Hanka_Bohmova komentáře u knih

Úvahy Gertrudy von Le Fort jsou pro dnešní dobu poznamenány dvojím nezaviněným handicapem. Autorka se snažila o aktualizaci křesťanských postojů, pokoušela se mluvit jazykem své doby, aby zpřístupnila a připomenula to cenné, co křesťanský pohled na ženu nabízí. Jenže její doba se zdůrazňováním kolektivismu je naší naprosto vzdálená a tam, kde ona zamýšlela třecí plochy vyhlazovat a nabízet podobnosti a styčné body, tam nám dnes klade odpor a odpuzuje nás.
Druhým neštěstím je dnešní ztráta citu pro prakticky všechny hlavní symboly, kterými text operuje. Ano, s tím se jistě potýkala i ve své době, ale tehdy šlo o ztrátu doléhající, čerstvou, skutečnosti byly přítomné aspoň ve společenské paměti, jako dědictví předchozí generace. Dnes znějí většinové společnosti jako slova z pohádek. Pannu potkáváme asi jen v astrologické rubrice. Anonymní služba či závoj jsou v kultuře prezentace a sebeprezentace nepochopitelné. Nezrušitelnost manželství, mateřství jako závazek, nikoli jako právo... A přece to může některým lidem zaznít v hloubce bytosti, právě v kontrastu s převládajícím smýšlením. Kromě toho určitá citlivost a tím pádem i srozumitelnost přetrvává: Virgo má stále potenciál účinně jako symbol obhájit poslední hodnotu člověka-osoby, neodvislou od jeho výkonu. Mater stále do jisté míry evokuje neschopnost ničit i přesažení času. A sponsa stále přináší muži druhou polovinu světa.

Hodnota této knížky není ve schopnosti oslovit mnohé, ale oslovit některé. Nebude formovat společenost, ale může formovat osobní povolání.

3 22.11.2019

Plíhala jsem poslouchala už jako školkový mrně z gramodesky, modrý obal, kdo ji pamatujete? :o) Láska na celý život. A protože můj manžel to má podobně, autorovy říkačky v naší rodině zdomácněly. Jsou to hravé rozpustilosti a blbůstky, výtrysky jazykové kreativity, která se nedokáže vyčerpat jen písňovými texty.

Knížku jsem odvážně půjčila i prvostupňové dceři s dovětkem, ať přeskakuje to, čemu nerozumí, že to budou sexuální vtipy. No, musela jsem občas něco vysvětlit, občas zakázat užívání některého výrazu v běžné komunikaci, ale podle toho, co mi cestou na nákup nadšeně předčítala, to byl ve výsledku nápad dobrý :o)

5 15.11.2019

"Pokud jsem se v životě něčemu naučil, pak tomu, že člověk si musí zjistit, kdo je vlastně nepřítel."

Moc zajímavé téma, dobře napsal eraserhead: vposledku je kniha o tom, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Bavilo mě představovat si situace v knize obráceně, člověka až trochu vyděsí, jak prostou záměnou pohlaví postav se z negativně vnímaného jednání stane něco běžného, takhle-to-chodí/chodilo.

Jak může dojít k tomu, že se otázce pohlaví (nebo třeba rasové čistoty) dostává napříč společností tolik pozornosti, aby se mohla stát hlavním motivem společenského uspořádání? Obranou proti ideologiím jsou osobní vztahy, nedovolující redukci lidské bytosti. Pak tedy možnost vývoje, kterou kniha naznačuje, zároveň klade otazník nad kvalitu vztahů mezi muži a ženami. Jestliže skutečná vzájemnost a poznání vyklízejí pole, zaujímají jejich místo předsudky, ideologie a kolektivní soudy. A to už je otazník adresovaný nám, čtenářům.
Autor do sexismu (včetně soudobého mužského sexismu) tepe dosti intenzivně, jen na můj vkus místy až příliš doslovně. Ale někteří by si možná jemnějších forem vyjádření ani nevšimli, zvláště v takto napsané knize.

