fénix56 komentáře u knih
Tak z této knihy jsem byla nadšená. Neobvyklý příběh, parafráze na ruskou pohádku o Sněhurce. A to jsem si ji zprvu nechtěla přečíst, protože mne odrazovaly nadpřirozené momenty. Jenže nakonec stejně není jasné, zda je "dítě sněhu" skutečné, na život v divočině zvyklé stvoření nebo vysněný přelud.
Přestože mám knížky paní Mornštajnové ráda, tady dávám menší počet hvězdiček. Ne že by kniha byla špatně napsaná, naopak. Jen jsem se špatně vypořádávala s tématem. Ta knížka ve mně vyvolávala nedobré vzpomínky. A neodvažovala jsem se ani domýšlet, co kdyby to vše dopadlo jako v knize.
I třetí díl tetralogie je plný bitev, intrik a zvratů, jednou ve prospěch Lancasterů, jindy Yorků. Bylo mi líto Warwicka, který vše dělal pro Eduarda, ovšem díky nenávisti Alžběty Woodwillové o vše přišel. Pak už hrál vabank i za cenu nepochopitelných kotrmelců.
Přestože vím, jak nakonec válka růží dopadla, moc se těším na poslední díl.
Další kolo hry o trůny v podání Yorků a Lancasterů. Který král má být na trůnu, ten právoplatný (ale neschopný) nebo ten schopný (ale který je v hierarchii nástupců na trůn o stupínek níž)?
Ve Válce růží jsou popsány nejen intriky mocných, ale rovněž detailní popisy bitev, kdy vůbec není zřejmé, kdo bude vítězem. Nemusí to být ten s větším počtem bojovníků. Rozhoduje spousta dalších faktorů: roční doba, počasí, terén a také to, kdo se stane zrádcem.
Mám přečtenou teprve druhou část tetralogie a doufám, že i ze zbývajících částí budu tak nadšena jako z prvních dvou.
Od Elizabeth Chadwick jsem nejdříve četla trilogii o Eleanor Akvitánské, což vlastně byla její snacha. Obě byly vlastně docela podobné, ctižádostivé, nepoddajné, velmi schopné, ale bohužel se narodily ve špatné době. Matylda, přestože byla nejdříve německou císařovnou a na rozdíl od svého soka Štěpána měla vlastnosti vhodné pro vládnutí, neměla proti anglické šlechtě a jejímu favoritovi Štěpánovi šanci.
Druhá půlka knihy, kde je popisován Matyldin boj o trůn je trochu rozvláčnější. Je to sled různých bitev, šarvátek, zrad, které se táhnou několik let, než se vše vyřeší.
Celou sérii čtu vnukovi, který je prvňáček, takže by to čtení na něho bylo ještě moc náročné. Ale samozřejmě mně Harryho příběh zaujal a vše s patřičným zaujetím prožívám spolu s vnukem.
Na konci této knihy mne sice zklamala má oblíbená postava, ale pořád věřím, že to možná byl účel....
Humorná knížka o době, která vůbec humorná nebyla. I když jsem se při čtení často smála (hlavně u výroků majora Terazkyho), někdy mne až zamrazilo, co to bylo za období.
Tak nějak jsem očekávala něco jiného. Nejdříve jsem četla od Backmana Oveho a to byla pecka. I zde Backman píše vtipně i dojemně, ale Ove se mi prostě líbil víc.
Působilo to poněkud chaoticky, u často citovaných seriálů, filmů nebo počítačových her jsem někdy byla úplně mimo. Možná, kdybych byla mladý tatínek, tak bych byla více v obraze.... Přesto ale z řádků čiší láska k synovi i manželce.
Neobvyklý příběh, psaný netradiční formou. Bohyně, v jiných časech nazývané různými jmény (čarodějnice, věštkyně, léčitelky...)nebyly černobílé postavy. Dovedly pomoci, ale i ublížit. A taky se k nim různé režimy chovaly různě: od obdivu nacistů až po pronásledování komunisty.
Mně se nelíbila linie s Janigenou, připadalo mi to násilně "našroubované" na příběh, který se týkal úplně jiných věcí.
Tento typ detektivek se mi líbí. Nemusím detektivky, kde jde o co nejdrastičtější způsob vraždy a o pátrání po vrahovi jde vlastně až ve druhé řadě.
Líbilo se mi zasazení děje do malé vesničky, kde všichni o sobě všechno vědí (i když se nakonec ukáže že tomu tak není). Jen mi chvilku trvalo zorientovat se v rodinných vztazích.
Sympatické jsou i postavy vyšetřovatelů. Jsou takoví civilní, soustředí se na drobné detaily, které pak zapadnou do mozaiky.
