Hanka_Bohmova komentáře u knih

Máloco je horší, než když si sobec přisvojí vznešenou ideu - ta mu pak umožňuje odmávnout jakoukoli příležitost k sebereflexi a lidskému zrání. Gordon je vážně nesnesitelná postava. Sebenenávist a vnitřní neuspořádanost si promítá na svět kolem sebe (nečistému vše nečisté), řídí se impulsy a zcela povrchními soudy (vlastními slovy: "nejlépe ví, co a jak"), je vztahovačný, postrádá sebereflexi a jeho schopnost empatie se omezuje na prchavé pocity. Lidé v tomto stavu v šestnácti vezmou do školy zbraň a postřílejí své spolužáky. Jakkoli můžu chápat jejich neštěstí, nechci akceptovat jejich destruktivní postoje a jednání.
Gordonova neochota rozlišovat, podniknout určitou vnitřní námahu, je pro mě nejvýraznějším psychologickým motivem celé knihy. Ne náhodou se tu peníze skloňují mnohokrát na každé stránce, ale velice málo se hovoří o práci (a ne, prací nemyslím zaměstnání). I ten rezignovaně ironický plakátový závěr zní opět v tónu nerozlišování, sebemrskačské adopce dříve odmítaného. Pokud bych chtěla doufat, pak tedy v to, že přijetím závazku spolužití s druhými náš antihrdina aspoň opožděně dozraje.

Coby beletrie se mi kniha četla obtížně, měla jsem pocit, že to do mě autor cpe pod tlakem, asi jako když vykrmují husu. Pro srovnání mám jen dávnou zkušenost s jiným reálně-se-tvářícím Orwellovým románem, ale i tam se mi zdálo, jako by se místo psaní krásné literatury rozhodl uargumentovat mě k smrti. A ještě jeden pocit - postavy Julie, Rosemary a Ravelstona, resp. jejich vztahy ke Gordonovi, mi do uměřeného, civilního sociálněkritického románu 20. století nesedí. Jsou to mnohem spíš postavy z Balzaca, ty jeho napůl pohádkové ženy! Což je asi dobré východisko pro mé ryze subjektivní shrnutí: líbilo by se mi, kdyby tuhle knihu napsal Balzac. Dokázal by to, po svém. A já bych se při četbě cítila zasažena a zburcována, pravděpodobně opojena, dost možná i ohlušena, ale nikdy jako svatomartinská drůbež.

3 14.04.2020

Čteno ze zvědavosti kvůli autorce. O enneagramu vím skoro jen to, že existuje, zato sestru Denisu Červenkovou jsem potkala několikrát na exerciciích pro mládež - když jsem ještě bývala mládež. Příručka je opravdu jen příruční, ale zajímavé podněty k zamyšlení a k práci se sebou tam najdete.

Přestože nemůžu říct, že bych knihu četla kvůli nějakému zvláštnímu souznění s tématem - spíše z obecnějšího zájmu o autora i Rilkeho -, zejména druhá studie byla i pro mě zajímavá. Nejen tím, že je v ní hojně citován další můj oblíbenec, Romano Guardini.

Velmi podobné Soumraku dne, ale mně se Malíř líbil víc.
Poklidné, tlumené vyprávění, žádný hluk, žádné strhávání pozornosti. Autor by mohl zůstat u studie obranných reakcí člověka s nepřijatelnou minulostí. Ale jak stránky ubíhají, jsou zpochybňovány i další roviny hrdinova autoportrétu, až se dostáváme do mlhy zcela neproniknutelné. Komu je tento sebe-konstrukt vlastně určen, zda a ve kterých místech se dotýká reality, nebo aspoň hrdinovy subjektivní reality - to jsou otázky, které knize dávají skvělý přesah.

6 29.03.2020

Četla jsem podruhé a ani tentokrát mě Lewisovy vzpomínky (ač ho mám jinak velice ráda) nijak zvlášť nevtáhly. Mimo jiné pro nedostatek vztahu k reáliím a anglické literatuře. Co mě ovšem oslovilo silně, to je autorův bystrý sebepopis, v rámci nějž vyzdvihuje svůj kategorický imperativ "nebýt rušen". Nesmírně aktuální v dnešní individualistické době, a to nejen u lidí agresivně sobeckých či zcela lhostejných, ale třeba i u těch, kteří si klid vykupují povrchní povolností všemu a všem. Zřejmě je to snaha obecně lidská. A proto spiritualita všeho druhu nekontrolovaně bují na blozích i pultech knihkupectví, ale akceptovat Osobu, která si na nás dělá absolutní nárok...

