gladya komentáře u knih

Tuhle knížku mi doporučil a půjčil jeden kamarád, a jsem mu vděčná. Kam se hrabou vymyšlené příběhy, popis útěku stál opravdu za to. Zajímavý byl Olegův vývoj, vývoj syna zapáleného soudruha z KGB, ovšem syna, který časem pochopil, že takovému režimu sloužit nechce. Zaujal mě i popis špionážní práce, často ve stylu vím , že víš, že jsem špion. A tomu, jak zásadní měl Gordijevskij vliv na nebojím se říct geopolitickou situaci, se mi až nechce věřit.
Jednoduše doporučuji.

5 11.01.2023

Pro mě zajímavé, i když znám Okna vesmíru dokořán i třeba Stručnou historii času. Odlehčení a vtípek může být u takovéto knížky příjemné, ale všeho moc škodí. V tom se přidávám k většině komentujících. A "překlad "názvu tomu dává korunu.
Jistě, je to populární text a číst ho dává smysl. Pro mírně poučeného laika jako jsem já ( v mém případě opravdu jen velmi mírně) je to určitě zajímavé čtení, připomněla jsem si, kolik toho o vesmíru nevíme, jak je to se "zbytečnými" částicemi", a "třetinovými náboji".

5 09.01.2023

V něčem se mi zdá tahle knížka trochu jiná než ostatní autorovy knížky, hlavně příběh s kořeny v 2. WW. Různých náhod tam bylo až moc, což je v mých očích na škodu. Je to ale pořád D. Dán, pořád je to čtivé, hlášky a špičkování „vraždárov“ jsou fajn. Druhý příběh je vlastně smutný, člověk se musí ptát, kdo je vlastně oběť

9 09.01.2023

Je to klenot, který stojí za přečtení a ne nadarmo je zajímavý i po tolika letech. Jasně že dnešnímu čtenáři či posluchači už se takto vykreslené problémy citově rozháraného mladíka můžou zdát nezajímavé a nudné. Příběh je možná jednoduchý a někomu se může jevit banální, ale tady jde o víc, jazyk, poetika, myšlenky.

14 09.01.2023

Svědectví se mi líbilo ještě víc než Příběh služebnice. To, jak totalitní režim dokáže ovládnout a zlomit lidi, bylo popsáno dokonale. Vůbec nejde o to, že utlačované jsou tam ženy, jde o ten popis totality.

Mně se asi nejvíc líbil pohled tety Lydie.
V příběhu byly některé věci předvídatelné, ale to mi nevadilo.

Docela zajímavý by byl pohled mužů. Pro mě totiž ve světě, kde jsou takto potlačována práva nějaké skupiny ( a je jedno jestli jde o pohlaví, náboženství, etnický nebo „třídní“ původ), nejsou opravdu svobodní ani ti privilegovaní. Alespoň ne tak, jak opravdovou svobodu chápu já.

13 12.12.2022

Rozhodně zajímavé čtení. Překvapilo mě, že knížku napsal ve více než 90 letech ( i kdyby jí nepsal sám) a má co říct. Když byl Kissinger ministr zahraníčí, byla jsem dítě. A je to jeden z 3-4 amerických ministrů zahraničí, které si vybavím hned, aniž bych musela moc vzpomínat. I to asi o něčem vypovídá.

Dnes už asi nikoho nepřekvapí, že odstranění diktátora či diktatury neznamená automaticky nastolení demokracie. Napadly mě dost zásadní otázky. Například do jaké míry má supervelmoc jako Amerika a vlastně celá západní civilizace "zodpovědnost" za dění v zemích s jinými kulturami a tradicemi a právo vnášet tam naše hodnoty? Jistě, naše hodnoty jsou přece ty správné a všelidské. Jenže jak to vidí ti z jiných kultur? Stačí se podívat třeba na Rusko a o islámskám světě nebo Číně či Indii ani nemluvím.

Jak řešit dilema mezi idealismem a pragmatismem? A pak jsou tu samozřejmě strategické zájmy.

I když vím, co je to vesfálský mír, podívám se na něj podrobněji, zda se opravdu dá považovat za základ moderního uspořádáni západního světa.

