Hanka_Bohmova komentáře u knih

Někteří poradci říkají, že idea romantické lásky jako vztahového standardu a na ni navázaná nesmyslná očekávaní působí v partnerstvích takovou paseku jako máloco jiného.

Tato kniha nabízí pozornou sondu do vztahové psychologie. Vidíme klasickou zamilovanost poháněnou pocitem, že partnerka má v sobě něco, co muži chybí, co doplňuje jeho celistvost. Vidíme stavění milované osoby na piedestal, oblékání do hávu ideální, zbožňováníhodné představy bájné Heleny. A nezvládnutí procesů, které se v člověku hlásí o slovo, když nemůže přehlédnout konflikt mezi představou a skutečností - Filip nakonec nejlépe svou manželku miluje, když je nepřítomná, když její realita nenarušuje jeho ideál. (Což o povaze jeho "lásky" hodně vypovídá.)
Ještě jeden problém je spojen s bájnou Helenou - takový vztah z principu není rovnocenný, neumožňuje důvěřovat v partnerčinu lásku. Filip opravdu na jednom místě vyjadřuje pochybnosti o opětované lásce, o její možnosti, ale více než slova za něj mluví činy: jeho žárlivost, snaha kontrolovat, neúnosnost představy, že by partnerka měla existovat jako nezávislá bytost.
Zrcadlení v druhé části knihy je zajímavé tím, že Isabela se potýká s obdobnými postoji jako Filip, ale je schopná přijmout realitu a dopracovat se k řešení. Není to řešení, o něž bych já sama jako žena stála, ale pořád je to víc její volba než otročení neuvědomovaným silám. Jak daleko se na této cestě nakonec dostává sám Filip... kdo ví.

Filipova charakterizace v drobném postřehu jeho partnerky: "patřil k oněm čtenářům, kteří v knihách hledají jen sami sebe".
Zdá se mi, že nejen v knihách.

2 23.07.2019

Z řečí (i gest, protože své extáze mnohdy prožívala celou bytostí) Marie Magdaleny de Pazzi vyzařuje důvěrná blízkost Bohu, dychtivé poznávání a snaha nějakým způsobem poznané vyjádřit, důvěrnost se někdy mění až v rozvernost, překypující radost střídá spočinutí, opojení krásou přerušuje - a doplňuje - poznání vlastní nedostatečnosti, nevděčnosti. Sama sebe vidí jako překážku volného šíření dobra ve světě. Ochotná obětovat cokoli neustává v prosbě za druhé, především za obnovu církve a řeholního života - vzývá Boha pro jeho příklon k člověku, připomíná mu, kdo on je. A když má přijít milost skrze ni, není to jejím úsilím, ale Božím jednáním v ní, vydávající se. Vlažnost polovičatých má být nahrazena ohněm horlivé lásky, který světici sežehne, zlá vůle zatvrzelých má být rozehnána úplnou a celistvou oddaností, kterou ona na sobě bude prožívat ve spojení s obrovskou bolestí nad záští světa, atd. To mi připadá hluboce křesťanské.
Obraznost jejího vyjadřování mi místy připomněla Dialog Kateřiny Sienské (které se výslovně dovolává jako své patronky v díle i životě).
Forma jejích promluv mi příliš nevyhovuje a myslím si, že v tom nebudu mezi současnými křesťany výjimkou. Úvahy strukturované pomocí číslovaných seznamů a osnov v podobě známého náboženského obrazu/děje - když to má pět položek, jistě to lze namontovat na pět ran Kristových...
Na pár místech mě zarazila určitá časovost, lidská ohraničenost - aspoň tak se mi to jevilo. Asi jako když Abraham přestane s Hospodinem vyjednávat při deseti spravedlivých. Možná jsem to jen pochopila zbytečně úzce, ale i kdyby ne, je to přínosné: uvědomit si, že Bůh je mnohem větší než všichni světci dohromady a ne my jeho, ale on nás učí, kde (ne)jsou hranice lásky.

