Hanka_Bohmova komentáře u knih

Pokud si dobře vzpomínám, četla jsem Hodiny poprvé v době, kdy jsem o Virginii Woolfové věděla jen málo a z jejích knih znala jen Flushe (za což vděčí korepondenci R. Browninga a E. Barrettové).
Od té doby jsem s velkým potěšením přečetla téměř všechna autorčina díla přeložená do češtiny. Přesto si nejsem jistá, jestli to mělo na mé dojmy z Hodin zásadnější vliv. Spíš pro mě zůstávájí svébytnou knihou, v níž jsem při nynějším čtení nejostřeji vnímala motiv "osvobození se", touhy po odchodu z okolností, do nichž se člověk necítí patřit, které přijímá omylem, jemným nátlakem, (zdánlivou) nevyhnutelností. To je pro mě osobně zajímavé téma, v prvním hnutí mám sklony vidět je jako pokušení, příbuzné té svůdné a popohánějící iluzi, že hluboká láska je ve skutečnosti snadná, jen když najdeme tu správnou osobu. Že pocit smyslu, pokojné srdce, je záležitostí takových a takových životních podmínek, které je tedy potřeba získat. Možná bych spěchala říct, že proti tomuto pokušení je nutné bojovat - kdybych ovšem neviděla, že právě to postavy v knize dělají. Bojují proti svému pocitu, že nežijí správný život - svůj život. Zkoušejí proti němu bojovat drobnými i většími ústupky, vnějším přizpůsobením se, vnitřním povzbuzováním a horečným oceňováním toho, na čem "by jim mělo" záležet. Ale nejsou šťastnější. Manévrovací pole pro možnost vybudování opravdu nosného, a ne jen zdánlivého souladu jim omezuje duševní nemoc či slabost, ohlušující očekávání okolí, nedostatek otevřené komunikace, snad i křehkost povědomí o vlastní identitě.

10 27.08.2019

"Před válkou měli všichni všechno, auta, jídlo, práci. Žilo se jim dobře... a pak začali střílet. Do smrti nepochopím proč. Ti Srbové nám zničili život, zničili však taky svůj vlastní."

Vedle příběhů obětí jsem při čtení pociťovala ještě jednu silnou emocionální linku, a tou byly rozpaky a stud člověka, který je ve válce přítomen "jako host", jak to sám autor v komiksu nazval. Který se těší privilegiím, například privilegiu odejít. Snažila jsem si to představit, ale pořád nevím... jestli bych to dokázala (sama před sebou) dlouhodobě unést, vytvořit si nějaký modus vivendi.

3 27.08.2019

V mých očích knize škodily zejména dvě věci. Jednak přímo její knižní podoba. Kapitolka týdně v časopise působí úplně jinak než souvislá četba - ta se mi časem stala poněkud ubíjející, text (vzhledem k tématu nutně trochu repetitivní) ztrácí jiskru. A dále mě rušily pasáže nepřehnaného a nekarikovaného rozhořčení. Tím nechci říct, že bych byla cynik, co nesnese pár řádek upřímnosti bez pózy. Ale mísit je kousavou satirou je čtenářsky nepřívětivé.
Mnohé postřehy jsou aktuální dodnes, jak už bylo zmíněno níže. Nářky nad dvorskou hlídkou bychom mohli klidně přenést na dnešní bulvár a svět celebrit, a tak podobně. Osvěžující jsou hojné zášlehy sebeironie, týkající se zejména autorovy převeliké ochoty žít si pohodlně bez finančních nákladů: "Nosí velký šosatý kabát, nacpaný dopisy a zprávami od agentů o společnostech, jichž je ředitelem. Při chůzi mu pečetítka cinkají. Kéž bych měl takového pána strýčkem a on byl bezdětný! Miloval bych ho, vážil bych si ho a byl bych k němu laskavý."

