Gordonlord komentáře u knih

Mistrovská lekce, jak uplést z hovna bič.

Zabrousili jste do komentářů k téhle knize, abyste zjistili, jestli se Jordanova ubíjející série v rukou jiného autora změní konečně v dobrou četbu ? Jste někde uprostřed Kola Času a už vám fakt dochází síly v tom pokračovat ? Chcete vědět, jestli má cenu dotáhnout to čtení až sem ? No... odpověď není úplně jednoduchá.

Asi záleží na tom, kde zrovna jste. Protože od třetího po jedenáctý díl je to peklo a pokud jste někde na začátku, tak prokousat se tím převážně špatným a dokonale zbytečným paskvilem dalších devět knih, to fakt není sranda.

V čem je tedy dvanáctý díl jiný ? Tak samozřejmě do série naskočil Brandon Sanderson. Skutečně dobrý spisovatel. Rozdíl oproti předchozím devíti knihám je zhruba stejný, jako když se nekonečně dlouho kodrcáte na rozvrzané dřevěné káře po kamenité silnici a najednou si přesednete do pohodlné limuzíny, svištící si to po kvalitní německé dálnici.

Skutečně si nemohu být jist, které pasáže psal Sanderson a které stihl připravit ještě Jordan, takže těžko hádat. Faktem ale je, že zde máme dva styly vyprávění, nepravidelně se v průběhu knihy střídající.

První obsahuje ty prvky, díky nimž většina knihy najednou získá spád, vyprávění si sice drží loudavé tempo, ale není v něm již jediné zbytečné slovo, jde se k věci a každý řádek mě dokázal naprosto pohltit a vzbudit dramatické pnutí, kdy se čtenář jen chvěje, co přijde dál.

Postavy, které byly posledních devět knih směšně dětinské, fádní a hloupě generické, zde najednou jen za použití několika dobře vypointovaných a trefných vět mistra slovotepce získají hlubší rozměr a z toporných panáků se stávají uvěřitelné, hluboké a poutavé charaktery. To, co se nepovedlo celých 11 tlustých bichlí, je zde s lehkostí a mistrným umem zvládnuto levou zadní. Postavy milujete, nenávidíte a vyprávění sebou najednou nese celou paletu pestrých emocí. Pokud měla série dosud pouze zabitý potenciál, tak ten byl vytažen na povrch a zářivými barvami vymalován !

Navíc vyprávění je najednou mnohem čistější a jasnější. Čtenář se tak již nemusí brodit bahnem špatného a neuchopitelného vypravěčství a domýšlet si, co tím či oním Jordan chtěl říci a dokonce ani neztratíte nit, když během rozhovoru dvou postav musíte najednou pět stran číst o barvě koberce. To už tady není vůbec.

A pak jsou zde pasáže, psané druhým stylem vyprávění. A to tím, který je úplně stejný jako to, co se dělo všech 11 předchozích knih. Nudné, fádní nic o ničem, táhnoucí se naprosto předvídatelně jako gumový sopl z bezďákova nosu, kde mi přišlo, že postavy, které dostaly nesmírně živoucí jiskru a hloubku, jsou opět šedými bezduchými panáky bez špetky charismatu (zejména u Egwain se tohle dělo)

Aby\ch to shrnul - pokud Jordan ze dne na den naprosto nezměnil styl psaní a neznámo odkud nezískal talent, tak hádám, že ta mrzká vata pochází z jeho pera a to výsostně mistrovské vypravěčství je dílem Sandersona. Ale těžko říct. I zázraky se někdy dějí a tohle nemohu určitě říci s jistotou.

Faktem je, že v čtivějších pasážích jasně vychází najevo, že se zde uklízí bordel předchozích dílů a ještě více leze na světlo, jak 95% všech dějových linek předchozích knih bylo vlastně téměř k ničemu.

A také faktem je, že tohle už je vážně dobrá a poutavá kniha.

2 22.12.2020

(SPOILER) Jsem rád, že poslední, čistě Jordanova kniha skončila na lepší notě, než spousta předchozích dílů.

Hned úvod knihy obstará souboj Valdy a Galada, který je skutečně napínavý (to se v Kole Času nestává) a navíc přidává k Jordanovým originálním vkladům i další prvek a to soubojový. U většiny spisovatelů si dost dobře neumím vizuálně představit, co se děje, když čtu o tom, jak např. hrdina "sekl mečem nalevo napříč pravou otočkou" a podobné detaily, které mi souboj nepřiblíží, ale spíš dokonale zmatou. Jordan tohle geniálně obešel tím, že dává prostor čtenářově představivosti tím, že různé šermířské finty popíše stylem "Volavka v letu" nebo "číhající levhart" a tak dále. Tohle si okamžitě vizualizuji a nemám problém souboje pochopit. Bravo.

Potom je tu děj. Ano, tentokrát je tady vážně děj. Několik příběhových rovin, jako je osvobozování Faile, obléhání Caemlynu a pár dalších zde dojde svému rozuzlení a částečnému uzavření, za což jsem rád. Celkově mě tentokrát jedna pětina knihy vážně bavila, takže na odpad to určitě není, ale...

Všechno ostatní je už zase špatně jako vždy. Postav už je tolik, že si už vážně nepamatuji, kdo je kdo a kdo tam má jakou roli (ono je to v 99% případů stejně jedno), protože hlava normálního člověka není schopna prostě pobrat osudy 2782 charakterů. (pozor, tohle není číslo které jsem jen tak plácnul, ale dle wikipedie reálný počet postav v téhle sérii !!!!)

