Finn69 komentáře u knih

Celkem dobrá space opera, to zas jo. Žádný Neal Asher, ale ten je jen jeden, takže to bych i odpustil.
Opuštěný terraformovací projekt, který vede jaksi mimoděk k vzniku nám úplně cizí civilizace obřích pavouků, to znělo dobře. Bohužel, i když se nepovažuji za arachnofoba, jsem jim nějak nedokázal fandit. Možná to bylo kvůli jejich otřesnému chování k samečkům, to se přece ve slušném vesmíru nedělá. Vlastně ani ztracení poutníci z lidské generační lodě mi moc k srdci nepřirostli, s čestnou výjimkou babičky Lainové. A co se týká vzájemného porozumění lidí a jejich umělých inteligencí s pavouky, jak se chcete rádiem domluvit s někým, kdo komunikuje tak, že dupe a smrdí?
Nicméně i přes tyto výhrady by to snad pořád bylo na 4 hvězdičky, kdybych skoro celou dobu neměl pocit, že už jsem to někde četl. Pavoučí pasáže mi opravdu hodně připomínaly Mravence Bernarda Werbera. A ty lidské zase třeba sérii Nadace nebo místy i Nonstop Briana Aldisse. Jo, dneska už je těžké být úplně originální.
Takže nakonec ty hvězdičky jen tři. Docela se mi to líbilo a přečtu si i druhý díl, ale žádná bomba to zatím nebyla.

3 14.12.2020

Číst něco od Roberta Bolaña chce čas a trpělivost. Dá to prostě zabrat, vyznat se ve všech těch střídajících se vypravěčích, desítkách postav, míst a příběhů. Divocí detektivové si v tomhle nezadají s 2666, které už mám zdárně za sebou.
Jak se píše v anotaci, je to příběh "básníků-desperátů" a básníci a jejich nejrůznější směry a hnutí hrají v celé knize dost důležitou roli. Takže pokud se poněkud vyznáte v avantgardní poezii, máte jistou výhodu. Pokud je ta poezie latinskoamerická, máte další významné plus. A pokud vám něco říkají pojmy jako "jambický katalektický diametr s pěti ikty" či "dva hemistichy s ostrou diairesí, první se třemi délkami, druhý se dvěma", patříte zřejmě mezi zasvěcence a můžete se s Odysseem Limou a ostatními žaludečními realisty podělit o pořádný joint.
Tu klikatou cestu příběhem o hledání nejen Cesáreji Tinajerové si ale nakonec užijeme i my ostatní, dosud nepolíbení mexickým žaludečním realismem.

3 03.12.2020

Název evokuje nějakou detektivku či thriller, v anotacích se zmiňuje scifi, ale nic z toho tahle knížka není. Místo toho dostanete příběh dvou sester z kanadského maloměsta, odehrávající se v několika časových rovinách, vzájemně propletených a ještě okořeněných vloženým příběhem ve stylu klasické předválečné scifárny. Protáhne vás celým dlouhým a vlastně prázdným a nešťastným životem vypravěčky Iris přes větší část dvacátého století. Od idylických časů přelomu století ukončených první světovou válkou a sociálními bouřemi v meziválečném období, přes druhou světovou válku až do zdánlivě klidnější druhé poloviny století. V knize jde ale hlavně o to, jak všechny tyhle události zasáhnou do života dvou sester, Iris a Laury. Můžu asi prozradit, že tu nejde o žádné šťastné konce.
Margaret je vážně výborná vypravěčka a umí nás čtenáře zaujmout. Takže jí odpustíme trochu chaotický začátek a smíříme se s tím, že se příběh rozvíjí hodně pomalu a možná na více stránkách než je úplně nutné. Víme přece dobře, že si nakonec řekneme, že to zase jednou stálo za to.

9 19.11.2020

Drsný thriller o přežití v arizonské poušti, navíc s naprosto dokonalým titulem.
Těžko říct, kdo je tu vlastně zloduch, žádná postava není vyloženě klaďas a také jsou všichni v jistém smyslu oběti. Duggai je veterán z Vietnamu, který už nepozná rozdíl mezi dobrým a špatným a lidský život pro něj nic neznamená. Čtveřice jeho nepřátel/obětí, která podle něj zavinila jeho věznění v psychiatrické léčebně, je navzájem se nesnášející parta psychiatrů. Jeden z nich ale má, stejně jako Duggai, navažské předky, a tak se v poušti odehraje souboj na život a na smrt podle indiánských pravidel.

17 10.11.2020

Hendrik s Evertem potřetí, a bohužel už to není ono. Vracíme se v čase někam k Hendrikovým sedmdesátinám, oba kamarádi ještě žijí samostatně a dům s pečovatelskou službou je teprve někde v budoucnosti.
Kupodivu je sedmdesátiletý Hendrik daleko méně zábavný než třiaosmdesáti- či pětaosmdesátiletý. Je to spíš takový ten typ otravného důchodce bombardujícího z nedostatku jiných zájmů místní samosprávu peticemi. A Evert mi připadá vyloženě senilní, konečně jak by jinak mohl přijít na nápad sbalit někde kočárek s miminem?
Jinak je to vcelku zábavné čtení, to zase nemůžu popřít, ale už tomu chybí jakákoliv výjimečnost, ničím to nevyniká. Takový výškrabek z šuplíku, tipuji.