Po tom psychedelickém mozkovaru na téma pokrok/degenerace zvaném Les je druhý román vyloženě relaxační četba. Tedy intelektuálně relaxační. Co se týče otázek svědomí, dá člověku zabrat.

7 20.07.2019

Pro mě jedna z nejpřístupnějších knih od Strugackých. Dobrodružná a poutavá ve vykreslení prostředí a jeho doléhání na člověka jiné kultury, jiných hodnot. Střet přirozenosti a úkolu, osobního a racionalistického. Přes všechny ideologické kecy se nemůžu ubránit dojmu, že autoři záměrně napsali příběh tak, aby čtenář cítil spříznění spíše s Rumatou než s Ústavem. Až jsem si vzpomněla na Frommovu tezi, že v patologickém prostředí zůstávají "duševně zdraví" jen ne zcela normální jedinci - že "vyšinuté" chování je signálem přetrvávající lidskosti.

Ovšem výchozí myšlenka, že totiž historický vývoj s sebou jaksi automaticky nese pokrok v mravnosti, ehm... Dala by se přejít jako úlitba komunistickým dogmatům, horší je, že my si to často aspoň implicitně myslíme! Že když se nezabíjíme na ulici, denně se sprchujeme a posíláme děti do škol, jsme mravnější, lidštější než naši předkové z temnějších dob. Tuším, že to byl Chesterton, kdo pro tuto slepotu vymyslel dokonce nějaký termín. Slepotu vůči všudypřítomné lži, lakomství, lenosti a marnivosti, rozkvětu pornografie a zneužívání drog všeho druhu, vůči rozhodování ovládanému kultem pohodlí a ne-zodpovědnosti... To jsou asi jen drobné, kosmetické vady. Hlavně že voníme a umíme číst.

11 20.07.2019

Zajímavá filozofická hra, těmito slovy uživatelka I_love_books přesně vyjádřila můj pocit. Hra je činnost, ve které vlastně o nic nejde. S výsledkem Pirandellovy hry se tedy lze dobře spokojit, pokud ani vám o nic nejde - stejně jako oněm jednajícím postavám, které se chovají jako čtenáři Blesku nebo diváci TV Nova. Jsou prostě jen... zvědaví.

Ale ve vztahu lásky, skutečné lásky, se nezastavíte. Neřeknete si, že snaha poznat druhého je zbytečná, ani že klídek je to nejlepší řešení.

17.07.2019

V+W skoro neznám a z toho, co znám, mi dialogy L&S nejvíc připomínaly Semafor. Inteligentní humor, slovní hrátky, absurdno, perfektně trefné společensko-politické glosy. Náramně se mi to líbilo. První kniha, která mě doma donutila - přes mou zoufalou nekompetentnost - předčítat ve slovenštině :o)

L: Môj otec bol humanista. A matka tiež nebola celkom normálna. Ale pretvarovať sa vedeli. Život ich naučil. Otec - humanista sa celý život tváril ako nihilista. Znechutene. Prišiel domov hladný ako vlk, obed na stole...
S. A on - ham ham polievočka, chrum, chrum kuriatko...
L: Naopak. Vraví - obedy neuznávam, večere neuznávam. Načo jesť, načo piť, načo spať, načo žiť. Až jedného dňa...
S: Umřel od hladu.
L: Nie. Jedného dňa, vlastne jednej noci ho matka nachytala v špajzi.
S: Preboha, s kým?
L: Ako hlce šošovicu.
S: Šošovicu uznával? Zvláštny svetonázor.
L: Ale matka hneď vedela, na čom je. Tak mu vraví - aha, taký si ty nihilista? Za misu šošovice predá svoje presvedčenie, s kým so to len žila, zbabelec - a otcovi neostávalo nič iné, len dojesť tú šošovicu a začať sa tváriť ako materialista. Ale matka mu už nikdy nevarila.
S: Neverila.
L: Ani to.