3 29.03.2020

Zajímaly mě právě jen nálezy dinosaurů na českém území, abych mohla svým malým domškolákům zpestřit terénní výuku přírodovědy. Potřebné informace jsem našla, nepotřebné přeskočila. V celkovém hodnocení souhlasím se zimelou: na půjčení z knihovny jó. A ještě dobře poslouží jako reklama na Chlupáčovo muzeum, deset let jsem jako studentka nevědomky chodila okolo! Navštívíme.

Mohla by to pro mě být obyčejná, zapomenutelně milá knížka na tři hvězdy. Jenže i kdyby Karel Čapek popisoval kaluž, dokázal by tam dostat nějaký ten přesah. A pro tuhle dovednost se mi četba Anglických listů stala něčím víc než mile zapomenutelným tříhvězdičkovým potěšením.

8 03.03.2020

„Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: ‚To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?‘... Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“
(J6,60.66, ekumenický překlad)

Na úvod je potřeba říct, že Parabible není para-Bible. Na to v ní příliš mnoho chybí. Starý zákon, celé novozákonní svědectví o prvotní církvi i řada míst z evangelií. Každý výběr znamená zároveň i osobní interpretaci a já jsem se nemohla ubránit pochybnostem, zda mnozí z těch, kdo po Parabibli sáhnou (mám určitou představu podle toho, kdo a kde o ní mluví), potřebují právě to zdůraznění, které ona nabízí - anebo spíš úplně něco jiného. Jasně, můžeme si tady tleskat nad tím, že Boha nelze nacpat do kostela. Zbořili jsme zbytečnou hranici. Ale kdo řekne nahlas, že Boha nelze nacpat ani do našeho humanismu? Ani do přirozeného lidského smyslu pro transcendenci? Že nás zve k něčemu mnohem většímu, jenže my to odbýváme coby podivné řeči (jak to podle Janova svědectví vnímali už někteří jeho učedníci) a jdeme si po svých s vlastní představou Boha, úměrného našim preferencím?
Možná je Parabible málo poetická, jak tu už bylo napsáno. Ale podle mě je především málo mystická, čímž ztrácí na vypovídací hodnotě.

Co tedy Parabible je? Další v historické řadě specifických výkladů a kázání na evangelní úryvky. A jako každý dobrý výklad může být užitečná těm, jimž jazyk a reálie evangelií znesnadňují pochopení nebo dovolují udržovat si pohodlný odstup. Texty jsou aktualizované, příjemně svěží, jen je ohrožuje klasický problém "aktivizačních pomůcek", dobře známý z oblasti vzdělávání. Tedy že se prostředek stane cílem a Parabible bude zařazena do poličky inteligentní zábavy.

I já se připojím k už dříve zmíněné námitce proti obtížné čitelnosti původního překladu. Nijak neláká k luštění, funguje spíš dekorativně (a cool pocitem, že "víme, že to tam je"). To je docela problém u těch čtenářů, které by měla Parabible přitáhnout ke čtení Písma. A je to naprosto zásadní problém u těch para-textů, v nichž autor říká OPAK toho, co v českém překladu stojí, anebo něco důležitého vynechává (všimla jsem si tří takových míst). Je velmi obohacující zamyslet se nad jeho důvody a posoudit ospravedlnitelnost takového převrácení. Jenže jak chcete nad něčím přemýšlet, když si toho ani nevšimnete?

Biblické parafráze nikdy nebudou základem mého vztahu s Božím slovem. Už proto, že pro mě mnoho znamená kontinuita - napříč biblickými texty i napříč křesťanskými společenstvími v čase a v prostoru. Na druhou stranu jsem daleka považovat parafrázi na cosi závadného, jak ostatně už léta svědčí můj DK profil. Ve výsledku hodnotím třemi hvězdičkami s dodatkem, že pokud vám jazyk Parabible zvlášť dobře sedne a pokud vás tato převyprávění přivedou ke čtení Písma, klidně si představte ještě jednu hvězdu navíc.

10 27.02.2020

Je to milá a roztomilá knížečka, jen jsem po celou dobu čtení nemohla dostat z hlavy dosti neuctivou asociaci na cimrmanovskou scénku mučení vzpurného blanického rytíře: Veverko, přiznej se, tebe to bolí, ale ty nás chceš ***! :o)

Toto je skutečně "krásná literatura". Krásná myšlenkami i krásná svou prací s lidským slovem. Taková, která ve čtenáři uznává dospělého a kompetentního partnera a na této úrovni s ním také komunikuje.

