Hanka_Bohmova komentáře u knih
Tuhle knihu jsem poprvé četla před spoustou let, stále z ní mám okopírované stránky a vypsané recepty. Jedlé rostliny mě lákají už od dětství, kdy jsem vyhrabávala kořeny zvonečníku a fermentovala maliníkové listí. Když teď jeden z potomků v rámci výuky historie zatoužil zkoumat pravěká jídla, sáhla jsem znovu k osvědčenému zdroji informací.
Na základě prvního dojmu jsem očekávala knížku popularizační, snadnou na čtení, dokonce jsem měla v úmyslu podstrčit ji dceři v páté třídě. To jsem po krátké ochutnávce zavrhla, text je odbornější (množstvím terminologie) a pro úplného neznalce se nehodí. Já sama jsem ovšem spokojená. Jednotlivé kapitoly dobře shrnují téma, výtvarné rekonstrukce a fotky posouvají prosté informace na novou úroveň a připojení lokalit pro terénní poznávání je přesně podle mého gusta. I když většinu uvedených míst již znám díky databázím České geologické služby, několik jich pro mě bylo úplně nových (a už se nemůžu dočkat, až mě vrchnost pustí z Prahy :o)). Pedagogicky si nejvíc cením tipu na lokalitu k přelomu proterozoika a archaika.
Je mi sympatické, že se autorka pokusila stavět výuku botaniky na modelových organismech - vybraných zástupcích jednotlivých skupin rostlin, které lze pozorovat, zkoumat, experimentovat s nimi a výsledky pak zobecnit pro celou skupinu. Získané informace tak nabývají na vztazích a smysluplnosti a roste šance, že v člověka zanechají aspoň nějakou stopu. Nehledě na to, že k základnímu přírodopisnému vzdělání podle mě prostě patří fyzický kontakt s přírodou (kdyby snad v nás nezanechalo nic, tak aspoň ten prožitek všímavého kontaktu s přírodou!) a nejvíc se botanické vědě přirozeně a dobrovolně přibližujeme právě venku či nad květináčem - důkazem je každý zahrádkář, houbař či bylinkář.
Protože jednotlivá zkoumání a pozorování jsou časově náročná, rostlin si všímáme po delší období, je nutné přesouvat pozornost od skupiny ke skupině a opakovaně se k nim znovu vracet - a to v učení vždycky pomáhá. Je to mnohem efektivnější než během týdne probrat mechy a po písemce je vyklopit na smetiště dějin.
Rozhodně se nechám autorkou inspirovat.
Vedlejším benefitem knihy byl pro mě objev moc pěkného generátoru květních diagramů, který jsem při studiu našla na internetu a u nějž jsme s dětmi strávili mnoho esteticky nabitých chvilek.
Prolétnuto pro kontrolu, zda jsme doma "probrali všecko". Kniha se mi moc nelíbí, protože to opravdu živé, co dělá geometrii geometrií, tu jen živoří. Naopak z ní místy dost čouhají přijímačky na víceletá gymnázia.
Druhý díl praktik se zaměřuje na fyziologii rostlin a živočichů a má mnoho styčných bodů s (bio)chemií. Závěrečný oddíl je věnován genetice a počítání s pravděpodobnostmi. Řada námětů se po případné úpravě hodí i pro domácí výuku a jejich okruh se značně rozšiřuje, je-li k dispozici slušné přístrojové vybavení.
Web Mamutů mám docela propátraný, takže mě knížka úplně nepřekvapila. Super věc pro výuku dějepisu, můžu jen doporučit.
Hledala jsem nějakou dálkově přístupnou knihu, která by mi pomohla zpracovat systematickou botaniku způsobem "learning by doing" i tam, kde coby ne-biolog postrádám potřebný rozhled. V Národní digitální knihovně jsem sice narazila jen na staré učebnice, ale chloroplast či příčný řez lišejníkem se snad jeví stejně pod komunistickým i kapitalistickým mikroskopem.
Výběr experimentů a pozorování se mi zdál docela použitelný. Citelně mi chyběly obrázky/mikrofotografie, vzhledem k účelu textu je to pochopitelné a pro sebe jsem si je doplnila z internetových zdrojů.