Ano, "v takto napsané knize", to je kámen úrazu. Celé pojetí příběhu mi zásadně nevyhovovalo a několikrát jsem přemýšlela, zda vůbec dočítat. Tempo je na mě příliš rychlé, přitom jsem se snažila nehltat, knihu jsem četla čtyři dny. Ale jede se v kulometných dávkách, není čas na vývoj, události i postavy jsou servírovány hotové, jedna stíhá druhou. Nemluvě o té až trapné části ve stylu "nezapomeň tam vrazit akci, sex a mrtvoly". U detektivky nebo thrilleru dobrý, ale nad tímhle příběhem se snad mělo hlavně myslet - nebo ne? Vybavuje se mi Faberovo Pod kůží, s podobně přehnaným schématem, zato lépe zvládnutým zpracováním a atmosférou, která - naneštěstí pro čtenáře - vůbec nerozptyluje, naopak až nesnesitelně soustředí vyšší kognitivní funkce na nepříjemnou sebereflexi.

Bohužel, tato kniha svádí k pouhé "tebe-reflexi", a zdejší komentáře to výmluvně dosvědčují. Snad kontraproduktivně zafungovala snaha dostat se k co nejširšímu publiku? S příběhem, který má potenciál vrhnout světlo na hluboce vžité nespravedlnosti a předejít jejich mocenskému zneužití, soupeří akčně-romantická podívaná v senzačních kulisách, která stejně dobře poslouží k ospravedlnění dalšího bagatelizování těchto nespravedlností: Vždyť se na to podívejte, ony jen čekají, až my povolíme...
Za mě nevyužitá příležitost a tři hvězdy. Plánovala jsem přečíst si časem víc Merleho knih, ale teď se skoro bojím, zda nemám přehnaná očekávání.

7 12.11.2019

Hádanka na úvod:
"Je to oblé, je to poloduté, poozve se to chrastěním, jakmile zavane větřík odkudkoli; a požijete-li skrovného obsahu té polodutiny, přijde na vás spavost."
Už chápete, proč se člověčí hlavě říká makovice? :o)

Pan uživatel Hun mě navedl na tuto knihu a já mu převelice děkuji! Možná ji budu číst i celý příští rok, i každý další následující rok. Budu ji číst, abych se začala více dívat a více divit, protože jak praví autor o jazyce: "úhlavní nepřítelkou životních slastí je návyk". A já jsem navyklá a nevím, co říkám, když říkám "honem", "starost", "kuchař" nebo "škvrně".

Pavel Eisner se ve svých odstavečcích projevuje jako člověk vzdělaný, s rozhledem, s vášnivou láskou a citlivou pozorností k českému jazyku, se smyslem pro humor, s estetickým cítěním - a také jako člověk s názorem. Skrze naši nevinnou mateřštinu na nás sem tam vytáhne trapného kostlivečka ze skříně.

Několik zapamatováníhodných vlastností češtiny? Emočně zabarvené situace nafukuje plurálem (slavíme narozeniny a pukáme smíchy či vzteky) nebo negací už tak negativního výrazu (nesvár). Zná alibistické "se" (nechci vs. nechce se mi). Má kupu označení pro kopce a jediné slovo pro vodní vlnu - žádný div, v české kotlině - ale má také "nešťastníka", zatímco bez "šťastníka" se obejde. Překypuje "papáníčkovými zdrobnělinami" - kolínky, biftečky, párečky a pivíčky, přičemž omáčky a polívky si oblíbila natolik, že je pozvedla na běžná příjmení. Významotvornou eleganci jejích předpon a přípon nelze dostatečně ocenit. Pomalu zrovnoprávňuje ženy - to je zřetelné zejména s odstupem 70 let od vzniku knihy: sice stále platí, že žena je blázen, cvok a podobně (analogicky muži nezbývá než být drbna, aspoň něco!), nemluvě o té shodě podmětu s přísudkem v plurálu, zato dnes již známe dvojnice, gynekoložky, divačky a dokonce i blbky. Autorovi též ze slov "smrt" a "nebožtík" plyne, že jsme "národ bez nutkání transcendentálního", v jiném kontextu jinými slovy: "Vepře je v češtině poskrovnu; vepřových věcí jedlých je v českém životě mnoho; a vepřová je jednou z velkých met lidského snažení u nás."
Vizte též heslo "blahobyt".

