hana1070 komentáře u knih

Poustevník. Opět výborná detektivka z pera norského autora, bývalého policejního vyšetřovatele. Hledá se sériový vrah, který ukradl cizí identitu a jako poustevník se skrývá před spravedlností. William Wisting a jeho dcera Line v akci.

Tak tohle byla detektivka pro mě. Žádné otřesné detaily z jednotlivých vražd, ale podrobné pátrání, včetně odhalování souvislostí a popisu fungování norské společnosti v průběhu několika desítek let. Mé genderové já si přišlo na své, největší práci v téhle knize odvede Wistingova dcera Line, byť je její jednání na konci na hranici uvěřitelnosti. Baví mě, když si autor se čtenářem hraje, trousí příběhem nenápadné stopy, aby pak na konci bylo všechno úplně jinak. Já si byla tentokrát vrahem tak jistá! Všechno tak zapadalo. A houby…

3 31.05.2018

Zdá se, že ve Skandinávii mají speciální názvy pro všechno. Po hygge a lagom teď dobude svět döstädning. Ve švédštině to znamená „zbavovat se nepotřebných věcí a zkrášlovat a uklízet domov, když se začnete domnívat, že se přiblížil čas vašeho odchodu z tohoto světa“. Lakonicky – uklízení před smrtí. Vtipná kniha o tom, jak toho po sobě na světě moc nenechat....

3 11.04.2018

Čtu o Alzheimerovi, abych zjistila, co mě čeká... Mělo to být tragikomické, ale humoru jsem tam moc nepostřehla. Taková směs vzpomínek, pečování a občasných intelektuálních hříček. Úplně mě to nenadchlo.

3 27.02.2018

Jerúldelger, aneb „ten, kterého vychovali šaolinští mniši“ a Ojún, „ta s jizvami na těle i na duši“, mají další případ. Z nebe padají mrtvoly lidí i zvířat, aby se zase vzápětí vypařily… A do toho je Jerúldelger obviněn z vraždy své bývalé spolupracovnice, prostitutky Colette. Podaří se mu sice vymanit se z narafičeného obvinění, ale stejně jsou mu v patách… Kdo? To se vlastně zatím neví…. Připravte se na třeskutý mráz, smogem pokryté hlavní město, zvláštní mongolské pokrmy, uhrančivou přírodu, vlčí smečky i helikopterové honičky, to vše při teplotách -20 až -30 stupňů Celsia. Čtení do letního parna jak dělané.

3 15.08.2017

Nečekejte žádné hlubokomyslné úvahy či exkurse do afgánské historie. Šebek je hlavně doktor, praktik, který o Afgánistánu píše prostřednictvím svých chirurgických a ortopedických výkonů. Občas se pokouší dívat se na vše očima svých pacientů, velký prostor věnuje svým kolegům, ať už těm domorodým afgánským, nebo expatům ze všech koutů světa, kteří na mise Lékařů bez hranic jezdí. Knížka je tvořená krátkými deníkovými záznamy uvozenými vždy tematickým nadpisem, bavilo mě, jak jsou některé záznamy vypointované, jiné sebekritické, další srší černým humorem.

3 08.03.2017

Knížka vypadá výborně, musím ale přiznat, že jazyk, kterým je napsaná, mi úplně neseděl. Nevím, zda je to otázka překladu (z anglického originálu přeložila Radka Klimičková), nebo jde opravdu o autorčin autentický rukopis, ale pro mne jsou věty typu: „Abychom utkali látku pohody, spřádáme mnoho vláken“ či „Každý rodinný život je lemován vzpomínkami, památkami, zvyky a tradicemi, které tvoří naši obživu“, nebo „V jádru každé rutiny je disciplína, která ponechává prostor pozoruhodnému ve všednosti“, na hranici snesitelnosti…

3 08.03.2017

Popel vše zarovná není klasická detektivka, spíš politický thriller. A to je pro mne, jako čtenáře předchozích knih tohoto autora, trošku kámen úrazu. Nějak mi stačí to, co vidím ve zprávách, vůbec nepochybuji, že realita je ještě mnohem horší, ale číst to ještě ve volném čase pro zábavu? Tenhle žánr mi na nočním stolku opravdu neleží… Pravda je, že i v dalších Dánových knihách se politika vyskytuje (v Uzlu, například), nikdy to není ale tak vyhraněné, jako v této knize. Navíc mi oproti dalším knihám připadal tenhle příběh nějak zamotanější a zdlouhavější – nakonec jsem ale pochopila proč. Popel všechny zarovná je Dánova prvotina, kde si své spisovatelské řemeslo teprve zkoušel a budoval.... Přes to všechno je tu i to, na co jste u Dána zvyklí: drsný chlapácký humor z policejní služebny, staří známí z vyšetřovatelské party, výborné dialogy, napětí i spád, zajímavý případ (vlastně dva). Jsem celkem ráda, že se tenhle díl ke mně dostal až teď, jako první knihu od Dominika Dána bych Popel asi nedoporučovala, stálým čtenářům by ale kniha ujít neměla.