Prostudovala jsem pro představu i laborky týkající se živočichů, ovšem na usmrcování a pitvu holuba to zatím nevidím. Možná časem, kdyby se během lockdownu zhoršilo zásobování... :o)
PMR má pravdu, čte se to jako detektivka. Jít si uprostřed kapitoly o deskové tektonice uvařit čaj? Blázníte? :o)
Pro mě bylo hodně užitečné, jakým způsobem jsou v knize fakta začleněna do příběhu. Odpověděla na mnoho mých laických otázek. Například informace, že nejstarší zirkony na Zemi mají cca 4,3 mld let, pro mě není nová. Ale jak vědci tyhle mikrokrystaly objevili, cíleně nebo náhodou? Proč zrovna zirkony? Co je "stav nula" pro radioizotopové měření stáří horniny, resp. jak do toho zasahuje metamorfóza?
Skvělá kniha, přinesla radost z poznání a pochopení a výborně posloužila jako podklad pro vyučování.
Opravdu víc než jen fotografiemi ilustrovaný soupis. Jednotlivé kapitoly jsou velmi živě napsané, jak je u autora zvykem.
Když jsem během doktorátu spolu-tvořila tuhle příručku, netušila jsem, že se v budoucnu rozhodneme pro domácí vzdělávání a že v důsledku všechny ty kuchyňské pokusy promýšlím a ladím pro své vlastní potomstvo. A jak se mi teď hodí! Laborku samozřejmě v paneláku nemáme, jsme odkázáni na sklenice od marmelád, místní drogerii a dary přírody (jako ostatně za covidu kdekterý školák), přesto už jsem dětem pár pěkných badatelských projektů připravila.
Že bych rozuměla všemu, to nemohu říct :o)
Teologické polemiky 20. století jdou převážně mimo mne, za veškeré informace vděčím jen panu (tehdy) kardinálu Ratzingerovi, jehož knihy jsem během vysokoškolského studia čítala. Takže v Kordule sice poznávám příslušná jména a sem tam tuším podstatu některých problémů, ale tím končím. Kupodivu mi to nevadilo. Ústřední otázku totiž chápu, chápu ji nejen teoreticky, ale na zcela na osobní úrovni. Pro mě mnoho znamená a jsem ráda, že existují lidé, kteří si ji také kladou a přemýšlejí nad ní. Nakolik jsem rozuměla, bylo pro mě toto přemýšlení moc užitečné.
Knize zoufale chybí redakční práce. Někde se to projevuje jen lehce - například čtenářsky nekomfortní oddělení námitek a odpovědí v první části (a to jsou to pro mě myšlenky samozřejmé, žádné novinky) nebo mnohaúrovňové členění textu, které se prostě nedá usledovat, čímž ztrácí funkčnost. V citacích panuje nekonzistence, která je snad vynucena nějakými odbornými pravidly, přesto přinejmenším na moment zarazí: tu je citován John Paul II., tu zase Jan Pavel II., někdy Josef (sic!) Ratzinger, jindy Benedict XVI., a jindy Pope Benedict XVI.
Ale jsou tu i horší než kosmetické vady. Kapitole "Vše je spojeno I" vytýkají dva předchozí komentující přílišnou odbornost. Se středoškolskou biologií se převážně vystačí, až na řídké excesy typu "V jevu klonální selekce je proliferace klonu konkrétního B lymfocytu..." - nad nimi se skutečně lze ptát, komu je vlastně kniha určena. Mnoho míst této kapitoly ovšem budí podezření, že ji po sobě autor snad ani nepřečetl. Dvě variantní znění hned za sebou (pravděpodobně zapomněl zavrženou možnost smazat), informace opakované, hromaděné jedna přes druhou, několikrát v rámci pár řádků dvojitý výskyt téže věty... já bych se s něčím takovým do tisku neodvážila. A protože mám autora ráda, červenala jsem se při čtení jak pivoňka :(
Odhlédnuto od chyb, text celkově trpí vnitřní roztržitostí a ztrácením směru. Používá příliš mnoho slov, v nichž se základní myšlenky topí. Jak bylo řečeno - zoufale mu chybí redakční práce. A to je opravdu medvědí služba tématu.
Kdyby mi teď někdo vysvětlil, že kniha vznikala v šibeničních termínech a nebyl čas ji po sobě ani pořádně celou přečíst, věřila bych bez mrknutí oka.
Místy poměrně neformální text, což vůbec není výtka. Výklad obsahuje četné zajímavé úvahy, za všechny například lákání mezolitických žen na pohodlí neolitických kůlových domů :o)
Přehled lokalit je superužitečný, na knihu jsem vlastně narazila náhodou při pátrání po přesnější poloze jedné mezolitické stanice, a nakonec ji přečetla od A do Z.