Rada na závěr:
"Radím všem lidem českým, pokud dychtí po poznání ve věcech češtiny; učte Turky, Senegalce, Tamily a Baškirce jazyku českému a naučíte se tak od nich česky. Ne česky mluvit, to už jakžtakž umíte; ale vnímat češtinu, a hlavně a především trochu přemýšlet o češtině."

10 09.11.2019

Janu Eyrovou jsem četla už podruhé, věděla jsem, do čeho jdu, a její romanticky přepálené ingredience jsem snášela s trpělivostí jako nezbytnou daň za působivé popisy krajin a postavy, jimž v životě na něčem záleží.
Hrdinka mi k srdci ani napodruhé nepřirostla, dlouho jsem přemýšlela, jak svůj pocit vyjádřit slovy, nakonec mi pomohly zdejší komentáře. Hned ten první:
"Četla jsem tuto knihu v 18-ti, kdy jsem už měla pevné a jasné názory, a vyjádření autorky jako by bylo mým vlastním viděním věcí..."
Ano, je to "mladá" kniha. Jana má v sobě sebevědomí a sílu mládí, s jistou bezostyšností zkoumající, soudící a pronikající do osudů druhých. Také jsem takhle chytrá byla, zřejmě je to pro vývoj lidské bytosti nezbytné, ale nechtěla bych se do těch dob vracet.

Nemalé trampoty mi působil překlad. Samozřejmě Omega, bohužel v knihovně dlouhodobě jiné vydání dostupné nebylo, takže jsem se spokojila s vrabcem v hrsti. Dostalo se mi dost matoucího zážitku, velmi krásné a hladce plynoucí pasáže byly střídány gramatickými příšernostmi (vykíř), nesrozumitelnými větami a překladatelskými zhůvěřilostmi (John Křtitel), narazila jsem na dvě místa, v nichž pravděpodobně kus textu vypadl. A velice mě rušilo soustavné odřádkovávání přímé řeči po každé uvozovací větě, které vyvolávalo mylný dojem střídání mluvčích.
Nápadný nesoulad pozitiv a negativ překladu mě nutil pátrat (jinak jsem v tomto oboru ignorantka) a vypátrat, že pan Polák byl obviněn z plagiátorství a převzetí staršího překladu Jarmily Fastrové. Vykíř i John Křtitel zastupují zřejmě jeho vlastní umělecké vklady. Fuj.

3 08.11.2019

Kniha se mi moc líbila tam, kde mluvila přímo o Tomášovi. To jsem se cítila v pozici zamilované, která někde zaslechne chválit svého vyvoleného z důvodů, pro něž si jej velmi cení sama, a prožívá tichou radost, že i jiným je jeho krása zjevná.
Ale zbytek příběhu mě příliš nebavil.

2 03.11.2019

Simone Weil provokuje mou pozornost něčím, co se v dnešní společnosti příliš nevidí. Nehraje nezávaznou intelektuální hru a neprezentuje svou osobnost. Hledá pravdu. Strašlivě důsledně hledá pravdu. V jednotě intelektu, prožívání i vnější životní praxe. Její askeze, to nejsou jen slova či ideje. Ale možná by mi stačila i ta slova a ideje - jako jeden čistý tón mezi vší tou pohodlnou mystikou lifestylových blogů a příruček. Ne, dokud jsme, co jsme, pravda se s pohodlím neslučuje. (Což se snadno říká, a hůř žije.)

Kdybych ji chtěla na základě svého dojmu charakterizovat, snad bych řekla, že touží být spravedlivá. V hlubokém smyslu spravedlnosti vůči celé realitě. Neproviňování se na realitě. Tam, kde mluví o pravdivém čtení, o přesných vahách, o nečinné činnosti, o pozornosti... Připadá mi, že je to něco, pro co jsme zcela ztratili citlivost. Nám jde o opačný pól - usilujeme o kontrolu, o vládu, o otiskování se do reality, vstupování do reality silou... o seberealizaci. Ona přitom odřeknutí se síly připisuje v první řadě Bohu (dobru) - "nevykonávat veškerou moc, která se naskýtá" - a v křesťanství sleduje tento princip ve stvoření, ve vtělení, ve výkupné smrti, v eucharistii...
Dokonalé lidské činy jsou pro ni ty, které s absolutní citlivostí, nevychýleny osobou aktéra, reagují na situaci: být pozorný do té míry, až už nemáme volbu - jasně nazřená situace si vynutí čin - konat jen to, co nelze nekonat. Přesměrování od úsilí a vůle k pozornosti. A ve vztahu k druhým analogicky: "Nesoudit, nechat k sobě přicházet všechny, ať se soudí sami. Být vahou." - "Sloužit světu tím, že budeme spravedliví."
A ve vztahu k Bohu - ponechat v sobě prázdno, místo pro milost. Nezaplňovat prázdná místa útěchami z rutiny a zvyku, ze smyslových rozptýlení a především z obraznosti. Odřeknout se snění i všech "vysvětlení", včetně těch - a především těch - zbožných.

