Hanka_Bohmova
komentáře u knih
A neřekl jediné slovo / Biliár o půl desáté
Heinrich Böll
Při čtení jsem myslela na Léona Bloye a nepřekvapuje mě, že byl pak v doslovu zmíněn - zejména druhý román je takový útok na svědomí v jeho stylu (ale pro sytého čtenáře se střechou nad hlavou se mi zdá Böll snesitelnější než Bloy). Nesmlouvavé připomenutí odpovědnosti těch, jimž byla svěřena moc nebo materiální dostatek. Nakolik je náš životní klid zaplacen morální korupcí?
"U každého člověka se ptám, jestli bych mu chtěl být vydán do rukou, a je pramálo těch, u kterých bych řekl: ano."
S bolestí druhých před očima
Susan Sontag
Paní sousedka se mě ve výtahu ptala, jestli tuhle knížku musím číst kvůli práci. Ale ono to bylo opravdu z osobní potřeby. Cítím to jako naléhavý problém - podle čeho třídit mediální informace/obrazy soutěžící o mou pozornost a jak k nim přistupovat. Rozsáhlou oblast lze rovnou pominout jako ve své podstatě neskutečnou, která nemůže vznášet jakýkoli nárok. Přesto zůstává mnoho položek, které závažné jsou - a také zdeformované výběrem, absencí kontextu, efektním způsobem podání, krátkou životností, řazením podstatného vedle nepodstatného... S jakým postojem, s jakými kritérii a s jakou výzbrojí se nořit do této více či méně nečisté "hry se zprávami", aby výsledkem bylo co největší dobro?
Před lety jsem si k tématu udělala pár poznámek při čtení Konrada Lorenze, Susan Sontag je obohatila nejen o historický přehled a jeho rozbor.
Kapesní atlas hub
Albert Pilát
Kapesní atlas hub je moc pěkná kniha, moje děti si jako čtení před spaním vyžádaly odstavečky o praktickém využití a otravách. Jazyk popisů je barvitý, a to doslova, přičemž barvou roku bych vyhlásila "světle nažloutle bledě růžově lososovou" :o)
Fanny a Alexandr
Ingmar Bergman
Intenzivně zobrazená atmosféra velmi nespořádaného přijetí a velmi spořádaného nepřijetí.
I když protagonistou příběhu je Alexandr, mou pozornost strhávaly ženské postavy, především babička Helena. Je to jedna z těch charakteristických Bergmanových hrdinek, které neztratily vnitřní kotvu, které stojí blízko životu.
Svět podle prota / Na světelném paprsku
Gene Brewer
Přečetla jsem první příběh a připadal mi tak nějak vnitřně odbytý, hodně zkratek, schémat a mávnutí kouzelnou hůlkou. Trochu jako v detektivkách, když autora doopravdy zajímá jen ústřední logická hádanka. Tady mi přišlo, že autor nám chce hlavně sdělit své mínění o společnosti, a postavy a děje v knize existují jen za tím účelem a do té míry, "aby mu to vycházelo". Jenže věci nezačnou fungovat jen proto, že to někdo napíše na papír. Ať už jde o světelné meče, nebo o uzdravování lidských bytostí, potažmo lidstva vůbec.
V mnoha zdrojích se přirovnávalo k Oliveru Sacksovi, ale z mého čtenářského pohledu jsou to nebe a dudy. Dr. Sacks strávil život doprovázením těžce trpících lidí a z jeho textů mi vyzařuje empatie i velká pokora před lidskou duší. Právě proto jsou jeho slova hodna slyšení. Kdežto dr. Brewer nabízí, zdá se mi, jen to své mínění.
Hodně mě překvapilo datum napsání knihy, myslela bych, že je o mnoho starší, z dob, kdy ještě nepanovalo povědomí o teorii attachmentu nebo sociálních experimentech v totalitních státech.
