Hanka_Bohmova komentáře u knih

"Askeze je v zásadě mužská záležitost. V ní dostane ve spiritualitě svoje oprávněné místo agresivita. Někdy je tu ale překročena hranice, a potom už to není boj ve prospěch života, nýbrž jeho popírání." (Anselm Grün)

"Ale Bůh se nedává leč lásce."
Pod sluncem satanovým je znepokojující kniha. Když jsem ji četla v mládí poprvé, už tehdy na mě působila varovně. Po letech ji vnímám, zdá se mi, o něco komplexněji, v bohatší škále odstínů, ale pořád jako knihu o klamu a podlehnutí klamu, o křivolakých životních stezkách, o lidském vzdorování Boží milosti. Možná také jako anatomii hereze - upnout se na něco a ostatní pominout. Ať už výslovně, anebo de facto, v životní praxi. Připadá mi, že abbé Donissan přes ponoření do duchovního světa žije praktický ateismus. Život člověka opuštěného Bohem, člověka, který s Bohem pro sebe nepočítá. Jeho víra by mohla hory přenášet, ale v jakého Boha to věří? Je to vznešená léčka, o tolik jemnější než jednoduchý ateismus člověka zahlceného či uspokojeného hmotnou skutečností. Léčka překrucující Ježíšova slova "Bože můj, proč jsi mě opustil", která jsou přece dialogem in extremis, a nyní mají posloužit k ospravedlnění dobrovolně udržované samoty, odloučení. Síla bojující na vlastní pěst, a proto vydaná hněvu a zoufalství, síla ubíjející radost, útěchu, život sám, kdekoli vzklíčí, jako něco podezřelého, jako pokušení, protože pro lehkost radosti není prostor tam, kde je třeba platit, platit a znovu platit.
Na jednom místě knihy se praví, že ďábel klade své kroky do šlépějí člověkových: že nás neohrožuje - jak se mnohdy domníváme a kam také svou energii napínáme - zvenku, věcmi, které vzbuzují náš odpor, které nás pobuřují, ale docela nenápadně využívá sklonů nám vlastních, které nepodezíráme, kterých si ceníme, a přiživuje je, až se ocitnou mimo měřítko.
Jak je těžké být tvárný v Božích rukou, jak hrozně se pleteme milosti Boží do cesty, diktujeme si vlastní trasu, zatemňujeme obraz Boží. A jak velký je náš Pán, jehož Duch vane, kam chce, a v každém okamžiku znovu tvoří cestu ke svobodě.

Hmmm... jak si tak čtu komentáře ke knize, naneštěstí pro mě to vypadá, jako bych víceméně jen zrecyklovala slova svého předřečníka! To je trochu hloupé, ale já to snesu a ponechám svůj text beze změny :o)

3 23.04.2019

Už je tu napsáno tolik výstižných a pěkných slov, že si až říkám, jestli má cenu něco přidávat. Ale přece. Začnu nedokonalým přirovnáním: Známe z našich dějin období, kdy muselo být vážně nevděčným povoláním vyučovat ruský nebo německý jazyk. Zatímco chemii student nenávidí jaksi neosobně, s těmito předměty se pojil odpor hodnotový, etický. V takovém případě musí být člověk více svědkem než učitelem, aby dokázal druhým zprostředkovat krásu a cennost kultury, která se jejich očím jeví hluboce zkompromitovaná.

Snad, připadá mi, totéž platí pro mluvení o křesťanství dnes a v ČR. Nestačí mít nastudováno, nestačí být "profesionální věřící", je nutné svědčit slovy i životem o vlastní prožité zkušenosti. Je potřeba dát druhým nahlédnout... Vyžaduje to osobní nasazení a vztah, vždyť otvíráme druhému přístup do své intimity. Proto je otec Heryán požehnáním a já jsem moc ráda, že mi tahle kniha byla tak vytrvale a s veškerou ohleduplností (žádné: "Přečti si to! Už sis to přečetla?!" ;-)) stavěna před oči. Sama bych po ní v té přerozmanité nabídce asi nesáhla, a to znám autora od vidění (to je důležité: od vidění, nikoli od slyšení). Možná právě proto, dovedete si jistě představit tu úvahu: Přece ho potkávám na ulici, nemůže napsat nic zajímavějšího než další svazeček osobních vzpomínek a všeobecných úvah zaměnitelných s desítkami, stovkami jiných.

14 15.04.2019

Strhující příběh o lidské svobodě a odvaze ji hájit. Bulela jsem prakticky od první stránky, což v zájezdovém autobuse, kde jsem knihu četla, vypadalo podivně - snad si to paní průvodkyně nevyložila jako kritiku svých schopností.
Geronimova principiální nepřemožitelnost, vycházející z kontaktu se světem, který je jeho nepřátelům neznámý a nedostupný, mi připomněla Tuláka po hvězdách. Ale zatímco z Londonova hrdiny na mě dýchal mrazivý totální egocentrismus, Geronimo je bratr uprostřed bratří, slouží svému lidu a zůstává lidský.