10 08.11.2022

S komentářem jsem čekala, protože jsem dojmy z téhle knížky musela trochu vstřebat. Na jednu stranu chápu, proč je Sto roků samoty často považováno za jedno ze zásadních děl světové literatury minulého století. Je to opravdu literární poklad. Na druhou stranu to není knížka, která by mě úplně pohltila. Přemýšlím, proč vlastně. To, co je na té knížce výjimečné, mi někdy přišlo pro dokonalý zážitek z čtení trochu problematické. Četla jsem rodinné ságy, které zahrnují století, ty mají většinou mnohonásobně větší rozsah. Děj je tady velmi „hutný“, či jak to nazvat. Navíc se postavy jmenují po generace stejně nebo skoro stejně. Takže se musí číst opravdu pozorně, aby se čtenář v ději neztratil.
Chvíli mi trvalo, než jsem si děj alespoň zhruba časově zařadila. V dějinách Kolumbie se moc nevyznám, Sto roků samoty mě inspirovalo, abych se na ně trochu koukla. A bylo to zajímavé.
Většina postav se mi zdála přinejmenším zvláštní, vztahy mezi nimi ještě víc. Jenže právě o tom ta knížka je, o samotě uprostřed lidí,
Knížka má údajně jisté autobiografické prvky a dějiště příběhu má předobraz v reálném městě. Ve spojení s prvky mystična je to docela zajímavé, no je to magický realismus
Pokud čtenář vydrží, že „se to nečte úplně samo“, myšlenky v knížce obsažené a famózní vyprávění za přečtení rozhodně stojí.

13 30.10.2022

Jako u některých dalších knížek, hvězdy dávám za to, jak na mě knížka zapůsobila. Pan Mitrofanov vyslověně upozorňuje, že je to jeho subjektivní pohled. Jde o člověka s ruskými kořeny žijícího již dlouho v ČR, neboli je to nížka o Rusku pro Čechy. To může být výhoda i nevýhoda, je tu na jedné straně informovanost autora a znalost obou prostředí a jistá angažovanost (či jak to nazvat) na straně druhé. To není nic špatného, jen si to čtenář musí uvědomit.

V každém případě, není to vůvec veselé čtení. Nejde jen o to, že to nevzbuzuje moc nadějí na brzké a spravedlivé ukončení války na Ukrajině, problém není jen Putin, ale celé Rusko (myšleno lidé) , nebo alespoň jeho rozhodující část To samo o sobě je děsivé. A co je snad ještě horší? Zlo existuje všude, pasivita, odevzdanost a neochota zlu čelit není jen ruská specialita. I když vzhedem k historii a tradici tam tyhle vlastnosti jsou mnohem výraznější než v západním světě. Vždyť skutečnou svobodu a demokracii vlastně Rusové nezažili, nejblíž k demokracii měli po rozpadu SSSR a to byl spíš chaos než svoboda.

Nedávno jsem si u jednoho historického románu říkala, že ti padouši jsou tak nelidští a krutí, že to snad není možné. A pak jsem si přečetla Mrazík..., třeba o mučení vězňů. A vzpomněla jsem si na Stanfordský experiment. Jak málo stačí, aby se v normálních "slušných" lidech projevily ty nejhorší vlastnosti. Nejde jen o Rusy, jde o lidi a zlo v nás všech . A kdo z nás by měl odvahu aktivně zlu čelit a riskovat třeba i život? U nás demonstrující dobře vědí, že se jim nic nestane.

Co s tím zlem dělat? V naší kultuře naštěstí zatím existují nějaké obranné mechanismy, doufejme, že vydrží.

I odkazy na literaturu byly zajímavé, bratry Strugatské jsem četla ještě před rokem 89, Mitrofanov mě inspiroval, abych si je přečetla znovu.

11 25.10.2022

Je to Di Fulvio, jakého znám z dvou knih od něj, které jsem přečetla. Drsná pohádka, málo uvěřitelný příběh, ale když ono se to tak krásně čte, takže výhrady přísného kritika či náročného čtenáře nechávám stranou. Já totiž umím být i vděčný čtenář naivních příběhů.
V pohádkách tohoto autora si čtenář nemůže být jistý happy endem, tedy ne u všech kladných postav. Padouši jsou až skoro neuvěřitelní, vážně mě zajímá, kolik tak krutých a bezcitných lidí je. Na druhou stranu je otázka, kolik existuje tak silných lidí jako tři hlavní protagonisté, kterí svou inteligencí, odvahou a vnitřní slilou dokážou nebo aespoň zkoušejí zlu čelit.
Docela zajímavé jsou postavy některých mafiánů, kteří mají i své světlé stránky.
A pokud je pravda, že organizace jako Sociedad Israelita de Socorros Mutuos skutečně tak dlouho existovala, je to hrůza.

