Hanka_Bohmova komentáře u knih

Tuhle podivuhodnou moralitku jsem četla několikrát, přestože nejsem příliš sensuální typ a leccos pro mě vyznívá naprázdno nebo je přitlumeno. Vyprávění mi vždycky připadalo nevyrovnané a teprve teď jsem zjistila, že některé kapitoly autor doplnil dodatečně, aby dílko natáhnul podle požadavku vydavatele. To leccos vysvětlilo... dokud se neukázalo, že domnělá "natahovací" kapitola, jejíž únavnost se mi vryla natolik, že mě jistě přes deset let odvracela od nového přečtení, je ve skutečnosti jedna z těch originálních, zcela spontánních. Hmm. Tak asi další důkaz toho, že lidé jsou fakt různí :o)

10 08.12.2020

V téhle knize se Balzac rozjel až příliš. Akční prvky poněkud rozředily to, čím mi bývá nejmilejší.

08.12.2020

Narazila jsem na ni v knihobudce - a knihu s takovým názvem jsem tam prostě nemohla nechat! :o) Úvodní texty jsou překvapivě čtivé, dokonce i popisky k fotografiím. Recepty jsem jen prolétla, zvědavá hlavně na to přizpůsobení "českým možnostem".

Napsané je to naprosto skvostně - nechtělo se mi knihu odložit, přestože mě samotný příběh vůbec nezaujal a nebavil. S potěšením jsem si vychutnávala autorovu jazykovou dovednost a umění nadsázky.
Do dalších dílů se ovšem pouštět nebudu.

6 26.11.2020

Neměla jsem doma zrovna žádnou vhodnou detektivku, zkusila jsem tedy Prométhea a posloužil obdobně. Poutavě napsáno, výborné je střídání probíhajícího děje a protokolů z vyšetřování. Některé motivy bych s klidem vynechala, připadaly mi pro vyznění knihy zbytečné, spíš jako podbízení se ustáleným návykům konzumentů.
Úplně mimochodem mě zaujalo, jak nám autoři představují prožitky smrti svých postav. Vzhledem k tématu knihy mají příležitostí dost a několika umírajícím jako čtenáři "vidíme do hlavy". Kdybych měla volnou mentální kapacitu, možná bych se zajímala hlouběji, zda tohle v žánrové literatuře někdo zkoumal.

7 26.11.2020

Jako laik musím encyklopedii moc pochválit. Podrobná je pro mě tak akorát, využívám ji hlavně coby abecední seznam archeologických lokalit pro plánování terénní výuky. Mám radost, že začala fungovat knihovní okénka a já se včas dostanu i k dalším dílům série.

4 26.11.2020

Knihu jsem si v knihovně objednala, protože jsem na ni před časem zahlédla pěknou recenzi a jsem duší romantická botanička. Když jsem ji dostala do ruky, okamžitě mě nadchla obálka, ale tím pozitivní pocity skončily - při čtení jsem se ukrutně nudila. Autorčino pojednání o zahradách je zaměřené příliš společensky a příliš lokálně, než aby mě mohlo zaujmout. Kromě toho jsem si příliš často musela povzdechnout: Tohle už jste říkala.
Škoda.

6 26.11.2020

"Přece si nebudeme myslet, že to počítání je skutečnější než to běhání živejch lidí a zvířat!" (Pepíček)

1 26.11.2020

Oproti předchozí knize série (Eneolit) se mi tato studovala hůř. Detailnost popisu byla vysoce nad mou potřebu, naproti tomu bych ocenila více komentářů, kontextů a návrhů interpretací.

2 03.11.2020

"Ach, měla bych práce nad hlavu a odcházela poslední. (Přesčasy mi platit nemusíte, vždyť mě to tak baví!) Ale měli by mě všichni bez rozdílu rádi!"

Na první pohled vypadá možná Hermína jako příliš hodná a citlivá holka, kterou to všechno nakonec semlelo. Ale "vespod" plynou záležitosti mnohem problematičtější. Hermína není obyčejná nesobecká holka. Jedná nutkavě, nezamýšlí se, jestli druhému prokazuje dobro - potřebuje ulevit, a hlavně sobě. Podezíravý postoj ke všem, kdo její sklánění se a zachraňování nepotřebují, je také výmluvný: štěstí je jistě falešné, skrývá kdovíjaké hrůzy, a kdo se o sebe dokáže starat, je bezcitný, okoralý egoista. A její vstřícnost? Abych mohla vyjít vstříc druhému, musím být nejprve uvnitř, doma. Ale Hermína doma není. Hermínino "doma" je opuštěný prostor plný prachu a pavučin. Její pohyb vně není empatické vycházení, ale bezdomovectví.
Tahle "vnitřní absence" mi připadá pro celou knihu určující. Když nejsem nic, nemám právo dýchat kyslík, a dýchám-li přece kyslík, potřebuju k tomu štempl od ostatních. A tak Hermína bez ustání pase po troskách životů jiných tvorů a získává si od nich ospravedlnění vlastní existence. Vydělává si na svůj kyslík.