Je to také hrozivý příběh o schopnosti člověka upřít lidskost druhému, se kterým hovoří (nebo ještě "lépe": raději ani nehovoří). Jako obvykle za podpory médií, produkujících senzačně krvelačné zprávy, a především těch, kdo mají na situaci ekonomický nebo mocenský zájem. Strašlivá hanba lidského rodu, která se stále znovu vynořuje.

12 15.04.2019

But soon a wonder came to light,
That showed the rogues they lied:
The man recovered of the bite,
The dog it was that died.

Nedalo mi to, musela jsem si vyhledat Elegii o smrti vzteklého psa - bylo to inspirativní. Ta satirická rýmovačka je o konfliktu mezi zdáním a skutečností. A podstatnou část napětí v Barevném závoji tvoří tentýž konflikt. Okolí usuzuje o Walterovi a Kitty, usuzuje v zajetých kolejích nebo tak, jak se právě hodí. Zjevně Kitty, a pravděpodobně také Walter usuzují sami o sobě a jsou to předčasné, unáhlené soudy. Tady bych chtěla poznamenat, že jsem měla stejný dojem jako někteří komentátoři přede mnou - Walter zůstává v příběhu skryt, přestože je to nadmíru zajímavá postava. Vzbuzuje ve čtenáři neklid, potřebu dobrat se pravdy o něm, silný pocit, že je zde něco podstatného k nalezení - v porovnání s ním se Kitty zdá, s odpuštěním, jednoduchá a přehledná od začátku až do konce. Mně osobně připadá, že jeho duševní pouť odpovídá té, kterou vidíme u Kitty - nutnost postavit se vlastním démonům, neudržitelnost vybudovaného sebeobrazu, snaha o únik nebo vykoupení ze svých činů, ale zatímco Kitty se postupně orientuje na budoucnost a jedná ve prospěch života (což není nutné hned považovat za ctnost, nemohu se zbavit dojmu určité lehkomyslnosti až mělkosti), u Waltera to tak nevnímám, jako by ho okolnosti subjektivně zasáhly příliš hluboko, neuzdravitelně hluboko.

V souhrnu tedy dobré 3,5 hvězdičky.
Film jsem neviděla a podle komentářů předpokládám, že vyznívá výrazně jinak.

6 08.04.2019

Vesmírná odysea vás skutečně "vezme do kosmu". Dnes už to tak nevyzní: web NASA zpřístupňuje snímky a videa kdečeho ve vesmíru, na internetu sledujeme komentované přímé přenosy letů raket, moje malá dcerka zítra jede na besedu s kosmonautem z ISS a pozítří vědci celé planetě ukážou, co lidské oko dosud nespatřilo. A přesto to má svůj půvab. Film jsem neviděla a přes svou dys-filmo-koukálii se k němu asi někdy odhodlám.

Knihu jsem četla už podruhé a mám z ní zvláštně ne-lidský pocit. U žánrovek se to stává a bez problémů jim to odpouštíme: postavy na stránkách jsou občas jen ploché organismy definované svým úkolem. Zločinec páchá zlo, detektiv analyzuje stopy, bohatý princ přijíždí na bílém koni. Nekladu Clarkovo veledílo na úroveň detektivního krváku, ale jednající postavy jsou natolik redukované na intelektuální akty, natolik vzájemně zaměnitelné (jako osobnosti) a v sociálním vzduchoprázdnu existující (David Bowman v závěru už není schopen ani vazby prostřednictvím umění), že ve mně skutečně neevokují setkání s lidskou bytostí. A to mi připadá nebezpečné - ten pohled ven, který zcela zastiňuje potřebu pohledu dovnitř -, neboť příběh aspiruje na mnohem víc než obyčejnou žánrovku.
Technooptimismus a pokrok lidstva je fajn věc, dokud nezjistíte, že se vám během dosahování stále vzdálenějších horizontů společnost (ta přehlížená, nedůležitá individua, která ji tvoří) hroutí kvůli depresím, neurózám, sociální fobii, epidemiím sebevražd a závislostí. A mít v rukávu vznešenou prainteligenci, která nás v klíčových bodech bezpečně postrkuje, je sice vzrušující intelektuální hříčka, ale s naším reálným bordelem zde na matičce Zemi nám tahle myšlenka příliš nepomůže.

12 08.04.2019

Poslech gramofonových desek s povídkami Šimka a Grossmanna a představeními Divadla Járy Cimrmana formoval v dětství můj smysl pro humor, takže dodnes shledávám neodolatelně zábavným, když se totálně přepálené nesmysly pronášejí tónem a vyjadřovacími prostředky vzdělaného gentlemana.
Snad je to právě dětskými vzpomínkami, že se mi v této knize nejvíc líbily příběhy dobře známé a nejméně ty, které jsem neznala. Svou roli určitě hraje i absence hlasu Miloslava Šimka, od kouzla povídek neoddělitelného. Dokonce i když po tolika letech dětem předčítám nahlas, nedovedu to jinak než s jeho přednesem.