1 21.08.2019

Z korespondence paní Mileny vyzařuje její hloubka, to je lidsky krásné a mě to oslovuje, i když jsem přesvědčená, že osobnostně nijak zvlášť nesouzníme, nesedly bychom si. Ale ještě více pro mě znamená její obrovská síla a odhodlání - neuvěřitelné, kolik toho ta žena utáhla. To už není jen otázka krásy charakteru, to už má přesah společenský a pravdivě se píše v jiných komentářích, že podobné lidi i právě teď moc potřebujeme.

"Chci tady zůstat, dokud mohu dělat to nejmenší. Nevím, jak to bude dlouho. Rozhodně do poslední chvíle. ... Ale jaký je to beznadějný svět, který se řítí. A přece, je-li to, čemu jsme říkali Evropa, už jenom v našich srdcích, chci to nosit světem tak dlouho, jak budu moci." (listopad 1938)

"Musela bych se stydět, kdybych si měla stěžovat: a jsem vlastně velice skromná: chtěla bych se jen jednu noc vyspat."

"Willi, proboha Tě prosím, napiš to ihned a pošli to, jak nejrychleji dovedeš. Namáháme se tu nesmírně. Jde to. Peroutka je obdivuhodný a Přítomnost je lepší než kdy jindy." (únor 1939)

"Honzo, napsala jsi mi jednou, že mne budeš mít ráda, až budu stará - pamatuješ se? Už jsem, miláčku. Stará maminka, která nemá nic než Tebe, ale to je hrozně moc, jsem hrozně bohatá, Honzo, a šťastná, že Tě mám." (únor 1940)

6 19.08.2019

Myslela jsem, že si půjčuju jinou knihu. Nepříjemný omyl, sice jsem ho dotáhla do konce, ale nestálo to za námahu a zmarněný letní půlden. Pamatuju si na dětské opovržení nad vyprávěními, která si dotyčný přifukoval a přibarvoval, jen aby posluchače ohromil. Ptačí tribunál byl podobný. Hodně nafouknuté a nabarvené nic. Něco takového si asi puberťačky vymýšlejí před spaním (ani slovo proti nim - nevydávají to za umělecké dílo).
No, aspoň si příště budu poctivě číst anotace.

3 19.08.2019

maminka nechala to tak
a: co spolu děláte kromě...?

pořád se smějeme vyhrklo ze mne
tak to je zlý zesmutněla
a dál se neptala

šla pustit psa

a já ve venkovské kuchyni
najednou jsem věděl
že najednou nelžu:
pořád jsme se smáli tak proč
lžu když o zlé milé píšu?


Nezažila jsem to - to hlodání červa v rajském jablku. Ale jako by se stalo. Pavel Šrut mi své obojaké prožívání lásky dokázal zprostředkovat přímo hmatatelně, se zvláštní přísností. A strašně se mi líbí jeho znepokojivé hry se slovy... mámilá, předsevzetí a zasevzetí... bodne to, přesně.

3 16.08.2019

Autor hned v úvodu připomíná, že naše ochota přijmout existenci zázraku není dána silou zkušenosti, očividným důkazem. Naopak, naše "předporozumění" interpretuje zkušenost a stanovuje (ne)přijatelnost argumentů. Proslulé vyprávění o E. Zolovi v Lurdech (obsažené zkráceně například v Hlouchově Minutěnce) to ilustruje znamenitě. A nemusíme se omezovat na vztah k nadpřirozenému: i obyčejná žárlivost ovlivňuje kritéria věrohodnosti partnerových vysvětlení natolik silně, že ani zde není řešením podat další, ještě neprůstřelnější důkaz.

Proto se C. S. Lewis soustředí právě na naše předporozumění a zkoumá teoretickou ospravedlnitelnost, přijatelnost zázraku, vnějšího zásahu do běhu přírody. Nejsou to stránky, které by se "četly samy" - je potřeba zapojit šedou kůru mozkovou. A obávám se, že současnému čtenáři může být Lewisův důraz na zcela speciální postavení lidského intelektu (autorovými slovy: faktu, že lidská mysl dokáže dospět k nezvratnému přesvědčení o nutné existenci další planety za Uranem) trochu cizí, protože současná společnost ztrácí pro racionalitu tu citlivost, která převažovala v minulosti.