Popisy krajiny jsou i pro mě na téhle knize to jednoznačně nejkrásnější.
Nejdřív se mi zdálo, že vnitřním věcem se vyprávění vyhýbá, což bych považovala za vážné ochuzení až znehodnocení potenciálu knihy. Ale postupně se autorka i vnitřního života postav dotýkala, často s určitým ostychem a nedořečeně, přesto věrohodně.
Pěkně zpracovaná popularizační kniha se spoustou ilustrací a fotek. Slouží i jako vkusná návnada k návštěvě pavlovského Archeoparku.
Zpočátku to vypadalo, že budu číst román o vnitřní konverzi. Ten bych četla velmi ráda. Ale postupně se jako hlavní cíl ukázala poměrně přímočará snaha o konverzi čtenářovu. Natolik přímočará, že nezanedbatelnou částí knihy Něchljudov prochází jen jako ryze formální svorník a autor se vzdává uměleckých prostředků ve prospěch jakési směsi reportáže a traktátu. S přibývajícími stránkami jsem téměř zlomyslně číhala, kdy se opět dozvím, že "nyní mu již bylo jasné..." - a nikdy jsem nemusela čekat dlouho.
Na mě tahle umělecká rezignace působila asi tak, jako by prodejce vysavačů předčítal o výrobku z letáku, místo aby mi jednoduše v praxi ukázal, jak ten vynález báječně luxuje.
Druhým slabým místem knihy, resp. její myšlenkové přesvědčivosti, je pro mě sám hrdina. Člověk oplývající mocí fyzickou (muž v nejlepších letech) i společenskou (bohatý, oslovovaný Vaše Jasnosti). Nejhorší, co se mu za celou knihu stane, jsou projevy neúcty, někdo do něj vrazí na ulici nebo mu neuhne z cesty. Když s postavami a se čtenářem hovoří o zločinu, násilí a represi, hovoří jako potenciální pachatel k potenciálním pachatelům. Ale to je jen půlka celé skutečnosti. Týrané dítě nebo znásilňovaná žena by zřejmě celou věc viděli poněkud jinak.
V mládí jsem si přivydělávala pořizováním a přepisováním nahrávek pro Český národní korpus, díky tomu dobře vím, že mluvená řeč má svá specifika. Ale tohle... to nevymyslíš :o)
„Pro krutost svého srdce si lidé i o Bohu myslí, že je takový jako oni, a úplně ztrácejí víru v Boha. Kdyby to jen bylo možné, ukázal bych jim Pána a řekl: ‚Podívejte se, jaký je Pán! Před tváří jeho lásky duše člověka roztává.' Ale tuto lásku nelze uzřít prostým rozumem; lze ji poznat pouze v Duchu svatém.
Pane, dej, ať prolévám slzy za sebe a za celý svět, aby tě lidé poznali a žili věčně s tebou. Pane, učiň nás hodnými daru pokorného Ducha svatého, ať pochopíme tvou slávu.“
Zajímavé nahlédnutí do primární terénní dokumentace.
"dále nekopáno: stojí tu altánek" :o)
Vyšinutost a neprodyšná uzavřenost hrdinčina světa - nevím doteď, co přesně si s tím mám jako lidská bytost počít. Jako čtenářka mám jasno, kniha mi připadala výborná, ale těžko ji vztahuju na sebe. Což není zásadní problém, takových jsem četla hodně, ale raději je mám jako výjimku.
Kdyby tedy nebylo těch rostlin. Ááááách. Slast. Všechny ty detaily, smyslové vjemy, ta... obeznámenost. Pozorná znalost, co, kde, kdy, k čemu. Takové sblížení. Díváte se na totéž co ostatní, ale vidíte něco nekonečně bohatšího. Bezvýznamná místa získávají zásadní význam, tvoříte si svou vlastní mapu. "Pod diviznami jsou v trávě spadané včerejší květy, ty dnešní jsou krásné, ale mokré. Není jich hodně, ale jsou veliké a čerstvé. Když je člověk celý rok neviděl, dělají mu i nepatrní jedinci radost." - tyhle prožitky znám a četbou mě provázely pocity milé domáckosti, prudce konstrastující s temným vyprávěním. Jako by kniha pro mě byla rozštěpena na dvě části: nenápadně, nelacině uchvacující přírodu - a rozbitý svět odumírajících lidí.