"Děti, ochutnejte Styblíka!" :o)

9 02.04.2019

Ze všeho nejdřív mě uhodil do očí rok vydání. Něco takového mohlo vyjít v sedmdesátém roce?! Pravda, nakladatelství dlouho nepřežilo.
Při čtení se nelze ubránit dojmu, že jsme o téměř století později jako společnost nijak zvlášť nepokročili. Mnoho vysoce aktuálních postřehů, vzdělávací soustavou počínaje a odvratem od rozumu a pravdy konče:

"Oč by nám všem bylo lépe, kdyby naši odpůrci byli na nás sice jako čerti a pásli po každém našem kroku, ale činili to s respektem ke skutečnosti; kdyby si na nás opravdu hleděli posvítit, místo aby mlátili hubou a perem (...) spoléhajíce na to, že nedbat pravdy není u nás žádná ostuda. Někdy si nejsme jisti, co je nejhorší zlo veřejného života, zda nenávist, nebo korupce, nebo demagogie; ale největší zlo je nepravdivost, neboť nebýt jí, stála by nenávist, korupce i demagogie tak strašlivě naze před očima všech, že by už ani nebylo nutno ji vyvracet.
Království lži není tam, kde se lže, nýbrž, kde se lež přijímá."

"Pořádný díl duchovního zmatku, ve kterém žijeme, vzniká tím, že se lidé neptají, odkud vanou názory a slova; že nekoukají na to, kdo je pronáší; že nezkoumají, jak to vypadá tam, odkud to nebo ono zaválo. Nejsvětější pravda může být fráze, polopravda nebo nestoudná lež podle toho, kdo ji bere do úst.
Kromě těch, kdo jsou pevně odhodláni nedbat skutečnosti a jenom věřit v idiotskou pověru fyziologické rasy... plyne zřetelně aspoň to jedno: že národ je skutečnost duchová, že to není fakt hmotný, ale ideový a kulturní. Dobrá. A teď se rozhlédněte, kdo u nás, kdo ve světě vyhlašuje nacionalism nejsilnějším hlasem. Ve většině případů to bývají lidé - jak je označit? - nu, ne zrovna duchovní; ne zrovna nejvzdělanější, ne zrovna oplývající samými kulturními zájmy. (...) Ale ty úkazy nejsou argumentem proti nacionalismu. Jsou jenom dokladem, že ti, kdo se jím tak tuze ohánějí, nejsou ti praví. Vidíme-li, že vulgární kulturně méněcenný, duchově zkorumpovaný tisk bere nacionalism za svou věc, neznamená to, že nacionalism je vulgární a nekulturní, ale že ten tisk lže."

"U nás se aspoň v některých vrstvách ukazuje podobný sklon: řekl bych, potřeba citově se rozšoupnout, hledat v politice citové ukojení, vybít se v ní vášnivě a pudově; je to dost divná směs hrubé nenávisti a sentimentality; nechce se operovat s rozumovými důvody, nýbrž s politickými a národními vášněmi. Že tento sklon svědčí o jakési životní prázdnotě, která potřebuje politických hesel jako nějakého alkoholu, a že je to úkaz v podstatě romantický a úpadkový, to by byla jiná kapitola."

"Nebudeme naříkat, že dnes ve světě rozhodují nižší ideály, ale budeme se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil. Koneckonců davy jsou po jisté stránce bezmocné; mohou pálit knihy nebo rozbíjet hlavy, ale nemohou zničit myšlenku. Myšlenku je možno jenom zradit. Davový člověk může nedbat vyššího rozumu, ale nemůže jej ponížit. Jeho moc se stává nebezpečím teprve tehdy, přestane-li nad ním silně, jasně a neodbytně zaznívat hlas zvěstující, že jest něco nad jeho dosaženou úrovní, něco jemu nepodrobeného."

"Máme-li svou partaj, jsou ostatní partaje všivé a koruptní, máme-li svůj ideál, jsou ostatní ideály vyložené bídáctví a podvod. Následkem zuřivého hodnocení žijeme ve světe strašlivě znehodnoceném; odtud ta katastrofální nálada, jež se pokouší o dnešní lidi; zdá se nám, že nebude škoda světa, ve kterém je tolik věcí, jež rozhořčeně odmítáme."

"Kde se vlastně vzala a z jakých zkušeností vznikla ta oblíbená antiteze skeptického Rozumu a činorodé Vůle? (...) Nedůvěřujeme rozumu, neboť má tu nevítanou vlastnost, že nás přistihuje při našich nezdarech nebo kompromituje naše cíle. Proto se ho bojíme. Zklamání z rozumu je vlastně strach z rozumu, který by nás dříve nebo později konfrontoval se skutečností."

6 29.03.2019

V anotaci se píše o šokujícím odhalení, ale zda u dnešního čtenáře zahrnovaného dystopickými YA příběhy k nějakému byť menšímu šoku dojde, na to bych si nevsadila. U mě převažoval pocit předvídatelnosti a trošku únava z dalších a dalších "tajuplných náznaků".
Poddajnost hlavních hrdinů, kterou zmiňuje uživatel Parxel, je opravdu zvláštní.

Ale mým hlavním důvodem pro tříhvězdičkové hodnocení je prostředí, v němž se příběh odehrává. Už dávno jsem těmhle interakcím jak z Beverly Hills 90210 odrostla, možná jsem do nich nikdy ani pořádně nedorostla. Nebylo to pro mě zajímavé a s podstatnou částí knihy jsem se tak úplně minula. Ishigurův Soumrak dne mi v tomto smyslu sedl mnohem víc.