Jsou Lewisovy Zázraky k něčemu i člověku, v němž existence nadpřirozeného žádný kognitivní rozpor nevyvolává? Podle mě zcela jistě. Autor není esoterik utržený ze řetězu, jeho pohled je očišťující, pořádající (pro leckoho jistě až moc). A pokud jde konkrétně o křesťany - Lewisovy úvahy o hlubší povaze biblických zázraků mohou být inspirativní i pro ně.

Myslím, že víc stránek už by charaktery postav neutáhly, zejména kdyby ty stránky nebyly naplněné dostatečně intenzivním dějem. Omezení se na pouhé dvě situace, silně strhávající pozornost čtenáře, je k jakž takž dobrému dojmu z knihy nezbytné. Já ji vnímám jako neuspokojivě přehnanou směsici pouličního plakátu a pohádky, která mě "k zamyšlení nad dnešním světem" nedovedla.

2 15.08.2019

Jako romance je to půvabné až roztomilé, a k tomu se dozvíte hrozně moc o podobách krajiny a chovu ovcí! Že hrdinka vyvolává v leckterém čtenáři nutkání použít výchovného pohlavku (zejména v kontrastu s Gabrielem), to mi připadá přirozené. Osamostatnit se v prostředí, které u člověka samostatnost nepředpokládá, vyžaduje smělost téměř nutně hraničící s unáhleností a hloupou tvrdohlavostí. S časem a zkušenostmi se to poddá, jak vědí rodiče všech bývalých puberťáků.
Ve zdejších komentářích je málokdy zmiňován humor, ale mně kniha opravdu připadala vtipná. Autor se, pravda, ještě drží jakéhosi třídního rozdělení a při utahování si z lidských nectností vystačí s čeledíny a ženským služebnictvem, vzácně se plamínek ironie dotkne i samotné Batsheby. V tom se liší od mé oblíbené Jane Austenové, která své hrdiny tepe hlava nehlava.

3 15.08.2019

Název knihy by mohl navodit dojem, že jde o souvislý text, přípravu k meditaci nebo ke cvičení se ve vnitřní usebranosti. Ale ve skutečnosti se jedná jen o soubor krátkých citátů z děl a korespondence Edith Stein, rozdělených do osmi kapitol podle různých aspektů křesťanské existence ve světě, z nichž některé, zdá se mi, nemají s vnitřním ztišením žádnou přímou spojitost.

Stejně skvělé jako první svazek. I prozaické texty (fejetony) jsou půvabné a půvabně absurdní, přestože v nich L+S nemohou rozehrát své geniální dialogové interakce.

"Druhé meno - Špindler - si nechal Maťo Núdziak po matke, ktorá pochádzala zo známej českej vynálezeckej rodiny Špindlerovcov. Bol to jej otec, ktorý dal svetu nekonvenčný mlyn, zvaný dodnes Špindlerův. Oproti tradičnému poňatiu mlynov, proti ktroým bojoval najmä Španiel Don Quijote de la Mancha, zdokonalil Špindler svoj mlyn o rôzne maličkosti, proti ktorým už nikto nič nemal."

3 07.08.2019

Nesnesitelná těsnost bytí.

Kundera vytváří vesmír úvah a literárních postav, který se zdá být z našeho vesmíru přesně odpozorovaný, zanalyzovaný a pojmenovaný, ale pro mě je to vesmír plochý. Dvoudimenzionální. Postavy jako by měly zbytkovou intuici, že je jim určeno stát zpříma, ale tento postoj už se do jejich reality - kde jen dva směry jsou nezávislé, jen šířka a délka skutečná - nevejde. Tušení výšky promítají do svých plochoživotů, jak jen každý svede. Zabrat co nejvíce místa, napnout se maximálně v určité oboru/směru, vytvořit obrazec esteticky dokonalý či unikavý a nedefinovatelný, nebo se naopak minimalizovat.