Navíc většinu času tohle mraveniště jmen řeší podružné, nudné a suchopárné záležitosti, takže číst o nich je pouze ryzí utrpení. To, že je vše opět šíleně natahované (o šnitek méně než v předchozích dílech ovšem) hodně daleko za hranici snesitelnosti, jen prohlubuje celkový doje čínského mučení.

Dál už se nechci opakovat. Jordan zcela objektivně neumí popsat vypjaté situace, neumí vybudovat napětí a tak všechny závěrečné bitvy vyzněly suchopárným, těžce nezůčastněným dojmem, popsané zcela bez zájmu s tím, že všechny postavy závěrečnými střety propluly jako princezničky na lodičce při měsíčku.

Nicméně je smutné, že se Jordan svého Tarmon´Gaidonu (nebo jak se ta blbost píše) nedožil. Kdyby měl kolem sebe lidi, kteří by mu poskytly tolik nezbytnou zpětnou vazbu, v klidu by to stihl dopsat a s kvalitním vedením a editorem to mohla být čtivá, klišovitá, lehce nudná, ale přesto zajímavá trilogie. Takhle je to zatím 11 bichlí ultra nudného a prázdného ničeho.

2 15.12.2020

Prázdné nic.

Občas se nějaký minoritní posun v ději uskuteční, ale v tom balastu nekonečných popisů zbytečností, podružností a tvaru suknic se úplně ztratí to, co se vlastně děje. Navíc bezpředmětné kraviny Jordan opět rozepisuje na desítky stran a zásadní posuny v ději (hodně silný výraz pro ty maličkosti, které se zde stanou) si musí čtenář kolikrát skoro domýšlet. Často mi z textu nebylo vůbec jasné, co se vlastně děje, co se stalo a nebo kdo konkrétně má zrovna přímou řeč.

Moji pozornost upoutala až jedna pasáž v dějové lince s Perrinem, kdy navštívili podezřelou vesnici, kvůli doplnění zásob pro armádu. Autor nám stále předhazoval, jak je tam něco špatně, jak se tam něco záhadného děje a dokonce se mu na pár stran povedlo vzbudit jisté obskurní, strašidelné pnutí. Bravo. Škoda, že se na to vzápětí vykašlal a celá tahle mini zápletka vyšuměla do ztracena jako vlhkej pšouk jen proto, aby se zase mohl věnovat uhlazování suknic, tahání copů a stostránkovým statím o tom, jak se vedlejší postavy tvářili a co si mysleli o barvě krajek na Randově sukni a podobným nesmyslům.

Matova linka mě místy bavila, jeho budování vztahu s Dcerou devíti měsíců bylo zajímavé, i když i tahle ženská postava se chovala naprosto stejně otravně a arogantně jako úplně všechny ostatní ženské postavy v téhle sérii.

Byl jsem vcelku odhodlaný dát téhle knize jednu hvězdičku, už jen proto, že jsem si zde našel alespoň několik míst, které nebyly naprosto tragické a otřesně nudné, ale po spravedlivém zhodnocením celku si ji nezaslouží. I těch několik málo zajímavých pasáží bylo zničeno matoucí fůrou prázdné vaty a vypravěčskou neschopností.

Zdůrazňuji to často. Jordan na mě ve své podstatě nepůsobí jako patlal a že se mu může něco podařit, dokázal v druhém díle Kola Času, rovněž zbytek série by mohl být zkousnutelně průměrná zábava s osvěžujícími a v té době originálními prvky. Stačilo, aby ho nějaký dobrý spisovatel vedl za ruku. A hlavně aby editor odvedl svoji práci, alespoň 70% odpadního obsahu ze všech knih vyházel a zbytek nechal Jordana znovu přepsat tak, aby z toho byl plynulý, vyvážený, kompaktní příběh, kterému nechybí základy solidního vypravěčství. Takhle místo toho obětoval bezmála dvacet let, jen aby po sobě zanechal nedokončený paskvil.

Je mi ho vážně líto a moc si přeji, aby poslední kniha, kterou napsal před svoji smrtí a do které se nyní pouštím, byla lepší a alespoň trochu smazala ten dojem, který z Kola Času zatím mám.

Křižovatka Soumraku je obecně i velkými zastánci téhle série považována za nejslabší díl. Tady se ale Jordana musím zastat. Nepřijde mi to totiž sice o nic lepší, než všechno od třetího dílu výše, ale taky o nic horší. Dokonce mne tu bavilo i v moři nudné nicoty ukrytých několik fragmentů Matovy dějové linky, kterak se snažil před Seanchany z města propašovat zajaté Aes sedai. A rovněž Faile, kující plán na útěk ze Shiadského zajetí mě téměř upoutala. Obojí bylo každopádně opět bez napětí a jakékoliv jiskry.

Pro mě ale tentokrát o chlup lepší odpad.

Další nekonečné "kde nic tu nic", mapující stále více zpomalující, už tak extrémně šnečí - tempo vyprávění. Byl jsem zvědav na slibované velké finále v podobě Randova očišťování Saidínu. Nebo Saidaru, nebo jak se ta blbost jmenuje.

