fruitbueno
komentáře u knih

Od prvního dílu jsem zaznamenala jen minimální posun. Opakují se vtipy, situace, nicméně tu a tam překvapí nějaké slovní spojení nebo myšlenka. Příležitostně jsem se zasmála, ale větší obohacení bohužel nepřišlo.


Na můj vkus obsahovala kniha až moc mnoho věcných údajů, které se mi postupně začaly slévat a trochu brzdily jinak solidně ubíhající děj...


Nejlepší je od knihy nic nečekat, nic si o ní dopředu nečíst a pak jen sedět a nechávat se bavit!


Kniha mě bavila do chvíle, kdy se prozradila celá zápletka. Ta schíza, kterou postavy trpěly, byla vylíčena doopravdy šikovně. Když pak ale byla odhalena její podstata, tak nějak jsem dokázala odhadnout, kudy se příběh směřuje a moc mě to nebavilo...


Tempo předchozího dílu zůstalo zachováno, mimořádná čtivost druhého dílu ale nedokázala přehlušit narůstající averzi k ženské vypravěčce... Pomsta byla zachycena věrohodně, stejně jako rozervanost obou postav, které se nemohou vyrovnat s dluhy své minulosti.


Lahůdka na půl hodiny před spaním. Asle a Alida, romantický příběh opuštěných a z hnízda do světa vypuštěných ptáčat, který mladé lidi staví na zlomovou křižovatku života. Jonu Fossemu propadám, jeho jazyk je tak uhrančivý a děje tak mimořádně zajímavé, že nejspíš začnu houfem číst cokoli tento autor vyprodukuje.


Chcete-li si přečíst doopravdy bezútěšnou prózu plnou neuvěřitelných vizí do budoucnosti, Služebnice je čtení přesně pro vás! Příběh se mi v zásadě líbil, bohužel mám opět dojem, že potenciál námětu byl mnohem větší... Dílčí pasáže, vnitřní monology a úvahy hrdinky - vše dobré, kdyby se k tomu však přidalo ještě něco víc a z materiálu vytřískalo o něco víc, bylo by to ku prospěchu.


Pepíci nejsou tak geniální jako Gottland Mariusze Szczygieła, přesto si zaslouží pozornost. V kapitolách lapidárně nazvaných dle "klíčového povolání" osobností se čtenář seznámí s plejádou známých i méně známých postav dvacátého století. Zatímco texty první poloviny jsou obsáhlejší, druhá polovina pak méně (u některých, např. Básník, je to velká škoda). Přesto jsou texty pěkným doplněním znalostí dějin, uceleným a nahlíženým odjinud.


Povídky Terezy Boučkové ve mně zanechaly doopravdy hluboký dojem. Jsou dobře vystavěné, zaujmou a přinášejí takovou míru smutku, bolesti i překvapivých momentů, že vám na dlouho seberou dech. Přesto v nich nechybí humor, spíše absurdní, a jakási nenápadná forma naděje.


Fenomén severských detektivek mě nejspíše mine, na Krvi na sněhu bohužel neshledávám nic až tak fascinujícího. Standardní detektivka, které sluší krátký formát a ostré směřování k pointě.


Cesta do hlubin duše svobodného třicátníka, který hledá vysněnou ženu. Jeho putování lemuje plejáda více či méně zábavných figurek a historek, poměrně břitký a nesmlouvavý jazyk. Po čase však vyprávění začne být trochu smutné, stereotypní, protože Marcel Kytka, nemastná neslaná hlavní postava, knihu dle mého názoru netáhne.


S Halinou Pawlowskou je to tak, že ji buď nesnášíte, nebo máte rádi. Stejně tak je tomu tak i tady na databázi. Její povídky mi vůbec nevadí, je to odlehčené čtení, při kterém člověk nemusí vyvíjet nijak výraznou mozkovou aktivitu a jednou za čas je to velké osvěžení.


Překvapivě poměrně stravitelná kniha, která mě bavila svým zpracováním a svižným tempem. Kniha byla plná dialogů a postavy se zdály dobře odpozorované. Škoda jen toho lehce kýčovitého konce, srazil text o třídu níže.


Připoutat pozornost se knize nepodařilo, bohužel je mi nejspíš bližší maskulinní svět Sherlocka Holmese. Nicméně jako vhled do holmesovského světa celkem prima čtení.


Adrian stárne a (bohužel) až moc mluví či píše a vlastně nic neřekne. To, v čem v předchozích dílech tkvěl vtip, funguje u kapučínových let trochu jako křeč...


S Adrianem Molem je to těžké, když je ho hodně, začne po chvíli stereotypní deníkové schéma nudit. Když je ale dávkován v rozumné míře, s dostatečným časovým odstupem, nacházím v něm vždycky něco, co pobaví, rozesměje a přinutí knihu přečíst na posezení.


Jan miluje Lenku miluje miluje nejí a bledne trápí se za noci, trápí se ve dne... O milostných vztazích věděl své už Josef Kainar. Průměrný román s exotickým nádechem, kterému body ubírá naprosto ledabylá jazyková úroveň. Hrubka již ve třetí větě první kapitoly je na můj vkus nestravitelná, více či méně chyb či překlepů je pak i ve zbytku knihy.


Uf. Tak deklarovaná psychologická hloubka jednotlivých postav zůstala mým očím utajena. Příběh je svižný, napsaný břitkým, rázným a nesmlouvavým jazykem, autorka nedělá zbytečné (vlastně žádné) odbočky, jde přímočaře k cíli a hlavní myšlence. Popsala svět, který ztrácí lidskost a který hledá a nenalézá lásku.


Chválím lehkost, s jakou je kniha napsaná, bohužel mi trochu vadila její plytkost a povrchnost. Nicméně mimořádně vhodné čtení na jedno odpoledne.