7 25.03.2019

Nesnesitelná bezvýznamnost našich životů.
Když jsem před nějakou dobou četla Žert, byla to, na rozdíl od mých předchozích zkušeností s Kunderovými knihami, nečekaná a famózní trefa do černého. Tenhle zážitek už se s Nesnesitelnou lehkostí bytí neopakoval. Zůstaly sice zajímavé úvahy a kvalitní styl, který se mi dobře čte, ale osobně jsem se v knize nenacházela - když už, tak spíš v jednotlivostech než v celku. Připadá mi, že moje rezistence spočívá v nesouznění se "světem rozumu, skepse a ironie", jak jej nazývá autor doslovu. Kniha nahlíží lidský život především jako náš otisk ve vnější realitě, naše činy, rozhodnutí způsobující viditelné následky, (ne)záměrnou (dez)interpretaci naší osoby druhými. Uvažovat o závažnosti/bezvýznamnosti v tomto kontextu je určitě téma hodné pozornosti, ale považuju ho spíš za odvozené. Více mě zajímá život jako sebeutváření, budování něčeho platnějšího, určitějšího (i když nám samotným možná méně zřejmého) a nedotknutelnějšího, nezávislejšího na tom, co bychom mohli nazvat historií. Tam vidím prostor pro lehkost i tíži v čisté podobě, pro totální závažnost, z níž se žádnou relativistickou sofistikou nevyvlékneme, i pro osvobozující lehkost nesenou nadějí. Neúhybný požadavek odpovědnosti prostý i té nejjemnější nespravedlnosti; břemeno, které netíží.

10 24.03.2019

Kdybych měla z této knihy vypíchnout jednu myšlenku, bude to důraz na neodlučitelnost duchovní cesty od uzdravování duše. Chtít jedno bez druhého je tu předkládáno jako nefungující - buď chceme duchovními prostředky "přeskočit" práci na uzdravování sebe a vlastního života, anebo marně doufáme, že při snaze stát se celistvou, plně lidskou osobností smíme vynechat náš obraz nejsilnějšího archetypu - Boha.
Autor se snaží předestřít cestu, na níž jedno pomáhá druhému, uzdravuje se vlastní sebeobraz, člověk se začíná plněji účastnit svého vlastního života a současně očišťuje svou spiritualitu od nefuknčních, únikových či falešných sebepotvrzujících prvků a skutečně začíná žít s Bohem. Právě kontakt se zdrojem života, objevení a prožívání života jako svého vlastního je tu klíčové. Vzpomněla jsem si při čtení na přednášku Kateřiny Lachmanové, na které jsem byla před dvěma dny a kde byla zmíněna kniha Můj život beze mne. Název přesně popisuje stav, který mnozí zažíváme jako denní rutinu, a je to špatná denní rutina. Tak to plánováno nebylo. Nebo z jiného pohledu, analogicky s Kantovými slovy: člověk je účel sám o sobě. Člověk je tu proto, aby se stal plně člověkem, plně obrazem Božím, jak mu odpovídá, jak byl zamýšlen a stvořen. Nelze ho umenšit na výrobní prostředek, na jednotku kolektivu, na sluhu hodnotnějších lidí, na předavatele genů, na plnitele historického poslání, na platícího konzumenta požitků a prožitků... a přesto se stále znovu vynořují tendence takto člověka pojímat a člověk se sebou stále znovu takto zachází.

Značná část knihy, zejména v první půlce, je bohužel psána pro mě nepříjemným způsobem. Vrší se zde jedna stručná věta na druhou, poučení na poučení, slova nemohou dýchat, významy se nemohou rozvinout. Připomíná to zhuštěné zápisky k odbornému tématu. V tom stísněném prostoru není místo pro emoce, pro zaujetí - je to poutavé asi tak jako řeč bez intonace. Občas ten hustý les prosvětlí mýtinka vlastní zkušenosti či úvahy více rozvíjející téma. To je osvěžující a podnět čtenáři je náhle mnohem silnější - úvaha o spiritualitě wellness vs. spiritualitě askeze, o rizicích neosobní spirituality, o čtení... V druhé části je takových míst mnohem více a text mě také mnohem víc oslovoval.

Provázanost mezi spiritualitou a terapií autor zajímavě ukazuje na diagnostickém pojetí obrazů Boha. Slouží mu jako nápověda k sebepojetí klienta - obraz Boha často koresponduje s vlastním sebeobrazem. V tomto smyslu může mít patologické příčiny například horování pro neosobní spiritualitu, což je téma, které je mi celoživotně velmi blízké (resp. jeho opak, tedy nesmírný, přímo konstituující význam intersubjektivity pro lidskou osobu):

"Jestliže jsme natolik fascinováni tím, že si Boha nelze představit a že ani o sobě samých si nelze vyvořit představu, pak si ani nevšimneme, že jsme vnitřně rozplizlí, a chybějící cit pro své vlastní bytí se snažíme odůvodnit nábožensky."