Z tohoto pohledu nedochází v knize k žádné přeměně, věci pouze časem vyplouvají na povrch. Není možné mrzačit se bez následků, i když nasazujeme úsměv na tvář a v srdci vztyčujeme transparent "já to mám správně". Situace pochopení autorka vybírá reálně - vlastní chyby nejlépe vidíme na druhých (výzvy k autenticitě v rozhovorech s matkou) a živly jako smrt nebo erós mají největší šanci přinutit nás dotknout se pravdy (dopisy Jakubovi, včetně té důkladné pózy, kterou si živly pokoušíme držet od těla). Ale znát cestu, a jít po ní, to jsou dvě různé věci. Hermína uhnout nemůže. Není to problém slabé vůle, není to tupost jejího okolí, nejsou to zoufale zabetonované životní okolnosti. Je to Hermína sama, Hermína, která není, která nemá právo na kyslík. S ocelovou vůlí umlčuje svá vlastní volání o pomoc, tarasí si každý pohyb směrem k autenticitě a svobodě, nutí se pokračovat dál a dál, ve vzrůstající frustraci, rozzlobená na druhé i na sebe samotnou.

Beznadějné svědectví o tom, s jak závratnou mocí může v našem životě panovat lež.

Jazyk knihy je podivuhodný, to už tu bylo napsáno mockrát. Mě to zpočátku dost rušilo, musela jsem dávat pozor na příliš mnoho věcí naráz. Jak se z textu postupně vyloupla hlavní témata, stalo se čtení plynulejším.

6 03.11.2020

Když jsem byla velmi, velmi mladá, na knihách Anselma Grüna se mi "nezdálo", jak mísí dohromady jazyk psychologie a spirituality, měla jsem pocit, že v důsledku ponižují křesťanství na pouhou psychohygienickou techniku.
Teď už mi občanský průkaz tvrdí, že vůbec nejsem mladá, Grünovu způsobu psaní jsem přivykla a pochopila jsem, že ani hluboce náboženský rozměr života nezprošťuje člověka odpovědnosti k jeho tělu a mysli a nakolik je v lidských silách diagnostikovat a léčit, jsme všichni povinni věnovat si pozornost, rozpoznávat to nezdravé a upravovat svou "životosprávu" jak na fyzické, tak na psychické rovině. A degradace vztahu s Bohem na "techniku"? Každý hluboce pravdivý prožitek nám dává odvahu čelit nepravdivým iluzím, s takovou oporou v zádech je dokážeme snadněji relativizovat, omezovat jejich vliv na náš život. Možná se nám v první řadě vybaví ten druh konfrontací, který nás usvědčuje z pozitivních iluzí - když se nepříjemně provalí naše zbabělost, lakota a podobně. Ale to jsme ještě daleko od podstaty. Skutečnou pravdu o sobě nalézáme v hlubokém láskyplném vztahu, ať je to osobní zkušenost s Bohem, nebo určitý odraz v dobře fungujícím mezilidském vztahu. Tam jsme konečně konfrontováni s naším určením, se zdroji do nás vloženými a povoláním, k jehož naplnění směřujeme - povoláním k životu, radosti, čistotě, k lásce. Člověk v milostném vztahu toto přirozeně prožívá, a přitom ho ani nenapadne pojímat tento vztah jako techniku osobního zdokonalení. Stejně to platí o křesťanství jako vztahu k Bohu a já uznávám, že autor o tom mluví zcela adekvátně.

Jen menší část textů v této knize je uplatnitelná výhradně pro vedoucí pracovníky. Zbytek je užitečný každému - všichni se potýkáme se svými emocemi, se stresem, všichni máme slabosti, jsou na nás vznášeny protichůdné požadavky, musíme řešit složité mezilidské situace, jsme uvrženi do nezdravého prostředí, které se někdy dostává až do konfliktu s naším svědomím.

4 31.10.2020

Vzdělávám své děti doma a moje znalosti historie jsou naprosto nedostatečné pro tento účel. S papouškováním základoškolských učebnic se nedokážu spokojit, potřebuju o věcech hodně vědet a vybudovat si dostatečně smysluplné struktury, než začnu vyučovat druhé. Proto jsem se rozhodla vzít to zgruntu a knihy této řady se ukázaly užitečné jak pro mé pochopení, tak jako podklad pro výuku v terénu, na konkrétních lokalitách.

4 31.10.2020

Slečna Brodieová chce dát svým žačkám to nejlepší a je upřímně přesvědčená, že to nejlepší, to je ona sama. Krásný výchovný koncept, který může opravdu fungovat u člověka skrz naskrz dobrého, anebo osobnostně zralého, vědomého si svých limitů a schopného s nimi pracovat. Jenže Jean Brodieová si co do pokory a sebekritiky nezadá s Donaldem Trumpem.

Kdyby svůj příběh vyprávěla sama, byl by určitým zvráceným způsobem nudný, hladký jako sklo bez jediné trhlinky. Ale vyprávějí ho dívky, do nichž se pokusila svou osobnost přesadit, přesto dívky svébytné, s vlastním úsudkem a vlastními cíli. Snad bych to mohla vyjádřit tak, že komplikace, pochybnosti, ony trhlinky, které by nutně musely vznikat uvnitř slečny Brodieové samotné, kdyby byla... duchovně zdravá, jsou jí zprostředkovány skrze její žačky, syrovým způsobem, přiměřeně věku.

