fmash komentáře u knih
Komtesa patří k nejzábavnějším postavám, a žádný z autorů série si zatím netroufnul zbavit ji tajuplnosti. Žamboch s tím docela slušně hraje.
Z prvního dílu už jen odvar, ale pořád slušný a poblíž horní úvrati série.
Na Procházkových JFK epizodách je vždycky nejvíc vidět, že si prostě jenom hraje (aspoň doufám), což je pozitivně konzistentní přístup, ale navzdory obvyklé smršti hlášek, z nichž se uchytí jen několik spór z milionů, mě to moc nebere. Asi pořád lepší, než úporná snaha některých jiných autorů, kterým to prostě jenom nejde.
Sbírka kvalitativně celkem nesourodých povídek, z nichž vyniká jako obvykle Hlávka a Žamboch. Ostatní je vata, někdy pouhá buničina.
Bartošova parketa je zřejmě akce, a v knize je jí dostatek na tři hvězdy. "Civilní" děj je nanicovatý. A to předpokládám, že aplikace několika "krychlových kubíků" čehokoli kamkoli je jen překlep. Další díl, který zcela poplatně zaměření série nemá ambice. Taky že mimo sérii bych trojku nedal.
Ríša četl Bigglese a hodně to dává najevo. A možná, kdyby zkusil napsat čistou bigglesovskou příhodu, dokonce by se mu to třeba i povedlo. Ale tohle míchání mě bavilo jen napůl, k čemu vlastně to celé?
Navzdory veškeré snaze o komplexnost reálií alternativního Mongolska i vztahů mezi postavami mě tento díl zaujal jen málo - nejspíš kvůli podivné škobrtavosti toku příběhu, způsobené zejména neobratným členěním kapitol. A proč zrovna Hašek?
Hlávka nejen touto epizodou pozvedává sérii JFK nad hladinu šestákové četby jak stylem, tak postavami a světem, ve kterém se pohybují. Pět hvězd sice platí v rámci série, ale ani mimo ni bych nejspíš nehodnotil méně než čtyřmi.
Citlivé téma citlivě podané - navzdory veškeré tragičnosti dobře stravitelný nepříběh, sice ne-únikový, ale pohlcující. Audiokniha, Lichého čtení výtečné.
Po dobře dvaceti letech jsem nezažil zklamání, což je pozitivní. I když, být to modernější kniha, asi bych kapku žehral na věčné stesky, jakkoli humorně podané. Každopádně si i po těch dekádách jasně pamatuji, že Co život dal a vzal se mi líbil o dost víc.
Navzdory všem obavám je to nadčasový lehký a břitký humor bez úmorné vaty a vysvětlování.
Zatmění rozhodně patří k vrcholům série. Hlávka si nehraje na co největší brak, přes své požehnané množství mají některé z postav i jakousi historii, nehraje se tu na pouhou lineární střílečku (což je v tomhle žánru přinejmenším v jeho české variantě obvyklý nešvar) a jsem zvědav, jak bude autor pokračovat v dalších dílech. Určitě se podívám i na jeho další knihy, protože očekávám, že nespoután hranicemi reálií JFK série by se mohl vypracovat na zajímavou úroveň.
Obstojný díl, hra na western s příměsí magie. V důsledku sice patlanina, ale neurazí.
Překvapení v druhé části. Zatímco první polovinu bych s klidem označil jako nezáživnou, přičemž jsem měl při jejím čtení nutkavý pocit, že se autor potřebuje hlavně vypovídat o svém problematickém vztahu k otci, v druhé polovině se konečně začalo řešit to, co jsem očekával. Mytologie, porovnávání archetypů, odpovědi na otázky, které si člověk obvykle neklade (jelikož ho ani nenapadnou). Není to sice Mircea Eliade ani Elias Canetti, autor zdá se mi občas slyší trávu růst, avšak duševní potravy se čtenáři z textu dostává měrou dostatečnou - přinejmenším v té druhé polovině. Čtyřka slabší, ale na pohádky bratří Grimmů se již nikdy nebudu dívat stejným okem.
Výrazné zlepšení oproti předchozímu dílu, na který Hořící andělé přímo navazují - Žamboch se trochu pochlapil. Na druhou stranu je až příliš zjevné, že se snažil do mrtě zužitkovat výsledky úsilí věnovaného získání znalostí o vzducholodích a jejich technice a ovládání, takže podstatnou část textu zapleveluje popis toho, kde se co jak a proč mačká, aby to letělo, jak má. Nicméně hrdinové jsou bez okolků hrdinští, nesrší při každém výdechu adolescentním humorem, a přinejmenším v rámci série je to pro mě skoro jasná čtyřka.