"Někteří lidé, kteří mají problém s osobní představou Boha, mají problémy i s vlastní osobností. Další lidé, kteří nejsou schopni vztahu, upřednostňují neosobní představy o Bohu. Tyto představy ale jejich vztahovou neschopnost neuzdraví, budou v ní naopak utvrzováni. Představa Boha, který je při vší nepochopitelnosti osobou, jež ke mně promlouvá, vedla v židovské a křesťanské tradici k vysoké kultuře osobnosti člověka a společného setkávání. Na nadarmo rozvíjí židovský filozof Martin Buber filozofii osobnosti: Člověk se stává Já skrze Ty."

"(Bibli) čteme vždycky se svými nevědomými představami o sobě. Ten, kdo všude naráží na zatracení a peklo, má o sobě často velmi pesimistickou představu. Biblické texty jeho tendenci k sebezatracování potvrzují. Proto nepomáhá o pasážích z Bible nebo o představách Boha jen telogicky diskutovat. Od představ o Bohu musíme v rozhovoru vždycky dojít k představám o sobě. Protom můžeme skrze práci na představě o Bohu proměnit i představu o sobě. Jedná se terapeutický proces, který vede nejen ke zdravější spiritualitě, ale uzdravuje také lidskou duši."

Podobně diagnosticky slouží konfrontace s Písmem. Jeden autorem uváděný příklad jde přímo na dřeň - jaké je naše první hnutí při čtení podobenství o dělnících poslední hodiny? Pociťujeme nespravedlnost? Úlevu? Hle, to se dostává na povrch, zač se skutečně pokládáme. Současně je Bible i prostředkem uzdravování, protože nabízí obrazy, které o nás mluví pravdivě, vyvracejí naše rozbitá sebepojetí a staví nás zpět na naše místo. Ale ani číst Bibli není jen tak samo sebou:

"Vždycky se ptám, co hosté v posledních letech četli. Ten, kdo čte, cítí puls života. Mnozí lidé jsou příliš líní na to, aby četli knihy. Knihy podněcují vnitřní obrazy, zatímco sledování televize nás otupuje obrazy. Mnozí lidé proto potřebují nejdříve rozvinout novou kulturu čtení. Jim bych neradil, aby rychle sáhli po Bibli, především ne tehdy, pokud čtení Bible považují za náboženskou povinnost. Srdce se musí nejprve hojnou četbou otevřít, aby do něj mohlo zapadnout semínko Písma svatého a rozvinout v něm svoji uzdravující sílu."

3 18.03.2019

I já jsem se s knihou poprvé setkala v dětství, šlo o prastaré vydání zřejmě od dědečka, profesora literatury. A nějak mi k němu ta kniha sedí, pamatuju si ho jako ušlechtilého, vzdělaného, velmi laskavého a hluboce přemýšlivého pána.

Vícekrát se tu opakuje, že jde o knihu dojemnou. Dojemná je zranitelná otevřenost, s níž se zde předkládají hodnoty, na mnoha místech text nabývá podoby vyznání. Pro mě nejpozoruhodnější je právě tato totální absence cynismu. Takovou knihu je možno napsat a vydat jen ve speciálním společenském ovzduší, v ovzduší široké a pevné společenské shody na životních hodnotách, kde nemusíte zaujímat zlehčující pózu, abyste veřejně obstáli. (Jestli chcete protipól atmosféry v knize, navrhuji nějakou konverzační komedii Oscara Wildea.) Jednotlivými kapitolami to zní neustále: lidé z nejrůznějších společenských tříd a prostředí se navzájem v úctě přijímají, uznávají stejný pohled na pravdivost, čest, statečnost, pracovitost... Jistě je zde pro účely výchovy vykreslen idealizovaný svět, ale řekla bych, že snad odráží zčásti ducha mladého státu, vznešeně chápané občanství blížící se smyslu rčení "noblesse oblige".

Silný dojem jistě zanechá i živě podaná konfrontace s bídou, nemocemi, nevzdělaností. Vedle osobní dobročinnosti je vyzdvižen právě přístup státu, snaha o pozvednutí obyvatel, péče o znevýhodněné. Může se nám to zdát trochu moc institucionalizované (pro mě hrozivá představa všech těch ústavů), ale všechny instituce jsou v této knize sympaticky zalidněny postavami pracujícím láskyplně, obětavě a s vědomím závažnosti svého poslání.
Při čtení mi přišlo na mysl, že ve stejné době, ve stejném městě se mladým lidem z ulice věnoval Don Bosco. Kniha působivě vykresluje vědomí nedobré situace a touhu z ní mladé lidi dostat, přesně tak, jak to známe z biografických příběhů tohoto velkého patrona dětí a mládeže.

8 18.03.2019

Trýznivé čtení. Autorka dokázala věrohodně zprostředkovat duševní stav na hranici sebezničení, cizost všeho, co je vně jejího světa bolesti, pocit provizoria, nejednoznačnosti prožívaného času, kdy si pud sebezáchovy vynucuje nějaký pevný bod proti stále se štvoucí naději. Silně se mi vryly momenty, v nichž je konfrontována se sebevědomými, spokojenými a necitelnými ženami-důstojnicemi, jde z toho mráz po zádech, ačkoli je vše podáno jakoby mimochodem (vždyť za těchto okolností nemůže nic jít jinak než mimochodem). Pak téměř pokojný, klinický odstup v druhé části knihy a při načrtnutí budoucnosti podstatná změna pohledu, jímž výpověď oddaně čekající partnerky zpětně získává komplikovanější, bohatší vyznění.

