Freemantle komentáře u knih

Tak já mu tam těch pět hvězd nasázím, zmetkovi! Ten člověk mi neuvěřitelně pije krev, stal jsem se na jeho tvorbě závislým a nedovedu si představit čekat minimálně rok, až se milostivě uráčí vyklovat do klávesnice další pekelnou jízdu, u které si budu chrochtat blahem.

Chris Carter dokázal stvořit postavu detektiva Roberta Huntera, do které se musíte (ač jako ortodoxní heterosexuál) zamilovat. Ten chlap se vám dostane pod kůži jako zákožka svrabová - akorát s tím rozdílem, že život bez svrabu si, na rozdíl od života bez hlavního detektiva UNZ, dovedete představit.

Carter se s každou knihou navyšuje laťku, dokonce i překlad se mi zdál lepší (i když se překladatelka madam Pacnerová držela tentokrát na uzdě, "chřípí" je tam častěji, než by bylo zdrávo, naštěstí jsem tolik neregistroval její oblíbená slova "anžto", "aťsi", "sjetina", které v moderní literatuře, zejména tohoto žánru, jsou přežitek). Líbila se mi spolupráce s FBI, vykreslení postav agentů, dokonce i to, že tentokrát autor Huntera trošičku upozadil a nechal prostor pro vyjadřování Garciovi, který je dokonale sarkastický.

Mrzí mě, že konec byl tak rychlý. Kniha je napínavá, od začátku je jasné, že to bude zážitek, že to bude něco a taky to něco je! Ale co ten konec? Toužil jsem po pořádném honu, napětí, delším vysvětlování... za toto bych autora nejraději mrskl tenkým kabelem přes hlavu, pro jistotu dvakrát, jen by to plesklo. Na druhou stranu si to u mě pak zase vyžehlil. Jak? Tam na samém konci knihy... těch několik málo řádků... po zádech mi přeběhl mráz a na rtech se objevil (psychopatický) úsměv.

A teď už na nic nečekejte a běžte číst, vážení čtenáři, protože to fakt stojí za to!

36 06.11.2018

Je neděle po desáté večer a já zkroušeně sedím před obrazovkou počítače a přemýšlím, co napsat. Většinou s tím totiž větší problém nemám. Ale mnou cloumá obrovský přetlak myšlenek, rozbouřená řeka emocí, cítím obrovské pnutí. Bylo to... ty vole, bylo to...

Na smrt je jedna z nejlepších knih, jaká se mi kdy dostala do rukou. Po Trhlině, která mě očarovala, ale následnému ochladnutí po přečtení Tmy, jsem byl vůči Karikovi malinko (víc) skeptičtější. Vysoká hodnocení a pochvalné komentáře mě však motivovaly k jejímu nákupu - skvěle investované peníze.

Tato dvojkniha mě odrovnala - je mistrně napsaná, po stylistické stránce nemůžu vytknout ani ň, oceňuju autorovu schopnost propojit fikci s historickými fakty, přičemž oboje dokáže skloubit tak, že tento mix dává smysl, přičemž to nikde "neujíždí". Čtenáři se tak naskýtá možnost se nenásilnou formou dozvědět spousty zajímavých informací nejen o zvěrstvech, jež se odehrávaly během II. světové války, ale také o praktikách mafie, která úřadovala za velkou louží v době hospodářské krize.

Oceňuju vycizelovaný vývoj protagonistů příběhu - Karla a Viktora, zejména to, že máme možnost sondy do lidské psychiky a možnost udělat si obrázek o tom, čeho všeho je člověk schopen, je-li vystaven okolnostem, které pomalu ale jistě požírají to lidské v nás a nově vzniklý prostor vyplňují nenávistí, agresivitou a křišťálově čirým hnusem v té nejsyrovější a nejsurovější podobě.

Už teď jsem si naprosto jistý, že Na smrt je kniha, jejíž příběh z paměti jen tak nevymizí. Ba naopak, zůstane tam dlouho, hodně dlouho. Samotná válka je zlo, ale to, co dokázalo nacistické Německo během oněch smutných let je velmi silná a horká káva, kterou autor leje svým čtenářům neúprosně do chřtánu. Karika napsal tuze drsné dílo, u některých pasáží, přiznávám, jsem musel na chvíli knihu zavřít, odložit, podívat se z okna, zhluboka nasát vzduch do plic a pokračovat ve čtení dál.

Číst Na smrt je jako sledovat famózně zpracovaný film. Bez přehánění se mi před očima odehrávaly jednotlivé pasáže, zejména samotný konec knihy - troufám si tvrdit, že těch několik stránek jsem nečetl, ale viděl! Bravurní.

Chcete-li nahlédnout do pekla, pusťte se do čtení...