Dočkal jsem se nekonečného popisu proplétání magie, které mě nezajímalo. Originální pojetí magie už RJ představil a babrat se v tom donekonečna dál, bez dějového opodstatnění, mě netankuje.

Zaprodanci a temní druzi se k Randovi v tento okamžik stahovali jak mouchy na žárovku a sestry Aes Sedail a další měly za úkol Randa během čarování chránit. Nějak jsem se ve zmatečném popisu ztrácel v tom, kdo co dělá, kdo kam jde, kdo koho kde viděl a kdo co udělal a nezaznamenal jsem žádný konflikt, žádné boj, vlastně ani žádné nebezpečí, jen aby mě náhle věta "Zaprodanci byli všichni rozprášení" totálně uzemnila. To, že RJ nemá smysl pro napětí, drama, plynulost příběhu, gradaci děje, ani konflikty je jasné každému, kdo na Kolo Času jen sáhl, ale že velké finále smete ze stolu zcela bez zájmu jak včerejší smetí, jsem nečekal ani já.

Už jsem se dostal do bodu, kdy mě u téhle série přestává držet i mé zvrácené "guilty pleasure", kdy se chytám za hlavu nad tím, jak moc je to špatné a nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že to Jordan fakt myslí vážně. Spíš se v tomhle ohledu poslední dobou držím za hlavu u každé věty, kterou přečtu. A to už je nějaká spousta ukroucených a chytnutých hlav !

Pro mě je to největší čtenářský očistec, největší výzva prokousat se něčím, co se fakt nedá. Už tady ani nepoznávám slabý záchvěv potenciálu, který kdysi vybublal na povrch ve skvěle vypointované druhé části druhého dílu ságy. A jen čekám na Sandersonův zásah a doufám, že z tohohle bahna ještě ke konci zvládne udělat dobrý příběh.

Pokud si někdo pamatujete, jak TV NOVA kdysi odvysílala zhruba dva a půl tisíce dílů nekonečné telenovely "Tak jde čas" a viděli jste alespoň jediný díl, máte docela přesnou představu o tom, co probíhá v téhle knize. Jen je potřeba dosadit si kulisy fantasy světa a také ubrat značnou dávku napětí a děje. Pak přesně víte, co od téhle knihy očekávat.

Čím více času téhle sérii věnuji, tím víc je pro mě evidentní, jak je Jordan špatný vypravěč. Nekonečné žvatlání a šablonovitý, dětinsky stavěný mustr proměny charakterů postav vytváří falešný dojem jejich vývoje v průběhu děje, který zde není. Děj nebo ten vývoj, ptáte se ? Obojí.

Když to tak vezmu, paralela s Tolkienem, která byla stoprocentní u prvního dílu, zde v základech přetrvává. Jordan i Tolkien jsou skvělí imaginátoři, kteří vytvořili nový, originální svět se spoustou detailů, umí technicky dobře stavět věty a souvětí tak, aby se to dobře četlo, ale neumí vystavět drama, jejich příběh je předvídatelné klišé plné zbytečné vaty, ve které neexistuje napětí, záporáci jsou zlí a jenom zlí a to ne proto, co v knize spáchali ale jen proto, že vám to spisovatel a hlavní hrdinové cpou, mimo hašteření zde neexistuje žádný vážný konflikt a hrdinové jsou (zde na rozdíl od Tolkiena) nezranitelní.

Budu v tomhle podobný jako Jordan a budu se zase opakovat. Podružnosti má Jordan zvládnuté hezky. Ale základy a zásadní stavební kameny dobrého příběhu zde nejsou vůbec.

Tentokrát bych mohl alespoň pochválit, že po nekonečném otevírání desítek a desítek dalších a dalších dějových linek, které všechny vždy vyšumí nedokončené do prázdna jako vlhký pšouk, se po asi pěti knihách k některým vrací. Ale ono je to jedno, protože ani průměrný génius s fotografickou pamětí si nemůže pamatovat, co před pěti knihami tyhle postavy vlastně dělali, a i když ano, je vám to úplně jedno, protože kde v ději není konflikt, není zápletka a tam potom není ani napětí, natož zájem čtenáře. Že na tohle Jordan ani po letech psaní tohohle špatného braku nepřišel, je smutné.

Jsem rád, že po několika předchozích, vyloženě marných dílech bez špetky nápadu či dramatu, mohu Kolo Času zase trochu pochválit. Protože jestli tu někdo četl moje minulé komentáře, jistě musí nabýt dojmu, že jsem zamindrákovaný blb, který si svoje komplexy léčí urážením "velkého génia", který stvořil největší ságu epické "High fantasy" všech dob. Avšak můj názor na to, jaké kvality v Jordanovi dřímají a jak tyto kvality pohřbil až na dno odpadní mísy, jsem už mnohokrát rozebral v komentářích na předchozí částí téhle telenovely pro fantasy čtenáře.

Sám před sebou už si připadám blbě, že téhle sérii věnuji tolik času, ale velká čtenářská zkušenost, kterou tato lopota přináší, osobní výzva i vědomí, že v RJ-ovi ten potenciál (byť zásadními chybami utlučený a zabitý) třímá a v neposlední řadě moje natěšenost na poslední díly ságy, které napsal skutečný mistr high fantasy Brandon Sanderson, mi dávají sílu pokračovat ve čtení a také mi dávají důvod věřit, že to není zabitý čas. A jsem tudíž vážně rád, že mohu aspoň něco jednou taky vyzdvihnout.

