ferdada komentáře u knih

Prima oddech. Nenáročná četba, předvídatelný děj - přesto však příjemné čtení probouzející chuť k výletům a vyzkoušení nových dobrot v kuchyni.

3 08.07.2020

Inu, docela pěkný příběh. Ač reálný popis života tří sester, přesto autorka nechává prostor pro čtenářovu vlastní mysl, chcete li - fantazii. A to mám ráda. Když si s účastníky děje mohu povídat, domnívat se a odhadovat, a knižní postavy se tak nenásilně stávají součástí mého blízkého okolí, rodiny. Při čtení jsem nezažívala iritující momenty, jaksi jsem se přenesla i přes válečné období (to totiž dnes, jak zjišťuji, musí být nezbytně zmíněno, aby kniha vůbec mohla přijít mezi čtenáře). Povinnosti naštěstí učiněno zadost jen nízkým procentem.
Kniha mi vyvolala množství pocitů a zamýšlení mezi čtením. Obdivuji entuziasmus tří letitých žen. Jejich pragmatismus, víru a naději. Žádné pofňukávání. Jak příkladné!

11.06.2020

Dneska se medailičkou "Bestseller" označuje kde co. Pro někoho tato značka může být poněkud zavádějící. Protože ono slovo neznamená knihu z nejlepších, skutečně dobrou. Ale nejprodávanější. Z vlastní zkušenosti vím, že mezi těmito pojmy vskutku nemusí být rovnítko.¨
Tedy - kus takové pohádky před spaním mě nezabije, naopak, je lepší, než počítání nekonečného zástupu ovcí, nijak mě nepoznamená, nevyšťaví, nevyždíme, zkrátka neublíží. Za týden už asi nebudu vědět, kdo tu bojoval :-)

3 03.05.2020

Tak takové čtení už ne. To se nedá. Snažila jsem se a sbírala v sobě sílu, abych knihu dočetla, protože mi byla doporučena. A radost mi nedělala. Asi každá jsme přečetla (a jak ráda a s chutí) alespoň jeden příběh s takovým tím klasickým scénářem o lásce. Veliké, nevšední, obohacující. Útěšlivé a snivé čtení. Zasáhne však osud a zamíchá životy zúčastněných. Vždyť tak to v životě bývá. Vůbec se mi však nelíbí takovéto téma s prominutím namastit zase do období druhé světové. Z válečné tematiky hojně prolínané "židovskou problematikou" se dneska, bohužel, stal hnusný kšeft. Tyto dva atributy jsou v současné době nejspíš podmínkou veleúspěšnosti nové knihy, nového filmu… Fantazii nejsou kladeny meze; že se občas (dost často) něco překroutí, převymyslí, překombinuje, to nejspíš někomu nevadí nebo je to možná jeden z trpělivých příspěvků v národní výchově. A jestli mi chce někdo namluvit, že tímto, či jiným obdobným počinem vzdává hold obětem války - to si tedy rozhodně nemyslím. Spíš krutý žert vůči těm, co už nejsou a vůči hrstce těch, která ještě žije. A to je mi hodně líto.
Styl knihy jakýsi školácký, nevěrohodný, celé to působí tak nějak jako... Jako liquid - vlezlé a umělé.

5 29.04.2020

Říkala jsem si, že Slavík bude jednou z těch, kterých už jsem iks… Ale nějak se to vymklo a odvíjející se příběh - příběhy - přinášel(y) překvapení, poněkud se lišily od očekávané linie. Radosti v životech málo. Jen pár vteřin…
Tedy, dočetla jsem. A pláču.
Kniha mi dobu bude v hlavě bublat, nevyspím se. Budu znovu prožívat příběhy Slavíka a její sestry. A až se trochu otupím a Slavík dozní, budu zas potřebovat číst. Pak musím sáhnout po nějakém braku, abych se trochu srovnala, neb té války je v literatuře nějak přespříliš. Je to jako rok jíst zdravě a pak muset sprásknout hranolky s hořčicí, brambůrky a navrch cokoliv - v rámci rovnováhy.