25 30.04.2023

Dlouho jsem kolem knihy našlapoval, v knihkupectvích ji občas vzal do rukou, přečetl anotaci, ale zase vrátil zpět do regálů. Až tento rok jsem se odhodlal k její koupi a rozhodně nelituji. Fascinující, znepokojující, hluboce depresivní a téměř dokonalé dílo, které předběhlo svou dobu. Ty myšlenky, ty ironické až ryze cynické názvy jednotlivých ministerstev, atmosféra, líčení ideologie a smýšlení Strany, vedení válek, překrucování pravdy podle aktuálních potřeb Strany, neustálý strach z Ideopolicie... Orwell stvořil román, jehož řádky jsou psány natolik sugestivně, že mě mrazí ještě dlouho po té, co jsem dočetl poslední větu. 1984 řadím mezi mé top knihy, jež si zaslouží úctu, obdiv a respekt.

25 06.08.2019

Jsem nadšený, skutečně nadšený a v duchu tleskám. Doslova každou volnou chvíli jsem věnoval jejím řádkům. Snad mě paní, vedle které jsem seděl včera na lavičce s knihou v ruce, už vytěsnila z hlavy - prvních několik stran jsem totiž skutečně řval smíchy a nedokázal se ovládnout. A pak jsem se uklidil domů a četl dál. A na konci, tam jsem řval taky, ale už ne smíchy. Frederik Backman a jeho Ove se nesmazatelně zapsal do mého literárního srdce.

25 15.07.2016

Viktorie Hanišová nabízí v Houbařce čtenářům její knihy velmi silný a hluboký zážitek, jenž, troufnu si tvrdit, utkví v mysli nejednoho čtenáře. Postupně se odhalující tragický příběh Sáry, podivínské samotářky, žijící na chalupě v kráse šumavské přírody, vyvolává v čtenáři spoustu emocí. Autorka mě mile překvapila tím, jak se brilantně a s podivuhodnou lehkostí dokáže ohánět imaginárním perem, hrát si s metaforami a v neposlední řadě svým vypravěčským talentem. Použitá ich-forma je jednoznačně dalším velkým plus, čtenář má tak možnost mnohem více prožívat vzpomínky hlavní hrdinky s pohnutou minulostí, přičemž dokonalé vykreslení chování a činů matky a minimální užití přímé řeči kvalitu knihy jednoznačně podtrhuje. Ke knize bych měl asi tři výtky, nevysvětlení dopisu, který Sisi dostala od matky, proč si Vojta nevyzvedl atlas hub a, za což strhávám jednu hvězdičku, je prapodivný (otevřený) konec. Nejsem zastánce toho, aby každý příběh končil šťastným koncem, protože život a zejména tato kniha není o tom, že dobro vyhraje vždy nad zlem, ale nějaká definitivní tečka by, jinak výborně zpracovanému příběhu, slušela.

19 17.03.2021

Ano, ano, ano! Když padá kopule, létají údy a v lidském nitru se probouzí démoni. Veledílo, jenž se do mě zakouslo jako týdny vyhladovělá kuna do čerstvě vylíhlého kuřete! Při čtení řádků této knihy jsem bezostyšně chrochtal blahem, těšil se z její tloušťky a užíval si bravurně vykreslenou atmosféru, která kypěla zoufalstvím, touhou přežít a odpornou (ne)lidskou touhou po moci. King prostě zase jednou zaválel - to když stvořil svět, který mi vyvstal před očima a já ten děj hltal jako barevný snímek na filmovém plátně. Dokonale vykreslené charaktery lidí, jejich minulost, přítomnost a (velmi nejistá) budoucnost, výborná psychologie, prostě ten nejluxusnější strach a hnus v Chester's Millu, jaký si dovedete představit. Bravo.

19 15.09.2019

Upozornění! Tento komentář obsahuje SPOILERy, ironii, sarkasmus a notnou dávku znechucení.

