Hanka_Bohmova komentáře u knih
(SPOILER) Z anotace jsem nabyla dojmu, že těžištěm knihy bude manželský trojúhelník v divadelních kulisách, což mě ani po příjemných zkušenostech s autorem nijak zvlášť nelákalo. Ale o milostný trojúhelník příliš nejde, v prvé řadě jde o titulní postavu, jde o ženu a o herečku a o hraní.
V této souvislosti vyčnívá postava Rogera, jak o tom ve svém komentáři píše Madluska. Narozdíl od ní si nemyslím, že by mu prospělo více prostoru. Podle mě je dobře, že téma je v závěru pouze (a nečekaně) otevřeno - odpovídá to Juliině příběhové linii, která nám nenabízí dramatickou životní proměnu, ale ukazuje ženu opírající se o své mistrovství. Vyrušení je nečekané a na okamžik. Trhlina do světa, který nepřijímá její pravidla, který ji pozoruje a soudí.
Autor doslovu (v mém vydání) označil Cyrana za postavu beze zbytku sympatickou. S tím souhlasit nemůžu, tenhle druh siláctví mi sympatický není. Mám raději, když si lidé své vnitřní problémy řeší, než aby kvůli nim zabíjeli druhé. Cyrano je postava sympatická a obdivuhodná svým způsobem, ale především je to pro mě člověk, který zůstává krok před cílem. Dokáže vidět, že existuje větší odvaha než čelit fyzickému ohrožení. Má tuto větší odvahu a větší sílu - vzdát se vnějšího úspěchu, aby dostál svému sebeobrazu, svým vnitřním nárokům. Ale nemá už odvahu vzdát se tohoto sebeobrazu, nemá odvahu k prostotě.
Co se mi líbilo opravdu beze zbytku, to byl verš. Živý a hbitý jako šelmička.
Kniha plná informací, přitom napsaná stravitelným, vstřícným způsobem. Působí dojmem živého kontaktu mezi čtenářem a autorem.
Tak teď ještě jednou, s tužkou a blokem v ruce.
Neviditelný mě ničím nezujal. Jako by se autor odmítal opravdu ponořit - ať už do jakéhokoli aspektu tohoto svého myšlenkového experimentu.
Roztomilou drobností je důstojník se svým vzýváním fair play.
V knize se střídají dosti dobrodružné pasáže z lodního deníku a odborné kapitoly o neolitu západního Středomoří. Specializace odborného textu je značná, rozhodně nejde o populárně naučnou literaturu. Pomáhá grafické odlišení detailnějších rozborů.
Některé věci není těžko pochopit, zato je zásadně těžko je realizovat. Řekla bych, že práce na dlouhodobých vztazích k těmto oblastem patří. Člověk nemusí být génius, ale musí být schopen se dokopat: tu něco udělat, tu něco říct, tu něco neříct. Není tedy divu, že většina této knihy je velice prostá.
Několik postřehů trochu mimo naše běžné smýšlení o vztazích:
"A nakonec uznejme, že má-li být dialog přínosný, je třeba mít co říct, což vyžaduje mít vnitřní bohatství, které se živí četbou, osobním uvažováním, modlitbou a zájmem o společnost."
- Řekla bych, že tento požadavek vnitřního bohatství v současné společnosti není úplně neznámý. Ale bývá chápán jako závazek sobě samému, jako imperativ osobního rozvoje - nikoli jako dar (nebo jiným pohledem dluh) svému partnerovi. Intuitivně tomu perfektně rozumíme v době zamilovanosti, to se snažíme být pro druhého dokonalí. Hodí se to však zdůrazňovat jak v době přípravy na budoucí vztah, tak především v dlouhodobém partnerství, když můžeme být v pokušení vidět manželství už jen jako stav, nikoli jako úkol.
"Myslet si, že jsme dobří jen proto, že "něco cítíme", je obrovský klam. Jsou lidé, kteří se cítí schopnými velké lásky jen proto, že mají velkou potřebu afektu, ale nejsou schopni bojovat za štěstí druhých a žijí zavřeni do svých tužeb."
- Jedna z věcí, které by se měly učit ve škole. Bohužel, jsme naopak pilně vykrmováni právě tímto klamem. Stejně platí i opačné: když cítíme k někomu odpor nebo jiné negativní emoce, nejsme ještě proto špatní. Papež František v textu opakovaně zmiňuje příklady manželské věrnosti jdoucí daleko za hranice "rozumného" (a tím napodobující věrnost Boží). Věrnosti nejen člověku nepřitažlivému, ale i násilníkovi a zločinci. Tohle lze pochopit jen v určitém pojetí světa. Ale pro začátek je dobré rozumět, že to není požadavek pociťování, co je na nás kladeno, nýbrž požadavek činů.