4 09.03.2019

Při úklidu jsem objevila své výpisky z této knihy. Jsou jich dvě stránky, takže bez ohledu na dávno zapomenutý celkový dojem jsem jistě autorovy úvahy považovala za užitečné a troufám si zpětně přidělit čtyři hvězdy.

Je to vždy zvláštní a hluboká, pohled měnící zkušenost, když se v nás dějí velké věci, které se vymykají naší kontrole. Může to být nemoc těla či duše, těhotenství a porod... Nebo jako zde, intenzivní a nadšená fascinace druhým člověkem, ne nutně v milostném vztahu - z období dospívání si možná leckdo vzpomene na zbožňovaný idol téhož pohlaví.
Autor píše o zamilovanosti z pozice psychoanalýzy, jako o příležitosti k plnějšímu uskutečnění sebe sama. To, co se v nás ozývá, není možné následovat a poddávat se tomu jaksi samospádem: mezi prsty by nám nezůstalo nic. („Dokud se budete vyhýbat cestě ‚dovnitř‘, láska pokaždé znovu vychladne.“) Není ani správné před takovou zkušeností strachy zavírat oči a snažit se ji zašlapat do prachu. Je potřeba pozorně naslouchat.

„Nesplněná přání, která pramení z vašeho nitra, si volí milovaného člověka, aby na sebe jeho prostřednictvím upozornila. Tento člověk má něco, co dává do pohybu vaši nenaplněnou stránku. ... Má vás to postrčit, abyste věnovali pozornost svému vnitřnímu životu a jeho uspořádání.“

6 06.03.2019

U Zweiga mě vždycky znovu překvapí a přivede k úžasu, jak hluboko je možné dojít při zkoumání stavů člověka. Jeho postavy jsou skuteční lidé, ne umělé, neuvěřitelné konstrukce, ani prázdné nádoby dirigované do svých akcí autorem. Sledujeme jejich prožívání a připadá nám důvěrně známé, tak jemně, tak propracovaně jsou vykreslena i ta nejmenší hnutí a pocity.
Kniha vposledku ukazuje zlomenost, vnitřní rozklad obou hrdinů. Ferdinandovi je věnováno méně prostoru, ale cítíme a chápeme (jakkoli s ním můžeme nesouhlasit a může nás pohoršovat) zoufalý hněv člověka, který nemohl a nyní už ani nechce naplnit svůj potenciál. Namísto toho hledá zkratku, jak se domoci chtěného. Neobstát ekonomicky, na poli vlastní práce, bývá pro muže obzvlášť tvrdá prohra, mnohdy životní prohra. Není divu, že může vést ke zpochybnění celého konceptu pravidel hry.
U Kristiny je vyprávění rozvinutější a bohatší. Jak jsem ji během celé knihy sledovala, zdálo se mi, že jejím neštěstím je nedostatek skutečného zabývání se sebou, skutečné reflexe. Vidím ji především reagovat na okolí. Když si při konfrontaci s radikální změnou prostředí intenzivně klade otázku "Kdo jsem já?", připadá mi, že si ji klade poprvé. V přechozím období života neměla a nevydobyla si prostor pro své vlastní já, byla postrkována prostředím, bídou, povinnostmi. Ani během "dovolené" se ale k přemýšlení nad odpovědí nedostane. Opět je jen strhávána prostředím, tentokrát prostředím svůdně hýčkajícím a bezstarostným. Návykově bezstarostným. Nikoli osud, "vnitřní zákon", na který se odvolává, ale právě tento nedostatek kořene, vlastní identity, okolo níž by mohla uspořádat svůj život a dát mu smysl, ji ponouká k hněvu, odsuzuje k nenávisti a nedovoluje jí vyrovnat se s vědomím, že nemá tolik, co jiní. Nevěřím, že by otevřený konec mohl vyústit v Kristinino a Ferdinandovo štěstí, nevěřím, že by ve svém stavu byli nějakého štěstí schopni.

6 04.03.2019

Jemné příběhy, podobenství přibližující důležité otázky sebevýchovy, očišťování srdce, duchovního boje, chcete-li. Komu jinému je především zprostředkovat než dětem? Dospělí mají někdy tendenci děti v této oblasti podceňovat, snad extrapolací vlastní otupělosti, snad z rozpaků, jak o takových tématech mluvit, snad ze zahanbení, že by měli jako pijáci vína kázat vodu. Cítíme se nesví, když máme otevřeně mluvit o dobru a zlu v nás. A tak raději nepouštíme ty malé tvorečky za hranice lehkonohého světa zábavných dobrodružství kořeněných chytlavými hláškami. Je to škoda.