11 31.10.2020

Smutná knížka o promarněné šanci. Nikoli šanci získat ženu, ale šanci změnit svůj život k podobě důstojné člověka, přestat si volit lži. Není to příběh o nepřejících okolnostech, ale o lidské ubohosti.

9 14.10.2020

Konečně po delší době beletrie, která mi opravdu udělala radost.
Tématem i strukturou se podobá novele Poslední na popravišti. Tam mi autorčino zpracování příliš nepomáhalo se do příběhu ponořit - narozdíl od pozdější dramatizace Bernanosovy. Ale co jsem vyzdvihovala na Bernanosově pojetí, toho se mi od Gertrud von Le Fort dostalo vrchovatě právě u Vytržení.
Příběh je velmi komorní, intimní, bezprostředně prožívaný. Pozornost se ve skutečnosti nesoustředí na titulní postavu, v centru stojí vnitřní konverze matky představené. To je podstatné - ne každý se může nebo chce ztotožnit s omilostněnou mystičkou, ale téměř každý se dokáže ztotožnit s křesťankou, která má odpovědnost za druhé, která musí rozhodovat, zařizovat, od níž společnost, její svěřenkyně a vlastně i ona sama po sobě žádá a očekává sílu, kontrolu. Téměř každý dokáže porozumět, jak tyto životní okolnosti mohou pracovat proti evangeliu, a vztáhnout to na svůj vlastní život.
Vytržení Panny z Barby je to nejlepší, co jsem zatím od Gertrud von Le Fort četla.

3 11.10.2020

Vzpouru andělů jsem dočetla s námahou. Takto psaná satira mi nesedne (obecně si satiru moc neužívám), postavy nejsou plnokrevné lidské bytosti, ale pojízdné stojany, a pokud jde o mě, beletrie je tu zbytečná. Nepůsobí. Nedokážu si vybavit jedinou osobu nebo dějovou situaci, která by ospravedlnila, že se France místo eseje rozhodl napsat krásnou prózu. Podobný pocit jsem měla nedávno ze Strindbergových Manželských historií. Pocit, že nečtu knihu objevující lidský život, ale že pozoruji zrcadlo, které si autor vyrobil sobě na míru, aby se v něm mohl zhlížet. Mnohé Strindbergovy postavy alespoň dýchají a dýchají bohatěji, i proti jeho tezím vyjádřeným v předmluvách. Zato France by se, dle mého, mohl klidně omezit právě jen na nějakou tu předmluvu, a knihu vynechat.
Zpočátku zaujala alespoň smyslem pro humor (tak trochu WTF, jak by se dnes řeklo), ten ale začal velmi brzy unavovat. Za pamětihodné tak prohlašuji jen kouzelné přirovnání z úvodu osmé kapitoly "v níž se mluví o lásce; což se bude zamlouvati, neboť povídka bez lásky jest jako jelito bez hořčice".

Zklamalo mě, že autora nenapadlo při adorování antiky a rozkoše a inteligence aspoň vteřinku pomyslet na otrockou práci všech těch neprivilegovaných.

3 09.10.2020

Kniha je zaměřena spíš na prostředí než na samotnou egyptskou společnost. Jednotlivé kapitolky jsou věnovány především rostlinám a zvířatům, jejich zobrazením, významu a kulturním/náboženským přesahům.

Čteno jako příprava k návštěvě Náprstkova muzea. V paměti mi z celé knihy utkvěla zejména schematická rytina pštrosů - asi je tak budu kreslit taky :o)

Podezřívám přinejmenším ilustrátorku, a dost možná i samotnou autorku, že nemají potřebnou technickou představivost či pochopení, aby Tadeášovy vynálezy vymyslely/nakreslily funkčně (až na tu kladku). U podobně zaměřené knížky považuju tak očividné nesmysly za problém.
Kromě toho mi vadilo, že se "uklízení mozku" omezuje čistě na intelekt. Známe snad dost lidí, kterým to v této oblasti šlape perfektně, přesto exkurze do jejich mysli evokuje spíš kabinet hrůzy. Přesně před takovou redukcí se snažím svoje děti varovat a nelíbí se mi, když mi to autoři dětské literatury kazí :o)

Nebylo to dostatečně živé, aby se mi to opravdu líbilo a opravdu mě oslovilo.

2 20.09.2020

Postupná změna atmosféry a stylu je v průběhu čtení téměř hmatatelná. Zmenšování prostoru, odkládání kulis a rekvizit, zjednodušování, růst intimity. Komplexní umělecký záměr, anebo proměna, kterou si vynutila nová vnitřní realita? Bylo dobře, že jsem doslov nečetla předem a že jsem vhodně zapomněla všechny související informace o životě Juliena Greena, které jsem si zjišťovala dříve, podnícena jinými jeho knihami.

2 29.08.2020