Uprostřed všech těch nadějí a strachů spjatých se sebeobrazem "přišla" ke mně myšlenka na ženu, jejíž tvář se stala ikonickou a jméno příslovečným (Kundera by napsal "stala se ikonická a její jméno příslovečné", nad čímž se mi kroutí vnitřnosti). Provázela mě čtením až na poslední stranu a její bytost pro mě byla jakýmsi QED zářícím nad smutnou pošetilostí této knihy. Shodou okolností se také jmenovala Agnes, stejně jako nejzajímavější hrdinka Nesmrtelnosti. Ale všichni ji známe jako Matku Terezu.

3 07.08.2019

Je-li hřích vzpourou proti Bohu a v nutném důsledku i proti sobě samému, pak Svítání je pro mě záznamem jedné konkrétní vzpoury. Elíša skutečně bojuje, systematicky si staví před oči důvody "pro" a touží odstranit vše hovořící "proti". V jeho podání jde o boj nerovný, důvody "pro" jsou nepřesvědčivě vnější, důvody "proti" sice přicházejí zvnějšku, ale nalézají skrytého komplice v něm samém. A tak je to nakonec skutečně boj proti sobě - jak Elíša vytušil už dávno před osudnou situací. S každým krokem se mi zdá jasnější, že rozhodnutí nakonec nebude rozhodnutím, protože ten, kdo by měl rozhodnout, se postupně vytrácí, zbavuje se sám sebe a tím i schopnosti cokoli rozhodovat, ve smyslu formovat život a svět podle vlastního nitra. Ale tahle cesta se započala, připadá mi, mnohem dřív, když Elíša zvolil oddělení od skutečných druhých, ponoření do samoty či náhražkovitého světa ideologie. "Válka je jako noc. Skryje všechno." Je možné takovou noc rozpoutat nebo do ní být uvržen. Je ale také možné svolat ji sám na sebe.

1 05.08.2019

Martha Robinová, Hans Urs von Balthasar, Tomáš Halík, Josef Florian - nebesa se rozhodla, že mě jednotným tlakem intelektuálně-spirituální fronty dotlačí k re-readingu textů Gabriela Marcela. V závěru letošních duchovních cvičení jsem na to konečně našla dostatek klidu, toto prostředí ale nepochybně vedlo k určité dezinterpretaci, ke snaze nikoli co nejdůkladněji sledovat autorovy myšlenky, ale spíše se sama ubírat po vlastních cestách, na které mě zavedou.

Hned na prvních stránkách mě příjemně překvapilo, že po poměrně silné komunikační bariéře (ale bariéře povrchního druhu, v principu snadno prolomitelné), kterou jsem si pamatovala z dřívějšího čtení, nebylo téměř památky. V souvislosti se samotným (mně velice sympatickým) způsobem, jakým Marcel přistupuje ke zkoumání skutečnosti, jsem uvažovala o rozdílu mezi teologií a filosofií co do schopnosti vidět cílovou skupinu. Teolog slouží věřícímu lidu, v ideálním případě by tedy např. katolický teolog neměl pouštět ze zřetele současnou jednu miliardu katolických křesťanů, jednu miliardu konkrétních životních příběhů, pro které koná práci, pomáhá hledat orientaci. Měl by být lépe chráněn před pouhým operováním s pojmy, exhibováním vlastního já, před neúčinným myšlením. Koho má v duchu před sebou dnes filosof... Nevím. Je dost možné, že tato výhoda teologie v praxi žádného měřitelného vlivu nenabývá. Ale zpět ke knize, Raissa Maritainová napsala o Spinozovi: "Cítili jsme, že naše nadšení Spinozou je pouze nádherný sen rozumu, něco jako metafyzické opium. Skutečnost unikala z tohoto systému všemi skulinami, před sebemenším výkřikem lidské bytosti zasažené opravdu do srdce byla Etika bezbranná." Připadá mi, že Gabriel Marcel stojí na opačném konci škály, že se neopovažuje přejít právě tento "výkřik lidské bytosti zasažené opravdu do srdce".