Výrostek
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Pátá hvězdička chybí jen proto, že mi nevyhovovala přemíra akce a zápletek. Ale vhled do procesu "stávání se člověkem" je skvělý. Je tu vše podstatné: rozřešit otázku vlastní hodnoty, odhalit ji a/nebo vybudovat, objevit její zdroj. A druhé, stejně veliké: nalézt, co je hodno úcty, a vyvolit si to jako svůj osud. Obojí zkomplikováno "fyziologickými" těžkostmi mládí: silnou sebestředností a určitou selektivní slepotou a nekritičností vůči sobě. Neostrým rozlišováním, podléháním iluzi. Bouřlivou reaktivitou tváří v tvář zklamání a nedokonalosti. Tendencí vystačit si s intenzivním okouzlením myšlenkou, zaměnit nadšení za skutečnou práci, za skutečné dosahování ctnosti. A hříchy otců, o kterých se ne náhodou praví, že působí do třetího a čtvrtého pokolení.
Arkadij stojí na počátku své životní dráhy, ale stejná témata jsou rozehrána i na dalších postavách, není možné jim utéct.
Znamení odkazující k nebi
Jan Heller
Jestli si to pamatuju správně, věta o teologii jako přímé službě Božímu lidu pochází z pera (tehdejšího) kardinála Josepha Ratzingera. Připadalo mi to vždy jako důležité zdůraznění a Jan Heller je pro mě jeho krásnou ilustrací. Jako v každém oboru je i zde možné pracovat pro sebe - dělat akademickou kariéru, budovat si v komunitě jméno, nechat se strhnout svým tíhnutím k originalitě i lecčíms jiným. Anebo primárně sloužit druhým, což klade nároky jak na zaměření a kvalitu konané práce, tak na osobu vědce samotného, na jeho duchovní život a integritu, protože "slepý nemůže vést slepého".
Těžko si zdůvodnit, proč bych tu jednu citaci mít měla, a desítku jiných, stejně dobrých, nikoli. Přesto jsem tu jednu vybrala, přijde mi, že dnes je zejména potřeba ji slyšet:
"Kdo se odděluje od lásky, dává se v plen nenávisti. To lidé těžko přijímají, poněvadž se domnívají, že nenávist v sobě nějak zvládnou, že si ji zapřáhnou do svého vlastního vozíčku a ona je doveze, kam chtějí (vzpomeňte si na funkci třídní nenávisti v marxistické ideologii). Není to pravda! Je to nenávist samotná, která si nás zapřáhne do svého vozíčku. A pak už následuje jenom cesta shůry dolů."
Nora
Henrik Ibsen
(SPOILER) Vztahové role manželů Helmerových jsou vymezeny patologicky, takhle se žít nedá. Anebo dá, ale pak to musí být role šité oběma na tělo, resp. na duši. Každý z partnerů musí být a toužit být právě tím, co od něj druhý v jeho roli žádá. To by ovšem vyžadovalo trvalou nezralost, absenci reflexe a směřování k lidské plnosti. Zkrátka být nemocný.
A o to se hraje - co je jen role, a co je v srdci.
Charaktery obou manželů se odkrývají v opačných směrech. O Noře se nejhorší dozvídáme okamžitě a její postava se postupně projasňuje. Torvalda bych zpočátku mohla považovat za rozumného muže trpícího jen hloupou blahosklonností, manýrou - během hry ale sestupujeme hlouběji, až k bezelstně temné větě "zdá se mi, že tě pořád nedržím ještě dost pevně". Klidně by to celé mohlo dospět k požehnanému setkání dvou chybujících bytostí. Čeká se však na Torvalda, až bude vědět to, co Nora už pro sebe objevila - že i jemu mnoho chybí, že i on se musí vychovat.
Zajímavé, ale pro mě ne úplně věrohodné.
Křehké nádoby / Drazí zesnulí
Evelyn Waugh
"Přidej... přidej... stejně se to zastaví, až přijde pravý čas", blábolí slečna Runciblová v deliriu a shrnuje tím do několika slov, jak je také možno žít tváří v tvář "neúprosné nejistotě". O sto let později je její výkřik stále trefný. Zbývá jen otázka, do čeho narazíme my - jako jednotlivci, i jako společnost.
