Finskej komentáře u knih
První díl Sandmana Slima byl docela zábavný a druhý to nepokazí, příjemně cynická jízda plná sebenenávisti pokračuje. Vlastně je to svým způsobem povzbudivé čtení, protože si člověk občas říká, že jeho vlastní život je moc príma :-)
Nemohu se vyjádřit k české verzi, nicméně... v originálním znění je to docela nářez. Drsné, akční a rychlé a – na rozdíl od Kulhánka – zdaleka ne tak autorsky sebestředné. Je docela zvykem, že hlavní hrdina moderní urban fantasy občas něco zachraňuje, málokdo to však činí s takovou nechutí a kotlíkem nevyřešené sebenenávisti jedna radost, že by diplomant psychologie zajásal.
Nic těžce intelektuálního, ale pan Švandrlík zkrátka uměl a na úrovni lidového humoru dokáže být nevulgární a neurážlivý, což se počítá. Do vlaku a na dovolenou dobrá volba :-)
„Co se stalo mezi Oldřichem, mužem vášnivým, divokým, násilnickým a temperamentním, a nahou krasavicí, nevíme. Slavilo snad smilstvo své naprosté vítězství? Zřejmě ano, neboť sedlák Křesina přerazil o knížete hrábě. Tento konflikt zůstal později veřejnosti z pochopitelných důvodů utajen. Nešlo však o pouhé dočasné milostné vzplanutí, které by se rozplynulo a zůstalo bez následků. Oldřich přikázal nahé krasavici, aby se oblékla a připravila se na to, že se stane českou kněžnou. Křesina křičel, že tento bezbožný a neřestný čin může být proveden jedině tváří v tvář jeho zohavené mrtvole. Kníže pravil, že to není zase tak velký problém, a vsunul šíp do tětivy svého luku.“
Pěkná a čtivá kniha pro mládež . Dobově (socialisticky) poplatné vychovatelské a dějinně-interpretační prvky tu sice jsou (a to je důvod, proč z mé strany jen 4, a ne 5), nicméně přesto je to pořád zábavné vyprávění.
Po všech těch letech mohu říci jen jedno: byli jsme tenkrát mladí. Zato ale zase úplně první. Prosté ono dílko považujte, prosím, za maliny nezralé a plod křehkého okouzlení první domácí pen & paper RPG v nové post-socialistické éře, jakož i za výslednici snah nějak produktivně vyplnit nezáživné hodiny maturitního ročníku :-)
Jestliže první díl Grantových dobrodružství (Rivers of London) byl skvělý, druhý díl je ještě... Hergot, jak to říci a nevypadat trochu jako trouba? Ještě skvělejší? Je. A je tomu tak proto, že v menu se nachází vše, co nám zachutnalo v prvním dílu, a k tomu navíc jako koření přibude JAZZ! Skvělá urban fantasy se kromě zábavy náhle stává i literaturou div ne naučnou, protože (nic si nenalhávejme) průměrný domácí čtenář nejspíš netuší, co takový pojem Soho vlastně obnáší. Tak se to, hladce a bezbolestně, dozví. Kéž by takové bylo veškeré poznávání. I když… bezbolestně…
„Nemám noční můry, to ne. Vlastně spím docela dobře na to, co se stalo, ale zůstaly živé vzpomínky. Na vůni zimolezu, jak překotně se občas zasmála, jak něžná byla, když spočinula v mé náruči. Někdy neusnu až do rozednění.“
Sérii příběhů o konstáblovi Grantovi musím od začátku první knihy považovat za výbornou, snad i fajnšmekrovskou záležitost. (A povinné čtení pro všechny fanoušky Harryho Dresdena a vice versa: hltači Granta měli by zhltnout i Dresdena :-) Áronovič píše noblesním stylem a umí zacházet s decentním anglickým humorem. Nápady na rovině městské fantasy sféry a jejích fenoménů jsou zábavné a osobité. Tempo se přiměřeně rozvíjí a nestaví, díky bohu, na "senzačních bombastických efektech a zvratech". Zkrátka je to čtení zábavné a chytré a příznivci akční jízdy se, pochopitelně, moc nepobaví. Zrovna tak ne příznivci knih jednoduchých, v nichž tajemství jsou čtenáři servírována s titulky. P.S. Taky nemůžu pochopit, jako tohle někdo může srovnávat s HP – narozdíl od HP se v případě Granta jedná o poměrně kvalitní literaturu. (Technická: čteno v původním znění.)
