evismaior komentáře u knih

50% - Kniha, kterou je velmi těžké hodnotit - koneckonců je od autorky, o jejímž životě se toho mnoho neví a občas se jen dovozuje, že i ona si své osudy uměla značně přikrášlit. Jako dětský čtenář jsem milovala její Janku - a i Pražský tanec smrti je psaný tím nezaměnitelným stylem sledu výjevů ohraničených vůněmi, zvuky, rozhovory často bezejmenných účastníků té či oné scény, které vzbuzují až dojem navazujících políček filmu, jenž vtahuje čtenáře do sebe. Tohle autorka bezesporu umí.
Ovšem co na mě fungovalo v Jance, to v Pražském tanci smrti nedokážu až tak "prožít" (a chce se říct naštěstí - s ohledem na to, co se tam odehrává) - snad proto, že k žádné z načrtnutých postav si nestihnu udělat vztah natolik hluboký, aby mi záleželo na tom, jaký je dostihne osud. A to ani k Martinovi - "salonnímu komunistovi", který se účastnil příprav květnového povstání, a když pak spatřil jeho průběh, marně se snažil alespoň pár lidí před ním uchránit - dívku Michaelu, její protřelou sestru Helenu, dále pak Židovku, která se dostala z Terezína, jen aby zjistila, že český revolucionář dokáže být větší monstrum než lecjaký důstojník SS, dívenku Lilly, která bloudí Prahou poté, co se celá její rodina v čele s otcem gestapákem raději otrávila, Martu, která skončila s hákovým křížem vypáleným na zádech poté, co se její snoubenec zastal německých žen a dětí...
Nedělám si iluze o tom, jakých zvěrstev je člověk obecně schopen, byť autorka se díky svému umění ponořit čtenáře do svých představ neváhá skoro mi přišlo až manipulativně vyžívat v těch popisech otrávených dětí, zmasakrovaných telat a opičích mláďat, střídaných zas a znovu obrazy vražděných německých žen před porodem a dětí zabíjených na všechny možné hrůzné způsoby, jakož i v nepřeberném množství způsobů, jak druhého umučit k smrti. A přesto mi to přišlo jaksi chladné, odosobněné, psané snad jen v touze šokovat, než že bych skutečně cítila, že autorce na těch lidech a jejich osudech skutečně záleží. Ona vlastně nejde hloub než jen k popisu toho, co se podle ní dělo, když pražský rozhlas zavelel - její trýznitelé jsou obyčejní Češi vedení jen touhou po pomstě a odplatě za kolektivní vinu - a vraždění Němci jsou zas jen běžní lidé, kteří stěží chápou, co se s nimi vlastně děje. Žádný historický kontext nečekejte - což mi u knihy, která se odehrává na pozadí převratných historických událostí, zkrátka chybí.

Děvčátko zatahá Lilly za mokré vlasy: "Je ten kluk taky mrtvý jako tatínek?"
"Jasně," odpoví místo Lilly holčiččin bratr.
"A jak to víš?"
"To je přece jasné! Mrtví nekřičí a nebrečí, snadno je rozeznáš od ostatních lidí."

1 16.09.2023

75% - Příjemně sladkobolné oddychové čtení, u kterého akorát nesmím přemýšlet nad tím, proč by měl být takový problém se vztahem dospělé vysokoškolačky a jejího nezadaného učitele na univerzitě, která je zároveň popsaná jako velmi otevřená, kde se učitelé a žáci běžně oslovují jménem a chodí spolu po kavárnách i soukromých party. Samozřejmě je to plné klišé - ona je ta zajímavá studentka s těžkými životními zkušenostmi a on její učitel psaní, který si po nocích čte její úkoly, do kterých prosakují její traumata. To natahované bránění se vztahu bylo posléze už poněkud úporné, motivy propukající touhy a následného odstrkování se dost opakovaly, pak se to trochu posunulo, když se na scéně objevila i Nolanova traumata, takže ve druhé půlce knihy už bylo vlastně jedno, že je to studentka a profesor, mohlo to být vlastně klidně o komkoli. Ale četlo se to dobře a ve správné náladě určitě po něčem dalším od autorky zase někdy sáhnu.

3 14.09.2023

40% - podle anotace vypadala tahle knížka od izraelského autora odehrávající se na a pod centrální stanicí v izraelském Tel Avivu zajímavě, ale její atmosféra výjevů z budoucnosti mě bohužel minula. Autorovi nechybí představivost a technologie svého světa má detailně promyšlené od onohu výtahu na orbitu až po plejádu postaviček žijících ve stínu stanice (Miriam a její bistro, genetický porodník Boris a jeho symbiont z Marsu, datová upírka Karmel i podivný chlapec Kranki zrozený v laboratoři, robotnik Motl stvořený jako kyborg ze zemřelého vojáka a jeho milá Isobel...) - a neméně propracovaná je jeho vize připojení všech přes uzliny k všeobjímající Rozmluvě a samozřejmě digitální Druzí... Bohužel mi to ale připadalo jen jako takový sled nápadů a vizí bez jakéhokoli pokusu o děj nebo třebas i propojující myšlenku. A ani k postavám, přestože jsou napsané originálně, si člověk nevytvoří vztah natolik silný, aby ho zajímalo, jak to s nimi bylo dál - tedy i kdyby měl teoreticky šanci se v závěru knihy něco takového dočíst.