23 16.04.2020

Při čtení této knihy, kterou jsem měla v hlavě i ve chvílích, kdy jsem se musela věnovat jiným aktivitám, jsem si říkala, že se tu, v našich krajích, máme - útlocitní nechť prominou - jak prasata v žitě. Vůbec si nedovedu představit sebe, jak bych přežívala v popisovaných podmínkách. Inu, asi ano, nějak by to šlo, člověk se v zájmu zachování vlastní existence vždycky nějak přizpůsobí. Ale představit si to skutečně nedovedu. A ani se nebudu pokoušet, jen se stávám pokornější a to "obyčejno", které mám, stavím nad všechny statky světa.
Slovníček na konci knihy mě zaujal a potěšil.

16 16.04.2020

Dozvídám se o světě, který pomalounku mizel, mizel, až zmizel. Při čtení knížky se mne zmocňují podobné pocity, jako když navštěvuji ztracené - zmizelé - vesnice a osady nedaleko od nás, např. v oblasti Ralska. Nebo třeba když nacházím pozůstatky života mezi Rychnovem a Hodkovicemi. Zbytečky čím dál víc chatrnější, čím dál míň patrnější.
V rodině jsme přesvědčeni o tom, že doma (v Česku) je stále co k vidění, pořád nacházíme nové hlavně v tom starém.
Mnohé knihy jsou velmi návodné. V podpaží s nimi putujeme krajinou a hledáme třeba stopy bývalých mlýnů a různých vodních děl. Přemýšlíme o způsobu života našich předků v minulém století, kocháme se krajinou a je nám dobře…
A jsou knihy inspirativní. K nim patří, jak zjišťuji, i Šikmý kostel. Jak mě inspiruje? Vytvoří mi (kde vlastně, v hlavě, v duši?) prostor, který chce být plněn. Osvěžuji si kdysi věděné, teď už skoro zapomenuté informace, hlavou víří obrázky, vzpomínky, hesla, popěvky. Vůně a pocity. Nacházím fragmenty, které nitky myšlenek nakonec leckdy spojí v jeden ucelený tok.

12 24.03.2020

Já sice vůni heřmánku necítím. Ale cítím, že jsem svědkem výborně odvedené práce. Kniha je skvěle napsaná, vtáhla mě do děje. A Anny si velmi vážím. Pro její sílu, statečnost, nezdolnou víru a hluboké člověčenství.
Děkuji za takový příběh!

23 29.02.2020

Tedy, přečteno. Před spaním jsem ji začala, pak noc plná snů s výjevy z knihy. Následující dopoledne dočteno. Je to jedna z mála knih, která mě zaujala, vtáhla do děje. Ovšem, když si člověk (na základě vlastních zkušeností) uvědomí, že se nejedná o fantazii, z příběhu je mi smutno, nanic. Asi spousta lidí to tak má, že jen "já, já, já, já..." Moje potřeby, moje pocity, bez ohledů, empatie, komandovat, řvát, ňamcat si svůj světýček. Mám vztek.
S anotací ke knize se nijak zvlášť neztotožňuji. Že by vrány byly Bářinými spojenci? Ano, je to obraz, který svým nenápadným životním koloběhem, pro pozorovatele de facto neměnností, nezradí. Jsou tady, na svém místě, je to jistota. Takže, ano Bářinými spojenci by nakonec být mohly. Ale spíš mám pocit, jako by byl vymyšlen název knihy a ten měl být nějak nasunut do příběhu, lehce propojen.

10 29.02.2020

Leckteré facebookové statusy dokáží pobavit. Tak je to i s těmi statusy, které přidává Lucie. Ráda je během dne na FB nacházím, leckdy dokáží občerstvit. Ale kniha z nich sestavená je pro mě moc a vlastně mě ani nebaví. Jsou to takové vtipnosti pro doma, snad dost sebestředné. Nakumulovat je a předložit veřejnosti, to se mi moc nezdá.
Knihu jsem si koupila krátce po vydání a opravdu jsem ji nezblajzla jedním dechem, to mi nešlo, u takového druhu "literatury" nevydržím. Musela jsem dávkovat - tak jednu, max dvě stránky denně. Oceňuji však, že autorka je všímavá a optimistická.