Rázovitá feérie, mišmaš fantasy prvků a motivů, absurdního humoru, sarkasmu a parodie a to všechno promíchat, protřepat a servírovat neředěné v brutálních dávkách – jedním slovem: skvost. P.S. Máte-li sklony brát dílo a sdělení příliš vážně, jděte o autora dál... (platí vcelku i pro další díly)
„Patří k lidem, které někdy v těch jinošských letech, jež člověka formují, určitě kopla do hlavy kobyla. Velice trefně o něm bylo řečeno, že kdyby lidé byli kostky domina, Sigsbee Waddington by byl ta úplně prázdná.“
Prudce subjektivní mínění: z toho, co pan Vondruška napsal, je série o Martinovi ze Stvolna patrně to nejlepší, jak po stránce řemeslné, tak možná i vypravěčské.
Zřídkavěji vídaný exemplář moderní literatury, kdy hlavní hrdina – a, nedej bože, dokonce hlavní hrdina ságy – neskončí a la Sean Bean, tedy špatně až kurevsky špatně, anóbrž naopak. A co je na tom nejlepší, napsáno je to vtipně a s humorem. Jakkoli mívají nešpatné konce dost často ulepenou pachuť sladkého sirupu, tady to neplatí a čte se jedním dechem. Bravo.
Zápletka, kdy dívka z dobré rodiny a civilizovaného prostředí musí postupně najít cestu k na první pohled drsnému, divokému a necivilizovanému hrdinovi (jehož pravé a poctivé hodnoty se pod drsnou či rovnou zpustlou slupkou teprve ukáží a prokáží), není Greyovi cizí a nelze mu vyčítat, že ji použil vícekrát a v různých románech. Někdy to však milé hrdé hrdince trvá poněkud déle, až by ji i sám čtenář měl chuť popostrčit (nebo rovnou šťouchnout), a to je důvod, proč některá jiné Greyovy variace na dané téma jsou o něco čitelnější než tato. Minimálně k závěru. Zkrátka, drama citového přerodu dobré, leč neuškodí jej občas dávkovat úsporněji...
Standardní zanegreyovka podle (jednoho z) osvědčeného receptu: sympatická krásná hrdinka ve svízelné situaci, podlí darebáci a muž s pošramocenou pověstí, leč zdravým a čestným jádrem. A přesně jako ta polévka od babičky ničím nepřekvapí, ale zato se vždycky hrozně snadno a rychle sní, protože pořád skvěle chutná...
Pohádky Niny Bonhardové jsou nepochybně dílem autorským a jsou velice čtivé a osobité. Vlastně to patrně byla jedna z nejoblíbenějších knížek mého dětství vůbec. Společným jmenovatelem jsou především jihočeské rybníky a vše, co s nimi souvisí a souviselo: třeboňské panstvo, stavitelé, rybnikáři, baštýři, rybáři... a samozřejmě víly, rusalky, vodníci a moudrý mluvící kapří král. Dost často se stává, že když se nějaký autor pustí do vlastní interpretace pohádkového světa a snad/původně lidových motivů, vyjde z toho paskvil – paní Bonhardové vyšel skvost.
Báječná antologie, v níž autor jednoznačně dokazuje, že lze být oddán určitému žánru, psát určitým způsobem a přitom si zachovat variabilitu a pestrost a neupadnout do nudné jednotvárnosti. Což se zdaleka ne každému podaří, takže řečený soubor klidně může sloužit jako vzorový... Aneb Žamboch 12x jinak a přece pokaždé stejně dobře.
Potvora
s ksichtem učitelky
Nemívá nic
jen voči velký
v nich pohled laní...
Fakt je k zulíbání
Když tónem chytrejch
rozvedenejch paní
dokola žvaní
vo mým psaní
Z popela u nás Fénix nevzlétá,
darmo by děsil stařenky a děti...
To jenom malý hnědý vrabčáček
na okraj lesklé žuly občas sletí.
Celá série o dr. Pivoňkovi je svým způsobem poklad: na jednu stranu báječné, vtipné čtení, které ilustruje končící první republiku, a to včetně roztomilé karikatury továrnických i lidových vrstev, na druhé straně mrazivý průvodce změnou dobového klimatu a neodvratitelného, byť zpočátku jen plíživého, příchodu ledové doby zvané druhá válka... Lehká literatura skloubená s vážným poselstvím, bravo. (Btw: spoluautorem, a to nedílným, je Škvorecký. Ten vlastně detektivky jako takové napsal, Zábrana tvořil básně a společně se Škvoreckým hádanky.)
"Tak nám prej zas napsali starýho dobrýho zaklínače přesně tak, jak má vypadat...?"
"Bať, bať, paní paní Müllerová, je to k nevíře, ale přesně to se stalo..."