Dámy a pánové, je to tady! Lars Kepler vydává již sedmý díl s neohroženým, geniálním a šlachovitým detektivem Joonou Linnou, který nedávno vylezl z báně a musí dokázat svému nejbližšímu okolí, že "to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou." Anotace knihy je jako vábnička, dokonale navnadí, donutí člověka zapomenout na hluboké rány v srdci každého čtenáře, jenž netrpělivě čeká zprávy ze Švédska - že se Joona vrací na pulty českých knihkupectví. A pak přijde den D, kniha je ve vašem oblíbeném eshopu, odkud putuje na poštu. Zvonek u dveří! Rvete pošťákovi, který bude ještě týden přemýšlet, co se to s vámi stalo, balík z rukou. Máte-li makat o víkendu, tak se prostě v práci hodíte marod, práce není zajíc, ta neuteče. V lepším případě políbíte děti, dáte drahé polovičce do rukou platební kartu a klíče od auta a pošlete je na víkendový relax do hotelu Overlook. S předstíraným smutkem jim zamáváte na rozloučenou a při cestě na toaletu si uvědomíte, že samou nedočkavostí jste jim nepopřáli ani šťastnou cestu. V tom druhém případě (tom horším), když nemáte auto a ani prachy, které by mohl zbytek vaší rodiny rozfofrovat na nákupech, popadnete drahou polovičku a děti, natáhnete paži a ukážete jim směr do temného, vlhkého a hnusného sklepa, který se stane, po dobu čtení Lazara, jejich útočištěm. Pokud tam nepůjdou dobrovolně, tak jim prostě pomůžete, inspirací máte (nejen v Kelperových) knihách víc, než dost a nějak se to čtení detektivek a thrillerů na vás odrazit musí, to je prostě ložený. A když se pak pohodlně položíte do postele, vezmete do rukou (tak zatraceně dlouho očekávanou) knížku a přestanete vnímat pláč, tlumené bušení a prosby svých milovaných dětí, abyste je pustili ven, přenesete se ve vaší fantazii do studeného Švédska za svými starými známými, zejména pak za detektivem s šedýma očima...

Blbé je, že sám detektiv v tomto díle zdaleka nehraje prim, většinu knihy totiž obsáhne Joonova přenádherná kolegyně. Saga se tak opět vydává po stopách zákeřného vraha, chytřejšího než kdejaká opice v zábavním, vědeckém a osvětovém zařízení určené k chovu zvířat (zoo). Je to sice neuvěřitelné, ale Jurek je zpátky, při síle, plný testosteronu a úmyslu škodit víc, než Zeman na Hradě. Předchozí díly se mi líbily, nejvíce však "Písečný muž". "Lovec králíků" jsem hodnotil taky velmi kladně, i když už bylo cítit, že se tak trochu vaří z vody, ale co je tohle proboha za paskvil?

Kniha je napsaná dost divným způsobem, čtenáři je vysvětlováno, co a jak se stalo až později, ale takovým způsobem, až jsem žasl. Jak už to u severských kriminálek bývá zvykem, při každé kapitole zjistíte, jaké zrovna panuje počasí. V příběhu se taky objeví spousta postav, jimž autor dá ze začátku prostor, aby je pak během několika málo řádků a bez nějakého detailnějšího popisu odkopl (zabil). Proč? Proč...?

K postavám - Saga se často chová divně, až absurdně, její myšlenky a neustálé sebeobviňování mi lezlo krkem. Sažina sestra Pellerina... ach jo. Ano, knížka byla o Saze, ale Pellerina a její nemocné srdce... nešla vymyslet trochu originálnější forma? Saga je nezlomná, nic, ani smrt vlastního příbuzného ji nezpomalí. Klobouk dolů. Joona Linna by z fleku mohl konkurovat Johnu Rambovi, nejenom že je geniální detektiv, ale kdyby došlo na nejhorší, je schopný zkonstruovat a odpálit silnou výbušninu s využitím bidetu, bílého jogurtu, limetky a prášku do pečiva. Stejně tak jeho dcera Lumi - umělkyně, která dokáže obsluhovat zbraně se stejnou mrštností jako kuchyňského robota, ačkoliv se na konci dozvíte, že jí je tato schopnost platná, jako mrtvému zimník. A Jurek? Vysvětlení jeho schopností (dobytí úkrytu) zůstávají stejným tajemstvím jako to, kdo byl Bobr vůbec zač.

A co říct o zakončení knihy? Smutek, zoufalství, beznaděj. Z příběhu? Ne, z toho, jak to bylo odfláknuté. Vlastně jako celá kniha...

Po přečtení ve mně zůstal dojem, že se rok s rokem sešel a Kepler musí vydat další knížku, bez ohledu na to, zda to bude minimálně stejně dobré jako předchozí díly a nebo totální propadák. Značka - v tomto případě Lars Kepler a jeho (jejich) Joona Linna - táhne, takže prodejní úspěch této knihy je vlastně už dopředu zaručen. Joona Linna pro mě tímto dílem končí, škoda.

...člověku je po přečtení takového braku až líto, že ta děcka a starou do toho sklepa rval. No co, to je prostě život. Jednou jsi nahoře, podruhé ve sklepě.