OPTIMISTA: Ja som zdravý aj bez kvapiek. A viete prečo? Lebo som sa nikdy do ničoho nemontoval. Nikde som sa nepchal, nikdy som nič neorganizoval, nikam som sa nenatískal. Pekne som vždy sedel doma, pred televízorom, skrátka, žil som naplno. A preto teraz nepotrebujem kvapky. A vy? (...) Bolo vám to treba?
PESIMISTA: Mne? Ja som to nerobil pre seba.
OPTIMISTA: Viem. Robili ste to pre druhých. Lenže lieky musíte teraz žrať vy, zatiaľ čo druhí sa napchávajú bravčovým bôčikom.

7 17.07.2019

Nejdřív mě zarazilo šest stránek nadšených recenzí, kterými kniha začíná. Že by to byl ten "americký styl" zmiňovaný níže?
Po prvním oslavném řádku jsem přeskočila k předmluvě, kde jsem se dočetla, že rtuť pobíhá na vzduchu tak čile proto, že je to prvek, a nikoli sloučenina. Na to konto jsem strávila zajímavý večer čtením článků o povrchovém napětí kapalného helia nebo dusíku. Mohu tedy souhlasit s tím, že kniha je podnětná.

1 15.07.2019

Nedávno jsem četla Tolstého Rodinné štěstí a obě knihy mají kromě tématu - boření iluzí o manželství - společný takový jemně chladný, odmítavý tón a téměř úplnou absenci soucitu (tak mi připadalo, i když v Sonátě je tahle atmosféra přímo vyšponovaná). Až jsem si říkala, že s takovým člověkem bych se nechtěla ve skutečném životě stýkat. Ale možná je to náhoda, uvidíme, jak na mě zapůsobí další jeho díla.

Děj Kreutzerovy sonáty nebyl pro mě vlastně vůbec důležitý, knihu jsem nevnímala ani tak jako studii manželství, jako spíš studii vypravěče. Zůstal mi velmi silný dojem člověka, který hledí na svět přes vlastnoručně zdeformované a zašpiněné čelní sklo - a to se nezmění ani po jeho "mravním obrození", jak to nazývá. Připomnělo mi to nauku o "následcích hříchu", které nemizí upřímnou lítostí a odpuštěním. U následků ve fyzickém světě to vidíme jasně - zabitou ženu ani sebevětší lítost a změna postoje nepřivede k životu. U psychických následků si to možná uvědomujeme méně jasně. Zlo nás poznamenává, dlouhodobé a hluboké zlo nás poznamenává dlouhodobě a hluboce - ale odvrácení od zla nás z tohoto poznamenání automaticky a okamžitě neléčí.
Výsledkem, který lze v individuální i společenské historii sledovat na vlastní oči, je stav jisté kocoviny, předrážděné nesnášenlivosti, který se dostavuje po tom, co jsme zneužili nějakou myšlenku. Díváme se na ni zdeformovaným pohledem, ne-racionálně, ne-čistě. Nevidíme její podstatu, ale ohavnost, kterou jsme z ní za konkrétních okolností udělali, a tento postoj nadále prosazujeme jako objektivní. Podrážděnost vůči levicovým či pravicovým názorům, vůči fyzické síle, vůči technologii, vědě, vzdělání, vůči veselí, vůči interakcím mezi mužem a ženou... všechny tyto věci se čas od času stanou (čistě reakčně) společenským tabu, aniž by byly samy o sobě špatné - a co je horší, aniž by se někdo skutečně zamýšlel nad tím, nakolik jsou samy o sobě špatné. Nedávno jsem kroutila hlavou nad tím, jaké výhrady na Databázi knih vyvolalo pojmenování jedné položky nabídky výrazem "komunita"... jeden příklad za všechny.
Abych se vrátila zpět ke knize - je fascinující sledovat, jak vypravěč nedokáže o sexu smýšlet mimo svou úzkou zkušenost. Krajním sobectvím zformoval své nitro určitým způsobem a svůj pohled považuje za objektivně platný. Že může být tělesná láska výrazem obdarování, nikoli jen mocenským prostředkem a tím, co si jeden od druhého (vzhledem k době vzniku knihy tedy muž od ženy) bere, to... to pro něj neexistuje. Tělesná láska je rovna chtíči, chtíč je špatný a rozvrací životy, on na to přišel, pojďte a slyšte, budete poučeni.
A vůbec si vypravěč plete osobní pohled s realitou, dozvíme se dále, že lékařství je špatné, hygiena je špatná, vlaky lidskou bytost znervózňují, hudba ji dráždí a lidé lžou, když tvrdí, že si ve stavu nepříčetnosti neuvědomují své jednání. Protože pán to přece takhle zažil, tudíž to tak musí zažívat všichni.

