Gerbasin komentáře u knih
Přiznám se, že české autory příliš nečtu, aniž bych k tomu měl sebemenší důvod. Mám svůj okruh oblíbených cizáčků a hledám spíše tam. Ale na Šikmý kostel se nedaly přeslechnout chvalozpěvy a ódy, navnadila mě i samotná autorka, která poskytovala rozhovor v rozhlasu, a tak červíček hlodal a hlodal. Nakonec jsem si pořídil oba díly naráz a první přečetl za týden, což je u mě věc nevídaná. Musím s čistým svědomím konstatovat, že knížka nemá hluché místo, je zajímavá, čtivá a pravdivá od první do poslední stránky. Musela dát hrozné práce a přitom plyne rychle jak sám život. Chvíli radost, často starost - chvíli štěstí, často smůla atd. Možná by nebylo na škodu, kdyby po knize šáhli dnešní zhýčkalci, pro které není nikdy nic dost dobré. Jsme tak strašně nespokojení a zhýralí a přitom máme všeho nadbytek. Když se ovšem porovná naše dnešní pracovitost, nebál bych se nás nazvat zahálečníky. I tak se pozná dobrá knížka - donutí zamyslet se.
Srdcervoucí příběh jednoho sympatického páru, kterému fandíte až do samého konce, který je nakonec největší slabinou jinak senzační knihy. Když tedy pominu těch pár překlepů, které ještě byly v mezích únosnosti. Ale ten konec... Představoval jsem si ho víc emocionálně propracovanější, obsáhlejší a bohatší. Autorka celou dobu pečlivě popisuje niterné emoce ústřední dvojice, ale na konci to prostě chybí. Na plný počet to sice stačí, ale vždycky si tuhle knížku budu spojovat se zbytečně ochuzeným koncem. Jinak ovšem nemám co vytknout. Štěstí je tak pošetilé jako lidstvo samo, ale i z několika málo dní opravdového štěstí se dá žít po zbytek života. Popravdě, vzdáleně mi to připomnělo Madisonské mosty, jejichž přesah je podobný jako zde.
Nestárnoucí klasika žánru. Ač je původní filmová adaptace povedená, s propracovaností knihy má pramálo společného. Čili chápu, že se jí pořád snaží někdo převést na filmové plátno lépe. Zatím se to ale nikomu zcela nepovedlo.
Pro mě jedna z nejoblíbenějších knih vůbec! Pro někoho je chování Marion možná nepochopitelné, ale ten kdo něco podobného prožil nebo si alespoň částečně dovede tak strašnou věc představit prostě ví, a doslova hltá příběhem dál a dál. Navíc se dokonale povedla i filmová adapatace (Dveře v podlaze) v hlavních rolích Jeff Bridges a Kim Basinger, což mě jen těší, protože zmrvit tak dobrý příběh by byl hřích. Film sice čerpá jen z 1. části knihy, ale to vůbec nevadí, do jednoho filmu by se to stejně nevešlo. Naivně věřím, že časem možná dotočí i zbytek. Komu se zdá první část jaksi moc pochmurná nebo nemastná neslaná, věřte že pro zbytek knihy je důležitá, a že ten pravý čtecí adrenalin najdete až v dalších částech. Pro mě jednoznačně zatím to nejlepší od Irvinga.
Skvěle napsaná kniha, čtivá, nebojí se zajít do detailů, ale bohužel musím napsat, že mě zklamal konec. Všechno to směřovalo k velkému finále, které se sice v nějaké míře dostavilo, ale autorka ho prostě odbyla jednou větou a bez emocí. Celou dobu popisuje sebemenší detail (a poutavě), ale to, na co jsem se těšil celou dobu jsem prostě nenalezl. Jen jsem tupě zíral s myšlenkami: "A to je jako všechno?" Asi si to měl čtenář domyslet sám. Ale strastiplný příběh Izy a Billa si to nezasloužil. Autorka sice na konci vysvětluje, že nezjistila kde hlavní hrdinové ve skutečnosti skončili, ale zároveň se sama přiznává , že psala román nikoliv biografii, takže konec padá na její hlavu. Připomnělo mi to skvělý román Dopisy, které nikdo nečetl, kde byl konec taky odfláknutý.
očarující příběhy z jedné naší zapadlé dědinky na konci světa, napsáno lidsky a srozumitelně, čehož si cením
Nechápu jak mohl knihu v tomto stavu někdo vydat. Dotyčného editora by měli na hodinu vyhodit, protože s takovým množstvím chyb jako bylo zde, jsem se nesetkal a doufám že už ani nesetkám. Ostuda ale padá na celé nakladatelství. V této podobě pro mě nečtitelné, naprosto to sráží a uráží autora, i když ten o tom ani neví.