10.09.2023

(SPOILER) 70% - Kdysi dávno mě Sapkowski nadchl svými předělanými pohádkami a přiměl mě zamilovat si zaklínače Geralta, trubadúra Marigolda, čarodějku Yennefer a princeznu Ciri, která mu byla předurčena Sudbou jako učednice. Přišly romány o Geraltovi a Ciri a já si oblíbila i jeho partičku ztracenců - lučištnici Milwu, Nilfgaarďana Cahira, sympatického upíra Regise a konečně i prostořekou holčinu Angouleme, kterou kdesi sebrali cestou.
A nakonec mi po dočtení posledního dílu připadá, že to byly právě ty krásně napsané postavy, které mě lákaly číst si dál o jejich osudech. Protože přiznávám, že hromada dalších epizodních postav a jejich intriky, bitky, bitvy a nekonečné rozhovory jsem vlastně jen přelétla očima, nezanechaly ve mně větší dojem, a když jsem se další den vrátila ke čtení, přistihla jsem se, že si je často ani nevybavuji. Situace, kdy autor posadí k ohni tři poutníky a nechává je vzpomínat na to, jak si desítky jmen těch či oněch postav porcují svět po velké bitvě s Nilfgaardem, mě zkrátka neoslovují. Mezitím mě naopak znechutí melodramatický způsob, jakým se autor na pár stranách vypořádá s mnoha mými oblíbenci, o kterých poté, co si je čtenář v předchozích knihách zamiloval, najednou naštěkne ani pes, a říkám si, k čemu to vlastně číst dál.
Ale má to pořád skvělé momenty, které mě u čtení udrží - navázání na artušovské legendy a ta Cirina pouť mezi světy poté, co na konci předchozího dílu vstoupila do Věže vlaštovky, něco takového bych si klidně dokázala představit jako samostatný román, který bych hltala, protože autorovi představivost rozhodně nechybí. Střet Ciri se strašlivým bijcem Bonhartem a Geralta s čarodějem Vilgefortzem byl skvěle nervydrásající. Rozuzlení kolem nilfgaardského císaře Emphyra bylo sice zajímavé, ale na druhou stranu po všem tom krveprolévání, aby Ciri získal, se najednou chytne za nos a nechá ji být? Jakože co tohle mělo znamenat? A co ten závěr pro Geralta a Yennefer?
Jinak mi celý ten rozpačitý a neurčitý (a k hlavním postavám dost odbytý) konec Zaklínačské ságy v paměti neutkví, což bych na konci původně tak poutavě stvořeného světa řekla, že docela zamrzí.

8 31.08.2023

75% - Sapkowski umí vytvořit košatý příběh plný různorodých charakterů, akčních scén i chytlavých rozhovorů. U Věže vlaštovky je tomu nejinak - máme tu cintránskou princeznu a zaklínačku Ciri, která se v předchozím ději stala součástí bandy Potkanů. Nyní se uprostřed bažin u tajemného starce léčí ze strašlivých zranění a vypráví mu svůj příběh plný násilí a pronásledování ze strany kdekoho - mezi jinými i sadistického lovce lidí Bonharta, čaroděje Rience, černokněžníka Vilgefortze a obrovského množství jejich poskoků a dalších pochybných existencí. Máme tu čarodějku Yennefer, která si ji snaží najít a zachránit. A o totéž se pokouší i zaklínač Geralt se svojí partou z minulé knihy - opět se tak setkáváme s Nilfgaarďanem Cahirem, lučištnicí Milwou, nepostradatelným Marigoldem a sympatickým upírem Regisem.
O historky tedy není nouze. Ovšem přiznávám, že v tom množství důležitých a ještě větší hromadě epizodních postav jsem se velmi složitě orientovala, což ještě zhoršovalo autorovo rozhodnutí psát příběh na přeskáčku - ať už jde o vzpomínky Ciri nebo o příběhy dalších postav. Takže třeba Geralta někdo pronásleduje a o 100 stránek dál se dozvíme, jak se dotyční k informacím o něm dostali, což už jsme ovšem mezitím tak trochu sami uhádli. Přitom mi přišlo, jako kdyby nám dílky skládačky byly servírovány víceméně náhodně - není v tom ani chronologie ani čistá retrospektiva (v čase se skáče sem a tam), často i v jednotlivých odstavcích se přeskakuje mezi postavami vzdálenými od sebe stovky mil - někdy to navazuje pěkně a logicky, ale častěji jsem si na začátku další kapitoly říkala "Co to zase?" a "Proč teď zase tohle, když já bych si nejraději přečetla, jak pokračuje ten v předchozí kapitole nastíněný děj?" No a především bych chtěla víc té hlavní dějové linky a důležitých postav než toho balastu kolem. Trochu mi to začalo připomínat bobtnající Martinovu sérii Písní ledu a ohně, kdy se to po prvních čtivých knihách v té poslední rozpadlo do tak drobných střípků, že už jsem se při čtení místy trápila. U Sapkowského o trápení zatím nemůže být řeč, ale minimálně nudu a nezájem to čtení párkrát vzbudilo (vážně potřebuji několik stran vyprávění bezejmenného rybáře o tom, jak se blíží zima a jak se ho jedna dívka zeptala na cestu?). Ano, má to řadu skvělých momentů (Ciri v aréně, řežba na zamrzlém jezeře), ale když to tak vezmu celkově, tak v ději jsme se vážně posunuli jen o pidikousek z bažiny k té veži vlaštovky. A ani ten sarkastický Geralt už nějak není, co býval.

6 24.08.2023

80% - Dočteno po několika prodlouženích v knihovně a čtení znovu od začátku - a stejně se mi nezdá, že bych se do tohoto románu, za který Salmanu Rushdiemu už několik desetiletí hrozí smrt, dokázala ponořit tak, jak jsem zvyklá. Na vině je samozřejmě především neznalost náboženských a filozofických souvislostí (člověk by ke knize ideálně potřeboval ještě výkladový komentář), ale také styl autorova psaní, kdy je schopen vršit v jediné větě přes půl stránky pásmo slov, myšlenek, postřehů a úvah, a pokud není čtenář zrovna naladěný na stejnou vlnovou délku, tak jsem měla občas pocit, že i když čtu sebepozorněji, musím některé pasáže přečíst víckrát, abych mohla absorbovat všechny jejich části. Když se totiž Saládín Čamča (herec indického původu, který strávil léta snahou odpoutat se po boku britské manželky od svých britských kořenů a nenáviděného otce) a Džibríl Farišta (bollywoodská superstar mířící do Anglie za krásnou horolezkyní, do níž se zamiloval) zřítí po výbuchu letadla uneseného teroristy na britské pobřeží a jeden se promění v čerta a druhý v anděla, začíná jízda, při níž inteligentní, sečtělý a zatraceně chytrý Salman Rushdie dokáže mísit základní otázky víry, psychologie, sociologie, filozofie i kosmologie s ironií a nadhledem moderního člověka.
Samotných satanských veršů se přitom týká jen část knihy věnovaná několika Farištovým snům (motýlí prorokyně, která zvedne celou vesnici k pouti do Mekky apod.) - v této vizi Prorok zakládá v jednom pouštním městě nové náboženství a v první fázi je ochoten tolerovat i některé původní polyteistické bohyně, než nazná, že tyto myšlenky mu našeptal Satan a Bůh je jenom jeden. V tomto kontextu nemohu než pochybovat o tom, že ti, kteří schvalují Rushdieho smrt, vůbec vědí, o čem ta knížka je.
---
Saíd se přestal ovládat. "Mišal? Mišal?" zavřískl. "Přikázáno? Archandělé, Mišal? Džibríl? Bůh s plnovousem a andělé s křídly? Nebe a peklo, Mišal? Ďábel se špičatým ocasem a kopyty? Jak daleko v tom hodláš zajít? Mají ženy duši, co říkáš? Nebo jinak: jakého jsou duše rodu? Je Bůh černý nebo bílý? Až se mořské vody rozestoupí, co se stane s tou vodou navíc? Vytvoří po stranách něco jako stěny? Mišal? Odpověz mi. Dějí se zázraky? Věříš v Ráj? Budou mi odpuštěny moje hříchy?" Rozplakal se a padl na kolena, čelo stále přitisknuté ke zdi. Jeho umírající manželka k němu přistoupila a zezadu ho objala. "Tak si na tu pouť běž," pronesl sklesle. "Ale vezmi si aspoň dodávku. Má klimatizaci a můžeš si vzít lednici plnou coca-coly."