3 04.03.2019

Studium soukromého života Heleny Trojské mě vyčerpávalo, koho by také nevyčerpávala příliš dlouhá návštěva v rodině, kde jeden proti druhému především bojuje. Humor níže zmíněný je dosti specifický - nepředstavujte si situaci, kdy si dvě osoby něco řeknou, následně se úlevně zasmějí a vy máte chuť se smát s nimi. Ne, zde vtip slouží jako zbraň, k ubližování druhému, a nesměje se nikdo.

Helena v jednom místě moudře říká, že "nic není na světě pevné, pokud nejsme pevní sami".
Platí to o ní, platí to o jejím manželovi a platí to i o jejich pochopitelně opozičně naladěné dceři. Helena měří svět intenzitou prožitku, místy to nabývá až podob poruchy osobnosti, ta potřeba vzrušení a dramatu, pociťování emoční plochosti, občas eskalace situací pod záminkou krajní upřímnosti. Neschopnost nahlédnout, že její východisko (romantikou se dá všechno omluvit) může být mylné, že autentický ještě nemusí znamenat správný, odpovídající realitě, a pravděpodobně také neznamená, když působí tolik utrpení. Vždycky je podezřelé, když člověk hlásá pravidlo, ale svůj případ z něj vyjímá:

"Většina lidí si myslí, že může bez obav jednat, jakmile má pocit, že je v právu. Po několika pokusech jsem došla k závěru, že právě když jsme si nejvíc jisti, že jsme v právu, měli bychom být raději opatrní. Je totiž pravděpodobné, že jsme něco přehlédli. V lásce si nemůžeme pomoci - ale mám teď na mysli všechno to ostatní."

Menelaos je hnán touhou nedostat se do řečí, vyhnout se problémům, a také frustrovanou bezmocí vůči své inteligentní a v manipulacích zběhlé manželce. A Hermiona trpí amébovitostí svých rodičů a hledá záchranu v pevném životním řádu, který ji vede až k nemilosrdnosti.

Jde o ubíjející četbu jak z análů manželské poradny. Možná je autorským záměrem, možná jsme opravdu pozváni prožít únavu a malost, tu tlustou, dusivou deku nefunkčních vztahů nezralých osob. Ale Erskinova předmluva mě naladila na něco jiného. V samotném závěru knihy nabrala atmosféra trochu na lidskosti, když aspoň sem tam někdo vystoupil ze své soukromé varianty egoismu.

Přesto by to mohla být dobrá kniha na tři hvězdy - i Mersault, Werther nebo "dítě svého věku" mi byli protivní jak tříska v palci, ale své hvězdičky si zasloužili. Musím ovšem ubrat bod za formu. Kniha se odehrává prakticky celá v přímé řeči, občas to vede až k legračním situacím, kdy se postavy na scéně obměňují na základě toho, že jeden zaslechne hovor ostatních (jdu takhle zrovna kolem). Na můj vkus to je velmi doslovná přímá řeč - osoby nám doslova přednášejí, co si o nich a o druhých máme myslet, vyprávějí o všech souvisejících událostech (až jsem si vzpomněla na cimrmanovské "Víš, to bylo tak..."), téměř nic nevyplyne mezi slovy. Pro mě to bylo většinu času nudné, ploché a neživotné. V závěru jsem uvítala i nějakou tu nepřímou řeč a trochu napětí ponechaného konečně čtenářově fantazii.

1 21.02.2019

K panu Chestertonovi mám ambivalentní vztah. Kdybych ho - tak, jak si o něm tvořím obrázek například i z této knížky - viděla za oknem blížit se k mému bydlišti, zamknu, zatáhnu záclony a schovám se pod stůl pro případ, že by mě snad mínil navštívit. Bojím se, že z čtvrthodinové expozice téhle akrobatické tepající (to je sofistikovaný dvojsmysl!) energii bych se zotavovala půl roku.
Ovšem opatrně dávkován, to je jiná, tak mi prospívá. V klidu si doplním vysvětlující poznámky ke všem nevyváženostem, z bezpečné vzdálenosti přeberu jeho slova, rozdělím na hromádky a vyzobu to aktuálně užitečné. A vůbec nejlépe ho snáším tam, kde je pevněji svázán tématem, jeho životopisy svatého Tomáše a svatého Františka jsou mi nejmilejší.

Je ovšem možné, že by v přímém kontaktu dokázal být jemným a ohleduplným návštěvníkem, kdo ví. Každopádně je mi na něm vysoce sympatická jedna věc, kterou prokazuje i v těchto textech - umí se strefovat sám do sebe a nijak zvlášť se tomu nevyhýbá. Existuje příznačná (i když nedoložená) historka, podle níž na výzvu jakéhosi listu literátům, aby se vyjádřili k tomu, co je na světě špatně, odpověděl "Dear Sir, I am." Je v tom jeho typická pokora i poťouchlost a smysl pro efekt, něco jako nečekaně odpálit petardu - třeba někdo překvapeně zvedne hlavu, zarazí se, zpozorní, co se to děje. Zpozornět vůči zdánlivě samozřejmému - o to tady jde.
A pokora? Osobně sice nemám ráda pozdvižení, ale bez ohledu na formu - kdo tohle o sobě řekne nahlas a míní to vážně? Podobenkami halasných kritiků, kteří nepřipustí vlastní chybu a vyžadují osobní nedotknutelnost, by se dalo tapetovat Hlavní nádraží.

