hanak_v_exilu komentáře u knih
Útlá knížečka, spíše brožura slouží jako doslov ke knize Prolomení hradeb: Dvojka, a zároveň reaguje na turbulentní změny vyvolané nebo urychlené válkou na Ukrajině. Pro svou stručnost se špatně posuzuje, protože autor téměř neargumentuje - rovnou píše, jak se věci mají. Argumenty podporující jeho tvrzení si musíte najít jinde. Vcelku jsem neměl co dodat. Snad jen to, že zahraniční politika České republiky má historicky dvě priority - touhu zavděčit se, k níž po Sametové revoluci přibylo i opájení se vlastní morálností. S tímhle se národní zájmy prosazují jen velmi těžko.
Mám pocit, že Douglas Adams byl tak dychtivý napsat jakékoliv pokračování veleúspěšných prvních dvou dílů, až přišel s tuctovou zápletkou o dávné válce, a aby ji natáhl do vhodné délky, připlácal k ní směsici různorodých nápadů. Příběh skáče od tématu k tématu, občas něco nakousne, aby se k tomu už nikdy nevrátil. Fakt že to nedává smysl nevadí tolik, jako že se ztratila autorova typická lehkost. Humor mi přišel trochu křečovitý a místy zbytečně ždímaný. Zasmál jsem se, sem tam jsem se nechal překvapit, ale bylo toho málo.
Podstata knihy tkví ve snaze dokázat, že pohled Ameriky a Evropy se zase tak neliší, takže spíš než zdůrazňovat rozpory, je užitečné hledat průniky a shodné zájmy. V teorii to opravdu dává smysl. Evropa má zájem na stabilitě, míru, volném obchodu a demokracii, a USA dávají najevo, že nikdy netoužily po ničem jiném. Bohužel praxe je v mnoha ohledech odlišná. Autor to tehdy ještě nemohl vědět, ale jím vyhlížené dobrodružství na Středním východě skončilo jako fiasko se stovkami tisíc mrtvých a rozvrácenou křehkou rovnováhou, což vedlo k bezprecedentní migrační krizi, která nejvíce dopadla na Evropu. Evropská Unie se postupem času k Americe opravdu přimkla a NATO našlo nový smysl života ve starém nepřátelství k Rusku, což ze zpětného pohledu vypadá logicky, ovšem asi až budoucí historikové zjistí, jestli tím jen nevytvořilo sebenaplňující se proroctví, které v důsledku opět primárně zasáhne Evropu.
Pátá kniha ze série Voyager relaunch. Zároveň je to první díl Kirsten Beyer, která pak napsala i zbylých devět, začátek mise do kvadrantu Delta a příběh navazující na minisérii Volání osudu. Proto asi dává smysl, že nakladatel předchozí čtyři díly vynechal. Naštěstí autorka jejich děj sem tam připomněla, takže jsem ani moc netápal. Knížka je rozdělená na dvě diametrálně odlišné poloviny. Ta první je příjemně dobrodružná a sympaticky obtočená okolo známých postav. Ta druhá se odehrává ve stínu zkázy, kterou za sebou zanechala vyhlazovací válka Borgu. Tón je najednou mnohem vážnější a povahy labilnější. Kupodivu mi ten ostrý přelom ani nevadil, protože dává logický smysl a dotváří charakter oblíbených hrdinů.
Tu pravou myšlenkovou hloubku, o níž jsem mluvil u předchozího dílu, tady zažijete v plné parádě. Představa zcela autonomního vládce vesmíru nezávislého na lobismu, zákulisních tlacích, ideologii, občanech nebo dokonce i racionalitě a empirii je úplně fascinující. Nevím sice jak by systém fungoval v praxi, ale pravděpodobně lépe než Evropská komise, která sice taky ignoruje občany, racionalitu a empirii, ale zbytkem se nechává radostně vláčet.
Kniha je nejen vtipná a plná bláznivého dobrodružství - což člověk od humorné sci-fi přirozeně očekává, ale je kupodivu i velice chytrá. Filmová adaptace jí dělá medvědí službu, protože i když je děj téměř stejný, ty drobnosti v nichž se liší, jsou podstatné. Terry Pratchett je vytříbenější a údernější, ale co se sci-fi týče, tak Adamsovi konkuruje jen Červený trpaslík.