Její vzývání odosobnění může být trošku oříšek. Přinejmenším na jednom místě si uvědomuje, že v odhlédnutí od psychologie lidské bytosti zašla příliš daleko. Tím se vkrádá myšlenka: nakolik je toto řeč nikoli mystika (z pohledu mystiky zcela smysluplná), ale člověka, který se nezdravým způsobem nepřijímá? V tom smyslu, v jakém lidé znepřátelení se svými nejbližšími nadšeně slyší evangelní "kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden". Správně k tomu podotýká, že její kritérium přitom výborně naplňuje fanatismus, takže tu musí být nějaké další rozlišení.
To samozřejmě není otázka, kterou bych se cítila povolána řešit. I když - velmi ráda bych ji poznala v osobních vztazích, doplnila si obraz. Ovšem užitečné to může být tak jako tak - ona sama je přesvědčena, že vysoké se odráží v nízkém, a tedy i mezi pokrouceným se lze dopátrat tušení zdravého (poslušnost a otroctví, užívání daru a uzmutí si silou...). Už když jsem ji četla kdysi na univerzitě, požadavek naprostého očištění mě fascinoval. Ale může být lidský život srovnán se způsobem, jakým vědec objevuje přírodní či matematickou zákonitost, tedy s úplným odhlédnutím od jeho vlastní osoby, v dokonalé nahraditelnosti osobou jinou či strojem? Není naše vzájemná různost a individualita plánovanou součástí interakce s Bohem?

Jsem moc ráda, že jsem si tuto kniho po letech připomněla. Přinesla mi osvěžení a inspiraci. Na závěr ocituji ještě pár jejích myšlenek:

Jednotvárnost zla: zlo je jednotvárné právě jako to, co je imaginární, jako kresby, v nichž by všechno bylo vymyšlené, nebo jako naprosté výmysly dětí (protože v něm musím všechno čerpat ze sebe, jenže člověku není dáno tvořit). Kvůli této jednotvárnosti hraje tak velkou roli kvantita.

Je třetí způsob, jak zabít, totiž nevědět, že ti, které zabíjíme, existují i jinak než jenom jako věc k zabití.

V kráse - například v moři, nebi - je něco neredukovatelného. Tak jako ve fyzické bolesti. Táž neredukovatelnost. Neproniknutelná pro rozum.
Existence něčeho jiného než já.

Bůh nemá slovo, jímž by řekl stvořené bytosti: nenávidím tě.

3 02.11.2019

Pink Martini krásně vystihla vše, co jsem při čtení nadšeně přijímala. Co mě naopak mírně zklamalo, to byl příběh samotný, zápletka. Ve výsledku na 3-4 hvězdy a vidím, že mezi komentujícími v tom nejsem sama. Přitom třeba u Jane Austenové snáším nepoměr mezi "jak" a "o čem" daleko lépe, zvláštní.
Na Dostojevského mi také kniha přišla nečekaně chytlavá. Nejsem u tohoto autora zvyklá, abych se pokoušela ospravedlnit pokročilé noční době a vlastní únavě ještě jednu kapitolu. Děkuju Vitalymu, že mi to ve svém komentáři osvětlil.

Hlavní můj dojem je ošklivost zla nahlíženého zvenku, s vědomím svobody možností - a přitom dobře pochopitelného zevnitř osoby, v relativní nesvobodě konkrétní bytosti jednat jinak. Únavnost a trapnost malého zla, které nám zbytečně odčerpává energii a které by tak snadno (nahlíženo zvenku) mohlo nebýt. A neoriginálnost "velkolepého" zla, stále znovu otrocky opisovaného z prastaré receptury, ačkoli se každý takový tváří, jako by právě geniálně vyzrál na požadavky a zákonitosti lidského života.