Zhruba od poloviny totoho dílu totiž Jordan zcela magicky opustil svoji nutkavou potřebu seznamovat čtenáře s barvou a počtem mraků na nebi, výškou a šířkou skleniček na stole a historií tkalcovských technik, z nichž jsou utkané suknice vedlejších postav a začal psát trochu k věci.

Aby nedošlo k omylu - děj se samozřejmě skoro vůbec nikam neposune, to by čtenář asi chtěl moc, nicméně stojaté vody přešlapování na místě aspoň dostaly věcný popis a některé dialogy a pasáže měly sílu a mezi určitými postavami se v zajímavé rovině objevil i prvek konfliktu, který díky vynechání vatových pasáží a opuštění bezpečné zóny hašteřivého naturelu, kdy o nic nejde, získal lesk určitého napětí a dokázal upoutat moji pozornost tím stylem, že mě to i bavilo číst.

Tohle jsem zaznamenal poprvé během Egwainina jednání s armádou, jenž ji zastoupila cestu na tažení do Tar Valonu a poté to vydrželo až do konce knihy.

Sice se celkem nic moc k lepšímu nezměnilo, ale vyhodit značnou porci vaty prospělo čtivosti, plynulosti a celkovému dojmu ze stále ospalé telenovely.

1 04.12.2020

(SPOILER) Další díl nabubřelého a obecně přeceňovaného Nic je za mnou.

Zaprodanec Samael, "padouch" několika" předchozích svazků, vydávající se za vladaře Illianu, byl poražen v nudné a fádní bitvě jako jehně na porážce. Krom toho, že neměl rád hlavního hrdinu není vůbec jasné, co na něm bylo zlého, ani jaká byla vlastně jeho vláda. S popisem naprosto klíčových a pro příběh, děj i postavy zásadních záležitostí se totiž Jordan neobtěžuje. Radši nás na ploše deseti stran seznámí s tím, jakou barvu měl čajník v pokoji služky jedné z 589-ti vedlejších postav.

Navíc v tomhle bodě se autor do svého "příběhu" už definitivně zamotal. Rádoby epický příběhový kolos se mu rozpadl pod rukama již dávno a on místo toho, aby se snažil zachránit co půjde, švihá nám do ksichtu další a další desítky zbytečných postav, jejichž jedinými interakcemi a dějovými linkami jsou vzájemné hašteření o ničem a jejich úvahy nad barvou šatů. Už teď vůbec netuším kdo je kdo a je mi to taky upřímně jedno, protože nikdo nic nedělá a nikde se tu nic neděje.

Shrnutí všeho co se zde stalo : Elain a čarodějky použily mísu na ovládání počasí, Randovi se vzdalo další království a ....no..to je vše. Na ploše 300 stran jen tohle. Síla.

Už u minulých svazků jsem vážně žasl, jak tohle mohl nějaký editor vůbec pustit do světa (dokud jsem nezjistil, že editorem je Jordanova žena, což dost vysvětluje...) a jak vůbec někdo může něco takového vydat, ale tady Jordan zašel ještě mnohem dál v únavnosti a zbytečnosti svého vyprávění.

Bez přehánění mohu říci, že tohle je to nejzbytečnější a nejnudnější fantasy, jaké jsem v životě přečetl. Stále to není ten největší exkrement, protože pořád trvám na tom, že celkový korpus příběhu měl velký potenciál a technický styl autorova psaní je příjemný a velmi dobře čitelný, což ho vylučuje ze společnosti největších blbostí žánru, jako byl třeba "Oron - král a býčí muž", který považuju za snad největší průšvih dějin fantasy. Ale i ten byl stokrát záživnější než tohle.

Fakt síla. V negativním slova smyslu. Nemám dál slov...

Možná jsem vlastně rád, že tuhle prachbídnou sérii čtu. Je to pro mě další velká čtenářská zkušenost a něco nového, na co si mohu udělat názor. Pořád v tom cítím velký potenciál a těším se poslední knihy, které píše Sanderson, jinak bych tomu čas nevěnoval.

PLUS je, že Jordan má talent vytvořit svět, kde dokáže popsat každý detail jeho fungování, každou drobnost, každou nuanci šatů, barvu čajového servisu a dokáže pět stran mluvit o tom, proč má koberec na podlaze vedlejší postavy takovou a takovou barvu. Prostě vedlejší a zbytečné věci vám přiblíží skvěle.
MÍNUS ovšem je, že když dojde na popisy základních stavebních kamenů kvalitního příběhu, je Jordan v háji. Zásadní okamžiky a posuny v ději pořádně nevysvětlí, prostě se nějak stanou a kolikrát jeho zvraty působí jako Deus ex machina. Spousta zvratů nedává smysl. PLUS je, že celkový koncept jeho příběhu přinesl spoustu originálních prvků a je ve své podstatě i přes naprostou klišovitost dobrý, žel výše zmíněné mínus tenhle fakt zabijí.

PLUS je, že se zevrubně a detailně věnuje psychologii postav, prostřednictvím nekonečného množství detailů, rozhovorů s jinými postavami a vnitřních úvah. MÍNUS je, že psychologie jeho postav je jen o tom, že všechny ženy jsou arogantní nafrněné a matriarchální feministky, co chtějí ojet každého chlapa jak pornohvězda na šichtě, a nebo se naopak pořád stydí a červenají, když na ně nějaký chlap jen pohlédne. A všechny mají každého chlapa za neschopné hloupé děcko.