6 10.11.2020

Klub rebelů "Staří, ale ne mrtví" sice průběžně obměňuje členstvo, neztrácí ale nic na odhodlání užívat života, jak to jen jde. Můžete se opět těšit na Hendrikovy trefné komentáře k dění a politické situaci jak v okolním světě, tak v domově s pečovatelskou službou. A stejně jako v prvním dílu, je to taková hořkosladká legrace, často vás současně pobaví i dojme. Pořád je to zkrátka moc dobré čtení, a pokud se vám líbil první díl, neváhejte.

8 09.11.2020

Do světa Expanze jsem se po nějaké době vrátil moc rád. A bylo to parádní, za čistých pět hvězd.
Posádka Rosinanty to totiž nehodlá vzdát, i když přišla o loď i o kapitána, a tak se můžete spolu s nimi a ostatními vzbouřenci pustit do zdánlivě beznadějné války proti Laconskému impériu nesmrtelného (?) diktátora Duarteho. A aby to nebylo málo, z červích děr ve vzdáleném vesmíru začínají vystrkovat růžky i síly, na které je slabý i Duarte i když si snad myslí opak...

4 03.11.2020

Soudce Ti je už můj starý známý, známe se už desítky let - jak v knižní podobě, tak i v audio. A teď mi po delší době padl v knihovně do oka a dopadne to zřejmě tak, že si postupně znovu přečtu všechno co mám či seženu. Je to prostě klasika a doporučuji všem bez rozdílu věku, pohlaví, či sexuální orientace :)

5 23.10.2020

Popravdě, už jsem četl spoustu lepších postapo příběhů o tom, jak lidstvo téměř vyhladí nějaká epidemie nebo válka a vzniká nová společnost. A je možné, že se na hodnocení podepsala i současná složitá doba, narážím samozřejmě na koronu. Nemoc, která vyřídila lidstvo ve Stanici 11, je totiž takový Covid 19 podle profesora Flegra, mocný, svalnatý, a navíc tak s tak rychlým průběhem, že proti němu nelze dělat vůbec nic.
A když tak sedíte v šalině s rouškou na ksichtě a knížkou na klíně, je příběh o tom, jak lidstvo vyhladila chřipka, asi to poslední na co máte náladu.
Ale i když tyhle vlivy pominu, zůstává problém, že se v knize toho děje jen velmi málo. Krátké putování kočovného shakespearovského divadla, prokládané flashbacky do nepříliš zajímavé minulosti. Ty dvě hvězdy jsou tak akorát.

3 19.10.2020

Pro mě jako pro Brňáka perfektní námět, a taky jsem se o brněnských textilních baronech spoustu věcí dozvěděl. Kdo se trošku o tuhle historii zajímáte, nenechte si tuhle knížečku ujít, je tam toho opravdu hodně zajímavého. Konečně, vždyť tihle pánové vlastně udělali z Brna město a památky po nich jsou doslova všude.
Trošku mě ale rozladilo zpracování, ty neustálé vstupy a vysvětlování občas dost rušily. Ano, je jasné že šlo o to rozlišit doloženou historii od toho, co si kvůli chybějícím informacím autorka domýšlela, dalo se to ale asi udělat nenásilněji.

4 15.10.2020

Mám sice rád jak Hemingwaye, tak Simmonse, tohle mě ale nějak nebralo. A i když to má vycházet ze skutečných událostí, moc jsem jim ten příběh nevěřil. Za mě je to jedna z těch slabších Simmonsových knížek.

1 15.10.2020

Pokud rádi ochutnáváte piva z malých pivovárků s obskurními jmény, pořiďte si tenhle cestopis po Jižní Moravě. Pravděpodobně zjistíte, že máte nějaký minipivovar na dostřel od vašeho prahu, a že tedy dneska můžete Starobrno vynechat. A nebo si můžete naplánovat zajímavou objevovací a ochutnávací dovolenou, ideální pro časy korony. Je ale možné, že ta dovolená bude stát víc, než návštěva pyramid :) U každého pivovaru se navíc dozvíte něco o jeho historii, jaká piva vaří i kdo za tím stojí. Mě osobně překvapilo, kolik těch pivovárků na jižní Moravě je, minimálně o polovině jsem ani neslyšel. Pravda, piju pivo jen příležitostně, tak 2x nebo 3x denně, nejsem tedy žádný expert.
Abych taky něco zkritizoval, u těch miniportrétů jednotlivých pivovarů mi trošku chyběl nějaký autorův pohled, jako by to mělo nádech do píár článků. Co třeba říct tohle jsem ochutnal, tohle bylo lepší či horší, napsat něco o pivovarských restauracích kromě toho, že existují, nebo rovnou připojit nějakou stručnou pivní recenzi. Třeba i použít nějaký webový žebříček, takových stránek kde se piva hodnotí, je hned několik.
A byl by z toho super pivní bedekr po Moravě.