3 05.12.2015

Zatímco Krev na sněhu mě nadchla, z této knihy jsem byla poněkud rozpačitá. Věřte nebo nevěřte, ale Joovi Nesbømu se podařilo napsat téměř milostný román! Nápadité způsoby sprovozování ze světa se z románu vytratily a místo toho se objevuje romantika drsného severu se svými podivnými obyvateli. Krásná kostelnice a zvonice Lea s malým synem Knutem, sexuchtivá šamanka Anita, místní opilec a blázen Mattis. Ale zase to není dost etno, aby to zaujalo samo o sobě. A nádavkem k tomu nemocné děti a domácí násilí. Budu doufat, že Nesbø se příště vydá spíš za pokračováním Syna, to bych asi ocenila víc.

3 18.11.2015

Atraktivní prostředí, bezstarostné mládí, letní lásky, přátelství na život a na smrt, temná tajemství – to jsou ingredience, ze kterých je tenhle exotický koktejl s názvem Modrá namíchán. Nečekejte nic náročného, nudit se ale každopádně nebudete, zaručuji napětí až do poslední stránky. Ideální letní čtení na pláž – doporučuji číst pod slunečníkem a s nějakým hodně barevným drinkem po ruce:-)

3 18.11.2015

Jaký je můj dojem? Přiznávám, že rozpačitý. Králičí putování mě nenadchlo, stejně tak jako jazyk. Možná je to překladem, ale neustále se opakující sousloví „spát, teď hned “ zrovna neuklidňuje. Testování na dětech dopadlo taktéž neslavně - ilustrace se nelíbily, příběh byl shledán nudným, ke kýženému výsledku četba nevedla. Na druhou stranu – jak se píše v knize a objevuje se i v recenzích na netu – optimální je číst knihu opakovaně, prý některým dětem trvá nácvik déle. Pro mě je ale představa každovečerního čtení této knihy frustrující. Na čtecím rituálu mě baví právě to, že se s potěšením vracím ke svým oblíbeným hrdinům, nebo spolu s dítětem objevujeme nové světy a příběhy. Ploužící se králík se mi sem nějak nehodí...

Vypůjčeno v knihovně, čtenářský zážitek se moc nekonal. Pár pohádek potěšilo (Vyhozená knížka, Nepotřebné staré hadry, Starý vánoční stromeček), jinak ale nic zvláštního. Bez pointy, křečovité a originální za každou cenu (O hovínku). S tatínkovskou sérií se nedá srovnat...

3 09.06.2015

Sběratelka příběhů je půvabná kniha, která ukazuje, že literatura (a psi!) dokáží lidi sbližovat a že někdy mohou mít lidé, které přehlížíte, docela zajímavý příběh. Najdete tu pestrou směs dojemného, vtipného, smutného i veselého vyprávění, stejně tak i tajemství, odvahu a velké přátelství. A také naději, že pokud spolu lidé budou více mluvit, budou jejich vztahy a životy mnohem lepší, než čekali. Příjemná kniha pro ženy na letní čtení.

2 10.07.2023

Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem se začetla. Nějak mi nesedělo střídání vypravěčských stylů a rychlá změna forem: zařazování novinových článků a internetových komentářů, zápisů z výslechů a oficiálních hlášení, e-mailů nebo třeba plánku domu. Přišlo mi to nějak překombinované, samoúčelné a moc útržkovitě, ale zhruba v polovině knihy se to náhle zlomilo a příběh mě vtáhl do děje. Začalo mě bavit odhalování indicií, které vypadaly tak jednoznačně, a přesto nevedly k cíli, zajímavé byly návraty v čase, které mimoděk uváděly některé předpoklady na pravou míru, i informace o osobním životě členů vyšetřovacího týmu. Stručně zhodnoceno: svižně napsaná kniha s překvapivým koncem.