Stejně jako mě autorka dostala Vším modrým z nebe, i Adresa naděje se mi četla krásně. I když čtení to není nikterak optimistické, začátek je vyloženě depresivní a smutný, ale to malé světýlko naděje hlavní hrdince od začátku přejete, i když ji poznáte až časem. A musím říct, že jsem si jí oblíbil a nerad jsem se s ní na konci loučil. Nevím jak to autorka dělá, ale svým postavám umí vdechnout život. Až tak, že je vídíte před očima. Doufám, že se nějaké další nakladatelství ujme i jejích dalších knih - Jota to dle mých informací zatím nemá v plánu. A vážně nechápu proč.
Audiokniha je prostě báječná. Nevím, zda by mě to bavilo číst, ale poslouchalo se to krásně. Viktor Preiss tomu vdechl doslova život a nádherný klavírní doprovod jakbysmet. Příběh by mnohé asi nudil, mě nikoliv. Mám rád příběhy, které nejsou jako přes kopírák - šťastný začátek, zašmodrchaný postředek a na konec happy end. Tady to autor vystihl reálně od začátku až do konce. Krásně depresivní.
Já tedy bohužel nadšení většiny ostatních nesdílím. Pořád jsem čekal, kdy se něco stane, soudní proces sice fajn, ale přesně jsem věděl jak to skončí. Pak to bylo utnuté jedním nečekaným zvratem a konec sice OK, ale vyšumělo to tak nějak do prázdna. Jak z tohole udělali oscarový film nechápu - někdy zkusím kouknout. Jinak celkově moc povídání o ničem, moc popisu, který mám ale většinou rád. Tady mi všichni přišli jako studení škrobení čumáci bez emocí. V době napsání to asi bylo něco, ale mě to přišlo takové suchopárné a nijaké. Přitom takové věci mívám rád. Nevím co přesně se mi na to nezdálo. Spíš jsem si neoblíbil žádnou z postav - to taky udělá své.
Jedním slovem - "ÚDIV". Hluboká poklona autorovi, který se snaží osobnost Dr. Háchy vylíčit ve všech světlech, odstínech a zákoutích jeho života. A konečně nejen jako našeho neprávem zapomenutého a kriticky hodnoceného prezidenta, ale i jako dítě, studenta, mladého muže, úředníka, právníka a váženého prvorepublikového prezidenta Nejvyššího správního soudu. Po přečtení této knihy, které mi zabralo takřka rok, jsem nabyl dojmu, že žádný z našich prezidentů neměl ve svém funkčním období tak těžký, složitý a nevděčný úděl jako Dr. Hácha. Doba 2. sv. války byla zlá a krutá, ale doba po ní snad byla ještě horší. A i dnes, tolik let po revoluci, nemůžeme tvrdit, že byla osobnost našeho třetího prezidenta, který si dle mého zaslouží úctu a obdiv, očištěna od čtyřicet let trvajícího zneuctívání a pošlapávání. Ba naopak, zapomnění trvá, kontroverze také, a zdá se že nikoho to příliš nezajímá. Ale mělo by. Tato kniha je komplexním a obdivuhodným dílem, které mnohé mýty a lži na základě pramenů a výpovědí pamětníků vrhá do jiného světla. Autor se usilovným bádáním trvajícím několik desetiletí snaží nahlížet na život a poslání Dr. Háchy z několika rovin a úhlů pohledu. Úsudek si musí udělat každý sám. Můj názor je ten, že náš dluh vůči našemu třetímu panu prezidentovi zůstává nesplacen. Myslím, že mu dlužíme mnohé. Nebýt jeho, mnozí z nás by tu dnes nebyli. Vzpomíná se na Masaryka, Beneše, Havla, i ti komunističtí dosazenci mají větší dosah mezi obyvatelstvem. Ale Hácha? Tak zoufale málo chceme vědět...
Netradiční téma s praštěnou, avšak přesto sympatickou hlavní hrdnikou. Ovšem konec mě natolik zklamal, že nemám chuť to moc komentovat. Není co. Celou dobu autorka držela pomocí vytříbeného jazyka skvělou atmosféru, napětí, spád, aby to koncem zazdila. Přišlo mi to useknuté, některé otázky nezodpovězené, tím ale nechci shodit jinak skvěle vystavěný počin, protože mě to velice pohltilo a zaujalo.