19 29.10.2018

Ufff... tak to tedy byla jízda. Upřímně přiznávám, že Trhlina se mnou zacloumala. Po dočtení knihy jsem zůstal sedět jako opařený a ještě teď při psaní komentáře cítím na obou předloktích husí kůži. Jsem člověk, který se u hororů nebojí a taky skeptik. Jsem ovšem také člověk, jehož příroda obdarovala bujarou fantazií a představivostí. A bez mučení přiznávám, že u této knihy jsem, při určitých pasážích, pociťoval pravý a nefalšovaný strach, a to zejména při čtení v noci, těsně před spaním. Knihu jsem četl záměrně ve slovenštině, chtěl jsem si vychutnat originální autorův jazyk - chvíli trvalo než jsem se na slovenštinu adaptoval, po několika desítkách stran to bylo lepší a od poloviny jsem rozdíl mezi slovenštinou a mateřským jazykem nevnímal téměř vůbec. Přikláním se k doporučení, aby si čtenáři vyhledali informace o třibečském pohoří dříve, než knihu otevřou, víc je to tak vtáhne do děje, ale zároveň je o nic podstatného nepřipraví, neboť většina informací, které naleznou na internetu, je zmíněna v knize (včetně odkazů k nim). Co se týče samotného příběhu - je brilantně napsaný a zároveň znepokojující... děsivý. Autor svým vyprávěním, lépe řečeno přepisem výpovědí Igora (člověka, který Jozefa Kariku vyhledá, aby publikoval svůj zážitek) čtenáře nutí hltat řádek za řádkem a nenechá prostor pro nadechnutí. Děj a jeho spád byl pro mě osobně natolik sugestivní a intenzivní, až se mě zmocnil pocit, že se vydávám na výpravu společně s protagonisty příběhu a tu hrůzu prožívám s nimi. Jak se praví v jednom seriálu "pravda je někde tam venku", Karika nechává na samotném čtenáři, ať se sám rozhodne, čemu bude věřit a jak moc. Já osobně věřím, že, v knize a na internetu jmenovaní, lidé skutečně zmizeli a jejich další osud byl tragický. Nevěřím však pravdivosti Igorova vyprávění. Zejména ke konci mi chování skupinky ztracené v kopcích přijde velmi iracionální, absence jakýchkoliv důkazů mé přesvědčení jen podtrhuje. Ale i přes to všechno to byl neskutečně krásně děsivý, mrazivý a hororový příběh, který doporučuju všem, kteří mají tu čest na Trhlinu narazit. Na druhou stranu si říkám... co kdyby to všechno ale byla pravda? Co když peklo skutečně existuje? A není hluboko u zemského jádra, ale v naprosto obyčejných a nezajímavých tribečských kopcích? Budete mít odvahu se tam vydat i po přečtení této knihy? Já mám jasno...

17 27.02.2018

Karin Lednická udělala se svým Šikmým kostelem díru do světa, její kniha nejde v čtenářské obci přehlédnout, marketing funguje skvěle, obálka je lákavá, anotace slibuje nadějný a silný zážitek. Jak je, již v zmíněné anotaci, psáno - Lednická otevřela čtenářům třináctou komnatu české historie, o které měl málokdo ponětí. A to je dobře, člověk se má mít přehled a není na škodu, dozví-li se něco o regionu, který je mu blízký či ho nějak oslovil. A tak i mě tento titul zlákal, objednal jsem rovnou oba dva díly, ať nemusím zbytečně čekat. Abych byl upřímný, čekal jsem něco jiného, dle hodnocení a nadšených kritik krapet víc. K postavám jsem si bohužel nedokázal vytvořit vztah, žádná z nich mi nepřirostla k srdci. Co mě však zasáhlo byl jejich ne zrovna lehký život a doba, ve které žily. Děj mi přišel až příliš zacílený na jednotlivé osoby, jejichž každodenní činy byly až zbytečně zdlouhavě popisované. Panty oné třinácté komnaty, rozumějme temnější stránky zmiňovaného regionu, začínají vrzat až někdy za polovinou knihy, což ve mně vyvolávalo dojem nespokojenosti, chuť vrátit se ke čtení vázla, chyběla ta důležitá touha vykašlat se na všechno kolem, popadnout knihu a vnořit se zpátky do děje. Historie (podotýkám, že velmi zajímavá) zmíněna byla, určitě si autorka s dohledáváním informací dala spoustu práce, za což zaslouží neskonalý obdiv, ale celkové zakomponování děje s postavami mi přišlo trochu nešťastné. I přes nedostatky ve mně po přečtení poslední stránky zůstal pocit bezpráví a po zbytek dne jsem měl takovou skleslou náladu, ten konec byl prostě silný. Druhý díl si přečtu, ale ne hned. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem doufal, že se kniha, vzhledem k velmi výraznému hodnocení na DB, vyrovná čtivosti Slepé mapy (A. Mornštajnová), což se nestalo. Komentář uživatelky "jopp" doplňuje a vystihuje to, co jsem v mém komentáři nezmínil.