2 15.03.2020

Dost depresivní kniha - nejen o umírání, ale také o těch, kteří o umírající pečují.
Německý sociální systém versus pečující - v Německu se kniha stala bestselerem a určitě má potenciál oslovit čtenáře i u nás - hledejme tu odpovědi na otázku, jak bychom chtěli prožít své vlastní stáří, ale také inspiraci v tom, jaké sociální služby bychom měli chtít a jak by to také mohlo tady u nás lépe fungovat.

2 13.09.2019

Kniha o tom, jak jsou v té Praze promiskuitní. Pobaví, ale v hlavě moc dlouho nezůstane....

2 24.02.2019

Zlatý věk je knížka, která vyšla u příležitosti malířovy retrospektivní výstavy Panoptikum / Cabinet of curiosities, která se uskutečnila za velkého zájmu návštěvníků v Obecním domě v Praze na přelomu let 2016 a 2017. Zaznamenává tři setkání Jiřího Anderleho s rozhlasovým režisérem a moderátorem Janem Tůmou (pokud jste někdy poslouchali rozhlasovou stanici Vltava, tak jeho hluboký hlas určitě znáte). Oba staří pánové rozprávějí nad vybranými obrazy a grafickými listy a ve spojení s uměním samozřejmě přijde řeč i na životní osudy Jiřího Anderleho - na mládí, bydlení na Novém Světě na Hradčanech, na cestování po světě s Černým divadlem Jiřího Srnce i na setkání s mnoha inspirativními lidmi. Některá díla či příhody jsou pak východisky k hlubším úvahám nejen nad životem.

2 02.02.2019

Alistair Hicks koncipoval svého průvodce svérázně a poněkud netradičně. Rozhodl se, že nechá fungovat svůj „soukromý kompas“ na umění, takže výběr umělců je vyloženě subjektivní záležitostí. Prostě si z každého kontinentu – kniha je rozdělena podle světových stran na Jih (Afrika), Sever (Evropa), Západ (obě Ameriky) a Východ (Asie a Austráli) – vybral umělce, které zná pokud možno osobně ("To jistě znáte Salvadora Dálího." „Já je znám všechny osobně, pane architekte“ – Světáci), a jim dává v knize prostor a často i slovo. Konkrétního vybraného autora v knize vždy velmi krátce představí a uvede nějaké jeho dílo, které mu přijde typické, anebo ještě spíš, které sám viděl. Pokusí se ho trochu zařadit do kontextu, ale spoustu prostoru zabere i líčení toho, kde se s danou osobností potkal, jaký večírek, bienále či performace stála u jejich seznámení. Velmi často dostane slovo i samotný umělec (kniha je prošpikována citacemi z rozhovorů z uměleckých časopisů, ať už tištěných či elektronických, často se také jedná o hovory, které vede s umělcem sám autor). Díky tomu se kniha velmi dobře čte, ale nějaký ucelený přehled o současném umění to (alespoň mě) nedává.

2 18.01.2018

Jedna z nejdivnějších knih, kterou jsem loni přečetla. Těžko říci, o čem vůbec je. Možná je o rasismu, kdy se americká společnost učila žít s množstvím somálských muslimských přistěhovalců. Možná je to ale kniha o sourozeneckých vztazích, partnerství a rodičovství. Stejně tak je to ale možná kniha o odcházení a návratech do míst dětství, či příběh krize středního věku. Nesedlo mi to...

2 11.01.2018

Noční dravec je docela napínavá knížka, která čtenáře zavede do světa tajných služeb i do reality současné Číny. Vysoká politika v kontrastu s prostředím čínského venkova i nepřehledný Peking plný bezejmenných přistěhovalců z venkova. Bavila mě ta představa člověka, který se "probudil" ve světě, který je pro něj nesrozumitelný. Samotnou zápletku, která měla dost společného s kyberšpionáží, nedokážu úplně docenit, přece jen na průniky do zabezpečených sítí nejsem specialista. Moc se mi nelíbil překlad, ale nebylo to úplně tragické.

2 01.08.2017

Jedna trochu depresivní dětská knížka aneb jak naučit děti vyrovnat se se ztrátou... Ideální kniha pro večerní čtení rodičů s dětmi a následné povídání – o smrti, o ztrátě, o smutku, o emocích. Určitě ne pro úplně malé děti, spíš už tak pro školáky, kteří se mohou s hlavním hrdinou Lukasem identifikovat. Originální ilustrace Martiny Matlovičové Králové.

2 30.06.2017