Hodnotím docela vysoko. Kniha traká na mou romantickou strunu a spouští snivou náladu. Snad právě proto, že už nikdy nebude to, co jsme žili. A až zoufale se mi stýská po dětství, které bylo v bezpečí.

1 31.01.2020

Těžký oddech a lehce odhadnutelný vývoj. Schválně - Cukrárna v Paříži bude asi to samé?

2 29.01.2020

Kniha psaná živě, při čtení jsem vlastně ani nečetla, ale sledovala různé dějové roviny zrovna tak, jako když běží na plátně film. Ba ne, četla jsem - a vracela se zase o stránky zpět, abych si, díky autorovu obratnému vypravěčství, vychutnala tu originalitu a smršť v dialozích, neotřepané myšlenky. Díky za takové knihy.

09.08.2019

Hmm, tak se se svým vymykám všem hodnocením, která tu vidím. Ne, nelíbilo, vůbec. Z Medvěda a Slavíka jsem byla přenadšená, knížku jsem si šetřila a užívala si příběhu. V druhém
díle je pro mě všechno jinak. Děj se jaksi podivně a zbytečně táhne, hodně se dá předvídat. Inu, ani s nastavovanými pokrmy není dobrá zkušenost, žádnej požitek, jen potrava, plnění břich. Podobně to mám i tady. Čtu, protože číst musím, ale těšení se na každou následující stránku nikde. Pokud bych měla víc pitvat, kniha na mě působí nevyrovnaně. Po předlouhém rozjezdu následuje zbrklý závěr (který jako by dopisoval jiný autor, ne ten nikam nespěchající člověk s nekonečným množstvím času).
Knihy jsem zakoupila po dvou kusech, aby každá dcera měla zase vlastní výtisk ke skvělému prvnímu dílu. Teď se mi však ten nákup jeví ukvapený.
A vlastně, třetí díl už mě nezajímá.

04.07.2019

Hezká, taková malá, rodinná kronika. Tímto počinem musela autorka udělat obrovskou radost svým nejbližším. A blízkým určitě taky. :-) To mi připomíná, jak jsem před časem taky něco sepsala, bylo to dost podobné, včetně foteček a obrázků. Rodina četla se zájmem a s pobavením. Ty společné vzpomínky měly a stále mají pro nás význam. Ale žádné nadčasové dílo to opravdu nebylo.
Grafické zpracování této knihy mě však velmi potěšilo.

3 03.01.2019

Úžasný čtenářský zážitek! Kniha mě skutečně naplnila štěstím a znovu vírou v sílu jazyka. Ve Svěrákově podání příběh vždycky klapne, nic není zbytečné. Nádhera! Po dlouhé době a řadě přečtených, leckdy zbytečně napsaných, tahle lahůdka, co hladí po duši.

8 30.11.2018

Předešlé autorovy tituly znám, docela příjemný oddech. Nejlepší víkend patří k tomu horšímu, co jsem kdy četla - pocit jakési popisné vlekoucí se rozplizlosti na náladě nepřidal.

2 26.10.2018

Zvláštní příběh.

03.08.2018

Knížku hodnotím jako průměrnou. Četla se dobře. Nenásilný, krátký vhled do historie. Líbily se mi vsuvky z herbáře; kniha by byla určitě vábivější, kdyby obrázky bylin byly vyvedeny v barvách. Ale i z černobílé verze se člověk poučí - že fakt né všechno je v přírodě k sežrání nebo ochutnání. Bacha na to!

1 28.03.2018

Mně to ani nepřijde vtipné. Příběh je pravdivým konstatováním skutečnosti takové, jaká ve skutečnosti byla. Zažila jsem ji. Pamatuju, jak de facto bez výhrad jsme dokázali věřit výkladům a hodnocením učitelčiným. To to trvalo, než… Přesto na své dětství vzpomínám ráda a vlastně z jeho nálad a bezstarostných chvil sosám dodnes. Dítě tu smutnou realitu nevnímalo jako fádní, plnou šedivých obrázků a absurdních výjevů. Takový pocit aspoň mám.
Pro mě by kniha, jako osvěžení a připomenutí minulosti, vystačila s polovinou napsaného textu.

4 28.03.2018