Prostředí kláštera a duchovních cvičení, čas vyhrazený hledání Božího vedení pro svůj život, ještě umocňovaly úhel pohledu, kterému bych se nevyhnula ani za jiných okolností. Tedy že zatímco Marcel se snaží poctivě zastavovat na prahu Zjevení, já čtu jeho texty z druhého břehu. Jako křesťanka, jejíž světonázor nespočívá na Bohu-absolutnu nebo Bohu-osobě, ale Bohu-Trojici. Vztah, zdroj veškeré možnosti vztahu, definující plnost jakéhokoli vztahu a - ve své vlastní plnosti - životadárný. "Co by nás mohlo oddělit od lásky Kristovy?" ptá se apoštol Pavel. "Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův - on přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých," učí Ježíš. Důsledkem je potenciál mezi-lidského vztahu pro transcendenci, ovšem jen tam, kde, slovy autora "láska triumfuje nade vším, co směřuje k její degradaci". To je podstatné, úkol pro život.

Zcela speciálně mě při nynějším čtení nadchla kapitola o toleranci, toleranci vzhledem k odlišné víře a k odlišně věřícímu. Pozoruhodně promyšleno, chce se mi říci - v plnosti, bez kompromisů, bez snižování.

2 02.08.2019

Kniha je určena primárně mladým lidem, kteří se rozhodují o svém životním povolání, ale v nenápadnějších podobách je dobře využitelná během celého života křesťana hledajícího Boží vedení.
Autor vychází z přesvědčení, že Bůh se konkrétnímu člověku zjevuje především prostřednictvím jeho vlastního života, že toto je výsostné místo hledání a nalézání Boží vůle. Učí tedy kandidáty kněžství a řeholního stavu "číst" a "psát" svůj život jak v čistě psychologickém, antropologickém pohledu, tak i ve víře, se zaměřením na rozpoznání Boží tváře. Požaduje a kultivuje schopnost reflektovat a uchopovat svůj život, citlivost pro vidění darovaného dobra a vděčnost, které ústí v přirozený postoj štědrosti. Ale také svůj život, zejména jeho temné stránky, integrovat a interpretovat, neboť smysl není něco, co přichází zvnějšku a nezávisle na nás. Konečně zdůrazňuje schopnost - v dnešní době spíše převládající neschopnost - rozhodovat o sobě, volit s veškerou vážností a sám za sebe (protože jsem téměř souběžně četla texty Gabriela Marcela, vybavuje se mi v té souvislosti jeho výraz "čelit situaci"), v postoji dávání se a bez ponechávání zadních vrátek.

Takovéto pojímání vlastního života je mi velmi blízké. Souhlasím i s autorovou zkušeností, že samotný fyzický akt psaní (například ve formě deníku), snaha o přesnou formulaci myšlenky v ovzduší určité definitivnosti, má velký kultivující efekt.

2 02.08.2019

Předčítala jsem knihu dětem, fotky jsou skutečně skvělé, nápadité, vtipné. Ale příběhy, to je úplně jiná liga. Spíš teda okresní přebor. Spoustu místa zabírají jednoduché popisy a vyjmenovávání činností, nemá to kouzlo, hloubku, všechno je strašlivě prvoplánové. Za mě by autor udělal lépe, kdyby místo knihy vyrobil kalendář.