Těchto "mravně obrozených" je třeba se bát, protože jak egoističtí a úzcí byli ve zlu, tak egoističtí a úzcí zůstávají v - takzvaném - dobru.

7 15.07.2019

O filmu Morgiana vím jen to, že existuje a že v něm hraje paní Janžurová - zážitek z knihy mi tedy nijak nezkreslil. A zážitek to byl dokonce o něco lepší, než jsem vzhledem k anotaci očekávala. Autor vykreslil mysl opanovanou záští opravdu působivě, a vlastně mě pobavily i ty trable mladé lásky podané se shovívavě ironickým pousmáním. Ale nejsilněji se mě dotkl motiv tváře/identity - pohledy do zrcadla, objevení dvojnice, obě sestry "v zajetí" té druhé, jedna tísněna závistí, druhá stínem této závisti, žádná nemůže žít plně sebe. Konflikt je nevyhnutelný, doslova boj o zdroje.
Já jsem já, já jsem sama sebou - říká Jessie po zkoumavém pohledu do zrcadla v samém závěru příběhu.

4 15.07.2019

Kniha poskytuje potřebné informace, ale nevyhovoval mi autorův vyumělkovaný tón a především nedobrý překlad - často šroubované, na několika místech až nesrozumitelné věty, řada překlepů, chyby v čárkách.

1 09.07.2019

Přečtené je to za chvilku, ale ta chvilka úplně stačila, abych zatoužila stát se s okamžitou platností strážcem majáku na liduprázdném ostrově. Představa divadelní verze mě osobně děsí :o)

2 04.07.2019

Konrad Lorenz píše ve svém Odumírání lidskosti: "Myslící a cítící člověk by nemohl snášet nevyhnutelné hrůzné disonance velkých živých systémů, kdyby nebyl schopen myšlenky na ně potlačovat či vytěsňovat. Nesmí si to však dovolit tam, kde jde o zbytečné utrpení, především o utrpení jeho bližních. Časem se naučíme příliš dobře odhlížet, a tím nepřípustně vyřazovat soucit i v případech, v nichž by se pomoci mohlo."

Lidská schopnost nevidět, nenechat si kazit snídani faktem, že za zdmi mého bytu roztomilé sýkorky nemilosrdně zabíjejí kvanta roztomilých motýlků, dokáže narůst do obludných rozměrů. Slovy "to už je život" pak umíme odbýt jakoukoli nespravedlnost, kterou se nám nehodí/nechce napravovat. V posledních týdnech jsem byla svědkem několika podobných výroků ve svém okolí, snad proto na mě četba téhle knihy - velmi působivé a velmi bezvýchodné - dopadla tak zdrcujícím způsobem.
Přiznávám, že místy jsem z důvodu udržení příčetnosti četla opravdu rychle - až na samé hranici nepoctivého a nepřípustného přeskakování.