16 26.02.2021

U knih preferuji zejména detektivky a thrillery, Naslouchač se tak stala mojí první fantasy, které jsem dal kdy šanci. Přiznávám, ze začátku jsem k ní přistupoval s určitou dávkou nejistoty, vysoké hodnocení a oslavné komentáře mě však na tento titul nalákaly jako pouliční kandelábr zbloudilou můru. A nelituji. Přibližně do poloviny jsem se malinko nudil, nadšení, o kterém jsem se dočetl v komentářích, se jaksi nedostavovalo. Seznamoval jsem se nejenom s (pro mě doposud neznámým) žánrem fantasy, ale prazvláštním světem, který autorka bohatě a barvitě popsala, slovy, kterým jsem nerozuměl (naštěstí jsem vzadu v knize objevil slovník), ale i osudy lidí, dělníků a mladé Ilan. Trochu jsem se ztrácel a trochu tápal, nebyl jsem si jistý, zda jsem nesáhl po špatné knize, špatném žánru. Čím déle jsem však očima rejdil po řádcích Naslouchače a zabrušoval hlouběji a hlouběji do vyprávění, tím více mě příběh pohlcoval, až jsem Ilan a pětadvacítce totálně propadl.

Petra Stehlíková, za použití velmi příjemného slohu, zprostředkovává svým vyprávěním jedinečný a hluboký čtenářský zážitek, který jen tak z paměti nevytěsníte. Smekám klobouk za to, že se i v našich končinách objeví autorka, která se svým projevem a neskonalou fantazií vymyká a staví laťku velmi vysoko.

Velmi se těším na navazující díl Faja, pevně doufám, že dosáhne minimálně stejných kvalit jako Naslouchač, dle hodnocení ostatních, kteří již přečetli, to vypadá, že by se mohlo podařit.

(K jinak výborné knize si však neodpustím jednu rýpavou - napsat a neopravit "kopito" může fakt jen kopyto. Korektor zřejmě neměl nejlepší den. ;-) )

15 27.01.2019

Alena Mornštajnová dokázala stvořit další neskutečně silný příběh, který má spád a čte se velice dobře. Řádky ubíhají ve zběsilém tempu, z určitých pasáží až člověka mrazí, vysvětlení prapodivného chování a vizáže tety Hany je provedeno famózně. Válka je zlo.

15 22.02.2018

Jsem typ člověka, jehož vždy zláká vědomí, že existuje kniha, která má výborné ohlasy a hodnocení a on po ní začne toužit. A je-li na trhu nesehnatelná, pak po ní prahne o to víc. Trvalo to snad celé věky, ale nakonec se Osamělá holubice zabydlela i v mé knihovně. A jsem za to neskutečně vděčný a šťastný. Je to prostě a jednoduše literární skvost.

Jest pravdou, že western jsem ještě nikdy nečetl, trochu jsem se bál, že se mi příběh nebude líbit, ale (nyní už vím, že právem) udělená vysoká hodnocení mě přece jen zbavila počátečních obav. Kniha nemá nijak zvlášť zamotaný příběh, ba naopak, je velmi prostý, ale neskutečně, neskutečně hluboký. Onen příběh je prošpikován neuvěřitelným dobrodružstvím, o kterém se může, běžnému smrtelníkovi, pouze zdát, touhách, nenaplněných snech a životních láskách, zradách, chlapské férovosti i zlosti. Autor mistrně vykreslil a popsal nejen krajiny a svět, jímž se parta honáků dobytka protlouká, úmorná vedra a vyschlé prérie, ale také psychologii, povahu a minulost jednotlivých členů této neskutečné bandy, protože jejich smýšlení a to, co prožili v dávné minulosti z nich dělá to, čím jsou teď. Partu drsných, ale i bojácných chlápků, kteří se nebojí popustit uzdu svých emocí, a žen lehčích mravů. Prostě parta, do které se zamilujete.

Pevně věřím, že si každý najde svého oblíbeného člena, za mě to byl jednoznačně Gus pro jeho nekonečnou uštěpačnost, smysl pro humor a schopnosti nejen jeho břitkého jazyka. Kapitán Call byl zvláštní patron, jeho počínání mi ze začátku přišlo přinejmenším podivné, ale čím víc člověk odhaluje pozadí jeho mysli, tím víc ho chápe a soucítí s ním. A Deets? Skvělý stopař a skvělý chlap.

Během čtení této knihy jsem pomyslně opustil své tělo a byl tam s nimi, byl jejich compaňero. Fyzická schránka zůstala, ale duchem jsem se přesunul v čase a prostoru a proháněl se s nimi na těch nekonečných cestách, trpěl, smál se, a přiznám se, že i slzu uronil.

Osamělá holubice je naprosto epický literární počin, který se vymyká, právem si za ni autor odnesl Pullitzerovu cenu. Máte-li možnost, kupujte (pokud bude k sehnání, tak ty prachy prostě obětujte), pokud nebude k sehnání, běžte do knihovny. Vydejte se tak i vy na dobrodružnou cestu do Montany a přeneste se zpět v čase do dob, kdy v Americe žili bizoni, na koních se proháněli Indiáni a kapitán Augustus "Gus" McCrae nezavřel hubu a neustále špičkoval svého dlouholetého přítele kapitána Calla, zatímco táhli do země, kterou nikdy neviděli. Je to kniha, u které si budete přát, aby její příběh pokračoval dál a s každým dalším řádkem na vás bude dopadat smutek z toho, že se ono neuvěřitelné westernové drama pomalu ale jistě chýlí ke svému konci.

