gonga komentáře u knih
Z knihy mám rozpolcené pocity, na jednu strana je napsána barvitým jazykem a dobře vystihuje atmosféru New Yorku, na druhou stranu klade nemalé nároky na čtenářovu pozornost. Chvílemi jsem měl pocit, jakoby se autor předváděl ve smyslu: "Koukejte jak to taky umím napsat!" a snažil se hodně samoúčelně o co nejoriginálnější popis města a pohnutek postav. Přijde mi ale, že to moc nebylo u prospěchu knihy natož čtenáře. Často jsem se ztrácel, často jsem nevěděl o kom je řeč a ač si nemyslím, že by autor měl čtenáře vodit za ruku, jsem přesvědčen, že nároky , které kniha na čtenáře klade, by neměly být v rozporu se základní orientací v ní.
Tato kniha je pro mě zklamání, plná vzletných slov a lásce, míru a porozumění, na mě ale působila falešně a povrchně. Snaha o napsání knihy, která se bude prodávat a souznít se současným levicovým pohledem na svět, ve kterém jsou všichni dobří, z ní je cítit na sto honů. Jako by šlo spíš o autorčino vyznání víry v pravdu a lásku a ne o memoáry agentky CIA. Podotýkám, že se sám za pravdoláskaře považuji a samotné snaze o "pravdu a lásku" se nevysmívám. Toto nejsou memoáry agentky CIA, ale sladkobolné bilancování jedné idealistky, ze kterého se o špionážní práci dozvíme akorát to, že většinou neprobíhá jako ve filmech. Nechal jsem se nalákat reklamou a opět hořce lituji, vyhozené peníze.
Sračka od zahořklé komunistky, nenávistné plivání, nic jiného. Některá její dřívější díla, byla , řekněme, slušná oddechová literatura, tohle zaslouží odpad.
Perfektní pomologický atlas (oba díly), nabitý informace o mnoha a mnoha odrůdách veškerého ovoce, které se u nás dá pěstovat. Jeden z mnoha skvělých počinů nakladatelství Brázda. Informace, které na internetu nenajdete a když tak určitě ne na jednom místě.
Mám Den opričnika se jeho archaickým jazykem opravdu moc rád, takřka nemám žádné výhrady, naopak se zaujetím sleduji, jak se děsivé Sorokinovy vize naplňují. Bohužel.
Zmatek nad zmatek psaný protivným jazykem, do knihy jsem se ani po několikáté nedokázal začíst a ani po několikáté jsem netušil , kdo je kdo. Další důkaz toho, že nakupovat knihy na základě reklamních žvástů se nevyplácí.
Nádherné dílo, které formovalo můj náhled na svět, neb jsem je poprvé četl v nějakých 12 letech v době hluboké normalizace.
Když jsem si koupil tuto knihu, nerozuměl jsem zenu, pak jsem ji začal číst a měl jsem občas pocit, že zenu rozumím. Nyní jsem ji dočetl a zenu nerozumím o nic víc. Ale bylo to pěkné přemítání.
Upozorňuji na spoilery: Tato kniha je kompaktní celek, která zprvu může čtenáře poněkud zklamat, na počátku se totiž zdá, že je psána pro děti a chvíli trvá než prokoukneme autorovu hru , ve které čtenář vyspívá a stárne spolu s hlavním hrdinou. Trpělivost je vlastnost, kterou bude hlavní hrdina při své cestě životem často potřebovat, stejně tak čtenář, aby vydržel u příběhu, který je, bohužel, často trochu rozvláčný. Nemohu se zbavit dojmu, že sevřenější tvar by dílu prospěl. Přece jen, popisy každého stébélka přes cestu a zejména každého hnutí Danovy mysli, jsou někdy až únavné a ne vždy posouvají děj kupředu. Na druhou stranu děj zraje jako víno a když se autor v poslední části knihy dostane k podstatným otázkám lidského života a smrti, čte se jedním dechem až do konce. Hlavního hrdinu jsem si ale přes veškerou snahu oblíbit nedokázal - nepovažuji to ale za chybu autora, nýbrž za jeho kvalitu, napsal Dana takového, jaký by asi mohl být, kdyby žil prvních 12 let na Nové planetě. Popis jeho zrání je ale bohužel někdy až únavný a pomalý a celkové vyznění příběhu někdy působí naivně a málo uvěřitelně, závěrečné nastolení spravedlivějšího režimu působí značně nevěrohodně a nepravděpodobně. A hrdinovo přemítání o "mamince" a "tatínkovi" mi chvílemi šlo vyloženě na nervy.
Oddechovka na jedno odpoledne, u které bych se nedivil, kdyby Stephan Liebert nikdy neexistoval a Kajo Fritz si všechno vymyslel. V podstatě dokola to samé a nedozvíte se nic, co byste už buď netušili nebo nevěděli. Snad jen míra prorůstání kokainu německou a postupně i naší společností, trochu překvapí. Pak si ale člověk vzpomene na onoho ředitele nemocnice Motol, který "sněžil" celé dny a je po překvapení.
Dokonalé peklo ve zběsilé akční jízdě. Pokud by nějaké peklo bylo, klidně by mohlo vypadat jako toto od Kopřivy.
S názory a FAKTY uvedenými v této knize se i při nejhorší vůli musím ztotožnit. A nejen já.
Přečetl jsem a nikdy více, daleko horší než Kulhánek nebo Kopřiva, primitivně napsané, hloupé zápletky, závěr úplně pitomý. A ještě ta rádobyvtipná legenda, kterou se vydavatel snaží okolo Kotlety vytvořit....
Úplná nádhera, oba díly jsou naprosto dokonalé, plné moudrosti a poučení. Podle mého názoru jsou Krvavá lázeň a Šťastná hvězda Waltariho Opus magnum, nejlepšími knihami, které napsal.
Dle mého názoru nejlepší autorova kniha, precizně vypracovaná zápletka, skvělé charaktery, děsivé scény. Bavil jsem se královsky.
Kniha je bohužel napsána poněkud zmateně, skoro to vypadá jako narychlo, čili se i přes zajímavé téma čte dost špatně.
Fantastický Clavellův román, který v ranném mládí podnítil můj celoživotní zájem o Japonsko. Vážným zájemcům doporučuji skutečný příběh předobrazu Andžina , Williama Adamse, jehož příběh se v zásadě kryje s příběhem Andžina z knihy. Jmenuje se Na dvoře japonského vládce.
Jestli se nějaká Clavellova kniha vyrovná fantastickému Šógunovi, pak je to zcela jistě Tchaj-pan. Zajímavé je, že společnost, která byla autorovi předobrazem k Struanově impériu v knihách Tchaj-pan a Vznešený dům, dosud existuje.
Kdykoliv se nechám nachytat na reklamní kampaň knihy, vždy toho lituji. Nejinak tomu bylo u této, z mého pohledu, extrémně nudné knihy. Po 100 stranách jsem ji odložil a nedočetl.
Fantastický závěr této mimořádné space opery. Minulé díly mě ani zdaleka nebavily tolik jako tento, jak do sebe všechno začne zapadat a člověk se dozví věci, které už mu dlouho vrtají hlavou...neuvěřitelný kvalitativní posun a vyvrcholení celé série.