13 03.07.2019

"jediní opravdoví mrtví jsou ti, které už nemáme rádi"

3 02.07.2019

Protože nejsem snílek, dělá mi potíže číst "snílkovské" knihy. Peer Gynt byl ještě v rámci tolerance, přijala jsem ho jako pohádkové vyprávění, a tak mu byla schopná porozumět nejen mozkem, ale i srdcem. Ovšem hojně tu zmiňovaný Mág, to bylo utrpení. Jak se může autor tvářit, že jím popisované motivace opravdu fungují jako motivace? Pro mě to byl laboratorní konstrukt. Sice precizní, ale neoslovující, s nulovým přesahem do lidského života.
A nyní tedy Kouzelné dobrodružství. I když o spojitosti s Mágem jsem předem nevěděla, výslovně jsem si podobnost svých pocitů uvědomovala. Souhlasím se Sandikem - fungující vystižení chlapeckého světa na přelomu dětství a dospělosti je požitkem číst, zato "snílkovské" téma tenhle požitek znovu a znovu rozbíjí napadrť. Sen by měl být lákavý, měl by mít neodolatelný vnitřní drajv, když ovliví tak silně lidský život. Ale já vidím jen cosi tak plochého a umělého jako levná televizní inscenace. Jak by mohlo toto někoho strhnout? Nevěřím tomu ani ň.

"Vyprávím snad ten příběh špatně? Nevyvolává takový dojem, jaký jsem očekával."
Možná právě to je pro mě jádrem výpovědi knihy. Že sen je nevyslovitelný, nepřenositelný, že těm venku se bude zdát - jako se zdál v knize vesničanům - bez tajemství, bez lákavosti, triviální. Možná by se o něm nemělo mluvit vůbec.

3 30.06.2019

Časově se dochované úseky Zolovy a Cézannovy korespondence nepřekrývají a mně jako čtenářce citelně chyběly reakce adresátů na jednotlivé listy. Ocenila bych možnost porovnat, jakým způsobem se vyjadřují k jedné situaci, jednomu tématu. Takhle zůstal k vnímání jen tón dopisů a ohniska zájmu. Zolovy listy jsou, s přihlédnutím k obvyklým myšlenkovým nedokonalostem adolescence, příjemně vážné a jako celek drží pohromadě, líbily se mi, dovedu si představit, že s takovým člověkem bych si jako mládě možná uměla popovídat (nebo spíš pokorespondovat). S Cézannem je to horší, do jeho nálad (ve své soukromé terminologii to nazývám rozvrkočeností) se mi vciťuje obtížněji a v pozdních dopisech zas jako by už osobnost nebyla přítomna, připomnělo mi to omezení se na provozní komunikaci, které nastává v rozpadajících se nebo okolnostmi přetížených rodinách.
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, asi nakonec ty tři.

30.06.2019

Uživatelka alef to popsala moc hezky. Ve většině povídek lze sledovat určité stereotypy, utíkající muže a až příliš soběstačné ženy. Nabízí se hádanka o slepici a vejci, v každém případě obojí chápu jako výsledek rozhodnutí dát na první místo sebe, nepočítat vážně s druhým. Pro mě je to zároveň společný motiv celé knihy. O tom lež obvykle je - nepočítat vážně s druhým, ne tak vážně, aby mu byl povolen přístup k realitě. Odstrčit ho z pozice partnera do pozice rekvizity.

Ne náhodou jsou hrdinové Letních lží dávno za prahem vykuleně lačné a otevřené rané dospělosti. Teprve když nasbíráme "dostatek" špatných zkušeností, vybudujeme si obranné hradby a rigidní představu o tom, co je bezpečné pustit dovnitř. Začínat v tom okamžiku vztahové experimenty - ať je to životní partnerství nebo obnova rodinných vztahů - je komplikované přesně tak, jak o tom Bernhard Schlink vypráví.

6 30.06.2019

"I lidé byli vyprahlí a podobní poušti. Jen večer, když panoráma tisíců světel zazářila z údolí, a měsíc visel v blouznivém oparu, podoben lampiónu, lidé oživovali a užívali svého procitnutí k úštěpkům, klepům a zlomyslnostem. Řeči, které se tady vedly, byly tak bezvýznamné, úvahy tak sprosté, zájmy, jež zde se rýsovaly, byly tak ubohé, že ten, kdo ještě v tomto století věří v lidskou duši, byl by ztratil veškerou iluzi, kdyby přišel mezi tyto lidi a nahlédl do jejich pustého života."