2 08.10.2020

Podobně jako Slyším tě všude, trochu moc upovídané a o hodně delší než bylo třeba. Námět je zajímavý, měl jsem ale občas problém to Connie uvěřit. Například kde by se v jedné nemocnici vzali hned tři vědci, nezávisle zkoumající ten stejný fenomén, notabene zrovna vidiny pacientů v klinické smrti.
Napsané je to hezky a čtivě, zajímavé je i vykreslení nemocnice. Připadlo mi, že jde vlastně o metaforu lidského mozku, obrovského a složitého, kde po chodbách zdánlivě chaoticky pobíhají lékaři a sestry jako impulsy po nervových drahách.
A vzhledem k tématu knihy to tak Connie možná i myslela.

2 07.10.2020

No, nebyl jsem zjevně cílovou skupinou a podle toho vypadá i hodnocení.
Mám rád Conniin humor a ten naštěstí najdete i tady, proto jsem to také dočetl až do konce. Hlavně je to ale bohužel docela ukecaná záležitost dost na hraně červené knihovny.

5 05.10.2020

Tohle se ale vůbec nepodobalo žádné z knih Louise de Bernières, které jsem zatím četl. K Mandolíně kapitána Corelliho nebo Ptákům bez křídel to má stylem, prostředím i postavami opravdu hodně daleko a latinskoamerická trilogie je úplně z jiného vesmíru. Pokud bych měl k něčemu přirovnat tak snad k McEwanovu Pokání, ale ani tohle tak úplně nesedí.
Namísto Středomoří či exotické Jižní Ameriky dostanete docela rozsáhlou kroniku konce staré dobré Anglie, od smrti královny Viktorie až po meziválečná léta. A nebo se na to můžete dívat jako na rodinnou "Ságu rodu McCoshů". Nebo jako na obraz toho, jak první světová válka zničila celou jednu generaci (nejen) anglických mužů a z jejich světa nenechala kámen na kameni. A nebo úplně jinak.
Krásně napsaná a výborně přeložená kniha s atmosférou, do které se propadnete jako nic a najednou zjistíte, že jsou tři ráno...

6 02.10.2020

Krásná, nostalgická sbírka povídek, která se čte vlastně sama. Jestli znáte vzpomínkové knížky Geralda Durrella, tohle je z trošku podobného soudku. Jen o pár desítek let později a z anglického venkova. Spousta originálních figurek, anglického humoru, ale i trocha smutku z toho, že "ten pravý" anglický venkov už vlastně přestává existovat.

9 02.10.2020

Po dlouhé době zase jedna sbírka hororových povídek, u které vám běhá mráz po zádech. Fracassi zjevně ví jak se nám dostat pod kůži. Nebojte se té "new weird" nálepky, je to v podstatě opravdu kvalitní hororová klasika, které nic podstatného nechybí.
Vyloženě slabší kousek tu nenajdete a naopak třeba povídky Oltář nebo Mandala můžu myslím směle označit za vynikající.

7 25.09.2020

První cca polovina knížky se mi líbila opravdu hodně, jak pasáže z Nigérie, tak z USA. Skvělý byl i Ifemelin blog a hlavně ten pohled neamerického černocha na místní poměry. Samozřejmě jde hlavně o rasové problémy, ale i o vztahy mezi "afroameričany" a "ameroafričany". Nebo o prázdné proklamace univerzitních intelektuálů, kteří ví o Africe víc než Afričané a neváhají jim to říct.
Bohužel to celé shodí závěr, který se z celé knihy pokusí dost zbytečně udělat sladkobolnou love story. Nebýt toho, váhal bych mezi 4-5 hvězdami.

3 25.09.2020

Příjemné překvapení, nečekal jsem že tenhle příběh o "bývalém člověku" v sovětském Rusku bude až tak dobrý. Hrabě Rostov je prostě dokonalý a moskevský hotel Metropol je vlastně jediné místo, kde může tenhle gentleman v sovětské době žít a přežít. Je to jakási oáza bezčasí - ať kolem zuří revoluce či kolektivizace, ať je za okny Berija a nebo Hitler, v Metropolu se podává večeře včas a chodí se pravidelně jednou týdně (přesně ve 12!) k holiči.
Čte se to moc hezky, a i když to samozřejmě není žádný Doktor Živago, líbilo se mi to moc.
Konečně, vždyť tak dobré jako Doktor Živago není na tomhle světě nic.

16 16.09.2020

Jak se stát rebelem v domově důchodců aneb jsme staří, ale zatím nejsme mrtví. Tak by se tahle knížka taky mohla jmenovat. Podobně se totiž rozhodlo pojmenovat svůj neoficiální klub několik přátel z amsterodamského domova, kteří se snaží ze zbývajících let života vytlouct to nejlepší. Konečně, kdo má větší právo na to, žít ze dne na den, než právě oni. Všichni mají přes 80, už toho moc nenachodí, vesměs mají víc nemocí než vlasů. Ale dělají co můžou.
Je to někdy veselé, někdy dojemné, často oboje najednou. Za mě hodně povedená knížka a plný počet bodů.

11 08.09.2020