Finn69 komentáře u knih
Zulejka se prostě narodila ve špatné době a na špatném místě - být negramotná Tatarka v Sovětském svazu v době kolektivizace, přesídlování a gulagů nebylo totiž zrovna terno. Samozřejmě, ono to asi není terno nikdy, v téhle době ale navíc ke všemu nedobrovolně projedete půlku Ruska v dobytčáku, abyste skončili v zamrzlé pustině kdesi u řeky Angary. Je to takový ten ruský příběh o malém člověku, kterého převálcovala velká doba. Obdobně to platí o Zulejčině protihráči, veliteli transportu přesídlenců Ignatovovi, což pro mě byla možná ještě zajímavější postava než titulní hrdinka. Přestože pro přesídlence je neomezeným vládcem, i on je jen malým postradatelným kolečkem ve stroji, které strana a vláda využívá, dokud se nenajde lepší řešení. Ostatní postavy tvoří těmhle dvěma vlastně jen takový kompars, když to trošku přeženu.
I když jsem možná očekával o trošku víc, líbilo se mi to natolik, že dám bez nějakého váhání 4 hvězdy a možná ještě kousek.
Amatka sice má originální nápad, zajímavý příběh a je docela pěkně a čtivě napsaná, něco tomu ale chybí. Jako by tam všeho bylo tak nějak málo, příběhu, vysvětlení, konec je hodně uspěchaný...
Přitom ten svět který lidé udržují jen pomocí slov, za cenu drastického potlačení fantazie a jakékoliv změny, je opravdu něco zvláštního a šlo z toho asi udělat mnohem víc.
Představte si třeba, jak by si s tímhle tématem pohrál Miéville.
Sobí hora se mi od Karin líbila výrazně víc, asi budou jejím hřištěm spíš povídky.
Taková nenáročná humoristická knížka, oproti ostatním Moorovým knížkám sice slabší, ale pořád se tam místy najdou perličky. Například je tu mluvící kaloň Roberto se slunečními brýlemi a pak starý kanibal Sarapul, asi jediná postava v této knize s jasným životním cílem, totiž ještě jednou někoho sežrat. Dovolím si tady malý spoiler a popřeju mu dobrou chuť.
Kdyby tohle byla má první knížka od Moora, druhou bych už asi nehledal. Jak Špinavá práce, tak Nejhloupější anděl se mi líbili o dost víc. Ale je to pořád docela zábavné a když ležíte na gauči s nohou v sádře, tak je to asi ideální žánr :)
Christopher Moore, kterého jsem ještě před nějakými 14 dny neznal, se pomalu ale jistě stává jedním z mých oblíbenců. Moc se mi líbily už oba díly Špinavé práce a Nejhloupější anděl je obdobný úlet. Totálně odbržděná smršť nápadů a gagů, naštěstí ani náznak politické korektnosti, navíc ještě kaloň ve slunečních brýlích a zombie nakupující v IKEA, co chtít víc?
Veselé vánoce :)
Charlie Asher to ani v druhém dílu nemá jednoduché. To aby člověk v jednom kuse střídal těla (Neposedný Charlie je super), a u toho je potřeba zachraňovat ztracené duše i svět jak ho známe, spát s buddhistickou mniškou a tak dál. A aby toho nebylo málo, dcera už vám chodí do kroužku pro pokročilé čtenáře. To aby člověk lítal jako medvěd.
Navíc se tu objeví sympatická bánší a zažijete i vzpouru veverčího lidu. Je to prostě fofr, nudit se nebudete.
Škoda že v tom fofru trošku trpí příběh a není prostor na to trochu rozvést některé zajímavé postavy. Třeba Císař si o to vyloženě říká.
Dost černý humor, ale jaký jiný byste u knihy o smrti čekali? A je to vážně docela povedené a zábavné, určitě doporučuju.
Trochu mě děsí ta představa, že se moje duše bude válet v nějaké zastavárně. A to ještě jen v tom případě, že se pověřený Smrť nevyprdne na to, ji vyzvednout...