Kdybych byla školáče, napsala bych do komentáře: Kniha se mi nelíbila.
Nelíbila se mi, protože z ní prosakoval pocit téměř zadostiučinění, že věci jdou špatně, nic dobrého se nikdy nepovede a všechno cenné se stejně utopí v banalitě. Ošklivit si zlo považuji za normální, odhalovat zlo považuji za rozumné, ale "radovat" se z něj (je to skutečně radost v uvozovkách, cynická imitace radosti zrozená z únavy, hněvu, bolesti či kdovíčeho...) mi nepřipadá zdravé. Většina lidí z toho naštěstí vyroste.
Ale možná je to přecitlivělost, možná to jiný čtenář bude vnímat odlišně.

1 30.06.2019

Film jsem sice nikdy neviděla, ale knížku jsem už jednou nebo dvakrát četla v mládí a je asi nemožné zapomenout hlavní obrysy jejího děje a vyústění - zařízne se do vás hluboko.

Přesto pro mě byla znovu velkým překvapením, pozitivním literárním překvapením. Zapomněla jsem totiž úplně, jak perfektní volbou byl vypravěč "náčelník" Bromden. Inteligentní a neuvěřitelně pozorný, citlivě vnímající skryté proudy a nálady, zobrazuje je formou svých inženýrských vizí - podivných, ale srozumitelných metafor, vypovídajících i tam, kde by obyčejná slova nestačila. Hlavnímu hrdinovi nevidíme do hlavy, jeho vnitřní prožívání situace nám zůstává ukryto a sledujeme téměř jen to, co on si přeje, aby jeho diváci sledovali. Právě díky náčelníkovi sem tam nahlédneme za oponu a pocítíme závrať a bázeň před tou smrští, která se v něm musí odehrávat. (Snad to nebude rouhání, když napíšu, že jsem si vzpomněla na biblickou scénu v Getsemanech.)

A ještě jedna věc mi od posledního přečtení vymizela z paměti - nebo jsem ji tehdy tolik nevnímala. Překvapilo mě, jak silně je zde tematizována sexualita, ničivé následky narušení vztahu mezi mužem a ženou - v partnerství i mateřství, v náznaku snad i generalizovaně, ve společnosti.

10 19.06.2019

Na téhle knížce je mi sympatické, jak se život hlavního hrdiny vyvíjí - Elmer Gantry je chodící diagnózou společnosti a společnost se za těch 450 stran nezmění.

Elmer se nerodí jako pangalaktický megazloduch, je to prostě do sebe zahleděný omezenec, jehož vnitřní život stojí místo sebereflexe na sebeklamu. Lewis vyčítá zdegenerovanému náboženskému prostředí, že tyto vlastnosti v jeho hrdinovi pěstuje a posiluje. A přestože Elmer víc než reálného člověka připomíná konstrukt, nádobu na ukládání všelijakých nectností pro potřeby autorova záměru, Lewis vlastně vypráví příběh egoismu, kterému - z rozmanitých důvodů - nikdo nenastavuje hranice. Náboženské téma je sice v knize téměř všudypřítomné (s krátkou odbočkou do koučování v oblasti bohatství a osobnostního rozvoje, počkat, počkat, nepřipomíná nám to něco zcela současného?), ale o náboženské potřeby lidí vlastně nejde, ty jsou v popsaných případech jen zástěrkou pro potřebu vzrušení a dramatu, dojmu o velikosti svého života, potřebu bezpečně někam patřit nebo, v nejhorším případě, najít vhodné, přehledné prostředí pro budování kariéry. A v tom vidím podstatu knihy: pokud akceptujeme, že naše skutečné motivy zůstanou zastřeny něčím jiným, růžovějším, vytváříme živnou půdu pro podvodníky a manipulátory všeho druhu. Výsledkem je tichá a velmi draze zaplacená dohoda mezi obchodníkem se lží a jeho klienty. Také velice aktuální.