Tak famózní toto dílo je.

Tak na co ještě čekáš, milý čtenáři?

14 28.02.2022

Naprosto geniální kniha, která mě uchvátila detailním popisem děje. Bylo úžasné před očima sledovat (ne číst, ale doslova sledovat, protože díky bohatému popisu to působilo jako film) vyčerpávající a frustrující dobrodružství námořníků, kterým se sen o objevení severozápadní cesty rozplývá jako pára nad hrncem, přičemž musí bojovat nejen s urputnou arktickou zimou, tajemným monstrem, ale zejména sami se sebou. Simmons je bravurní vypravěč, detailista, drží čtenáře v napětí a nutí hltat další a další stránky. Ve třetině příběhu jsem tam byl s nimi, na palubě Erebusu a později Terroru, v tom ledovém sevření, tak strašně sugestivní toto dílo je. Vtáhne vás a nepustí až do samého konce. Plný počet nedávám kvůli duchovnímu konci, který mě úplně nepřesvědčil. Jinak opravdu výborná kniha, kterou doporučuju. Její tloušťky se nebojte, odsýpá to jako zběsilé...

14 29.10.2018

Ačkoliv jsem do tohoto díla vkládal opravdu velké naděje, kniha pro mě byla v určitém směru zklamáním. Nejsem si jistý, pro jakou věkovou hranici je tato tvorba určena, mně osobně se ale tuze nelíbil styl vyprávění, každá postava na několik málo stránek a pak skok k další postavě. Hrdinové knihy mě bohužel nijak výrazně neoslovili, Joana (zdravotní sestra) mi přišla až nezdravě posedlá touhou pomáhat všem zraněným, její chování bylo kolikrát za hranicí racionálního myšlení. Další z postav - nácek Alfred byl sice jako sociopat a blb vykreslen dobře, nicméně jeho stereotypní vyjadřování mě nudilo. Chyběla mi rychlejší gradace, detailnější popisy, příběh, který se táhne stejně pomalým tempem jako cesta hlavních hrdinů do přístavu, se bohužel naplno rozjede až v poslední třetině knihy. První třetinou jsem se velmi těžce prokousával, dost často jsem bojoval s nutkáním knihu odložit a už se k ní nevracet. Naopak poslední třetina knihy mě vtáhla do děje, poslední třetina knihy mě konečně začala bavit, začala akce, na kterou člověk čeká celou dobu. Syrové a surové - takové je vyvrcholení příběhu, kolikrát mě až zamrazilo při představě některých popisovaných scén, samotný konec (dopis) je asi nejdojemnější částí celé knihy. Oceňuji autorčinu snahu dostat do povědomí lidí největší lodní tragedii v historii lidstva (co do počtu obětí), o které jsem sám vůbec netušil. Za co jí ale vzdávám hold je její schopnost zajistit tak obrovská kvanta informací, díky kterým přivedla na světlo světa tuto knihu. Avšak i přes obrovský potenciál, který nabízí tato tragická událost, zůstal autorkou nevyužit, což je obrovská škoda.

12 20.01.2017

Nekonečné čekání na další knihu je u konce, třikrát "sláva" Carterovi!

Sehrané duo detektivů Huntera a Garcii je zpět a mají před sebou další výzvu - není to nic menšího než dopadnout brutálního vraha. O tom, zda se jim to podaří nebo nepodaří zasvěcený čtenář nemusí pochybovat, otázkou však je, zda si spisovatel udrží stejnou kvalitu jako v předchozích dílech - přece jen se jedná už o dvanáctý díl v sérii. Přiznám se, že u některých dílů (výjimek) jsem nemohl dát nejvyšší hodnocení, něco tam pokulhávalo. Nu a jak to dopadlo s Genesis? Navzdory natahovanému konci hodnotím Genesis takto: precizní, četla se s lehkostí, děj ubíhal a jedna stránka následovala zběsilou rychlostí - klasický Carter a styl psaní, jemuž jsme propadli. Po stylistické stránce shledávám tento díl vypilovaný téměř k samotné dokonalosti, jako by autor "dospíval". Opět a zas jsem nucen mrsknout plných pět hvězd, ať se z toho klidně zduje a egoisticky natřásá! Mé zvrácené a lehce psychopatické srdce by však ocenilo více nechutných a brutálních vražd. Každopádně bravo!