Osmá kniha povídek už nás asi ani nemůže ničím překvapit.
Táhne z toho samohonka a špinavé ponožky, také je třeba varovat před spoustou bezdůvodného násilí, absencí politické korektnosti atd. Prostě Vandrovec :)
Přestože Donner se zajímal hlavně o uralské jazyky a jejich příbuznost s finštinou, tohle není žádná suchopárná etnografická studie. Naopak, je to zajímavá o dobrodružná cestopisná knížka, podle které by šlo natočit parádní sibiřské road movie. Třeba něco ve stylu Bezstarostné jízdy, jenže na sobech?
Zjistíte mimo jiné, že svéráz národního lovu není vynálezem sovětské éry a na Sibiři se podobné úlety zřejmě dějí od nepaměti.
O místních Samojedech, Osťácích nebo Tunguzech jsem mnoho vědomostí neměl, po téhle stránce to pro mě bylo další plus. I když jsou popisy dost stručné, ledacos jsem se dozvěděl. Nejen jejich životě, ale i například o náboženství, šamanismu. V Donnerově době se ještě běžně praktikovalo, ale už tenkrát byla domorodá kultura na ústupu. Kdo ví co zbylo dodnes, asi jen představení pro turisty jako u Indiánů.
Mimochodem podobnost života Samojedů a dalších národů se severoamerickými Indiány je hodně velká ve všech směrech. V dobrém i ve zlém, samozřejmě i včetně té špíny, nemocí a alkoholismu. Sibiřská městečka také nejsou nepodobná obchodním stanicím na pomezí Kanady a USA v 18. nebo 19. století, jak je známe z některých indiánek, včetně nepoctivých obchodníků, různých vyvrhelů atd. Prostě je to všechno hrozně zajímavé.
Knihu bohužel dost poznamenalo nakladatelství Dauphin, po grafické stránce to dost odflinkli a obrazová příloha je totálně nelogicky řazená. Za to ale autor nemůže, takže dávám 5 hvězd a na nakladatelství sesílám kletbu.
Tak to bylo samozřejmě parádní čtení, zejména pro nás, kteří jsme už prošli Venissem a víme co je to maso. Bornův svět je také svět biotechnologií, přirozený život se míchá s tím umělým tak, že je od sebe vlastně nerozeznáte. Nakonec, ono na tom až tak nesejde.
Nicméně tohle není Veniss, není to tu tak temné a krvavé, tenhle příběh je hravější a pohádkovější. A na chmurnou dystopii je tu překvapivě hodně humoru. Potkáte tu třeba obřího medvěda i čarodějnici, lišky které jako by vypadly z oka kočce Šklíbě z Alenky - a nalezenec Borne, to je originál mimo všechny kategorie. Pět hvězd už jen za Borna samotného, a to bych měl ještě nějaké přidat přinejmenším za mrtvé astronauty.
Co k tomu říct, asi trochu rozpaky.
Čekal jsem že druhý díl bude daleko větší jízda, namísto toho jsem ale hlavně v první polovině docela často zíval. Přišlo mi to hrozně natahované, překombinované, plno zbytečných odboček atd. Ke konci to sice dostalo trošku drajv, ale bylo to pořád někde v poměru 20 stran vynikajících, 80 stran vaty. Přesto dávám aspoň ty tři hvězdy, těch 20 stran se mi totiž vždycky hrozně líbilo, ale pak jsem musel přetrpět těch 80...
Celou dobu jsem měl na jazyku jedno přirovnání, které mám z nějaké knížky, totiž "deset kilo srágor v pětikilový tašce". Na celou knihu se to rozhodně aplikovat nedá, to bych jí křivdil, není vůbec špatná. Ale na tu utahanou a překombinovanou část tohle přirovnání sedí.