7 24.02.2020

Balzac mě pokaždé znovu překvapí tím, jak strašlivě čtivé jsou jeho knihy, přestože jsou prošpikované naprosto opulentními popisy předmětů a procesů, které mě vůbec nezajímají. Užívám si to. Užívám si jeho ironický smysl pro humor. A nakonec i tu občasnou pohádkovost jeho ženských postav. Představuji si, že vypovídá hlavně o autorovi samém (a proto bych ho za manžela nechtěla).

8 11.02.2020

Stále je to poměrně užitečná příručka, nejen pro každého postiženého kluka, ale i pro postižená děvčata. (Libovolného věku.)

O existenci Ulfa a Birgitt jsem věděla, nyní se ke mně náhodou dostalo jejich vyprávění, a tak jsem ho nenechala ležet. Autor předmluvy vyzdvihuje fakt, že oba manželé spolu o svém duchovním životě a o své konverzi hovořili. Musím souhlasit. Je k nezaplacení, když v takové situaci není člověk odkázán jen sám na sebe.
Jak se blíží závěr knihy, častěji se objevují vysvětlující pasáže určené křesťanům z původního společenství manželů Ekmanových. Pro katolíka, jehož náboženská praxe a prožívání víry se neodbývají jen mechanicky, je to trošku prvouka. Naopak orientace ve jménech je trochu náročnější, jak je též v komentářích níže zmíněno, ale pomáhalo mi povědomí o osobnostech charismatického hnutí, do něhož je řada mých známých zapojena.
Při čtení jsem si vzpomněla na jeden obědový rozhovor v menze Přírodovědecké fakulty v době, kdy jsem byla ještě hodně nedopečené jelito. Se spolužáky jsme mluvili o rozdílech mezi křesťanskými denominacemi a já jsem si tehdy sama pro sebe a částečně i nahlas formulovala rozdíl mezi svou vírou a vírou mně známých protestantských křesťanů, který by se dal shrnout slovem "opravdovost", a to ve velmi tělesném smyslu. Rozhodně jsem nemířila na autenticitu ani hloubku vztahu k Pánu, ale na určitou tendenci k subjektivnímu a symbolickému pohledu na události spásy, kde jako by fakt Vtělení byl namísto paradigmatu jen něčím okrajovým, někdy až téměř překážejícím. Těžko říct, nakolik byl můj dávný úsudek oprávněný a podložený, v každém případě mi zablikalo v hlavě světélko, když Ulf ve svých úvahách vyjádřil něco dosti podobného.

2 11.02.2020

Ačkoli se kniha četla vcelku příjemně a téma by mi vlastně mělo "sednout", nebyl pro mě Joeův vývoj dostatečně zajímavý a dočetla jsem spíš z dobrého vychování než z touhy vědět, co ještě bude. Však také smlouva s ďáblem dopadla jako obvykle: i když si pan účetní spočítal a je ochoten zaplatit, co bude jeho přání stát, nedohlédl dost daleko. Zlo neuzavírá běžné obchody, má svou vlastní metodiku a platí se mu ve zcela speciální měně.
Dobrého vychování tentokrát nelituji, bylo odměněno nečekanou a nesmírně působivou stylistickou hříčkou na jedné ze závěrečných stránek.

3 11.02.2020

Největší sílu hry vidím v přesvědčivém vyjádření děsivého faktu, že "pravdu" o sobě samém lze člověku vnutit, přinejmenším na jisté úrovni (osobně věřím v existenci takové části lidské bytosti, která je tímto násilím nezasažitelná a funguje jako záchytný bod budoucí terapie a rekonstrukce). Dnes to známe především z manipulativních vztahů nebo z následků raných psychických traumat: když se k druhému chováme určitým způsobem, osvojí si náš pohled jako sebenáhled a my si svůj patologický přístup můžeme se zadostiučiněním potvrdit jako zcela oprávněný.
Nestačí si odškrtnout, že toto náš problém není, že zdraví osobních vztahů si pozorně hlídáme. Andorra také ukazuje, že s mnohem menší citlivostí reflektujeme násilí, kterého se účastníme jako člen skupiny.

Max Frisch je autor, jehož knihy - ať už próza, nebo dramata - mě silně oslovují. Už se těším na další.

2 11.02.2020

Autor listu Židům píše o Mojžíšovi, že jednal, "jako by Neviditelného viděl". Vzpomněla jsem si na to při čtení Terezčiných básní. Mají v sobě samozřejmost a lehkost víry, která jako by skutečně vždy viděla. Což protiřečí tomu, co o Terezčině životě víme. A tak je nesnadnost víry překonávána velikostí lásky a toto svědectví je pro nás ještě významnější.
Terezčiny verše nezrcadlí jen hloubku nadpřirozených ctností. Jejich teologie je stejně důležitá a obohacující. Čtenář je zván čerpat z interpretací malé učitelky církve, z mnohých odkazů na Písmo i na karmelitánskou tradici.