4 20.08.2023

80% - českou fantasy nečtu, ale s ohledem na recenze jsem to zkusila s touto knížkou a bylo to příjemné překvapení. Celá ta atmosféra Pekla, kde se ze země líhnou hříšníci a démoni je nepovažují za víc než dobytek, který se dá využívat na práci a odkrajování chutných kousků masa, které opět dorůstají, je podaná působivě a čtivě - až je člověku těch zatracenců skoro líto. Na druhé straně je tady Rónan, který se na Zemi za druhé světové války pokouší ochránit dívenku Amálku mířící do koncentračního tábora - tady jsem dost ocenila autorův uměřený styl, kdy třeba o plynových komorách dokáže psát dostatečně sugestivně, aby čtenáři navodil realistický pocit hrůzy, ale přitom se v tom nevyžívá s tou až perverzitou z lidského utrpení, kterou v posledních letech cítím u řady jiných autorů.
No a pak se oba světy protnou a autor postaví démony, kteří se nacházejí tak někdy na počátku průmyslové revoluce, proti jednotkám SS, které jsou schopné všeho a mají k tomu mnohem modernější technologie (a sakra silný motiv). Četlo se to samo.
Jediné, co mi moc nesedělo, byla ta zabedněnost démonů. Tak nějak bych čekala bytosti s nadměrnou inteligencí a ne jednoduché farmáře a zpohodlnělé měšťany, které ani nepadne zkoumat, co se jim to tam začalo objevovat v zemi. My lidé se o inteligenci ostatních druhů zajímáme celkem dost (delfíni, psi, opice apod.), tak proč to nenapadne démony? Nějak jsem nedokázala věřit tomu, že ten "dobytek" opravdu mohou považovat za tupý a nemyslící, protože minimálně těm čerstvě zemřelým to v ději ještě myslelo celkem normálně.

"V tom okamžiku si s konečnou platností uvědomil, že jediná cesta spásy vede skrze zničení Pekla."

"Myslíte, že tady své hříchy jenom prohlubujeme? Že si to děláme ještě horší?"
"Možná," připustil Gerhard. "Tím spíš bychom měli vyhrát."

7 14.08.2023

50% - Po vykreslení atmosféry v době a v rodině, v níž žil malíř Vermeer v románu Dívka s perlou, se autorka tentokrát pokouší přiblížit čtenáři básníka Williama Blakea a jeho život v roce 1792, kdy ve Francii zuří revoluce a nejeden Angličan se pokouší vůči ní vymezit a podpořit anglickou monarchii a krále.
Bohužel o Blakeovi se dozvídáme spíš jenom zprostředkovaně prostřednictvím jeho souseda, mladého chlapce Jema Kellawaye, který se do Londýna přistěhoval se svojí rodinou z venkova, a jeho kamarádky, protřelé Londýňanky Maggie. Autorce se sice daří jako vždy navodit tu správnou dobovou atmosféru, takže má člověk pocit, jako kdyby v tom Londýně koncem 18. století s oběma mladými lidmi sám byl, jenže děj je takový nijaký, žádné pořádné zápletky, příběh prostě tak nějak plyne odnikud nikam, kde také skončí ve chvíli, kdy už autorku asi nenapadlo, co k tomu ještě napsat dál. Kromě Dívky s perlou jsem od Tracy Chevalier četla ještě Dámu a jednorožce a řekla bych, že ta kvalita jde postupně dolů, Ohnivý tygr je nejslabší.

14.08.2023

(SPOILER) 40% - po dočtení posledního dílu ze série o Robertu Langdonovi mám nutkavou potřebu přečíst si znovu Šifru mistra Leonarda, protože teď naprosto netuším, jestli se za ta léta natolik proměnil můj literární vkus anebo je prostě Počátek o tolik horší.
Ne, nečekala jsem, že by nastalo nějaké jiné schéma - že bychom tam neměli nějakého génia s touhou vymyslet pro Langdona šifrovanou honbu za pokladem. Že by tam chyběla půvabná Langdon girl. Že bychom tentokrát nezávodili s časem před šíleným vrahem a policií. A že bychom se nedejbože dozvěděli něco víc o osobnosti samotného Langdona kromě toho, že má místo mozku encyklopedii všech muzeí a uměleckých děl, že nemá rád stísněné prostory a že nosí hodinky s Mikymauzem. A že by ta kniha jakýmkoli způsobem navazovala na předchozí díly, to už vůbec nečekám - v Infernu sice došlo k tomu, že má být třetina populace sterilní, což bych myslela, že to bude společností docela rezonovat a navíc by se to dalo krásně využít, když Brown píše o hlavní hrdince. Ale ne, jako kdyby se to nikdy nestalo. Ale fajn, na to jsem si už zvykla.
Ovšem vážně nemohu uvěřit tomu, že jsem několik hodin četla o tom, jak Langdon a vyvolená španělského prince (!) prchají španělskými městy před církví a španělskou královskou rodinou, aby našli kód, jímž by mohli spustit údajně velice zásadní prezentaci, která způsobí pád všech náboženství. Načež se po 400 stránkách nudného až únavného čtení zjistí, že tím úžasným vědeckým objevem je fakt, že (pokud nejste člověk s alespoň minimálním zájmem o vědu, tak SPOILER ALERT!!!) vesmír se řídí fyzikálními zákony (včetně vzniku života) a že směřujeme k propojení s technologiemi. Jako vážně? To je teda objev jak hrom. OK, těžko čekat, že by Brown mohl přijít s něčím vážně objevným. Ale to druhé je celkem zjevné. A o tom prvním už čtu v různých teoriích řadu let (až se zdráhám označit to za spoiler) a div se světe, žádné náboženství si z toho asi na zadek nesedne, protože se prostě zeptá "a kdo takhle nastavil ty fyzikální zákony"? A zatímco vědci se budou přít, zda prostě jiné nastavení není možné nebo zda existuje nekonečný počet vesmírů s různě nastavenými fyzikálními zákony, které všude fungují jinak (anebo prostě nefungují a pak takové vesmíry nemají dlouhého trvání), tak věřící prostě řeknou, že ty zákony jsou ve skutečnosti boží vůle a mají vystaráno. Autorovy rešerše pro Kirschovu prezentaci mi navíc přišly tentokrát dost odfláknuté - takový vztah entropie, termodynamiky a běhu času je například dost zajímavý a k tomu se autor přitom nedostal vůbec.
No a to, že ten zavražděný génius stvoří takhle komplikovanou cestu k heslu, jež spouští jeho prezentaci, namísto toho, aby to prostě pro případ svojí indispozice nechal spustit toho svého geniálního AI asistenta, to už mi tedy hlava nebere vůbec. Navíc celá ta zápletka kolem Winstona byla směšně odhadnutelná dopředu. Asi jsem ovlivněná tím současným překotným vývojem, ale mně bylo jasné, kdo je ten Langdonův průvodce Guggenheimovým muzeem, asi tak po třech větách.
Brown by možná měl přesedlat na turistické průvodce, protože jeho popisy chrámu La Sagrada Familia Antoniho Gaudího a Casa Mila stejného architekta mě k návštěvě docela vážně navnadily.