Hyperion jsem už kdysi četl, ovšem bylo to tak v dávných dobách, že (možná mi to nebudete věřit) ještě neexistovaly nejen stránky Goodreads, ale dokonce ani Facebook! A nejen to, šťastlivci, kteří měli připojení k internetu, trávili dlouhé hodiny tím, že stahovali data rychlostí 14,4 kb/s pomocí magických telefonních modemů. To ovšem jen pokud měli to štěstí, že telefonní dráty nestrhalo hejno pterodaktylů nebo vyplašený brontosaurus.
No ale abych se dostal k věci, z prvního setkání s Hyperionem se pamatuji jen to, že mě to tenkrát moc nechytilo a druhý díl už jsem nečetl.
Ale časy se mění, od Simmonse jsem toho mezitím přečetl mraky a většinou se mi to moc líbilo. Takže jsem si jednoho krásného dne řekl, že zkusím dát novou šanci i téhle klasice. A jsem rád, že jsem to udělal, tentokrát půjdu určitě i do druhého dílu.
Jenže tím se dostávám do problému - co číst dřív, Pád Hyperionu nebo Vandermeerova Borna, kterého jsem si dnes přinesl z knihkupectví? Je to dilema.
Třetí díl už není ani tak o ostrově Barrøy ani o Ingrid, daleko víc tu jde o Norsko a Nory za německé okupace. Čili jakési vyrovnávání se s tím, že se nechovali všichni zrovna vzorně, konečně známe to i z českých luhů a hájů. To bude zřejmě důvod, proč tomu Norové dávají vesměs pět hvězdiček a zbytek světa tak maximálně tři, je to především kniha pro ně.
A jelikož mám do Nora daleko, tak to taky za víc než tři hvězdy nevidím.
Chladné a drsné jako ten oceán, po kterém se tahle kniha jmenuje. Oproti prvnímu dílu se posouváme o nějakých dvacet let dopředu až ke konci druhé světové války. Ostrov Barrøy jeho obyvatelé postupně opustili, až tu zůstala jen osamocená Ingrid. Izolace, na kterou byla na ostrově zvyklá, už ale dál není možná, válka nenechá ani ji, ani její ostrov na pokoji. Norsko je obsazené Němci, jeho sever prakticky vylidněný, všude plno uprchlíků, vojáků, válečných zajatců...
Takže tu nakonec máme daleko víc postav i akce, část knihy se odehrává i mimo ostrov, což bych si u prvního dílu neuměl představit. Není to ale nijak na závadu, je to pořád hodně dobré čtení, byť trochu jiné než první díl.
Moje první setkání s Michaelem Cuninghamem bohužel úplně nedopadlo. Vzorové dny prostě nejsou kniha pro mě, už při prvním příběhu jsem měl chuť ji zavřít a odložit to celé na neurčito.
Ten problém bude spíš ve mě než v autorovi, prostě jsme si nesedli. Zdálo se mi to celé zbytečně překombinované, špatně se mi to četlo, navíc to propojení příběhů neustále opakovanými verši Walta Whitmana mi přišlo samoúčelné a vlastně bezdůvodné. Víc mě to rušilo než nějak obohatilo. Připouštím, že nejsem zrovna znalec ani nadšený čtenář poezie, řekl bych ale, že Whitmana už dnes stejně čte jen málokdo, takže to asi nehraje roli.
Věřím, že si to spousta lidí užije daleko víc než já, za mě to byl takový kočkopes, není to ani román, ani povídková kniha, není to historie, ale ani scifi, ani próza ani poezie... Struktura trochu ve stylu Atlasu mraků, který ale stavím o hodně výš.
Tak tohle mě totálně dostalo.
A přitom je to jen (hodně seversky úsporně) popsaný každodenní život jedné norské rodiny na začátku 20. století. Žádná severská detektivka, žádná zběsilá akce, prostě jen práce, zima, práce, bouře, práce, ryby, práce, práce. A to bez přestávky od té doby, co se naučíte chodit, až do smrti. Moc se tu nemluví ani se nehrabeme ve vztazích a psychologii - věci jsou prostě tak jak jsou a musíte s nimi žít.