"Marně byste měnil společenské podmínky, jestliže nedokážete dát uzdu tomu šílenství v nás samých."

Kniha velmi dobře zapadla do mého aktuálního přemýšlení a posílila inspiraci z jiného čtení, mám tyhle shody (ač se pravděpodobně vytvářejí jen v mé hlavě) ráda. Velkým tématem je zde čistota a způsob, jak správně nakládat s mimořádným dobrem ve vlastním srdci. Mnohý, kdo byl obdarován nad běžný standard, se pozná v zobrazené tendenci mládí nosit milost jako prapor, jako hranici kladenou mezi sebe a druhé. Snad jako hrdinka knihy s časem a zkušenostmi dospějeme do bodu, v němž milost v nás může skutečně v plné míře konat to, co touží, totiž rozdávat se druhým k jejich prospěchu. Kdy lidé začnou být důležitější než lpění na pozicích.
Toto "smíření" neznamená ústup od pravdy, není to rezignovaný sestup na běžnou úroveň špatnosti a klamu. Je to ústup od hněvivých tenzí plynoucích z antagonismu mezi dokonalým světem ideálu a narušenou realitou kolem nás. Ideál přestává být odsuzujícím důkazem proti světu a stává se vnitřním zdrojem obnovy světa. Člověk se mění ze soudce v prostředníka. Čistota, která je od počátku sice vnímána velmi citlivě, ale limitována určitou slepotou sebereflexe, konečně může ovládnout lidské srdce.
Anežka to svému příteli klade na srdce krásnými slovy: "Když už jste se ujal tak těžkého, nevděčného úkolu, měl byste to dělat s očištěnou duší."

Děkuji Atuin za nepřímé doporučení.

5 14.01.2020

Zvukově, rytmicky jsou to krásné verše. Kdybych nerozumněla slovo česky a jen poslouchala jejich přednes, neměla bych se při hodnocení o čem rozmýšlet. Čímž zároveň velmi oceňuji práci překladatele a vřele souhlasím s woodwardovou tezí o zhudebnění.
Jenže česky rozumím a pokud jde o obsah, k souznění převážně nedošlo. Nebere mě ani vojenská hrdost, ani honění za sukněma. Dumavější básně pro mě byly zajímavější, ale introspekce bohužel někdy přecházela až do typické romantické sebenimravosti a také, mistr promine, opravdu nebylo nutné chrlit další a další a další a další sloky o tomtéž. Škrtání považuji za důležitou spisovatelskou dovednost.

Nedávno jsem si připomněla myšlenky Simone Weil také ve výboru Dobro, mez a rovnováha. Řada citací se objevuje v obou knihách, ale v odlišném překladu, což nabízí zajímavé srovnání. Opakovaně jsem měla dojem, že tento překlad je jednoznačnější, ovšem nedokážu posoudit, zda to znamená i přesnější, nebo jenom návodnější - anebo jde pouze o můj subjektivní dojem.
Výběr a uspořádání textů na mě také působily kompaktněji, zřetelněji tu pro mě vysvítá nezpomalitelná, neodchýlitelná cesta za pravdou, která se odmítá zastavit či zdržet s cílovým praporkem u sebeušlechtilejšího částečného dobra a nechat si jím zaclonit výhled na cíl skutečný.
Z textů Simone Weil se dozvídám mnoho o tom, jak vnímá svět a jak vnímá sebe samu. Moc ráda bych si doplnila obraz o to, jak vnímala druhé ve vztahu. Tenhle chybějící střípek mozaiky by mi dovolil probírat se jejími myšlenkami s otevřenějšíma očima a s ještě větším užitkem.

3 14.01.2020

Já jsem nedychtila po žádných postřezích o psaní a vlastně je to to poslední, co by mě na paní Christie zajímalo. Takže každovečerní krátké čtení při uspávání nejmladšího dítka bylo pro mě velkým potěšením. Obyčejné vyprávění o ženském životě. O děvčeti, které nechodilo do školy. O "pomalé" introvertce. O ženě, která dokáže ocenit výhody spojené s údajem "vdaná" v kolonce pro zaměstnání. Navíc vyprávění osoby, jejíž seznam neoblíbeného a nezvládaného vykazuje vysokou míru shody s mým.

6 14.01.2020