10 09.08.2023

60% - Když jsem před téměř 20 lety na dovolené otevřela Anděly a démony, byla jsem napínavostí a spádem knihy nadšená. Záhy přišla Šifra mistra Leonarda, která mě doslova pohltila a nad námětem příběhu jsem poté dlouho přemýšlela. A pak následovaly další knihy s Robertem Langdonem a já jsem tak nějak čím dál víc znuděnější.
Ty příběhy jsou totiž jak přes kopírák - vždy je tam nějaká "honba za pokladem", kdy Langdon díky svým znalostem musí v omezené době dané pronásledováním policií nebo různými zlotřilci rozluštit řadu symbolů, které ho vodí z místa na místo. Vždy se k tomu přichomýtne nějaká krásná a inteligentní žena, která uhání po jeho boku. Vždy je tam minimálně jedna postava, které Langdon věří, ale pak se ukáže, že to nebyl ten, za koho ho měli. A vždy je tam také nějaký ten génius, který zjevně nemá nic lepšího na práci, než vymýšlet tu komplikovanou šipkovanou mezi nádhernými uměleckými díly, aby mohl hlavní hrdina předvést, kde všude na V.I.P. pozvání byl a co všechno tam viděl (a nezapomněl), a Dan Brown se mohl vytasit se svým průvodcovským talentem.
A ano, pokaždé je tam ten stejný Robert Langdon, jehož charakteristika se omezuje na dobrou paměť, vysokou inteligenci, rozsáhlé umělecké znalosti, strach z uzavřených prostor a tvídové sako. Protože za všechny ty romány, které jsem o jeho pátráních přečetla, jsem se toho o něm mnoho dalšího nedozvěděla - ta postava je naprosto sterilní, bez vývoje, bez jakéhokoli ovlivnění tím, co v těch románech prožil. Jako kdyby ta předchozí dobrodružství ani neexistovala. Což mi začíná docela vadit.
Tentokrát navíc ani děj nestál za mnoho - sociální inženýrství s myšlenkou regulace světové populace je časté téma (ovšem i ten marvelovský Thanos to pojal divácky zajímavěji), ale zvolené řešení mi zas tak prozíravé nepřišlo, neboť počítám, že by mezi lidmi vyvolalo spoustu nenávisti, závisti, ztráty smyslu života, depresí a osobních tragédií, nehledě na korupci a elitářství u těch, kteří by ho chtěli nějakým způsobem zvrátit. Autor se sice pokusil zápletku celkem zajímavě navázat na Dantovu Božskou komedii, ale nedokázala jsem se ubránit pocitu, že se neustále opakuje (mnohokrát si tak přečteme o zlotřilcově videu a jeho ústřední demografické myšlence) a vyplňuje děj vycpávkami, které by tam nemusely být (popisy míst a budov, které se k ději bezprostředně nevztahují). Navíc se autor čtenáře snaží celou dobu mást hloupoučkými manipulacemi, které pak v dalším ději takovým tím "co to sakra" způsobem vyvracuje (ne, dotyčná postava nebyla zdrogovaná, jenom chorá, případně nebyla chorá, jenom alergická, případně to byl úplně někdo jiný), což požitku z četby také nepřidá. Pro mě to tedy nemělo takový spád, na jaký jsem z autorových knih zvyklá. Za mě zatím nejslabší díl série.

10 06.08.2023

80% - Při čtení téhle knížky jsem procházela několika fázemi - zpočátku jsem se obávala, že to bude opravdu jen převyprávěná Enderova hra z pohledu Fazolka. Pak jsem se ale začetla do jeho života nebo spíš přežívání v Rotterdamu, do jeho neuvěřitelné schopnosti analyzovat chování druhých lidí, a to jak obyčejných hladových, živořících dětí, tak i mladistvých tyranů, kteří terorizují ty menší, do jeho umění taktizovat a vymyslet strategii pro přežití v partě, a propadla jsem takové radosti z četby, že jsem knížku okamžitě chtěla hodnotit ještě lépe než Enderovu hru. V Enderově hře jsem totiž především nevěřila Enderovu nízkému věku vzhledem k tomu, že ze své rodiny i přes soužití s chytrým, leč násilnickým bratrem zkrátka podle mě nemohl načerpat tolik zkušeností, aby mohl mít takový odhad na lidi, jaký v Bitevní škole předváděl - a napadlo mě, že to autor mohl vyřešit třeba nějakou genetickou úpravou dětí - a vida - u Fazolka autor tuhle myšlenku pojal také a navíc ho ještě nechal na ulici prožít takový život, že zkrátka lidskou povahu znal dokonale. Moc se mi líbil i jeho příchod do Bitevní školy a to, jakým způsobem dokázal analyzovat, o co tam vlastně jde, a získat informace, které potřeboval.
Ve druhé půlce knížky pak ale došlo na to očekávané převyprávění toho, co už znám z Enderova příběhu, a i když se autor z Fazolka pokusil udělat tak trochu šedou eminenci, která ve skutečnosti stála za hodně událostmi, které se v Enderově příběhu staly, nepřišlo mi to zas až tak zajímavé nebo uvěřitelné (sám Ender ve světle nových informací často vypadal celkem nedovtipně, jako by autor kvůli nutnosti vystavět zajímavý Fazolkův příběh musel Endera trochu shazovat). Ale i přesto sérii zatím hodnotím velmi kladně. Čtení o lidech, kteří dokáží přemýšlet, odvozovat z dostupných informací vlastní závěry a zařizovat se podle nich, mi zkrátka připadá mnohem zábavnější, než v literatuře tolikrát omílané zápletky založené na tom, že hlavní hrdina něco (často vlastní vinou) neví a k uzoufání dlouho mu trvá, než si to domyslí.