A kromě toho je to ukrutně zábavné.
Judita
Sándor Márai
Středem vyprávění je pro mě postava Petra, přesněji svět a "světonázor", který on ztělesňuje a jehož životaschopnost/životadárnost je komentována jak přímo v jeho osobě, tak ve své podobě obecné, společenské.
Nejzajímavější pro mě byly drobné rozpory tam, kde osoby románu uvažují a vypovídají jedna o druhé. Když pojmenovávají něco v srdci druhého, co on sám pominul či pojmenoval jinak. Když někoho chválí tam, kde se on sám nepochválil. Zajímalo by mě, nakolik v tom autor záměrně pracoval s předsudky, s naší tendencí brát vážně určitý typ člověka, a jiný zase podceňovat. Petr tu promlouvá kultivovaným hlasem, kterému by se chtělo automaticky přikyvovat (vždyť mluví moudře!, oproti... třeba Marice, jak se píše v komentáři níže), ale současně je zřejmé, že jeho duchovně-duševní nemoc je velmi vážná a že její dosah ve své promluvě (i sám v sobě?) reflektuje jen zčásti.
Sám a sám
Richard Evelyn Byrd
Nejvíc se mě dotýkaly okamžiky, kdy Byrd reflektuje sebe, zvažuje, kolik říct... Samotná fyzická skutečnost, událost, která je popisována, stačí člověka ke knize připoutat. Ale ta druhá rovina, jeho vlastní přemýšlení o této zkušenosti, o sobě ve světle této zkušenosti, ta pro mě nese ještě zásadnější a skrytější dobrodružství. Je v tom něco velmi lidského a spojujícího.
Tichý Američan
Graham Greene
Zpočátku jsem si nebyla jistá, zda té akce a "vnějších věcí" není v knize na mě až příliš. Ale zbytečná obava, vnitřně to stojí pevně jak skála. I detektivní zápletka, v rámci níž se vyprávění posouvá kupředu, se v závěru ukazuje být naprosto služebná, v nejlepším smyslu podřízená a využitá autorovými záměry.
Nejvíc jsem ocenila, jak se určité očekávání rolí, vyvolané uvedením postav (např. vypravěčova ochota udržet si dívku jakýmkoli způsobem vs. Pyleova čestnost), postupem času zásadně komplikuje. Greene hraje s odkrytými kartami a dovádí do důsledků spletence motivů, které by se za klidnějších okolností zdály být docela přehledné a jednoduché k posouzení. A jak je u autora zvykem, těžko tu také narazit na postavu, k níž byste necítili soucit.
Vesnický román
Karolina Světlá (p)
Čistě technicky se to čte opravdu výborně, ale přílišná "vyšponovanost" charakterů mi bránila ve skutečném prožitku.
Poupata odkvétají v máji
Herbert Ernest Bates
Kdybych měla takového strýčka s tetičkou, nenavštěvovala bych je a oni by mě zřejmě také nepostrádali. Ale jako čtení na příšerně dlouhou cestu vlakem to bylo... téměř použitelné.
15 dní s Thomasem Mertonem
André Gozier
Tento rok jsem četla několik krásných citací z Mertona a dříve jednu jeho kratší knihu. Když jsem náhodou narazila na tuhle inspiraci k duchovním cvičením, představovala jsem si, že ke mně bude jejími stránkami mluvit právě on. Ale tak tomu není. Stránkami knihy mluví její autor, je složena z jeho úvah, které se mi zdály občas jen formálně vázané na různé aspekty Mertonovy osoby. Zklamáním byla zejména určitá vnitřní hluchost textů. Nedovedu si představit, že by skutečně dokázaly vést člověka něčím tak intimním, jako jsou duchovní cvičení. Připadají mi příliš akademické, příliš zahleděné ven, jako sloupky v odborném periodiku. Nepomáhá ani šetření Mertonovými vlastními slovy, která jsou nahrazována odkazy na jeho knihy.