PLUS je, že se snaží o vývoj postav. MÍNUS je, že vývoj postav spočívá v tom, že nafrněné arogantní ženské postavy trochu zkrotnou a slabé mužské postavy, když získají moc, začnou z té moci šílet a nebo mít deprese. Takovýto vývoj vymyslí i desetiletý Pepík s downovým syndromem.

PLUS je, že Jordanův styl se čte velmi snadno a oči po písmenkách jen klouzají. Tvořit věty a souvětí u mí a to velmi přehledně a čtivě. MÍNUS je, že je to k ničemu, protože než nějaká postava dokončí větu, tak musíte přetrpět pětistránkový popis detailů místnosti, ve které se nachází a za tu dobu totálně ztratíte niť.

PLUS je, že se snaží o propracovaný epický příběh. MÍNUS je, že neumí vytvořit drama, v jeho knihách neexistuje žádné napětí a v moři vaty se ztrácí původní velký potenciál.

PLUS je, že zaplnil svět spoustou postav, které mu mají dodat velký a hlubší rozměr a velkou rozmanitost. MÍNUS je, že všechny postavy jsou stejné, stejně nudné a nijaké a kvůli jejich množství mají všechny - až na hlavní hrdiny - tak málo prostoru, že je vám úplně jedno co s nimi bude a často zapomenete na to, kdo je kdo.

Tímhle vším chci jen zhodnotit, že Jordan má své klady. Naprosto chápu zastánce téhle ságy. Bohužel, kvality zde spočívají v podružnostech. A to, co dělá skutečně poutavý, dobře napsaný příběh, nebo chcete li - epickou high fantasy, je zde trestuhodně nezvládnuto.

Nebral bych to jako hodnocení tohohle dílu, ale jako můj zatím dosavadní dojem z téhle série.

Co se aktuálního dílu týče - oceňuji jednou hvězdičkou, že se zde opět něco dělo. Ale opět - dějové twisty nedávají moc smysl, důvody a jednání postav jsou často nelogické a některé věci se zde stanou asi prostě proto, že to Jordan tak chtěl. Závěrečný souboj se Samaelem byl na konec knihy vražen snad proto, že se Jordan na pět minut probudil ze sna, aby během popisu závěrečné bitvy opět usnul. Byla to nuda jako prase a fakt mi bylo jedno, jestli při ní Rand chcípne. Akorát jsem věděl, že se to nestane, protože i tohle bylo zase předvídatelné klišé. A zase špatně popsané, bez špetky napětí či dramatu.

Jinak level feminismu stoupá stále výš a mě by zajímalo, jestli Jordan skutečně někdy vyzkoušel své úchylné fantazie, které z jeho stylu vyprávění přímo křičí. Snad si za svého života stihl zatančit v sukýnce a uhladit živůtek na svých kraječkách, zatím co štípal do zadku hezké hochy, tahal se za cop a červenal se u toho. Doufám, že aspoň on si to užil, protože číst 90% knihy pořád jen o tomhle je peklo.

2 01.12.2020

Zbytečná a vyloženě špatná kniha.

Jordan likviduje svůj velký potenciál tím, že vystavuje svoje spisovatelské nedostatky na odiv a používá je jako výhradní náplň knihy.

Celé to začíná snad stostránkovým opisem závěrečné bitvy z minulé knihy, která byla nehorázně zkratkovitě popsaná a odfláknutá. Zde je sledována očima vedlejších postav. Jejich point of view ovšem nic nepřidává, děj nijak neosvětluje, a postavy ani příběh nikam neposunuje. Jen přešlapuje na místě ve formě úvah, bitevních pokřiků a pocitů postav, které byly v minulých knihách už milionkráte popsány.

A takhle je to vlastně s celou knihou. Zatuchlé stojaté vody, kde se děj nikam nehne, charaktery postav se také nikam nehnou - navíc jediný charakterový vývoj tady vlastně probíhá tak, že namyšlené postavy jsou pokornější, ale stále namyšlené, a ty, co získaly moc, postupně propadají šílenství z tlaku zodpovědnosti a moci. Prostě začátečnický přístup k psychologii postav. A bohužel již dříve popsaný.

Nemám zatím co dodat. Vyloženě špatné čtení, podle všech objektivních kritérií.

Konečně se alespoň pár dlouho očekávaných vztahových střetů vyhrotilo a přestalo se jen chodit kolem horké kaše. Jordan si sice dává na psychologii postav záležet, ale často jeho snaha vyznívá dětinsky a hloupě a tak mi to přišlo i tentokrát. Jako kdyby se o popis myšlenkových pochodů psychologie ženských postav pokoušel desetiletý kluk. Každopádně cením, že se něco dělo.

Rovněž ke konci, kdy mělo dojít ke střetu Randa s Aes Sedai, ve finálním rozhodnutí, kdo tady bude poslouchat koho, mě autor donutil opravdu nesnášet stranu Aes Sedai a fandit Randovi, aby jim konečně zatnul tipec. Tohle nečekané probuzení emocí, v mé letargií a nelidskou nudou umučené duši, ztýrané čtením téhle soap-opery, musím také kladně ocenit.