"Fazolek v duchu nesouhlasil. Zločinné marnění času bylo zdůrazňování chyb. Najít je - všimnout si jich - bylo důležité. Pokud člověk sám ve vlastní hlavě nerozlišoval mezi užitečnými a chybnými informacemi, pak se vůbec neučil, ale pouze nahrazoval nevědomost falešnou vírou, která nebyla o nic lepší."

"Pokud jediná možnost, jak porazit termiťany, je nahradit se novým druhem, zachraňujeme pak vůbec lidstvo?"

2 04.08.2023

90% - Já si po přečtení autorovy předmluvy myslela, že mě to nebude bavit - román o výcviku dětí a jejich připravování na válku? Autor inspirovaný studiemi války Severu proti Jihu? Příběh, který doporučují ke čtení velitelé armád? A navíc založený na dávné autorově myšlence, jak by asi probíhaly nácviky bitev ve stavu beztíže?
Kupodivu ale má tahle knížka opravdu něco do sebe a i pacifistu ve mně dokázala přesvědčit a nevěděla jsem co dřív - zda sledovat strategii hlavního hrdiny, pomocí které se vyrovnává s prostředím rodiny (násilnický starší bratr), školy a později s šikanou na Bitevní škole, pozorovat jeho přemýšlení o soupeři a taktice bitev, zamýšlet se spolu s ním, zda bojuje opravdu jen ve hře proti spolužákům či jde víc o souboj s náročnými a často neférovými podmínkami nastavenými učiteli tak, aby z něj vyždímali maximum (anebo ho nechali padnout), a do jaké míry se to celé bude podobat boji s mimozemskou rasou termiťanů, zkrátka opravdu toho nebylo málo. Včetně úvah Endera o povaze přátelství versus velitelství, jeho strachu, zda se z něj nestává zabijácké monstrum, a vědomí, že vždy a ve všem bude na všechno úplně sám.
S čím jsem měla problém (a podle autora zjevně nejen já), byl ten věk hlavního hrdiny Endera. Pokouším si představit, co asi tak mohli důstojníci monitorovat na dítěti ve školkovém věku, a nedokážu uvěřit Enderovu chování ve věku, kdy u nás děti nastupují do první třídy - jako ano, v rámci permanentní přípravy na válku byly na Zemi zkrátka jiné podmínky a Ender byl navíc super geniální dítě - takže nemám úplně problém uvěřit tomu, jak mluví a jak přemýšlí o taktice hry, ale už méně si umím představit, že by byl v takto nízkém věku schopen takového vcítění do ostatních lidí, aby byl schopen předjímat jejich akce a více (či méně) přiměřeně na ně reagovat. S genialitou se člověk narodit může, ale k empatii zkrátka potřebuje určité životní zkušenosti. V tomto ohledu jsem zpětně ocenila, že jsem jako první viděla film s Harrisonem Fordem a Benem Kingsleym v působivě odehraných rolích "učitelů" a Asou Butterfieldem v roli Endera - jemu v době natáčení bylo zhruba 15-16 let (i když vypadal tak na 12, pořád se tak nějak ošíval a škubal sebou a jeho schopnosti někoho přeprat jsem taky nevěřila ani omylem, a to ho mám z filmů Hugo a jeho velký objev a Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti hodně ráda) a já ho prostě měla při čtení pořád před očima, takže pokud mi autor opakovaně nenutil údaje o Enderově pozvolna narůstajícím věku, tak jsem si zkrátka Endera představovala v pro mě uvěřitelných letech. Film mě také připravil na působivý zvrat v závěru a byla jsem ráda, že si to v knížce mohu znovu řádně vychutnat. Oproti filmu byl pak v knize zajímavě a dost vizionářsky využit i potenciál Enderových sourozenců Petra a Valentiny.

"Stejně si myslím, že většina z nás čte tyto příběhy, o nichž víme, že nejsou "pravdivé", proto, že toužíme po nějaké jiné pravdě: mytické pravdě a lidské povaze jako takové, konkrétní pravdě o těch komunitách, které vymezují naši identitu, a nejspecifičtější pravdě ze všech - našem vlastním příběhu. Díky tomu, že beletrie není o někom, kdo doopravdy žil v reálném světě, v sobě vždycky má tu možnost, že je o nás. (...) Příběh je ten, který vy a já společně vytvoříme ve vaší paměti. Jestli pro vás ten příběh má vůbec nějaký smysl, pak o něm nepřemýšlejte, až si na něj následně vzpomenete, jako o něčem, co jsem vytvořil já, ale spíš jako o něčem, co jsme stvořili společně." (z předmluvy autora)

9 01.08.2023

60% - Mám od Lisy Kleypas přečtenou sérii Ravenelovi, a tak jsem se těšila na Čekanky, že se tam setkám s některými postavami, které jsou v Ravenelových představeny už jako postarší dámy a matky nových hrdinů (zejména s Evie). Ale první díl Tajemství letní noci mě zatím tolik nezaujal - myšlenka čtyř dívek, které se odstrčené v koutě v pozici věčných čekanek na manžela rozhodnou jedna druhé pomoci, sice slibuje hodně zábavy, ale přišlo mi, že ji autorka vlastně vůbec nevyužila - koneckonců hlavní hrdinka Annabelle se nezakouká do dívkami zvoleného aristokrata lorda Kendalla, ale do "řeznického synka" a toho času úspěšného podnikatele a průmyslníka Simona Hunta, ovšem jejich vzájemná přitažlivost je tak silná, že by v příběhu ta partička dívek vlastně vůbec nemusela být a ti dva by si vystačili sami. Na druhou stranu ten jejich vztah a jeho vývoj je podaný tak nějak jednotvárně (že to nakonec asi tu Čekanky-group vycpávku chtělo) - vzájemně se přitahují, ovšem ona se jím snaží pohrdat, protože není lord a nechce manželku, ale jen milenku, takže je autorka nechá na sebe narážet ve všech možných i nemožných situacích - Annabelle jde po chodbě a vrazí do Simona, vyjde před sídlo a tam je taky on, jde do zahrady a na koho tam nenarazí, obtěžuje ji jiný muž a kdopak se tam okamžitě nezjeví, sportuje nedostatečně oblečená s přítelkyněmi a kdopak ji hned nevidí - no a podobných situací je tam tolik, že to pro ty dva nakonec ani nemůže dopadnout jinak. Což mi přišlo celkem nenápadité a místy až jako směšné klišé - zkrátka od autorky jsem v rámci žánru červené knihovny přece jen zvyklá na vyšší úroveň. Ale jako nenáročné čtení na letní deštivý den to i tak je docela fajn.