11 01.04.2023

(SPOILER) Tento komentář píšu s řádným časovým odstupem, ačkoliv ty nejhorší emoce jsou zažehnány, stejně si neodpustím utrousit pár jedovatých slov.

Máma Keplerů hlasitě vzdychne. "Táto, pojď, nejvyšší čas něco sesmolit, potřebuju koupit novou komodu z IKEA a taky květináč na hyacint, tak musíme zarobit. Což o to, že to bude brak, lidi jsme už navnadili, Joona je tahoun, děngeovník, prostě stroj na prachy, to pude!"
"Tak jo, co navrhuješ?" zeptá se tata Keplerů, přičemž stále na půl oka sleduje fotbalový zápas švédské pralesní ligy.
Ďábelský plán byl ale však už dávno vymyšlen aneb za vším hledej ženu. "Mrkneme na pár akčních amerických bijáků, vybrakujeme předchozí díly, pořádně to překombinujeme, hlavně ať praštěj kosti a dáme tomu nějaký super-ultra-hyper název!"
A táta pokývá hlavou, položí lahváč, hlasitě si říhne a zatímco vstává z gauče, jednou rukou se škrábe na prdeli a přemýšlí. Jdou tvořit Zrcadlového muže.

Dobře, dobře, třeba to tak nebylo, třeba se neškrábal na prdeli, ale na koulích, ale výsledek je pořád stejný.

Jestli jsem byl znechucený z předchozího dílu (na jehož název si opravdu těžko vzpomínám, já si vlastně ani nevzpomenu a musím si to dohledat), u Zrcadlového muže tomu není jinak. Začátek relativně navnadí, uprostřed se to táhne jako smrad z čerstvě pohnojeného pole, konec to totálně zabije. Všechno. Zničí, zruinuje. Měl jsem pocit, že si ze mě tato švédská dvojice dělá prdel. Ne, nedělala. Vždyť to bylo jako nepovedený akční film céčkové kategorie.

K dokonalému Joonovi se už nebudu vyjadřovat, to je prostě samec nadsamec, ze všech samců nejsamcovatější, ten mě až tak nesere. Ale ta babička... ty voe, babička. Nerad bych moc spoileroval, vy, kteří jste ještě knihu nečetli a i přes můj komentář se do toho budete pouštět, už nečtěte dál.

Následuje možný SPOILER, bro...

Ta babička byla popsaná jako démon, co zrovna přicestoval z pekla, v plné síle, nezlomená prací v českých kolbenkách, tudíž ji zdraví sloužilo tak, že by mohla skály lámat. Ať mi nikdo netvrdí, že by babku nesundala dobře mířenou ťafkou děvčica o x desítek let mladší, zejména, když by se na ni vrhlo víc nasraných děveček. Babička (to je strašný název pro tuto entitu) by skončila minimálně na ARO s trubkou v krku, to v lepším případě. Krom šíleného a těžko uvěřitelného zjištění, že i když patřila do klubu dříve narozených, tak zdraví jí sloužilo, byla taky pořádně mazaná a oči měla snad i na páteři. By mohla z fleku nahradit bezpečnostní systémy v Strakově akademii.

No, co se týče celkového příběhu - to byla kombinace jak pojď na mě z boku. Na začátku jsem si říkal "to by mohlo být fajn", uprostřed jsem při čtení trpěl a sem tam hledal nějaký stolek, který by potřeboval podložit nohu (knížkou) a ten konec... chyběl mi tam Sylvester Stallone, jenž by šel zrovna kolem a ještě to tam skočil pokropit dávkou z kulometu a všechno to tam srovnal se zemí, aby to bylo echt tóčo, tak by se u toho mohl ještě sám odpálit.

Celkový dojem? Bazar zde, bazar tam, trh knih a když nebude zbytí, tak knihobudka.

11 05.03.2021

Shuggie Bain je reklama na smutek, depresi a p(r)osraný život. Jsem strašně rád, že jsem ji kdysi při návštěvě knihkupectví objevil, vzal do ruky a podíval se na přebal, který si mě podmanil. Grafické zpracování je bolestně krásné a vystihuje ponurou a depresivní atmosféru příběhu. Stuart má výjimečný cit pro jazyk, mistrně se ohání slovem a při čtení jeho řádků se mi před očima přehrával film.

Ne, že by mi nebylo Shuggieho líto, to samozřejmě bylo, ale paradoxně víc líto mi bylo Agáty, již posedl démon alkohol a nechtěl z ní střást jeho pařáty. Možná to bylo způsobeno tím, že její život byl relativně detailně vykreslený a ona tak dostala velký prostor, aby se zaryla do mého empatického srdce.

Myslím, že je zbytečné psát, o čem kniha je, všechno důležité na čtenáře čeká v anotaci. Ono se těžko vlastně píše i tento komentář, a to navzdory tomu, že jsem knihu četl už před nějakou dobou, příběh ve mně stále rezonuje. Možná o to víc, když člověk ví, že byl příběh napsán na základě reálných skutečností.