Zní to asi docela depresivně, ale nikdo z ostrovanů by svůj domov dobrovolně neopustil a bez toho každodenního boje s mořem, s přírodou, by asi žít ani neuměli.
No, a já si jdu urychleně pořídit další dva díly :)
Tak tohle bylo kouzelné, přečteno na jeden zátah.
Že je to něco pro mě, mi bylo jasné hned po přečtení prvních, po vianovsku mírně potrhlých vět: "Můj otec mi řekl, že než jsem se narodil, jeho povoláním bylo harpunovat lelky. Ukázal mi harpunu a chyceného lelka." A v tomto duchu, především stylově a v rytmu písně Mr. Bojangles se odvíjí celý život poněkud střelené maminky, milujícího tatínka, milovaného synka a v neposlední řadě ptačí kamarádky Slečny Nadpočetné. Je to jízda plná večírků, bláznivých (ihned uskutečňovaných) nápadů, totální nezodpovědnosti vůči všemu a hlavně vzájemné lásky všech těch střelených lidiček. Postupně si ale začnete říkat, že tohle přece nemůže trvat věčně... a když se do ztřeštěného života téhle praštěné rodinky začne vkrádat temnota, máte už k nim tak blízko, že to bolí i vás.
Ani třetí díl to u mě nad tři hvězdy nevytáhnul. Nedokážu nějak sdílet nadšení, které vidím ve většině komentářů okolo. Můžu jen zopakovat, že je to docela zajímavé a čtivé, ale bohužel nic víc. Postupně to sklouzává do běžné moderní, trochu sterilní, genderově vyvážené, naivně republikánské, youg adult fantasy. Prostě nic zvláštního, přečetl jsem a zapomenu.
Na další fantasy se teď nechystám, v poslední době je to samé zklamání - asi si počkám až si vytáhnou prst z p**dele Patrick Rothfuss nebo G.R.R. Martin. A to můžu čekat ještě hodně dlouho :)
Hodnotil bych asi stejně jako první díl - docela dobrá, čtivá fantasy. Trošku mi tedy připadá, že se z děje vytrácí to originální (prachmistři a jejich magie) a z hlavních hrdinů se místo toho stávají neporazitelní a nesmrtelní superhrdinové zápasící s bohy. A když už něco takového, to bych si raději znovu přečetl Simmonsovo Ilium.
Uvidíme co třetí díl, přiznám se že začínám mít trošku obavy co se z toho vyvine.
Tahle knížka mě nalákala nálepkou "steampunk fantasy". Nakonec se ale ukázalo, že je to prostě jen epická fantasy a ten steampunk se omezuje na střelné zbraně a je tedy spíše v úrovni zbožného přání.
Není to vůbec špatně vymyšlený svět, je docela originální a zajímavý. Jsou tu kouzla a pradávní bohové, a proti nim nová magie střelného prachu. Takže vlastně boj nového proti starému, a také to celé začíná pořádně krvavou revolucí. A jelikož staří bohové nejsou ještě zdaleka odepsaní a pořádně kolem sebe kopou, nemá revoluce zdaleka vyhráno. A jak už to tak bývá, její ideály se pomaličku vytrácí a na povrch vyplouvají osobní zájmy řady vlivných lidí...
Když se prokoušete trošku utahaným začátkem, zjistíte že se to i docela pěkně čte, chápu vysoké hodnocení, které tahle série všude má. Já ale zůstanu u tří hvězd. Přestože svět prachmistrů se mi líbí, nemůžu totéž říct o hlavních postavách, které jsou hrozně nevýrazné a ploché. Ještě v polovině jsem si pletl jména. A další věc je překlad, resp. korektury. Je tam spousta chyb, najdou se věty, které vůbec nedávají smysl.
Když to shrnu, je to docela dobrá, originální a čtivá fantasy. Nějaké mouchy se samozřejmě najdou, od druhého dílu mě to ale neodradí.