2 29.07.2023

60% - Po přečtení knih Dítě ohně a Než jsem zemřela jsem se těšila na další román tak trochu ve stylu Daphne DuMaurier, ale chtělo to číst asi s větším odstupem. Připadá mi totiž, že autor to píše podle jedné šablony - takže opět tady máme vyprávění v ich formě z pohledu manželky (Sarah), která působí na první pohled vzhledem k okolnostem docela vyrovnaně, což nám okamžitě rozbije příběh podaný pohledem jejího manžela (Angus), jehož postava mi stejně jako v dříve přečtených románech připadala neuchopitelná a nesympatická a která naznačuje, že s jeho ženou nebude všechno tak úplně v pořádku, ovšem že i on sám má svoje kostlivce ve skříni. Opět je tedy mezi manželi spousta tajností a samozřejmě je zde opět i psychicky narušené dítě - jak už se dozvíme přímo z obálky knihy, jde o jednu sestru z jednovaječných dvojčat, u které není zřejmé, zda jde o otcovu oblíbenou Kirstie nebo matčinu oblíbenkyni Lydiu (s čímž jsem také měla problém, protože zkrátka nevěřím na dvojčata natolik identická, aby je nerozeznala ani vlastní matka). A ano, opět se celé rozplétání rodinné tragédie odehrává na nádherném, leč odlehlém místě (tentokrát autor zvolil okolí skotského ostrova Skye, kam se rodina stěhuje poté, co jedna z dívek přišla o život). Bohužel jsem často zaznamenala i naprosto podobné situace (snaha matky skamarádit dceru s jednou místní dívkou, která připomínala nepovedenou oslavu narozenin z Než jsem zemřela včetně otcova nesouhlasu s celou akcí) a popis napjatého vztahu mezi manželi mi taktéž přišel jak přes kopírák. Snaha Sarah o odhalení pravdy je úporně pomalá, jako kdyby to autor naschvál natahoval a testoval, co čtenář ještě vydrží, nemluvě o té duchařské stránce děje. V této knize mi navíc nebyla sympatická vážně žádná postava, ani té holčičky bojující se ztrátou identity mi nějak nedokázalo být líto. Konec nicméně docela příjemně překvapil.
Taky mě zaujalo, že třebaže podle dostupných zdrojů S.K.Tremayne je pseudonym autora Seana Thomase, tak v knize se o něm hovoří jako o autorce.

1 28.07.2023

(SPOILER) 65% - Po téměř deseti letech se May vrací k postavě Skota žijícího ve Francii Enza Mcleoda a jeho kroužku rodiny a přátel Enza. Takže se dozvíme, co nového u samotného Enza a jeho manželky Dominique, s níž se seznámil v jednom z předchozích dílů, jak se daří jeho dceři Sophii s Bertrandem a druhé dceři Kirsty s manželem Raffinem, novinářem, jehož kniha nevyřešených případů kdysi odstartovala šňůru Enzova pátrání. Mihne se i Nicole, jeho někdejší studentka a asistentka, a dokonce se dozvíme i jak je na tom zlotřilá a toho času uvězněná Charlotte, matka Enzova dítěte. V těchto pasážích je kniha zjevně věnována čtenářům předchozích dílů, kteří si rádi počtou, jak to bylo s Enzem dál (navíc tentokrát v době covidové pandemie, jejíž důsledky na život běžných lidí jako jsou roušky, dodržování odstupů a různá omezení autor opakovaně zmiňuje, jako kdyby to byla fantazijní část jeho příběhu a ne něco, co jsme všichni zažili - byť mě tedy zaujalo, že podle jeho popisu to všechny jeho hlavní, vedlejší i zcela epizodní postavy úzkostlivě dodržují, což by mě docela zajímalo, jestli to tak ve Francii narozdíl od Česka doopravdy bylo), protože nečtenáři předchozích knih se v těch charakterech musejí ztrácet.
S množstvím postav jsem i já měla ze začátku problém, přestože mám sérii celkem čerstvě načtenou - tím víc, když se do příběhu přidala dějová linka v minulosti s dalším množstvím postav - George, dívkou pověřenou ochranou obrazu Mony Lisy před nacisty za druhé světové války, Paulem Langem, obchodníkem s uměním pověřeným Hitlerem jeho získáním pro jím zamýšlené muzeum umění v Linci, a Karlheinzem Wolffem, pověřeným týmž, ovšem pro Göringa a jeho soukromou sbírku. Tenhle příběh ze 40. let 20. století byl mnohem zajímavější a napínavější než ten odehrávající se v současnosti a umím si představit nadmíru čtivý román věnovaný jen těmto událostem, bez Enza a pochybně vykonstruované vraždy z roku 2020, kde jsem i přes propojení do minulosti nevěřila ani motivu, ani způsobu provedení ani pachateli.

4 26.07.2023

(SPOILER) 70% - Což o to, je to Colleen, takže se knížka čte sama. Tentokrát mám ovšem větší problém s uvěřitelností postav i samotné zápletky než u ostatních young adult románů této autorky - ano, jsem zvyklá na její narušené charaktery a baví mě o nich číst, ale tady hlavní hrdinka Beyah žije celý život s matkou feťačkou v přívěsu, nemá přátele, ve škole i mimo ni s ní všichni opovrhují, je vlastně úplně sama, a přesto úspěšně dokončí školu a získá stipendium na univerzitu? Pokud vezmu v úvahu, že nás utváří nejen geny, ale z poloviny i prostředí, ve kterém vyrůstáme, tak tomuhle prostě bohužel nějak nevěřím. Ostatně ani té dějové lince s otcem, který je vykreslený jako celkem normální starostlivý chlap, u nějž hlavní hrdinka trávila v dětství vždy pár týdnů v roce - a on si fakt nevšiml minimálně toho, jak musí podle jejího vlastního popisu působit podvyživeně a zanedbaně? A nebylo mu pak divné, proč tak najednou za ním přijela? Plus ta klasika, kdy ona nikdy nic neřekne, ale je naštvaná, protože to všechno sám asi tak nějak jasnovidecky neuhádl... (ano, hlavní postava mi místy přišla dost sebestředná a ublížená, až jsem se divila, že její nevlastní sestra dokáže být tak zlatá). A to už ani nemluvím o "tajemném bohatém synkovi" Samsonovi a jeho zápisníčku poctivých skutků...
Docela mě ale s knihou smířila poslední část, kde se hrdinové zachovali příjemně dospěle, i když ten naivní přeslazený konec byl nakonec spíš tak k pousmání.