7 27.09.2022

Dobře napsané rodinné ságy mám ráda, a Osmý život (pro Brilku) je napsaný opravdu skvěle. O trochu více než sto let na osudech jedné rodiny, sto let, které rozhodně nebyly poklidné. Opět se mi ukazuje, že to, co člověk zná z historie, může v beletristickém zpracování dostat ještě větší smysl. Samozřejmě, román je fikce v Osmém životě jsou ještě navíc prvky jisté magie či jak to nazvat. Jenže i když ze známých politiků Gruzínců znám nejen generalissima, malého velkého muže (tak se jim říká v knize) a Ševarnadzeho, ale něco mi říká i jméno Gamsachurdia, najednou mi ještě lépe došlo, jak bolestný byl rozpad Sozuja něrušimovo , jak drsné to bylo v Gruzii a jiných postsovětských republikách, a v řadě z nich asi pořád je. A to ani nemluvím o Rusku.
Čtenář rýpal by mohl říct, že motiv s prokletím byl zbytečný, zdálo se mi, že Nica Brilce vypráví velmi podrobně i zážitky a pocity lidí, s kterými se ona ani Stasia nesetkala a moc o nich nevěděla. Ale to nevadí. Postavy se někdy chovaly těžko pochopitelně, někdy jim člověk rozumí. A není právě takový život? A vlastně se nakonec se pochopit dají všichni, třeba i Kosťa.

Neodpustím si jeden citát.
„Všude slyším jen o Rusku nebo Americe a Evropě nebo o čemkoli. Kdy se na sebe konečně přestaneme dívat očima nějakého poručníka? Kdy konečně pohlédneme do zrcadla bez falešné sentimentality nebo lítosti, bez toho odporného patriotismu založeného na pouhých mýtech, na ničem jiném?“
Pro jistotu, to není proti vlastenectví, opravdové vlastenectví je pozitivní, nemá v sobě nenávist k jiným národům a není to tupé národovectví.

10 20.09.2022

Vřele doporučuji. Ovšem pokud si ze školy vzpomenete sotva na to, kdy byla VŘSR a Molotova považujete za autora koktejlů, asi se v téhle knížce trochu ztratíte.
Kdo má alespoň základní přehled o historri Ruska a SSSR, rozšíří si znalosti a možná i víc pochopí dnešní Rusko. Autor rozhodně nezůstává na povrchu.
Ovšem z úplného závěru jsem byla docela špatná. Rusové se s temným stránkami jejich historie vypořádat nedokázali. Dokud touhle katarzí neprojdou, na Rusi dobře nebude. A jak je v současnosti vidět, problémy Ruska nekončí na hranicích Ruska.

4 12.09.2022

Takové příběhy mám mnohem radši než detektivky o šílených sériových vrazích. Ano, děj trochu připomíná Larsona, ale to vůbec nevadí. Svérázná dvojice vyšetřovatelů je možná trochu klišé, ale mně se to líbilo. Nechci moc prozrazovat, napadla mě jedna věc. Bohužel, i v zájmu dobra někdy lidé konají i ošklivé věci.

9 17.08.2022

Rowlingová alias Galbraith psát umí skvěle. O tom není pochyb. Tady mi ovšem trochu vadila až moc okatá poplatnost žánru a některé věci ne úplně uvěřitelné, hlavně chování některých postav, minimálně jednou i Robin.
Na druhou stranu se mi líbil ten "přesah" do úvah hlavních postav a jejich osobního života. To plus některé popisy může čtenáře očekávajícího detektivku zklamat a délka odradit, mně se to líbilo.

8 17.08.2022

Okamžitě po přečtení prvního dílu jsem koupila druhý. Asi netřeba dodávat víc . Pravda, hlavní hrdinka se minimálně jednou nezachovala zcela adekvátně svým schopnostem a zkušenostem. To mi trochu vadilo, ale takové drobné vady na kráse celkový dojem nezkazily.