3 01.08.2019

Od chvíle, kdy tato kniha vyšla, si ji vedu v "zájmovém seznamu". Byla jsem zvědavá, co je uvnitř! Ne že by knih o přímluvné modlitbě bylo málo, ale měla jsem pocit, že je opravdu něco speciálního na modlitbě za manžela - za člověka, se kterým jsem jako s jediným na světě skutečně "jedno tělo", kterého jsem si zvolila jako svou cestu ke svatosti, který mi dokáže lézt na nervy zcela nenapodobitelným způsobem, ehm... :o) Ale zase tolik zvědavá, aby mi kniha stála za koupi nebo na námahu s meziknihovní výpůjčkou, jsem nebyla. A protože v naší knihovně ji nemají, prostě na tom seznamu čekala, co kdybych na ni jednou náhodně natrefila.

A taky že natrefila. Rovnou můžu říct, že ani za koupi, ani za námahu s meziknihovní výpůjčkou opravdu nestojí (mně). Nenašla jsem v ní pro sebe nic nového či objevného, ale dvě věci mi připadají obecně hodné pozornosti, a to i pro ženu nevěřící: Nemusí být špatné si knihu prolistovat, projet jednotlivé kapitoly - oblasti mužova života, které by mohly stát za modlitbu. Protože pro leckterou manželku to může znamenat velmi užitečné uvažování nad tím, co všechno její manžel možná řeší, oč by se mohla zajímat. A druhá věc je samotný postoj přímluvné modlitby. Když někomu každodenně i kdyby jen pár minut projevujete upřímnou láskyplnou péči tím, že se ho snažíte poznat a vyprošovat mu pro život to dobré, tak po něm těžko vzápětí budete házet hrnky a talíře.
Autorka hned v úvodu velmi vhodně připomíná základní tezi přímluvné modlitby - jejím účinkem je (možná především) proměna modlící se osoby. Otevřenost je zde nesmírně důležitá. Bůh pracuje obzvlášť účinně tam, kde jsou lidé ochotni nechat na sobě pracovat.

4 01.08.2019

Už dlouhou dobu mám Pascalovy Myšlenky připravené k (výhledovému) přečtení. Bohužel moje teoretická průprava spočívá pouze v povědomosti o existenci Mémorialu, ve třech semestrech Dějin matematiky a četbě Historie jednoho podzimu. "Což není mnoho", jak praví klasik. Když jsem tedy připadla na tuto brožurku, sáhla jsem po ní přímo lačně.
Nejedná se o žádný důkladný životopis, spíše načrt tváře, několik charakteristických rysů. Autor se soustředí na proměnu a procesy, které nastávají, když člověk přemýšlející, reflektující svět kolem sebe i vlastní nitro, křesťansky uvěří a je nucen přebudovat pojmy a metody, jimiž pojímal skutečnost, na novou, kvalitativně odlišnou úroveň.
Původní Guardiniho studie je obsažnější, české vydání zahrnuje pouze výběr z kapitol, přesto z něj to podstatné vyvstává. Ve své stručnosti je to kniha velmi intenzivní a téměř neodolatelně vyzývá ke čtení vlastních Pascalových děl. Objektivně si nejsem jistá, zda si v tomto zestručnění pět hvězd zaslouží, ale čistě za sebe se domnívám, že lepší úvod k Pensées jsem si přát nemohla.

01.08.2019

Nedávno jsem četla Reynkovy básně ze sbírky Rty a zuby a byla jsem velmi oslovena. Jeho poslední sbírku jsem tedy otevírala v určitém očekávání, nastavení mysli, které bylo ovšem rychle odesláno do patřičných míst. Tón je dočista jiný, jsou to pro mě básně z vězení, jehož klíč je ztracen, básně čekání, jež vychází naprázdno, básně hluboké vnitřní opuštěnosti. Naděje je přítomna téměř jen v tom, že čekání je ještě vnímáno jako čekání, vězení jako vězení, opuštěnost jako opuštěnost - jsou snášeny s bolestí, není na ně přistoupeno jako na normalitu.

3 01.08.2019

Nikdy jsem neměla v hlavě bordel jak na ruském večírku. Ani když mi bylo úplně nejhůř. Nikdy jsem nebyla opilá. Chybí mi kanál, kterým bych tuhle knihu mohla plně vnímat.

4 25.07.2019