2 30.10.2019

Pamatuju si, jak se nám na VŠ na první přednášce autor představil jako HgS = rtuťovitý stařík. A jak jsme se na zkoušku z kombinatoriky učili "nepořádky". Pak jsem s ním přišla do osobního kontaktu ještě při psaní ročníkové práce, všechno jsou to vzpomínky zábavné a příjemné.
O existenci téhle sbírky jsem neměla tušení do loňského roku, teď se mi ji nečekaně podařilo nejen přečíst, ale i získat. To bude dárek k Vánocům, juch!
Pobaví už samotné uspořádání knihy. Veršíky se pak rozpínají od matematicko-jazykové hravosti (Akvárium je skalárním prostorem!) přes rozpustile milostná témata až ke skepsi nad společenskou situací. I když jsou to, slovy autora, koniny, většina z nich je prostě výborná. V takovém tom plíhalovském stylu:

Šel jednou kužel pokosit
trávu
na louku, kde byly
výmoly.
Zakopl, upadl, usek si
hlavu,
vrátil se domů
komolý!

Bez odborné průpravy jsou některé básničky k nepochopení, kniha proto dobře poslouží i jako jemná pobídka k přírodovědnému či matematickému připovzdělání se.

1 26.10.2019

Docela dlouho jsem si při čtení říkala, co mi tahle kniha vlastně může dát. Myšleno mně osobně, nikoli jako vhled do některých nešťastných životů. Protože mnohé postavy, o nichž se vypráví, už dávno překročily hranici, na níž by k uzdravení stačil lidský zájem, přátelství, vlídné slovo. Kvůli tomu hlubokému utvrzení se v iluzi, že změna není možná, že jejich potřeby nemohou dojít normálního naplnění, že místo toho je nutné urputně a všemu navzdory svírat vrabce, nebo spíš žábu v hrsti.
I proto se velká část knihy odehrává v nereálnu. Fantazijní rozhovory, ulpívání na situacích, které se nedějí, nebezpečích, která nehrozí, vnější jednání-hraní, důsledný pohyb v mantinelech, které neexistují jinde než v představách. Ubíjející bezmoc vůči bludišti, které si člověk pro sebe vytvořil. A věčné vnitřní odvysvětlování, aby bylo možné zachovat si zdání sebeúcty.
Naděje je přítomna v touze po něčem jiném, v drobné vnitřní revoltě, neztotožnění se s rolí, k závěru pak už docela zřetelně, ale abychom se nerozjasnili příliš, autorka nám sklapne dialogem v posledním podobenství.

Možná lze příběhy brát jako varování před jejich slabším odvarem, který by se mi v životě za nešťastnějších okolností mohl objevit. Před záměrným zúžením pohledu, před hledáním záchrany ve lži. Připomnělo mi to myšlenku Simone Weil, kterou jsem nedávno četla. Ona sice mluví o duchovní rovině lidského bytí, ale její slova dobře popisují i procesy psychické:
"Vezdejší věci slouží jako banky pro uložení energie, kterou disponujeme - banky, kde se jmění může uchovávat, a dokonce díky úspěšným spekulacím narůstat do fantastických částek - jedině za cenu sebeobelhávání. Když je jmění téměř vyčerpáno, když jsme na pokraji naprosté bídy, pokušení uchýlit se ke lži, aby nám zůstalo aspoň pár haléřů, je skoro neodolatelné."

4 24.10.2019

Začnu od lesa: můj malý syn má velmi rád bitvy všeho druhu. Když jsem ho učila číst a zadávala mu na procvičení kreslicí úkoly (přečti větu a nakresli ji), byl schopen vpašovat bitevní vřavu do zcela libovolného tématu.
Po pročtení/přehlédnutí těchto komiksů mám pocit, že většina z autorů bohužel disponuje rozhledem a hloubkou mého bojechtivého prvňáčka. Tak moc jsou jejich výtvory nezajímavé a neobjevné a když už mechanicky nedoprovázejí text, násilně ho cpou do nejobyčejnějších žánrových klišé. Přitom Erbenovy verše nejsou žádné ploché říkačky, z nichž by myšlenku nevykřesal ani génius interpretace. Naopak, jsou to příběhy až archetypální, vyprávějící o důsledcích převrácených hodnot a porušených rovnováh. S tím by se dala dělat kouzla. A pokud autoři tak vysoké ambice neměli, chtěli se jen uličnicky pobavit na účet kanonického díla, pak musím říct, že nesahají panu Suchému ani po kotníky. Ať nám to pan Erben promine / že skončil happyendem a my ne...