"Vlastně se mi líbilo, že Samson je taková zavřená kniha. Nemůžete mít neradi knížku, kterou jste ještě nezačali číst."

"Možná má Samson pravdu. Možná jsme si nechali narůst kosti v srdci. Co když člověk tohle pozná jen tehdy, když ucítí bolest z toho, že se mu ty kosti zlámou?"

4 22.07.2023

(SPOILER) 70% - Po třetím dílu, který se mi z této detektivní série líbil zatím nejvíc, jsem byla na čtvrté pokračování natěšená, můj dojem po dočtení je ale rozpačitý. Ze všeho nejvíc mi připadalo, že to Rowlingová pod svým pseudonymem trochu přehnala se čtením průměrné fanfiction na své romány (a že těch harrypotterovských je asi nejvíc na světě), vydedukovala, že čtenáři si žádají vztahová melodramata, a rozhodla se, že tentokrát ten prostor zaplní sama. Takže Smrtící bílá je asi z 80% červená knihovna a z 20% pokus o detektivní příběh, tentokrát z atraktivního prostředí vysokých, nejen politických kruhů. Jenže ten příběh je postavený tak, že zruba až na straně 600 z celkových 700 začne čtenář (a zjevně i hlavní postavy) chápat, čeho přesně se dá vyšetřováním asi dobrat - předtím je to pořád jen přešlapování kolem nejasného prohlášení psychicky narušeného mladíka, že kdysi dávno viděl, jak někdo někoho zabil, a k tomu pátrání pro rodinu, která Cormoranovi a Robin v podstatě celou dobu odmítá říct cokoli bližšího.
Tudíž jsem prostě primárně než tuto detektivní linku vnímala to, jak autorka zaplnila první desítky stran vyprávěním, co se stalo na Robinině svatbě, aby nás pak po celou dobu svědomitě informovala, jak oba hrdinové vzpomínají na svoje objetí (a o něco později i na omylem (!) provedený polibek), přičemž zároveň zjevně nevěděla, jak jejich další vztah nastavit tak, aby se o něm dalo psát, a tak nechala uplynout rok, kdy se jakože jeden druhému v práci vyhýbali (!!), a zároveň z nich udělala naprostá paka, která setrvávají ve vztahu s někým jiným, s kým se zjevně necítí dobře, což oni ví, ale spolu a o sobě prostě mluvit nebudou. A nebudou a ne a ne (!!!) Trochu mi to přišlo, jak kdyby z inteligentních lidí, kteří dokáží psychologicky působit na vyslýchané podezřelé a slušně každého rozebrat, udělala zastydlé puberťáky neschopné poslat do háje ty, kteří s nimi neskrývaně a nechutně manipulují, a mezi sebou si neumí věci normálně vyříkat (ano, vztahové zápletky založené na tom, že před sebou hlavní hrdinové úmorným způsobem zamlčují důležité informace včetně svých pocitů vážně nesnáším). A když se nakonec na scéně objevila Strikova bývalá Charlotte a pronášela perly typu, že až porodí dvojčata, co čeká s manželem, tak je opustí a Strika získá zpátky, tak už jsem vážně nevěřila vlastním očím. A to mám obecně romantické příběhy hodně ráda a řešení osobního života Cormorana a Robin mi v předchozích dílech připadalo celkem čtivé. Tady jsem se už ale občas sázela sama se sebou, za kolik stránek bude následovat příští masáž pahýlu a kolik cigaret k tomu Strike vykouří (ostatně se až divím, že Matthew nikdy při hádce s Robin kvůli jejímu zaměstnání nezmínil, že musí po celodenním pobytu někde se Strikem přicházet domů totálně vyuzená;-)).
Jediné štěstí je, že autorka umí psát tak čtivě, že člověk tu knížku prostě louská až do konce, a i když to bylo tradičně trochu překombinované, tak posledních 100 stran se četlo výborně. Líbilo se mi i navýšení počtu zaměstnanců kanceláře, knížka působila oproti předešlým mnohem více zalidněně. A obdivuji i volbu dávat místo názvů kapitol přiléhavé citace z jedné Ibsenovy divadelní hry. Do dalšího dílu určitě půjdu, budu si jen přát, aby v něm bylo více detektivní práce a také mnohem víc dospělého chování hlavních hrdinů.

9 16.07.2023

(SPOILER) 85% - Třetí případ soukromého detektiva Cormorana Strika a jeho asistentky Robin Ellacottové mi zatím připadal jednoznačně nejnapínavější, což ovšem není divu, protože tentokrát se J.K. Rowlingová pod svým detektivkářským pseudonymem vydala cestou ohrožení samotných hlavních hrdinů, které si čtenář v předešlých dílech již stačil oblíbit natolik, že s nimi vyšetřování a zvlášť ty jeho akčnější okamžiky prožívá docela bez dechu, stejně jako snižující se stav bankovního konta jejich kanceláře.
Když totiž do detektivní kanceláře dorazí na Robinino jméno uříznutá ženská noha, má Cormoran hned čtyři tipy na to, kdo by mohl být odesílatelem - a zatímco se policie vděčně vrhne hned po tom prvním, Cormoranovi to nedá a zahájí vlastní pátrání po osudu dalších tří mužů, kteří na něj z dávné minulosti mají určitě spadeno - je pachatelem jeho nevlastní otec, kterého Cormoran zároveň viní ze smrti své matky? Nebo muž, který je známý zneužíváním dětí? Či snad psychopat, kterého kdysi Cormoran dostal za mříže? A jak s tím souvisí skupina transvalidních lidí, kteří ze všeho nejvíc touží po amputaci vlastních končetin? A jak to všechno zjistit, když na rozdíl od policie vy máte v podstatě jen jediný prostředek, jak se něčeho dopátrat - a sice všechny obejít a vyptat se? Když přitom ze všech podezřelých jde docela strach?