Uvědomuji si, že některá místa v téhle knize jsem si užil hlavně díky nově osvojené schopnosti přeskakovat odstavce, ba dokonce někdy i celé strany, kde po zběžném prolétnutí očima zahlédnu slova jako "Suknice", "popotahovat", "Krajina", "cop", "šaty", "oblékala", nebo kde zahlédnu jakýkoliv náznak popisu města, krajiny a podobných hovadin, které můžou působit jako výborný popisný doplněk příběhu, kdyby se ho ujal soudný spisovatel, který umí poměr akce, děje a epičnosti vyvážit, a ne grafomanské hovado Jordanova kalibru.

Pokud bych tuto schopnost ve svém nitru neobjevil, tak bych si finále nejenom ani trochu neužil - a to již kvůli Jordanově výše zmíněné neschopnosti vyvážit jednotlivé prvky výstavby příběhu do stravitelné podoby - ale nejspíš bych už definitivně zemřel na únavu mozkových blan, následkem čtení telenovely pro fanoušky fantasy, unavené životem.

I přesto - ty klady jsem si zde tentokrát našel a jsem za ně rád.

1 27.11.2020

Další nic.

Děj se posune dopředu asi ve dvou případech o nepatrný a jasně předem předvídatelný krůček. Jinak nikde nic. Vážně. Průměrný ukecaný spisovatel by poměrně rozmáchlou a popisnou formou dokázal vměstnat relevantní děj tohoto dílu do třiceti stránek. Jordan k tomu těch stran potřeboval téměř 400.

Zbytek je neuvěřitelně nezáživná vata, která je objektivně naprosto k ničemu a jen omílá již předtím mnohokráte vyřčené.

Detailní a originální imaginace neotřelého světa plného svěžích nápadů a přes svoji klišovitost zajímavý příběh byly to jediné, co mému hodnocení vždycky donutilo střelit alespoň tu jednu hvězdičku. Ale originální prvky už nejsou tolik originální, když vám je snad ve dvacáté knize už po sto milionté autor tlačí do hlavy zas a znovu.
Jeho přístup "Zírejte jak jiné tady všechno je a jak jiné jsou zvyky těchto kultur" mě už vyloženě vytáčí. Například svébytnost a unikátnost všeho, co se týká Aielského národa, mi nepřišla nijak úžasná ani napoprvé. Nejsem ten typ, který má erekci z každé "úžasné originality", ale přesto jsem se snažil trochu objektivně tyhle klady ve svém hodnocení zohlednit.

Nicméně - tady už je všechno již milionkrát ohraná otrava, točená a propíraná pořád dokola a já mám leda tak chuť celou Aielskou rasu vyhladit, protože mě stejně žádná z jeho postav nezajímá.
Vše ostatní je už přímo vzorově špatně.

Kolo Času je již roztřepené na desítky a desítky naprosto zbytečných, pro příběh dokonale nepodstatných linek, zaplněných snad již stovkami postav, které si ani nadprůměrný génius nemá šanci zapamatovat. Navíc postavami tak obyčejnými, nudnými a nevýraznými, že mě vůbec nezajímá, co s nimi bude dál. Jejich dějové linky jsou nemastné a neslané, nic se v nich - krom planých a nicotných úvah a rozhovorů nad ničím - neděje a číst o nich je pro mě fakt utrpení, navíc už vůbec nevím kdo je kdo. Ale je to jedno, protože i když si jejich "příběh" zpětně oživím, tak mě ty postavy vlastně vůbec nezajímají.

A tento díl začíná tím, že na nás Jordan sype další a další desítky a desítky úplně nových, charakterových nudných a nijakých postaviček, které jsou zase o ničem, zase otravně nudné a udržují celkovou hladinu děje na zatuchlé rovině, kde se neděje a nestane naprosto nic a po několika stránkách z děje zase zmizí na dobro, stejně jako desítky zbytečných postav předtím.

Je až neuvěřitelné, že ty nekonečné možnosti jak děj ozvláštnit, vrazit do něj napětí, nebo udělat postavy zajímavé, Jordan radši zamete pod koberec a využívá pouze svůj mistrný um, jak čtenáře umlátit k smrti naprosto neuvěřitelnou a těžko pochopitelnou nudou.

Takhle vypadá kniha, z které musí být zle i samotnému autorovi.

Už je cítit, jak se Jordanovi všechno trochu rozpadá pod rukama. Nelogické posuny v ději, které prakticky nemají smysl a existují jen proto, aby měl své postavy tam, kde je mít potřebuje, působí fakt jako pěst na oko. Pokud už někdo dělá "high fantasy" a hraje si na komplexní a vyšší spisovatelské umění, tak by se tomuhle měl vyhnout v první řadě.

Stejně tak by roztahanost a pomalé tempo měly sloužit účelu, obohacení postav a košatosti podstatného děje a ne jen popisovat barvy suknic a opakovat nesmysly o tom, jak jsou muži hloupí a neschopní a jak se ženy tahají za cop a urovnávají si suknice.