"Celibát je vystaven nebezpečí, že se stane pohodlím svobodného stavu, který člověku nabízí možnost nezávisle měnit místo, zaměstnání a rozhodnutí, rozhodovat si sám o svých penězích a trávit čas s druhými tak, jak sám chce. V těchto případech je příklad osob žijících v manželství zvlášť výmluvný."
- U těchto slov jsem si vzpomněla na jeden starý článek v mainstreamovém médiu, ve kterém se (zřejmě pramálo informovaný, ale o to zapálenější) autor snažil obhájit životní koncept "singles" s odkazem na středověké bekyně, které se přece také chtěly zbavit tradičního podřizování.
Je to silné slovo do dnešního individualistického pojetí duchovnosti, kdy se mnoho lidí snaží obohatit svůj život o nějakou vyšší úroveň, naše kultura jim k tomu nabízí mnoho prostředků, ale nakonec se mnohdy usiluje jen o svobodu pro sebe. Nikoli o svobodu pro dobro. Přitom být svobodný pro dobro často znamená jít přímo proti "svobodě pro sebe". Generuje to skrytá nedorozumění, zdá se, že lidé mluví stejným jazykem, užívají stejných pojmů - až do chvíle "lámání chleba", kdy se ukazuje, že hodnoty člověka proti nám jsou hluboce odlišné a jeho požadavky pro nás zcela nepochopitelné.
Kniha o prázdném místě tam, kde by měla být láska. A o tom, jak nás takové prázdné místo žene životem, jak nám pokřivuje pohled na sebe i na svět, donucuje nás, jindy nám svazuje ruce a zavírá ústa.
Podle tohoto průvodce sice nedokážete určit vše, co u nás kvete - naposled jsme ztroskotali na tromínu -, ale když se s tím smíříte, je superužitečný a způsobem řazení snadno použitelný i pro malé děti. Jen mi ta kniha, kdykoli ji balím do batůžku, připadá na své rozměry nečekaně těžká.
Něco takového jsem přesně hledala. Na začátku mě znepokojil poněkud polemický tón, který pravděpodobně platil pnutím a diskusím v odborné obci, o nichž nemám ani tucha. Ale samotná kniha je výborná, zajímavě představuje a synchronizuje ideje pravěkých kultur a zabývá se jejich kontakty. S radostí bych uvítala i méně kapesní verzi.
Člověk, který dnes v České republice chodí s Bohem, uvažuje nad modlitbami/básněmi jiného člověka, kterých chodil s Bohem v Izraeli před třemi tisíci lety.
Všechno je velmi praktické a mnohdy osobní, neboť, jak autor říká, Davidův úmysl byl jiný než vyrábět předmět textové kritiky. Když tedy žalmy čteme jako sdílení jednoho intenzivního, a tím do jisté míry modelového vztahu s Bohem... nacházíme v nich své vlastní situace současné i minulé, učí nás, co se líbí Bohu a co můžeme v důsledku svých rozhodnutí očekávat od světa, zvou nás na některé životní cesty - a před jinými nás varují. A když se např. při liturgii modlíme žalm, který do naší aktuální situace nezapadá, vede nás to rozšířit své srdce, nabídnout svůj hlas a postavit se na chvíli po bok svým známým i zcela neznámým, kteří právě těmito verši volají.
Charakteristickým obrazem téhle úchvatně napsané knihy by mohly být ony dvě oblačné postavy sestupující z hory, černá a bílá. Protože v Tomanově románu je černé a bílé opravdu hodně, přímo pohádkově hodně. Tahle pohádkovost je jedním z důvodů, proč se mě příběh nedotkl, proč jsem po celou dobu nevystoupila z pozice diváka.
Největší bariérou pro mě ale byla psychologická vzdálenost mezi mým a Miguelovým vnitřním prožíváním. Na druhou stranu si dovedu představit, že pro lidi podobně osobnostně uspořádané může být četba velkým zážitkem. A nakonec pro mě bylo těžké číst knihu jako žena, vyrovnat se s autorovou distribucí pozornosti, která snad je nutná k realizaci jeho cíle, ale mně jako čtenářce procházející jeho světem připadá prostě zvrácená.
Vnímala jsem poměrně velký skok mezi prvním a dvěma dalšími oddíly povídek. Ty mi připadaly vnitřně chudší a vypočítanější. Mohla bych říct, že s jakou bláznivou důsledností jsou někdy konstruovány povídky humorné (a u nichž to ve vyznění nevadí, přistoupíte-li na hru), tak jsou povídky válečné a poválečné vypočítány ideologicky. Postavy jsou méně lidmi, záměr je všechno.
Intenzivní kniha, chvílemi mi připomínala až některá díla Francoise Mauriaca - mezilidským dusnem, izolací a otázkou viny a vykoupení. Zatímco u Mauriaca bývá katarze kompletní a po vnitřním adventu skutečně rozkvétají vnitřní Vánoce, u Glazarové tomu tak není. Změna přichází zvenčí a i když ji budu nahlížet čistě optimisticky, právě pro svou vnějškovost a částečnost zanechává Františku na cestě velmi nejasné. Mohla bych tedy mluvit o konci knihy, ale asi ne o závěru.