Kniha z výprodeje, která už v anotaci skrývala velký a smutný příběh. Autorka perfektně vykreslila postavy a příběh vystavěla opravdu kousek po kousku. Zaujal ale hned prvními stránkami, dlouhé a nezáživné úvody se nekonaly. Přečetl jsem už před pár měsící, ale příběh je pro mě stále živý. Tak moc jsem si přál, aby příběh dopadl dobře. Dopadl jak dopadl, ale celkově to bylo výborné čtení. Byl by z něho výtečný námět pro film.
Nebyl by to Irving, kdyby se mu nepodařilo vtáhnout čtenáře do svého příběhu natolik, aby po přečtění knihy neztrávil nějakou dobu truchlením. A sice truchlením nad ztrátou oblíbených postav z příběhu. Ať jsou sebevíc podivní a praštění, za tu dobu si je oblíbíte natolik, že se s nimi prostě nechcete rozloučit. Jsou totiž strašně lidští a pravdiví. Ve světě podle Garpa je takových postav několik a jsou senzační. Čím víc se blížil konec, tím víc jsem se bál, že se mi bude stýskat. A stýská... U Irvinga mám vždycky pocit, že je výsadou ho číst. Navíc je to skvěle přeloženo. Jen mě nepříjemně překvapilo množství chyb a překlepů.
Skvělá kniha o podivuhodném životním příběhu jedné naší odvážné vlastenky. Stále se tomu nechce věřit, ač takových příběhů je nespočet, jak může totalitní režim zadupat slušného, odvážného a inspirujícího člověka doslova pod zem. Mám však nesmírnou radost, že v případě Laty Brandisové se snad i díky této publikaci tzv. pohnuly ledy. A doufám, že se tato kniha dostane k vícero očím, myslím a hlavně srdcím. Trochu mě mrzí jen to, že autorem není náš krajan, ale na druhou stranu - klobouk dolů před Richardem Askwithem, který se ujal úkolu takřka nezdolného. Každý kdo jen trochu sleduje Velku pardubickou ví, že každoročně se v den jejího pořádání jede i "Cena Laty Brandisové" - to je snad jediná každoroční vzpomínka na tuto neuvěřitelnou ženu, která by zasloužila více. Tak se snažme nezapomenout, všichni.
Hodně dobrá knížka, napsaná specifickým, dalo by se říct minimalistickým stylem (krátké věty, minimum delších souvětí, každé slovo velmi dobře zváženo). Výsledkem je "pouhých" 120 stránek, které ale skrývají velký a napínavý příběh s mrazivou atmosférou. Autorův rukopis je tak působivý, že je velkou neznámou, proč je jeho tvorba tak skromná. Rozhodně tuto knížku doporučuji nejen dětem, ale i dospělým má hodně co říct.
Jedna z nejkrásnějších knih co jsem kdy četl. Nic jí nechybí, nic není navíc. Od začátku do konce čteno jedním dechem. Autorka má můj neskonalý obdiv. Poslední dobou jsem měl pocit, že už nikdo neumí napsat pořádný konec. V tomto případě to konečně neplatí. Konec byl úžasný stejně jako každá z částí tohoto příběhu. Nebetyčná nádhera! Joana a Émile se mnou zůstanou už navždy.
Jako audiokniha je to dokonale oddechové - Dana Černá svým hlasem čaruje a z nudné knížky je najednou bezva věc na cestu nebo k nudným domácím činnostem. I samotný příběh o klasické rozhádané rodině mě chytl a nepustil.
I na dnešní dobu bohatou na příběhy všeho druhu jsou Poslední dny Pompejí skvělým čtením. To je myslím dost dobré vysvědčení pro román napsaný v neuvěřitelném roce 1834. Musím souhlasit, že začátek je dost pomalý, místy nudný a nezáživný. Ale možná se chtělo jsen trochu více zamyslet, přemýšlet a takový by nebyl. Ale zhruba od 80. stránky jsem byl naprosto vtažen do Pompejí, města plného vášní, intrik a neřestí. Postavy jsou skvěle napsané a samotné město autor líčí jako na dlani. Jsem okouzlen.
Velice zvláštní román, debut s hodně výrazným autorským podpisem. Nevím jak to jinak popsat - děj není nijak složitý, přesto je to psáno svým specifickým stylem, který čtenáře neustále nutí číst jak to bude s hlavními aktéry dál. Ale co by mě nikdy nenapadlo je, že autor je Španěl. Typoval bych to spíš na nějakého kanadského nebo skandinávského autora. Příběh plný zimy, studeného větru, ledu a chladu. Anotace na obálce je psaná tak obyčejně a srozumitelně, že mě po přečtení pár stránek překvapil opak. Nakonec se mi zdálo, že vůbec neodpovídá obsahu. Tento příběh bych se nebál nazvat mysteriózním.