Kvantová teorie nikoho nezabije je kniha, která je bezpochyby přinejmenším zajímavá. Aniž bych se považoval za zcela nevzdělaného člověka, můžu říct, že rozumím slovům, rozumím větám, ale rozhodně bych o sobě neprohlásil, že rozumím celku. Nebo jinak – slyším to jako pohádku, které rozumím, ale jen těžko bych se dovedl přimět akceptovat, že by se mohlo jednat o reálný příběh. Buďto se autorovi nepodařilo splnit svůj úvodní závazek, že veškeré složité vědecké teorie převede do srozumitelného jazyka, nebo si za to můžu sám vzhledem ke své nedostatečné databázové naplněnosti a omezené výpočetní kapacitě – rozuměj vědomostem a mentálním schopnostem (kontrolní otázka by pak ovšem mohla znít, kdo tedy patří do cílové Chownovy skupiny). Kniha je nabitá zajímavými příklady, bombastickými populárně naučnými přirovnáními, ale nemohu si pomoci, nedaří se mi poskládat si v hlavě tu snůšku informací do obrazu, který je celému puzzle předlohou. Rozhodně se ale nehodlám blamovat natolik, že bych chtěl tímto popřít reálnost kvantové teorie :).
Nicméně i když se v mém případě autorovi moc nezadařilo, přinejmenším jsem na základě knihy v sobě objevil potenciál k mnoha úvahám, například o tom, zda může mít princip dekoherence paralelu ve vztahu teologických kategorií věřit/vědět, případně jak se poněkud netradičně podívat na stínohru v platónské jeskyni. A vůbec na klasické dávno překonané filosofické teorie, například že svět existuje pouze tehdy, když jej někdo může pozorovat. V neposlední řadě se nemohu ubránit potutelnému dojmu, že až se někdy v budoucnu, pokud se svět mezitím nezřítí do záhuby, budou vědci zabývat současnými teoriemi, budou se na všechny ty poněkud zarputilé logické závěry dívat asi takovým způsobem, jako se my dnes díváme na středověké přesvědčení, že kobylky se rodí z trávy a mouchy ze shnilého masa.
Samozřejmě je nanejvýš pravděpodobné, že se úplně mýlím a jsem jenom natolik blbej, že mi to prostě vůbec nedochází. Na druhou stranu mám alespoň naději, že pokud si tento můj komentář nikdo nepřečte, tak nedojde k interferenci a mé superponované paralelní já v jiném vesmíru se naopak mýlit nebude a všechno mu dojde naprosto perfektně. Vzato kolem a kolem to špatná kniha rozhodně není, přinejmenším je plná zajímavostí, které jste už možná četli někde jinde, ale opakování je jak známo matka moudrosti.
Poznámka: a teď veškerou legraci stranou, je nám doufám všem pořád ještě jasné, že náš vesmír je oblak zplodin po výstřelu z obří pistole?
Maminka sem, maminka tam, maminka, kam se podívám. Druhý díl kvalitou jednoznačně předčí ten předchozí, i když trpí podobnými neduhy. Jakkoli je vše promyšlené a spisovatelsky soudržné (výhrady k reálnosti reálií jsem vyjádřil u prvního dílu a přinejmenším trvají), kniha mi přijde vlastně povrchní. Chybí hlubší pohled na lidi a jejich motivace. Je to dětská kniha. Přesto dochází ke zlepšením, viz všeobecné povědomí o situaci u dospělé populace dómu (nechci spoilovat, takže neupřesňuji).
Pominu své stížnosti na primitivní klišé, jako je stihnutí slunovratu přesně na minutu apod., naopak vyzdvihnu hlavní devizu knihy, jíž je Helmud. Bez něj by to bylo o dost smutnější čtení. Díky, Helmude. (Díky, Helmude.) Nakonec to není špatné čtení, skoro čtyřka.
Žamboch bez Procházky. Čekal jsem opět vzepětí kvality, ale nestalo se. Se smrtí v zádech je díl napsaný evidentně s úmyslem pokračovat v sérii, odškrtnout si další díl a čekat, až se odhodlá někdo další. Nebo nevím. V podstatě je to samá hlušina. Jenom se bojím, že to tak bude pokračovat stále dál, a já jsem si jako pitomec nakoupil celou sérii :).
Je mi líto, ale navzdory slušně zimní atmosféře příběhu se to celé nějak šmodrchá - svět v Praagu není dostatečně promyšlený, koliduje popis chaotické společnosti a současného dokonalého pořádku (opravdu "bývalý detektiv" JFK najde svého muže podle záznamu v účetní knize vedené na finančním úřadě, kde se zaznamenává každá jednotlivá položka každého uskutečněného obchodu? Jestli je to vtip, tak mi došel až hodně pozdě a moc nepobavil.) Závěr je totálně uspěchaný, dějové linky nedotažené, celek působí odbytě. Zatím nejzbytečnější díl série.
Střídačka autorů (nebo se hodně pletu, když myslím, že to Procházka si z toho dělá srandu), kniha je tak nacpaná pubertálními hláškami a absurdním humorem, až to bolí. Zbytečně se to dějově komplikuje a nesázel bych tak na nepřekročitelnost hranice dobrého vkusu (jelikož neexistuje pouze zdánlivě) v žánru rodokapsu. Párkrát mě ty frky opravdu pobavily, ale vzhledem k jejich množství jde o procenta v rámci statistické chyby. Trojhvězda na hraně.