Vypůjčila jsem si oba díly tohoto průvodce pro případ, že by mě zákaz vyjet mimo Prahu donutil jít hledat poslední a jediný pražský trs hlaváčku jarního. Naštěstí hlaváčky prokázaly větší výdrž než lockdown, ale ani tak nezůstaly publikace ležet ladem. Informace jsou přínosné, lidsky podané a nakolik jsem mohla posoudit, odpovídají realitě. Včetně varování "Na náhorní plošině bude vpravo od nás chráněné území. Upozorňujeme, že jeho lokalizace není jednoduchá." - ano, to nebyla :o)
Ve dvaceti jsem Neuromancer četla s trochu větším zaujetím než dnes, Neffův překlad je neideální, ale přes tyhle handicapy kniha pořád dobře funguje. Tajemství je možná v jejím sebevědomí: Plav, jak dovedeš. Je to naprosto podmanivé a ztratí se v tom hodně nedokonalostí.
Možná nejsme úplně zvyklí vidět laický stav jako povolání. Povolání, to jsou přece ta "duchovní povolání" - ke kněžství a k zasvěcenému životu. Laici jsou jaksi... ti zbylí, nevybraní, do nichž není potřeba tolik investovat. Stačí se podívat, kolik tramvajáků, manželů či politiků je nám stavěno před oči coby vzory křesťanské existence. Chce-li laik prožívat duchovní život ve větší hloubce, odedávna přebírá formy známé ze zasvěceného života, jen s příslušnými úlevami na míru svým životním podmínkám. Někdy dokonce chápanými tak, že mezi svatostí a mírou těchto úlev platí nepřímá úměra: čím víc se tvůj život navenek podobá mnišskému, tím jsi svatější!
Není to špatně pochopené zadání, které může našemu chození s Pánem dokonce překážet? Existuje jiný způsob? Madeleine Delbrêl nám spolu s Kateřinou Lachmanovou připomínají, jak nás Pán povolává, aniž by po nás žádal "natlačit se" do konkrétní životní formy. On sám přece v klášteře nežil, ani Matka Boží není svatá navzdory svým rodičovským povinnostem, ale skrze ně. Nejsme jako laici z vážných a velkorysých plánů našeho Pána "bohužel vyloučeni", ani od nich "bohudík dispenzováni". Jednotlivá zamyšlení této knihy ukazují, jak můžeme v síle Ducha svatého v denním rozhodování, v nakládání svým časem, v konané práci a v interakcích s lidmi žít život radikálně věrný a poslušný Kristu.
Potěšilo mě, že je v jedné z úvah zmíněn František Saleský. Jeho Úvod do zbožného života ráda čtu a myslím si, že v lecčems je pro nás laiky výborně použitelný i po čtyřech staletích.
Četla jsem v této sérii nejprve Encyklopedii pravěku a v porovnání s ní mě zde překvapil značný prostor věnovaný vědcům a institucím. Aspoň to rychleji odsýpalo, když jsem je přeskakovala jako irelevantní pro mé potřeby. V knize skutečně převládají velmi detailní hesla k nálezům a nálezovým situacím, jak zmiňuje Vlk.kh. Mně to pomáhá zmapovat si možnosti terénní výuky v nejbližším okolí a regionu, jen se tím holt musí člověk prokousat od A do Ž.
Plynutí textu bych popsala jako telegrafické a pokud by měla kniha existovat v audio-podobě, nechtěla bych být jejím interpretem. Souhlasím s názorem některých komentujících, že autorka nemá zrovna dar slova a je to škoda, mohlo vzniknout dílo na úplně jiné úrovni.
Informačně mi kniha vyhovovala, i rozdělení po jednotlivých skupinách potravin je uspořádání, které mým účelům posloužilo dobře. Zajímala jsem se především o pravěk (odkdy u nás byla která poživatina dostupná a jak připravovaná) a předem počítala s tím, že poznání je v této oblasti spíš omezené, doplněné mnohdy z etnografických analogií.
Atlas má výborné hodnocení, ale já jsem nad některými těmi "krásnými barevnými fotografiemi" konkrétně lišejníků poněkud pěnila, jelikož je na nich houby vidět - jsou příliš tmavé, rostlinka splývá s pozadím, k určování moc nepomohou. Pro dítě jsem raději vybrala barevně a velikostně výrazné záležitosti jako terčník nebo dutohlávku. I některé mechy jsou špatně rozeznatelné.
Budu doufat, že je to chyba pouze mého výtisku.
Začátek je fascinující, čirý ego-centrismus deformující pojmy a myšlenky, které se dostanou do jeho sféry. Bohužel tenhle zajímavý tón se časem ředí a ředí, pozornost i vyznění se posouvají a ústí do satiry, které mi připadala... no, nijak zvlášť objevná.