Zlomená žena
Simone de Beauvoir
Psychologicky mi to připadá prostě dokonalé. Tři ženy prožívají životní zlom, vnímají se jako hluboce zrazené, zbavené svých opor a čelící radikální vnitřní samotě. U všech tří najdeme stejný výkřik: mám před sebou ještě tolik let, ale jak můžu žít dál? U všech tří odhaluje tato krize - a to mi připadá nejcennější - určitou lež, hluboko uloženou v příběhu, který si samy o sobě vyprávějí. Přijmout toto usvědčení a růst z něj, to je podmínkou smysluplné budoucnosti a každá z žen se k této výzvě staví jinak.
Osobně věřím, že podobným procesem "zhroucení model" nutně projdeme všichni, nejpozději ve své smrti. Potřebujeme ho, ať už žijeme a smýšlíme tak nebo onak, ať stavíme svůj život na druhých, nebo naopak na své soběstačnosti. A tak jsem možná knihu četla daleko přes rámec úmyslů autorky. Jako živou připomínku, jak důležitá je svoboda od sebe a láska k pravdě, aby se zhroucení model nestalo i definitivním zhroucením člověka.
Rodina
Chiara Lubich
Knížku jsem četla loni během exercicií a cítila jsem se silně oslovena. Letos jsem na začátku exercicií rovnou zašla do knihovničky pro ten malý poklad. Znovu mě Chiara ve svých odpovědích nadchla a vybídla - vyzkoušet, ačkoli je tradice a spiritualita, k níž jsem se přimkla, odlišná od fokolarínské. Ale povolání žít ze křtu máme všichni, nic tedy nemůže být od sebe příliš vzdáleno.
Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
Vykreslení je živé a barevné, všechny ty věci k vidění, k slyšení a čichání a chutnání, prostředí a události, od jedné sloky ke druhé. Věřím, že kdo hledá v knihách toto nebo chce prostě číst o Villonovi, přijde si bohatě na své. Mě nelákalo jedno ani druhé, spíš zvědavost na známý titul. Bohužel se mi "vnitřní" složka příběhu zdála spíš chudší a takovým únavným způsobem didaktická... Ve spojení s nijak blízkým námětem proto jen průměrné hodnocení.
Něžná je noc
Francis Scott Fitzgerald
Nepamatuju si, že bych kdy s knihou tak urputně zápasila. Pocit asi jako prodírat se proudem mýdlových bublin.
Dobrý příklad toho, že prázdnota si vytváří svou speciální řeč, aby příliš nebila do očí. Fitzgeraldova kniha lže přemírou slov, smyslovostí popisů a "zábavnou lehkostí" dialogů. Kladla jsem si otázku, jak moc to má autor pod kontrolou.
Ulrika
Jakob Wassermann
Wasserman nenapsal jen sondu do života fiktivní ničemnice. Kniha se věnuje psychologii konkrétních lidských bytostí, ale stejně tak vypovídá i o soudobé evropské společnosti - připomněla mi tím třeba Smrt v Benátkách.
Motiv rozpoutaného zla je tu silný. Jedni je iniciují jako barbaři a narušitelé řádu. Druzí mu jdou bezbranně naproti zkažeností a špatnostmi, které nechali za spořádanou fasádou rozkošatět ve svých srdcích. A třetí jsou jím trýzněni, pokoušejí se uprostřed této záplavy nějak vnitřně ochránit, hledají smysl svého utrpení a míru své viny.
Kniha by mohla být velkolepým obrazem beznaděje, ale tak to autor nestaví. V osudech několika postav probleskuje tajemná schopnost člověka k lásce a pravdě. Nic není dáno předem a vypočítáno navěky. S každou lidskou bytostí se rodí nová vnitřní svoboda. A zkušenost lásky se může stát zrnkem, z nějž bude i bezvládné a ubité oživeno.