3 15.10.2019

Autor v jednom místě svého vyprávění použije výraz, který se mi zdá pro celé dílko charakteristický: "jemnost a duševní půvabnost". Ano, taková je to kniha, milá, estetická, až vypolstrovaná. Nesedla mi, víc pro mě znamenají výpovědi o životě jako dramatickém boji o lidskou duši.
Ironický humor, kořenící zejména druhou polovinu příběhu, byl příjemným osvěžením.

1 15.10.2019

Vyhnaný z krajů snění
v zástupech hledám kryt
a píseň svoji v klení
chci proměnit

Z Halasových veršů jsem měla podobný pocit jako z četby Léona Bloye. Přes veškeré pochopení nedobrý pocit, že nenalézám obavu tam, kde by být měla.

Nestává se často, že bych objevila současného autora detektivek, jehož knihy by mě nalákaly k soustavnějšímu čtení. Zde se to podařilo a já bych chtěla tímto komentářem poděkovat svým kolegyním z mimibazaru za kdysidávné doporučení :o)
Kniha byla tak někde napůl mezi mými oblíbenkyněmi A. Christie a P. D. Jamesovou - více příběhu, než mají hříčky paní Christie, méně závažné než romány paní Jamesové. Jako odpočinkové čtení dobré, dokonce moc dobré, ale ne tak dobré, abych příště bez obav sáhla po jakékoli knize autorky - budu si vybírat.

Ústřední konflikt románu je obecně lidský - křesťanská víra ho jen vyostřuje, nevytváří. Je to věčný rozpor mezi tím, co činím, a co bych činit chtěla. Ponor do duše člověka, který je ve vleku, vnímá to - a čeká, kdy se utrhne poslední kotva. Pokud vůbec zaznamená, že už se utrhla.
Opravdu, jak naznačil v komentáři Weil, hrdina je poněkud speciální případ. Řada lidí je totiž vlečena, aniž by jim to vadilo. Buď si to vlivem výchovy a svého okolí ani neuvědomují, nebo jsou na sebe dokonce pyšní. Tak může být promiskuita či hněvivost vykládána jako mužnost, neupřímnost a podvod jako obratnost, vyjadřování omezené na cynismus, ironii a sarkasmus třeba jako inteligenční převaha... Jenže v okamžiku, kdy mi tyto železné zvyky brání projevit se jako skutečná lidská bytost - navázat vztah, otevřít se někomu, vyslechnout jiného člověka, být aktivní ve prospěch druhých -, je těžké hodnotit je jako výkon lidské svobody. Nabízí se spíše opak: výkon lidské nesvobody, závislosti. Autor zvolil postavu, která si své vězení uvědomuje a prožívá ho jako hanbu, jíž se ale nedokáže a nechce vzdát. Je otázka, do jaké míry Wilfred vnímá své počínání i jako zradu vůči sobě, vůči své lidskosti, svému potenciálu. Rozhodně je intenzivně vnímá jako zradu vůči svému Bohu. A do tohoto rozpoložení smíme nahlédnout. Snad, říkala jsem si při čtení, podobní lidé, kteří trpí "sami sebou" sevřeni učitou bezmocí tam, kde si ostatní vychutnávají bez výčitek, trpí právě i za ty druhé.

Pro mě kniha přináší několik hodně zajímavých myšlenkových okruhů. První je samozřejmě boj hříchu a milosti, jehož intenzitu, hloubku a vývoj v sobě sotva tušíme, i když se je pokoušíme tu a tam uhadovat - bohužel často proto, abychom si mohli říct uklidňující "ještě dobrý". Když Wilfred mluví o svém spoléhání se na výčitky svědomí, na to, že přece nakonec vždycky přijdou...
Náboženská praxe tu dostává velmi osobní výraz, například v úvaze o Bohu vydanému lidem napospas. A smrt, přítomná od první do poslední strany - je vůbec možné tento příběh číst a nemyslet na vlastní smrt?