Neřekla bych, že Frank je kladnou postavou této knihy. Pro mě je postavou politováníhodnou, a to i kdybych nebrala v úvahu děsivé vyústění jeho příběhu. Je to člověk zaseknutý ve svém vnitřním konfliktu. Ke cti mu slouží, že jde o konflikt upřímný a hluboce prožíváný, ale to nic nemění na tom, že svůj život odehrává v provizoriu, neklidně, na sílu. Tohle při zdravém rozumu nemůže nikdo dlouho vydržet. Jeho protějškem je Bess, která, zdá se, vlastní osobní integritu chybějící mnoha jiným postavám. V malém, obyčejném, ne-velkolepém módu přijímá a zevnitř napřimuje a posiluje všechno, co jí kdysi podepsaný bianco šek manželství přináší, srdcem se zcela pokládá do toho, co žije.

Při čtení se mi vybavil rozhovor s evangelickým biblistou dr. Hellerem, který mluvil o přechodu od chrámového kultu v židovství k individuálnějšímu prožívání víry (v lehké analogii se středověkým katolicismem vs. reformací). Říkal, že tato změna je vždy doprovázena zesílením důrazu na osobní mravnost členů společenství a na morální dohled a kádrování, což otvírá cestu jemnějším formám nevěrnosti Hospodinu, odklonu od života čistě z jeho milosti. Něco velmi podobného jsem později četla u jednoho evangelikálního amerického autora, když porovnával způsoby, kterými se vyprazdňuje svátost smíření v katolické církvi a soukromé vyznávání hříchů v jeho společenství. První podle něj vede k mechanickému ritualismu, druhé k jemnějšímu sebeklamu. Lewis si v knize všímá téhož, připadá mi, že právě protestantské prostředí umožňuje rozehrát příběh tak, jak si ho rozehrát přál (tím nechci říct, že by pro něj tehdejší katolicismus byl přijatelný, ale kádrování tam probíhalo na jiné úrovni, kterou by zřejmě v podstatě hloupý reverend Gantry nebyl schopen efektivně zneužívat).

4 18.06.2019

Pro mě to prostě příliš exaltované. Četla jsem překlad z r. 1924, ale nevím nevím, jestli byl problém v něm (kromě frustrace z chybějících čárek za vloženými vedlejšími větami).

Podstata je samozřejmě krásná a není těžské aktualizovat si ji pro dnešek. Neudržitelnost štěstí ve společnosti, pro niž dojem je vše a vše je dojem. Přesný popis nezralé lásky, která se považuje za úžasnou a nadzemskou, a přitom je bez sebereflexe a sebeovládání vláčena okamžitými emocemi. ("V tomto okamžiku jsem pochopil, jakou bolest jí způsobuji svým smíchem a pět minut jsem ji miloval takovým způsobem, jakým ještě nikdo ženu nemiloval." - "Nikdy se mi nezdál život tak krásným a účelným. Byl jsem schopen vykonati nejlepší skutky." - "Dopis jsem nemohl ukončiti bez urážlivého výsměchu. Dokazuje to, že jsem ještě Markétu miloval. Nejméně desetkrát jsem četl tento dopis a myšlenka, že způsobuji Markétě bolest mne poněkud uklidňovala." - "Vždyť víte, co je to milovati ženu. Vše ostatní, co stojí mimo, ztrácí se, pouze milovaná žena ovládá všechny naše myšlenky. Náš život je pouze vyplňováním touhy, duše je pouze vílou, udržující svatý oheň lásky." - "Trpěl jsem velice, že Markéta odpovídala klidem a důstojností na podlé útoky a tím mne převyšovala.")
A konečně to hlavní - žena, která má sice chyb až nad hlavu, ale dokáže být pokorná, dokáže ustoupit z lásky k druhému a zcela se v lásce obětuje. To je příběh, který by měl být vyprávěn v každé době. Jenom by se mě mnohem víc dotkl ve střízlivější formě.

2 16.06.2019