Nevím, co spisovatele Martina vedlo k tomu, aby tento díl tak rozmělnil několika novými postavami, bez kterých by se tato série obešla. Ano, jeho styl je pořád stejný, to znamená vynikající. Ale protože už mám všechny díly přečteny několikrát, vím, že většina těch nových postav mizí ve ztracenu. Bohužel ve ztracenu vidím i ukončení celé série....
Tento gotický román není v prvé řadě hororem, ale popisuje osud nešťastného, uměle stvořeného "člověka", který kvůli svému hrůzostrašnému zjevu u lidí budí strach a nenávist, přitom hledá lásku a pochopení. A když zjistí, že nemá šanci přesvědčit lidi o své náklonosti k nim, požaduje po svém stvořiteli Viktorovi Frankensteinovi, aby mu vytvořil umělou družku, stejnou jako je on. Viktor nejdříve souhlasí, ale pak se svého díla a následků zalekne. Zklamaný netvor se začne mstít...
Cesta to pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Není radno si hrát na stvořitele a překračovat přírodní zákony.
Viděla jsem kdysi film režírovaný Kennethem Branaghem a myslím, že přesně vystihl myšlenku této knihy, kde se nesplnitelná touha po lásce změní v krutost.
Zajímavý námět, napínavý děj. Ovšem v pasážích z filozofickým nebo teologickým zaměřením jsem se poněkud ztrácela. Takže se přiznám, že jsem je někdy přeskakovala. Neměla jsem trpělivost tuto filozofickou "vatu" číst.
Proto se mi víc líbil film se Seanem Connerym, ten měl větší spád, napětí a rozumnou míru úvah, kterých byla v knize přehršel....
Doktorka z domu Trubačů popisuje životní příběh doktorky Vlasty Kalálové-di Lotti, která po vystudování medicíny odjela ve dvacátých letech minulého století pracovat do Íráku, kde v té době v celé zemi nebyla jediná ženská lékařka. Nakonec se vrátila do Čech, kde si zařídila soukromou ordinaci. Po tragických okolnostech se stáhla se do ústraní a vedla osamělý život.
Ve světě bylo její jméno pojmem, ale v Česku se na ni zapomínalo. Proto jsem ráda, že její osud je popsán v této knize. I když je to četba někdy možná trochu těžkopádnější, hlavní je vyznění celé knihy. Klobouk dolů před takovými osobnostmi, jako byla tato vzdělaná a obětavá lékařka.
Asi nejsem cílová skupina pro tento druh knih. Nedělalo mi dobře téma a i když se tam objevily i některé přijatelné myšlenky, většinou převládala klišé.
Další klasika od královny detektivek... Za mne sice vede Deset malých černoušků, ale i tato je výborná. Přesně podle šablony detektivek Agathy Christie. Nikdy není vrah ten, komu je to nejvíc podobné, ale vždy ten nejmíň pravděpodobný.
Nejdříve jsem čekala více děje věnovaného přímo Lancasterům a Yorkům. Ale byla to vlastně teprve taková předehra války růží, tak se děj rozebíhal do široka, např. Cadeovo povstání.
Nicméně kniha je napsána poutavě, nenudila jsem se. Nejvíc mne zaujala linie Viléma de la Pole. A taky poslední kapitola věnovaná bitvě u Azincourtu.
Rovněž oceňuji, že nejsou v knize použity moderní výrazy. To mně vždy u historických knížek přímo štve. Viděla jsem film Král o bitvě u Azincourtu a rvalo mi uši, když Falstaff neustále říkal Jindřichovi V. "Jindro".
Knihu jsem nejdříve četla a posléze viděla i film. Fiktivní příběh kolem Vermeerova obrazu byl dobře napsán. Nehýřil častými zvraty, spíš plynul pozvolna. Ale skrývalo se v něm zvláštní napětí, ať už v souznění mezi malířem a služkou Griet nebo v nepřátelském okolí. Je to spíše o atmosféře a detailech, na obrazech i ve vztazích. Za každým obrazem se vlastně skrývá příběh, tak proč by se to nemohlo odehrát zrovna takhle...
Kniha, která pro mne byla přínosem díky novým technikám a nápadům. Vše doloženo fotografiemi a podrobnými popisy.
Docela dobře zpracovaná kniha o bitvě v Teutoburském lese. Neporazitelné římské legie se podaří zlikvidovat pomocí zrady. Ale ta zrada se dá pochopit, když zrádce Arminius je ve skutečnosti původem Germán. Taky jinak nesoudržné germánské kmeny pro jednou táhnou za stejný provaz. Takže tato bitva se vlastně stane takovou předzvěstí konce římské říše.....