Pokrytectví. Pokrytectví zvláštní, pokrytectví ze slabosti, z potřeby nezranit druhé, také pokrytectví z touhy nekompromitovat to cenné, k čemu patřím. A pokus vyřešit tuto koexistenci zla a dobra, nehodnosti a nejvyšší hodnoty ne tím, že přestanu dělat zlo, ale že přeruším své vazby k dobru, že se do zla ponořím celá. V realitě to mívá výraz jemnější i radikální: Nejsem dost dobrá, abych směla udělat to a to, říct to a to, bylo by to předstírání. Anebo v mládí neodvratný čin, odřezávající cestu zpět, jako seknutí do nesnesitelného napětí mezi dvěma neslučitelnými životy. Jak unést rozpor mezi pokladem a hliněnou nádobou?

Wilfred se opakovaně potýká s tím, že je jako lidská bytost redukován na fakt neobvyklého náboženského vyznání. To se, myslím, stává běžněji, když člověk nese nějaký výjimečný atribut - zde je to katolík mezi protestanty, ale mohl by to být sirotek, člověk tělesně postižený, cizinec, homosexuál, dítě rozvedených rodičů... vždy je v nebezpečí, že jeho projevy budou vykládány jako důsledky tohoto jediného atributu (případně v duchu představ, jaké důsledky by asi mít měl). Až ani člověk sám nerozezná, kde končí nějaké typové danosti a začíná jeho individuální prožívání.

A na závěr si nechávám Anguse. Téměř dokonalá paralela k Wilfredovi, Angus si však v mých očích stojí ve všech ohledech lépe. Svou vlastní závislost vidí pravdivěji, bez ozdůbek. Je schopen lásky dříve než Wilfred. A tato láska ho přiměje jednat i proti své žádosti v době, kdy Wilfred si jde bez pochybností za svým. Jenže. Jenže stovku souložnic ponížených na kus masa napravit lze, zato homosexuál, to je prostě od narození zmetek. Zoufalství by chtělo triumfovat jako poslední slovo, ale skutečné poslední slovo zní tam, kde my už číst nedovedeme.

4 23.09.2019

Někdo už to níže v komentářích naťuknul - zajímalo by mě, jestli autorovi přišlo na mysl, že by mohl mít i čtenářky...

Milan3144 ve svém komentáři vyjadřuje podezření vůči přátelství hrdinů v knize. To jsme to dopracovali, říkám si já, když už nedokážeme použít sloveso "milovat" jinde než v posteli. (Ještě tak matce vůči dítku bychom to uznali?) Přitom fascinace - která je pro mě hlavní psychologickou linkou knihy - samozřejmě k přátelství patří, stojí u jeho základů, dodává nám potřebnou odvahu ke sdílení a vydávání se (jako nám ji může dát hormonální nálož mateřství nebo prožívaná sexualita v milostném vztahu). Zorbas vidí ve vypravěči někoho jako sebe, někoho, kdo jde stejnou cestou, kdo snad stejnou cestou nakonec projde a životně vyzraje. Vypravěč vidí ve svém novém příteli celý vesmír, který zatím nedokázal integrovat, který mu podstatně, hluboce chybí. Vám to obojí nezrychluje tep? Mně teda jo.
A je to podle mě právě tato fascinace chybějícím, co v rámci vyprávění dodává Řekově životní filosofii (máme ruce, abychom mohli brát) nimbus až mystické moudrosti. Jenže je to moudrost se zásadní trhlinou - nemá odpověď na smrt. Na tu jedinou důležitou otázku. Adoruje svobodu a na rubu této adorace nechápe oddanost a riskující důvěru. Svoboda ve smyslu zcela nezávislé vlády se ale tváří v tvář smrti (nebo, protože nebudeme mít všichni takové štěstí jako románoví hrdinové, tváří v tvář fyzické a mentální sešlosti, ztrátě soběstačnosti, ztrátě úsudku - a také tváří v tvář našim hlubokým životním selháním, utrpení způsobenému druhým) jeví být jen dočasnou svobodičkou, poněkud krutou hrou na svobodu.