Kniha se četla sama, ovšem jak se fakta vršila, trochu jsem ztrácela přehled, které informace patří ke kterému podezřelému, což bylo občas matoucí. Samozřejmě jsem napjatě očekávala i další vývoj vztahu Cormorana, Robin a jejího snoubence Matthewa, kterýžto vztah se v důsledku nebezpečí stahujícího se kolem Robin (a blížící se svatby) docela dynamicky posouval kupředu. Taky potěšilo, že jsme se dozvěděli důležité detaily z Robininy minulosti, které do značné míry osvětlily její neutuchající touhu podílet se na detektivní práci (ale už míň to, proč si pořád myslí, že se k sobě s Matthewem hodí). Přesto anebo spíš právě proto mě místy Robin celkem štvala tou svojí bezhlavostí, neopatrností a zaťatostí, s níž se pokoušela sobě i ostatním dokázat, jak je v pohodě, chytrá a nepostradatelná, když se přitom chovala jak adeptka na Darwinovu cenu.
Konečně bylo zajímavé i to, jak autorka do knihy promítla svoji fascinaci rockovou kapelou Blue Öyster Cult a jejími texty - mě sice pánové při následném poslechu nechytli, ale knize to dodávalo fajn propojení mezi jednotlivými kapitolami.
Poznámka nakonec - po vydání jsem knížku četla v originále a nejsem si teď po novém přečtení v češtině jistá, jestli mi překlad úplně sedí - autorčin styl z toho sice cítím, ale někdy dokonce až moc - překlad mi místy přišel až otrocky doslovný, že mi to neznělo úplně jako něco, co by někdo česky řekl/napsal.
Poznámka nakonec č. 2 - kdo touží po skutečném závěru rozehrané vztahové dějové linky, ať hned po dočtení trojky sáhne po prologu čtvrtého dílu.

11 12.07.2023

85% - Jeden by řekl, že když je vám devět, nemáte maminku, tatínek se ztratil v bouři na moři, žijete ve vile v jednom malém městečku pouze ve společnosti opičky a koně a místní dospělí se na vás dívají trochu podezřívavě (tedy nejraději by vás strčili do dětského domova, kdybyste neměli největší sílu na světě a nedokázali jste se hravě ubránit), budete tak trochu smutní, uzavření a zamlklí. To ale vůbec není případ upovídané zrzavé a culíkaté Pipi Dlouhé punčochy, která si na všem umí najít to dobré (koneckonců když nemáte rodiče, tak vám nikdo nemá co nařizovat kdy jít spát a co jíst a nejíst) a své přátelství (i zděděné peníze) umí kolem sebe rozhazovat plnými hrstmi. Je to ten typ hrdinky, kterou je těžké si i přes její prostořekost a vlažný vztah k dobrému vychování neoblíbit pro její samostatnost, houževnatost, štědrost a šlechetnost, stejně jako pro její neohroženost a občas až lehkovážnost a sklon k fantazírování o těch nejšílenějších příbězích. V dnešní době sice člověk tak trochu nevěřícně zírá u historek, jak si děti hrají s nabitými pistolemi nebo jak Pipi okusuje muchomůrku a někdy ji i napadne vykoupit lékárnu a spolknout všechny léky najednou - to asi není něco, co bych vlastním dětem četla bez náležitě poučného komentáře ;-) Ovšem Pipina dobrosrdečnost a obětavost to bohatě vyvažuje a třeba historky typu plavby s kamarády Tomym a Anikou na ostrůvek v jezeře a kempování, to snad musí přimět k touze po podobném dobrodružství každého dětského čtenáře.
Koneckonců, jak prohlásí i maminka Tomyho a Aniky, která by mohla na drzou Pipi nadávat nejvíc, protože jí kazí čajové dýchánky s přítelkyněmi, nehledě na její vliv na neuspokojivý stav ošacení jejích dětí po dalším Pipině nekonvenčním nápadu:
"Pipi Dlouhá punčocha se sice nechová vždycky jako dáma, ale zato má dobré srdce."

6 12.07.2023

80% - Další z antologií young adult povídek známých i začínajících českých autorů včetně těch, které se umístily v soutěži nakladatelství Yoli. Tentokrát byl společným tématem horor a nutno říct, že i když se autoři většinou obešli bez nadpřirozených hrozivých sil a vycházeli z celkem obyčejných životních situací, dost se jim v navozování mrazivé atmosféry dařilo. A i tentokrát knížce jednoznačně pomáhá i vizuálně pěkné jednotné zpracování s ilustracemi a medailonky autorů u každé z povídek.
Asi nejvíc mě oslovila povídka Rezonance o paneláku sebevrahů, který jakoby rezonoval tím, na co myslí lidé v jeho zdech. A docela i povídka Prasklina - aneb co může jistá dívka vidět prasklinou ve zdi do pokoje, kde celá léta ležela její nemocná sestra - i když bych řekla, že ten konec autorka trochu zbytečně přepálila. Stejné to bylo u povídky Čubčí hrob, která mi s tím morbidním zakopáváním Karla připomněla můj oblíbený film Mělký hrob - dost jsem se u ní pobavila, ale i zde mi ten konec přišel zbytečně přehnaný, asi jako že s úmyslem naplnit hororové zadání.
Bez příšer si vystačila například i povídka Toby o jednom děsivém zahradním bludišti. Ovšem v hororech nezbytnou porci mysteriózna nám servírují Muž na zdi o tajemně vyzdobeném pokoji v opuštěném hotelu a partičce jůtuberů, dále trochu až snová povídka V domu bez dveří o muži přitahovaném dívkou s nevšedním tetováním anebo mikulášská či spíš čertovsky pekelná povídka Něco za něco, kde mě akorát k závěru namíchl hlavní hrdina, který při "výměně" za nesnesitelného bratra reagoval podle mě až neskutečně hloupě. Trochu toho podivna je i v povídce Útočiště o rodině skrývající se před pandemií v domě, kde je atmosféra děsivější než samotný virus, a v závěrečné povídce Podzimní lucerny, která se nese v duchu Halloweenu a duší, jež vstávají z hrobů a mohou se ocitnout i na našem prahu.
Příliš mě neoslovila povídka Dokonalý dárek - nejen že stalkující Mara byla dost na facku a závěrečná reakce kámošky hodně podivná, ale do hororové knížky mi to zkrátka nezapadlo. Naopak mě tradičně pobavil Radek Blažek s povídkou Mikuláš nosí smrt, která na mě tak asi nejvíc dýchla young adult stylem příběhů typu Vřískot nebo Tajemství loňského léta. Myslím, že povídek v tomto duchu a s hláškami typu "zk***enej skandinávskej minimalismus" mohlo být v young adult výběru klidně víc:-)

3 05.07.2023