Feyre sehrála přesvědčivou komedii, jak se vzpamatovává z Rhysandova područí, aby zachránila své dvě sestry. Ve skutečnosti, ale na Tamlinově dvoře záhy nelítostně způsobí rozvrat a s Lucienem po boku se vydává zpět na Noční dvůr, kde se už Lucien nemůže dočkat své novopečené družky Elain, která není ze své přeměny ve vílu ani z toho, že se nebude vdávat za svého lidského snoubence, vůbec nadšená. A tohle je zajímavé, protože zatímco v předešlých dvou dílech mi Elain připadala jenom jako hezká tvářička a Nesta byla prostě sobecká a namyšlená mrcha, tak ve třetím díle mě obě sestry vzešlé z kotlíku bavily málem víc než Feyre. Doufám a zároveň se bojím nějakého budoucího textu psaného z pohledu Nesty, protože bych na jedné straně její smýšlení chtěla znát, ale na druhé straně její nepředvídatelnost a to, jak se před zraky Feyre a ostatních postupně vyvíjí, i když do hlavy jí stejně nikdo nevidí, je prostě působivé tak, jak to je. V knize je opět množství drobných questů, které musí Feyre i ostatní podstoupit, Hybern chystá válku a máme příležitost při její přípravě poznat pány ostatních dvorů a i některé tyto dvory a zde je nutné obdivovat autorčinu fantazii - pokud se této série někdo filmařsky chopí, pak doufám, že se na produkci nebude šetřit (a scénář knižní ukecanost přijatelně zkrátí). Hodně oceňuju, jak autorka pracuje s postavami - málokdo je nakonec vysloveně záporák a i ten, kdo tak celou dobu vypadá, náhle může odhalit vysvětlující motivy pro své předchozí činy - tyhle zvraty, kdy se některé postavy (a i lecjaké nepříjemné bytosti) nečekaně přidají na stranu Prythianu, Feyre a Rhysanda, jsou na knížce jedny z nejzajímavějších. Ovšem dost často se těmi intrikami zkrátka prokousávalo dost obtížně.

3 07.01.2022