Přesto všechno jsem přesvědčen, že Jordan se snaží, má v hlavě velký klišovitý příběh s originálními prvky, ale není prostě celkově moc dobrý spisovatel, nedokáže tuhle obří loď kočírovat a neumí ani vystavět solidní drama, což se tentokrát projevilo v závěru knihy, kde mě nejdříve překvapil tím, že se skutečně něco začalo dít a některé díly mozaiky do sebe hezky zapadly, aby mě vzápětí unudil neschopností vybudovat napětí (jako vždy) a celé finále tak utopil ve své vypravěčské rozcouranosti. A jako třešnička na dortu je, že závěrečné "nesmírně nebezpečné záporáky s tisíciletými zkušenstmi a ohromně silnou magií" sejmuli dva puberťáci, aniž by na straně dobra vznikly byť jen minimální ztráty, protože snad každá z 5 897mi hlavních postav to přežila. Díky tomu nemám vůbec pocit, že v tom příběhu o něco jde.

Takže suma sumárum, Jordan se pořád snaží budovat velké věci, v několika jednotlivostech, hlavně v rovině originálních prvků a klasické příběhové linky se mu to relativně daří, avšak celek se mu rozpadá pod rukama jedním dílem díky jeho neschopnosti zvládnout velký děj a druhým dílem vinou jeho grafomanské posedlosti písmenky.

1 13.11.2020

Telenovela pokračuje.

Odpad opět dát nemůžu, protože klady, kterými je (tunami vaty zasypaný) poutavý příběh a (vcelku bezůčelně) do detailu propracovaný svět se svými rasami, kulturami, zvyky a všemi libůstkami, jsou přece jenom pořád nějaké hodnoty. Nehledě na to, že pár postav - do hloubky opět propracovaných (i když pořád dětinsky hloupě napsaných), zde prožívá jakýsi vývoj.

Dokonce se zde občas něco i stalo, a když jsem hodně zpomalil veškeré životní funkce a rezignoval na život, tak mě to docela i bavilo. I přes palčivou nutnost dát to celé editorovi a nechat ho vyškrtat 90% textu.

Jinak je to samozřejmě bezbřehá a utahaná nuda. Jordan se opět (ve stylu Tolkiena) vyhýbá konfrontacím, budování napětí a popisu akčních situací a raději nám na rozloze 10-ti stran povypráví o tom, jak moc hezkou kraječku na suknici má Nyneiva.

1 11.11.2020

Měl jsem připraveno, jak to tady shrnu, vypíchnu klady i zápory tohoto dílu, ale ... prostě nějak nevím, jak bych hodnotil 4 897. díl seriálu Ulice a stejně tak netuším, jak ohodnotit první díl pátého dílu Kola Času, kde se toho stalo ještě méně, než v jediném dílu výše zmíněné telenovely.

Nevím, proč to vlastně čtu. Možná je to nějaký osobní "challenge" mé trpělivosti, nebo můj sklon dokončovat načaté věci, možná je v tom i trochu sebemrskačstí, jehož původ by měl odhalit spíše psycholog a nebo vědomí, že konec druhého dílu se povedl, Jordan měl ve své hlavě to dětsky naivní jednoduché klišé, prošpikované poutavými a na svoji dobu originálními nápady, dobře promyšlené a já doufám, že ona promyšlenost se opět za pár dílů vynoří na povrch a já budu jen žasnout, že vlastně ten kýbl nudy k něčemu vedl. Uvidíme...

1 08.11.2020

Robert Jordan je neuvěřitelně pilná žena, protože ta kvanta textu, která jsem od něj v rámci téhle série už přečetl, dalece předčí i tu nejdelší sérii, jakou jsem zatím přelouskal, a to ještě pořád nejsem ani v polovině Kola Času.

Příběh je stále klišovitý, postavy docela hloupoučké, ale často sympatické, jen jich přibývá geometrickou řadou a jejich důležitost pro vcelku jednoduchý a nekomplikovaný příběh je dost mizivá. Přispívá pouze ke ztrátě orientace v kanonádě jmen a ději celkově.

Tahle kniha je určitě lepší, než naprosto zbytečný druhý díl knihy "Stín se šíří", protože se zde tentokrát i něco děje. Na pováženou ovšem ještě pořád je, že popis krajky na sukni vedlejší postavy zabírá asi desetkrát tolik, co popis závěrečné bitvy. To je vážně až směšný.

A k těm závěrečným bitvám, které tu máme snad i dvě (jak se to vezme) ...hlavní postavy si se vším vždy poradí jednoduše, bez komplikací a přesně tak, jak si to naplánovaly. Padouši díky tomu vypadají jako neschopné dětské figurky a já i přes obří rozlohu a ambice téhle série začínám mít dojem, že vlastně vůbec o nic nejde. Strach o hlavní hrdiny vůbec nepřipadá v úvahu.

Aby to nevypadalo jako brutální kritika - celkově je vidět, že kdyby nebylo téhle dětské naivity, plochosti a zabijácky grafomanské vaty, tak v podstatě se tady líně převaluje zajímavý klišovitý příběh, plný poutavých linek a někdy i ikonických nápadů. Jen ta vata.... díky ní není možné udržet pozornost u děje.

2 04.11.2020

Pročetl jsem si hodnocení k souhrnnému vydání všech tří částí čtvrtého dílu a musím uznat, že jsem buď idiot, který není schopen pochopit kvality této knihy, a nebo třetí část přinese zůčtování a šťavnaté plody a dá této prázdné nudě konečně nějaký smysl. A nebo je tady ještě třetí (napříč kulturním spektrem velmi využívaná varianta) - a to nadhodnocování braku fanoušky jen proto, že celé roky se zvyklo považovat sérii za kvalitní klasiku. A zvyk podepřený všudypřítomnou chválou je přece zákon, o němž nepochybujeme, ne ?)