Knihu doporučuji a věřím, že se stane černou perlou i ve vaší knihovně. Ten příběh za to stojí. Shuggie a Agáta za to stojí...

9 01.04.2023

Knihu cca 60 stran před koncem definitivně odkládám, vím, že budu jeden z mála, ale to se prostě nedá číst! Ano, uznávám, nějaký ten pátek nepatřím už mezi young adults, ale než uskutečním skok do rakve, tak v řece Rio Grande proteče, jak doufám, ještě hodně vody. Námět byl fajn, měl dobrý potenciál, ale zpracování je třikrát destilovaná hrůza. Autorka z toho mohla vytřískat daleko, daleko víc. Zvolená ich-forma se mi naprosto protivila. Vyprávění mi přišlo jako psané žákem základní školy, hlavní hrdinové absolutně nesympatičtí, zejména Katniss. Ale co mě úplně nejvíc zvedalo z lůžka, tak to byla přímá řeč, za kterou následovalo "říkám", "odpovídám", "ptá(m) se". To si opravdu nemohl překladatel odpustit? Nabyl snad z nějakého důvodu dojmu, že toto dílo budou číst polodementní čtenáři, kteří neví, že "?" symbolizuje otázku? Nebo je-li na konci věty v přímé řeči čárka, tak se jedná o oznamovací větu? Otřesné.

9 28.09.2019

Kniha mě zlákala svým přebalem, názvem a v neposlední řadě vábivou anotací. Dobrodružství a cestování - to je moje slabost, to je můj snový život.

Číst Lincolnovu dálnici je jako lehnout si do člunu na klidnou, líně plynoucí řeku a nechat se unášet jejím proudem do neznámého cíle, přičemž člověk hluboko v podvědomí tuší, že na konec své cesty se dostane v pořádku, aniž by jedinkrát zavadil o skrytý kámen pod hladinou.

Lincolnova dálnice je road trip, je to "pohádka pro dospělé", která neurazí ani mladší čtenáře. Začátek... no, začátek, řekněme že až tak do poloviny se mi příběh jevil hodně pomalý. Popravdě se toho moc nestalo, kniha celkově není o zvratech nebo napínavých pasážích. Nakonec jsem se na vypravěčské tempo adaptoval a užíval si jeho vláčnost a nechal se unášet tím proudem líné řeky. Kniha je napsaná bravurně, jde vidět, že Amor Towles to s jazykem a perem umí, po slohové stránce nemám téměř co vytknout.

Postupem do příběhu vklouznou nové postavy. Ačkoliv jsem na začátku trochu frflal, protože jejich množství se mi jevilo nadbytečné, nakonec se ukázalo, že všichni měli důvod se v knize ukázat. Nevěřil jsem, že je Towles dokáže ukočírovat a zvládnout tak, aby to všechno dávalo smysl a nestala se z příběhu překombinovaná slátanina, ale mile mě překvapil. Každá hlavní postava je ohromná osobnost s propracovanou minulostí.

Co dokáže nemile překvapit je fakt, že v knize není použita přímá řeč, jak je na ni člověk zvyklý - prostě neexistují uvozovky, dá se na to rychle adaptovat, nicméně důvod tohoto počínání bych rád znal. Důvod pro zdvižení obočí je také ten, že Vévodovo vyprávění je z pohledu první osoby, zatímco kapitoly ostatních jsou vyprávěny třetí osobou.

Kolem a kolem Lincolnova dálnice není nijak zvlášť hluboká kniha. Není ani dokonalá. Ale její čtení hřeje u srdce. Je to příběh o snech, touhách, odpouštění, srovnávání dluhů, příběh, který v mysli zůstane.

Ze začátku jsem byl s hodnocením nakloněn ke dvěma hvězdičkám, nakonec jsem se dostal až na slabší čtyři. Proč slabší? Kvůli závěru, který však nechci a nebudu prozrazovat. Dočtěte se k němu a uvidíte.

8 24.01.2023

Navzdory faktu, že první díl této americké trilogie jsem hodnotil třemi hvězdičkami a nijak zvlášť mě nenadchla, Pátou obětí si to u mě autor vyžehlil. A to tak, že hodně. Sázím tam plných pět bez mrknutí oka. Druhý díl odsýpá jak cyp, má to spád a čím víc člověk očima hltá řádky, tím víc se zamotává do pavučiny zvratů a napětí, kterou mu autor připravil. Chválím špičkování jednotlivých protagonistů příběhu, člověk se i usmál. Když jsem dočetl poslední stránku, myslel jsem, že vyletím z kůže... Okamžitě jsem žhavil drát a objednával třetí a zároveň závěrečný díl série s detektivem Porterem.

7 14.10.2022