7 17.08.2022

Mně tahle knížka spíš přinesla další otázky než odpovědi. A to je dobře. Čtenář si ovšem musí uvědomit, že Hawkinga může brát jako autoritu u fyziky a hlavně kosmologie. Pokud jde o genetiku, klima, umělou inteligenci a vše ostatní, do čeho se pouští, jsou to velmi zajímavé a inspirující názory velmi inteligentního, vlastně geniálního, velmi poučeného a vzdělaného a informovaného, ale přece jen laika. Je to zkrátka něco zcela jiného než např. Stručná historie času, ale za přečtení to určitě stojí.

4 17.08.2022

Jasně, je to pohádka. Ale já mám pohádky ráda. Pravda, postavy nejsou tak černobílé, jak to v pohádkách většinou bývá.
Plus za popis Benátek a vůbec mou milovanou Itálii. I když popis je někdy tak naturalistický, že člověk málem cítí ten zápach.

4 21.07.2022

Milá oddechovka, četla jsem na pláži v Itálii, na to byla ideální.

3 19.07.2022

U Hokrina, Re Akkütlix, to je finále. Už dlouho se mi nestalo, abych si u nějaké knížky dokonce několikrát řekla : " No tedy, to je síla." Odhalení a vysvětlení z života Lucase i Aš~šáda tam bylo dost. A můj hrdina je spíš Lucas.

Všichni, kdo u prvních dílů brbrali a vydrželi přečíst celou ságu, utčitě pochopili, že všechno nakonec dává smysl. A jaký smysl.

V Myceliu je hodně postav a dějových linek, ale i to má logiku. Kolem zásadních událostí se zpravidla motá hodně lidí, kteří je mohou ovlivnit.

Klobouk dolů před autorkou, kdyby Mycelium vyšlo v angličtině, musel by to být světový bestseller. Ale toho, co by z toho udělal Netflix nebo HBO, se spíš bojím.
Na jedné besedě autorka říkala, že není možné pokračování, ale co Mona? Tam vidím možnosti dalšího příběhu.

8 19.07.2022

Skvělá kniha. Zdařile spojuje realitu a fikcí. Atmosféru dokreslují dopisy, autenticky působící zápisy a záznamy rozhovorů , i když určitě nejsou všechny autentické.

Vlastně jsem ani nevěděla, jak moc bylo Pacem in teris kolaborantská organizace. A lidé jako kolaborující biskup a jeho rodina existují a často se dokážou prosadit v každém režimu.
Jednu výhradu ale mám. Propletenost osudů některých postav se mi zdá málo uvěřitelná. U knihy jiného žánru by mi to nevadilo.

16 27.06.2022

Váhala jsem, jestli se do téhle knihy pustit. Jsem totiž celkem pacifista a informace o obsahu mě spíš odradily a to, co jsem slyšela o filmu taky. Jenže když jsem četla nebo slyšela jako audioknihu asi všechna hlavní díla Heinleina i některá drobnější, řekla jsem si že bez Hvězdné pěchoty tohoto autora pořádně neznám. A tak jsem se pustila do poslechu. Rozhodně nelituji , akce a bojů tam není moc. Je tam mnohem víc úvah, filozofování, třeba i zmínka o Marxově pracovní teorii hodnoty. Je tam mnoho někdy zajímavých a někdy hodně kontroverzních myšlenek. A to se mi v tomto případě líbilo.

S většinou prezentovaných názorů mám menší či větší problém. Ale je to dobře napsané, zajímavě podané a stojí za zamyšlení. Neboli knížka se mi může líbit, i když s autorovými názory nesouhlasím. A jsou tam i názory, s kterými souhlasím. Třeba to, že autorita by měla být spojena s odpovědností. Tahle teze je pravdivá, i když Heinleinem nabízené řešení je přinejmenším diskutabilní.

Docela bych chtěla vědět víc o tom, jak žili a jaká práva mají v autorově světě neobčané. Šlo jen o volby? Jak jsou na tom s ostatními svobodami a lidskými právy?
Posloucháno jako audiokniha.

7 07.06.2022