Když to shrnu, tenhle díl je možné úplně celý přeskočit a čtenář nepřijde v ději a základním příběhu vůbec o nic. Sice se zde nějaké drobné vedlejší linky dostanou o dětský krůček dále, ale v celkovém příběhu se kupředu nepohne vůbec nic.

"Stín se šíří 2" byl pro mne jen nekonečně grafomansky natahovanou vatou. Nemám nic proti pomalu vyprávěným příběhům, kde se nelétá z akce do akce. Ale pomalé tempo vyprávění je třeba podepřít kvalitním propracováním detailních charakterů postav, rafinovaným zamotáváním děje a vymýšlením celkové plastičnosti a propracovanosti celého příběhu. Proto zde nenacházím pro rozvleklost děje žádnou omluvu. Tady se totiž stále jedná jen o přímočaré, většinou dětsky naivní, klišovité fantasy, motající se v kruhu ubíjející vaty, vyprávěné snad ještě pomalejším tempem, než byly předchozí díly. A ty byly také dost ubíjející.

V rámci kontextu by to bylo celé asi o něco lepší, protože je evidentní, že Jordan rozehrává velký příběh, kterému dává dost péče (což dokázal v několika minulých svazcích) a postavy celkově jsou zapamatovatelné a ve své podstatě, naivní dětskou optikou, sympatické.

Ale protože u nás druhý díl čtvrtého dílu (Uf, už jen tohle zní fakt strašně) vyšel samostatně, nebudu ho hodnotit v kontextu celé trilogie, potažmo série, ale samostatně. A jako samostatný díl je tak reálně na jednu hvězdičku z pěti.

1 29.10.2020

Ve své podstatě je to už po osmé zase to samé. Cato a Macron jdou opět na další misi a na další tažení. Co by se mohlo zdát jako mnohokrát jedním autorem ožvýkané a vyčerpané téma, je zde už zase podané s chutí. Příběh se neloudá, má všechny dobré ingredience, ať už základní, vcelku nekomplikovanou, ale pořád dobře fungující zápletku a nebo stále stejnou, ale opět stále dobře fungující chemii mezi oběma hlavními hrdiny, kteří jsou tak dobře napsaní, že neomrzí ani v sebeprůměrnějším příběhu a dokonce zde tentokrát nechybí ani romantická linka, která je sice docela fádní a neoriginální, ale přesto zajímavě podaná.

Jediné momenty, kde mi mozek automaticky vypínal, byly veškeré bojové scény. Možná i proto, že je to pořád jen samé "přeskupit vojsko sem" a "poslat kopiníky tam", nebo i proto, že jedinými losy v osudí smrtelné bitevní hrozby jsou oba hlavní hrdinové, o kterých prostě se železnou jistotou víme, že se jim nic stát nemůže. Takže potřebné napětí se nejen nedostavuje, ale dokonce jsem měl problém násilím se donutit dávat na akční pasáže pozor. Vůbec mě nezajímaly, protože o nic vlastně nešlo. Ale takhle je to v každém díle.

Suma sumárum - pro mě zase solidní nadprůměr historického akčního románu, kterému nechybí klasická zápletka, tah na bránu a hlavně drobné charakterové a detailní ingredience, které tomu dávají šmrnc a chuť, která to celé vytahuje nad hladinu průměru. Samozřejmě se už těším na další díl a čekám, že i po deváté to bude podobně dobré jako již osmkrát předtím.

2 27.10.2020

Petr Janda se svojí knihou k padesátinám Olympicu tak trochu už v roce 2012 předběhl současný trend ve vydávání knižních biografií. Tento trend spočívá v tom, že vydáme knihu, která má ideálně nádherně zpracovanou obálku, luxusní vydání a nějaké to pozlátko k tomu, je předražená jako prase a její informační hodnota je nevalná, protože většinu obsahu - rozprostřeného na kvalitním lesklém a tvrdém papíře - obstarávají pouze nekonečná kvanta fotografií - a to často nekvalitních, rozostřených a zrnitých, na úkor textu. Takže za těžké prachy dostanete jen to, co si můžete zadara vygooglit na netu. Ideální nová móda jak z fandů vytáhnout prachy.

Kniha k Olympickým padesátinám má k tomuto hodně nakročeno, ale naštěstí do této nešťastné kategorie ještě plnou vahou nespadá. Fotografií je zde sice habaděj, tvrdý lesklý papír je přítomen, ale naštěstí je to stále ještě ve snesitelném poměru s textem, který obstarává samotný frontman kapely Petr Janda, čímž je zaručen určitý kredit solidního počtení.

Nicméně - pokud jste již četli Jandovu biografii, vydanou dříve - která za menší peníze obsahuje mnohem více textu a nesrovnatelně obsáhlejší množství informací, tak vám tahle knížka asi nic moc nového nedá. To, co již bylo řečeno a hezky shrnuto dříve, je zde pouze zkratkovitě vylíčeno. Ale v případě, že jste zarytými fanoušky kapely, kteří od ní musí mít opravdu vše, tak asi vedle nesáhnete, protože zpracování knihy je po grafické stránce luxusní a ve sbírce bude hezky vypadat.

1 27.10.2020