Fantasy temná jako les za bezměsíčné noci a krutá jako severská zima. Vítejte v Anglii devátého věku. Mocenská struktura sedmi království se pod tlakem cizích válečníků připlouvajících na lodích s dračí hlavou pomalu rozpadá. Staří bohové neochotně ustupují tomu novému, který pro své následovníky zemřel na kříži. Stranou od lidí, skrytí ve stínech a neviditelní očima smrtelníků vedou elfové a skřeti nemilosrdnou vyhlazovací válku, jež zachvátila celý kontinent. Poul Anderson má pravdu když v úvodu tvrdí, že jeho příběh je trochu neotesaný a zbrkle vystavěný. Na kvalitě mu to ovšem neubírá. Škoda jen, že nám do tohohle světa dovolil sotva letmo nahlédnout.
V Rusku se na vlaky pohlíží jinak než v Evropě. U nás se od něj čeká, že cestujícího dopraví z bodu A do bodu B, pokud možno rychle a bez vzrušení. Rusové jsou zvyklí že jízda trvá několik desítek hodin, během nichž se musí nějak zabavit. Ve vlaku se navazují letmé známosti i pevná přátelství, a spíš než dopravní prostředek připomíná tábor na kolejích. Autor tento mikrokosmos zachytil vcelku zdařile, bohužel s detektivní složkou to tak slavné nebylo. I když byl Slovin tak hodný, že do děje rozmístil několik indicií, tak jsem se v něm ztratil. Výsledné tři hvězdičky jsou trochu nadhodnocené, protože nebudu zastírat, že mám pro železnici slabost.
Nezbytnost včel pro přežití lidské civilizace je stejně urpurně tradovaný nesmysl, jako umanutě opakované tvrzení, že amazonský prales jsou plíce planety. Ekologická linie na mě tedy příliš nefungovala. I přesto musím uznat, že tohle je skvěle napsaná a chytře vypointovaná kniha. Nejvíc mě zaujal příběh z historie, i když nemá téměř žádné líbivé postavy a opírá se o nejméně naléhavou zápletku. Příběh z budoucnosti mi přišel předvídatelný, protože jsem jeho tajemství odhadl už před polovinou.
Kirsten Beyer měla tu čest napsat i předchozí tři romány série, takže si mohla připravit půdu pro epickou zápletku hýbající časem i prostorem. Vcelku uspěla, protože se jí podařilo téměř nemožné, a vymyslela mytologii rasy Q, která dává smysl a nevypadá úplně hloupě. Bohužel se mi zdá, že se snažila pospojovat až příliš volných konců Star Trekovského univerza, takže dějové zákruty občas působí trochu křečovitě. Literárně je tedy kniha super, příběhově zase až tak ne.
Očekával jsem od knihy hodně, a dostal jsem ještě více. Dokonce i to, co jsem vůbec nechtěl. Některé kapitoly se totiž tématu kolapsu dotýkají jen velice volně, nebo vůbec ne. Mluvím zejména o sice odborné, ale ubíjejícím způsobem podrobné studii o nejstarších středoevropských mincích, a částečně i o poslední pětině knihy nazvané Člověk a přírodní prostředí. Ve zbylých kapitolách se autoři rozmáchli do široka. Probrali Kelty, starověkou Čínu i Egypt, popsali rozpad několikero říší, od Římské, přes Španělskou, Britskou, Osmanskou, Ruskou, až po formálně neexistující Americkou. Protože je to česká sbírka, nezapomněli ani na domácí dějiny. Až mě zarazilo, kolik kolapsů naše historie zažila.
Příběhy o cestování časem se dají rozdělit do tří kategorií. Buď se historie nedá změnit, nebo se dá změnit, nebo příběh nemá vnitřní logiku. Povídky Poula Andersona oscilují mezi druhým a třetím případem. Témata jsou různorodá. První tři se točí okolo záchrany milované osoby, a opravdu "typická strážcovská" povídka je až poslední Delenda est. Přesto je nepřiznaným vrcholem sbírky deziluzivní závěr z Odvaha býti králem, a také vše co se točí kolem Daneliánů.
Navzdory mojí představě to není pouhý přepis divadelní hry. Petr Čtvrtníček ho opatřil dlouhým dramatizovaným úvodem, který je sice kompletně vycucaný z prstu a absurdně přepálený, ale přesto je v zásadě nerozlišitelný od policejních odposlechů. Až tak daleko mimo příčetný svět stáli aktéři největší korupční kauzy českého fotbalu. Poslední třetina knihy je věnována jejímu stručnému popisu, kupodivu stejně čtivému, jako ty první dvě.