Pro mě zajímavá kniha, velmi smyslová a smyslná, která může působit jako protizávaží tam, kde byl ztracen a zapomenut úžas nad realitou, ale příliš slabá, příliš omezená, než abych si podle ní chtěla zařídit život.

11 16.09.2019

Tuhle knížku mi v mládí doporučili moji dobří přátelé, formovaní myšlenkami woodcraftu. Už to je důvod, proč k ní mám pozitivní vztah. Kromě toho jsem holka z hájovny, která se odmalička toulala sama v lesích a objevovala v sobě instinkty pravěké sběračky, kteréžto jí zůstaly zachovány dodnes.
Carter rozhodně dokáže vzbudit ve čtenáři soucit a dojetí spojené s citlivostí pro důstojnost člověka - to už jsem si před pár měsíci prožila v Odvedu vás do Sierry Madre. A jeho vyprávění v nás obnovují smysl pro vnímání skutečnosti přírody. Konrad Lorenz píše, že moderní člověk má tendenci nadhodnocovat význam a možnosti materiální kultury, která ho obklopuje - prostě jen proto, že ho obklopuje, že je neustále přítomná a že s ničím jiným se příliš nesetkává. A tak je mu nutno připomínat, že peníze nejsou k jídlu, voda neproudí sama od sebe z kohoutku a "hlína se nekupuje v Hornbachu", jak to včera v jednom rozhovoru vyjádřil pan docent z ČZU. I podstatu práce (nikoli "chození do zaměstnání"), i vlastní smrt je mu nutno připomínat.

15 09.09.2019

Hrabal jako autor mě nikdy moc nelákal a bude mě nelákat dál.

Kniha je v několika komentářích označována za humornou, ale já ji tak nevnímala. To, co dokážu identifikovat jako potenciálně humorné scény, ve mně vzbuzuje zčásti posmutnělé svírání srdce, zbytek je pro mě jakousi analogií hluku. A já nemám ráda hluk. (V této souvislosti jsem zvlášť vděčná, že neznám filmové zpracování.) Několikrát jsem si připomněla Havlíčkova Neviditelného, s podobně ponurými pocity v mysli, a osud hrdinova synka to jen zpečetil.

Moc mi na knize vadilo - vlastně bych asi neměla říkat na knize, obvyklejší bývá porucha na přijímači než na vysílači :o) -, že se mi nepodařilo pochopit, jak se z člověka s tak jasnou představou "co s lidma hejbá a v co lidé věří" stane horský mudrc. Uvědomuju si motivy, které k tomu přispěly nebo v nichž se ten proces odkrývá, ale proč a jak se to děje, to jsem nepobrala. Nějak mi těch sebe-konfrontací přišlo málo. Jako by chtěl autor říct, že se podobáme špinavému potoku, který se pročistí sám sebou, tím, že se špína časem usadí. Mně se zdá, že tohle ke skutečnému cíli nevede.

Pokud jde o dlouhé věty - myslím, že je to vyprávěno přesně tak, jak je potřeba, aby to bylo vyprávěno. Včetně té překotnosti a v první části převažujícího selektivního vidění světa v duchu zásady "nízkému vše nízké".

7 05.09.2019

Jak už tu bylo vyzdviženo, nejsilnější je kniha tam, kde popisuje psychologii jednotlivce v znetvořující společnosti (úvaha o prožívání zrazujícího je výborná) nebo - z druhé strany - techniky ovládání davu. Mnoho užitečných lekcí, chceme-li aspoň trochu odolávat manipulaci a odhalovat vlastní sebe-manipulace.

5 04.09.2019

Dočetla jsem už třetí nebo čtvrtou Austerovu knihu a ze všech mám podobné dojmy. Jsou výborně vyprávěné, vnímám v nich téma hry/fantazie jako temného mechanismu, něčeho odcizujícího, a - asi nejdůležitější - po čase si z nich nic nepamatuju. Tak nanicovaté nic, že k rozpomnění je nezbytná opravdu podrobná anotace. Nazvala bych to "dokonalé míjení". Jsem ráda, že aspoň jiných lidí se jeho psaní dotýká, jak soudím podle komentářů.

1 31.08.2019