Je to stěží uvěřitelné, ale téměř všechny typizované představy o pirátech vycházejí ze dvou knih - z Všeobecných dějin loupení a vražd nejproslulejších pirátů od neznámého autora, a z téhle. Zvlášť Ostrov pokladů přeformátoval naše představy tak hluboce, že si nedokážeme představit piráta bez šátku na hlavě, papouška na rameni a truhly plné zlatých mincí. Kniha vycházela na pokračování v dětském časopise, což hodně vypovídá o pomalu končícím 19. století, protože se v ní nešetří ani násilím, ani úkladnými vraždami. Navzdory tomu si příběh udržuje atmosféru prázdninového dobrodružství. Není divu že posloužil - patřičně zjemněný ovšem, jako předloha dvaceti filmů.
Víte proč Němci nemají smysl pro humor? PROTOŽE NA NĚMECKU NENÍ NIC VTIPNÉHO!!! - Není to sice pravda, ale faktem je, že tahle satira mi občas přišla křečovitá, občas vychtěná. Kdyby to byla vážně míněná antiválečná kniha, zapůsobila by na mě nejspíš mnohem víc. Vzpomínané Jak jsem vyhrál válku je zábavností někde úplně jinde. Literárně ovšem ani moc ne.
Spíš než k mistrovským povídkám mají příběhy blíž ke Stopám hrůzy, protože tady se žádná extratřída nekoná. Co se ovšem sbírce upřít nedá, je široký záběr, a schopnost udělat dojem. Prokleté předměty, mystické potvory, sociální fóbie, krimi thriller, tvorové ze záhrobí i gotický horor v novém hávu. Sbírka oplývá variabilitou a nápaditostí. Většinu povídek jsem si poctivě odžil a zapamatoval. Zejména strašidelné Ďáblovy stopy, uspojivou J.R.E. Ponsford, melancholickou Janeček a jeho domeček a nepřesvědčivou, ale syrovou Mít někoho blízkého.
Koncept kouzelného baru stojícího mimo čas a prostor se do Star Treku moc nehodí, ale budiž. Sbírka začíná druhou nejslabší povídkou, takže mi trochu trvalo než jsem se do ní začetl. Vyplatilo se to, protože se mezi těmi devíti kusy našly skutečné skvosty. Procítěné vyprávění Demory Sulu mi postavu příblížilo víc než celý román Hadi v rozvalinách, a poučný příběh Davida Golda přidal k mému hodnocení čtvrtou hvězdičku. Za trapně přestřelenou báchorku Johnathana Archera by se mi měla autorka omluvit.
Více toho samého, jen hektičtějšího, takže v bleskových střídání vypravěčských linií jsem se občas ztrácel. Manfred Weinland pokračuje v nastaveném směru - sice bez dinosaurů, ale se stále houstnoucí temnou atmosférou. Některé scény by se neztratily ani v regulérním hororu, a závěrečný útok na plot mi způsobil nepříjemné mrazení v zádech. Na psychologii postav by se ovšem měl autor vykašlat. Ta se nehodí ani do jeho sofistikovanějšího pojetí série.
Pravděpodobně druhý nejslabší díl, hned po tom úplně prvním. Je to pořád solidní řemeslo, ale příběhy nebyly tak pikantní, jak jsem byl zvyklý. Možná došly témata, nebo jsem se příliš namlsal minulou špičkovou kvalitou. Další pokračování si pochopitelně zase koupím.
Tloušťka knihy roste téměř pravidelně díl od dílu, bohužel tempo vyprávění se neustále snižuje. V pátém pokračování už jsem Asimova občas nedočkavě popoháněl. Na stará kolena se rozepsal o sexu, a našel v tom takové zalíbení, že jedné z lechtivých pasáží věnoval hned pět stran. Sice čtivě napsaných pět stran, jenže v prvním svazku na téhle ploše vyhrotil a uklidnil krizi hýbající celou planetou. Oceňuji s jakou vychytralostí zakončil několik příběhů ze začátků jeho spisovatelské kariéry, ale s jeho talentem to šlo udělat s větší ladností a napínavostí.