Vybrala jsem dva úryvky, které mě v těchto časech zvlášť oslovily, první se nese ve vážnějším, analytickém duchu, druhý, no ano, ten pracuje s petardami:

"Ten, kdo činí slib, si dává sám se sebou schůzku za určitou dobu na určitém místě. Nebezpečí tkví v tom, že ji třeba sám nedodrží. A v moderní době tento strach z vlastního já, ze slabosti a proměnlivosti vlastního já nebezpečně vzrostl a je základem námitek vůči slibům jakéhokoli druhu. Moderní člověk by nikdy nepřísahal, že spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici; ne proto, že je to bláhové (dělá mnoho bláhovějších věcí), ale proto, že je hluboce přesvědčen, že než se dostane k třistasedmdesátému listu na prvním stromě, bude nadmíru unaven a bude si chtít zajít domů na čaj. Jinými slovy, bojí se, že se stane, abych použil běžného, ale hlavně významného úsloví, jiným člověkem. ... Jsou to právě tato zadní vrátka, vědomí, že se naskýtá možnost úniku, co dnes znehodnocuje každou radost. ... Ale určitě, dřív nebo později, vyšlehne z přístavu k nebi plamen oznamující, že vláda zbabělců skončila a že člověk pálí své lodi."

"Někdo by mohl napsat zajímavou báji o člověku, kterému se dostalo jako požehnání či kletby koperníkovského zraku a který viděl všechny lidi na zemi seskupené jako piliny kolem magnetu. Bylo by jedinečné, kdybychom si představili, jak jinak by asi vyzněla řeč agresivního egoisty, který hlásá nezávislost a zbožnění člověka a visí přitom z téhle planety za podrážky."

7 18.02.2019

Příručka první pomoci - stručná, jednoduchá, konkrétní. Pro hlubší porozumění je potřeba přečíst si něco rozsáhlejšího (třeba od téhož autora). Příručka slouží k tomu, abychom, až nadejde čas, bez zbytečného prodlení vykonali ty správné a potřebné pohyby vedoucí k záchraně.

Intuitivní, pudové reakce často nejsou prospěšné, právě naopak. Platí to pro tonutí (zběsilé plácání kolem sebe), pro partnerské krize (když ty jsi takovej, tak já budu taky taková) i pro jiné životní situace. Řešením je osvojit si a nacvičit efektivní způsob jednání. Ctnost, i občanská ctnost, není vrozeným talentem - je to návyk jednat správně. A návyk se musí pěstovat. Neintuitivní reakce se musí připravit předem. Nestačí být o její rozumnosti z hloubi duše přesvědčen (je možné, že řadě čtenářů autorovy myšlenky nepřinášejí nic nového, stejně jako řada čtenářů příručky první pomoci nestrne v úžasu nad informací, že lehčí popáleniny chladíme). Je potřeba si budoucí jednání nazkoušet a zautomatizovat. Pod tlakem času, emocí, únavy či umrtvující pohodlnosti příliš často plodíme slova a skutky (či mlčení a nejednání), které sami za rozumné vůbec nepovažujeme.
Možná, že leccos z navrženého už teď sami děláme. Perfektní. Jen tak dál. Protože naše "bojová příprava" funguje současně jako prevence vypuknutí bojového stavu.

17 13.02.2019

"...ale možná si nakonec popletli skutečnost se svými mapami."

Za mých studentských časů jsme základnímu kurzu logiky a teorie množin přezdívali TEMNO. A o temnotě je i tento příběh, nezdráhám se říct existenciální drama, vzájemně zrcadlící světy psychologie, filosofie a matematické logiky. O temnotě, která je zhmotněním nejistoty - nevíme, co se v ní skrývá, mohou to být příšery. Je těžké jí čelit. Můžeme rozsvítit světlo. Můžeme vzít někoho za ruku.
Myslím, že člověk by měl být přeneseně schopen jednoho i druhého - rozsvěcet světlo rozumu všude tam, kde je to možné. A důvěřovat tam, kde se rozumem ničeho dobrat nelze. Kdo cítí, že si postoj důvěry nemůže dovolit, vyčerpá sebe i své okolí pokusy rozsvítit světlo všude. Všechno dostat pod kontrolu. Neponechat nejistotě ani jeden čtvereční centimetr živné půdy. Nebo omezí svůj život na výsek, který kontrolovat dokáže. Postaví zeď. Zavede kategorii věcí, o nichž nelze mluvit. Známe to z mezilidských vztahů - takové chování není symptomem zdravé racionality, ale pořádného vnitřního průšvihu. Konečná konfrontace s poznáním, že neosvětlená místa ze svého života nikdy, z principu, nevymýtíme, může pak mít fatální následky. Anebo může být tou příslovečnou temnotou před svítáním.

Po dlouhém a důkladném zvažování jsem přidala ještě pátou hvězdu.

5 12.02.2019

Na základě názvu a obálky by si snad mohl čtenář (neznalý autora) myslet, že sahá po sbírce moudrých citátů vhodných do dívčích památníčků. Skutečný obsah knihy by ho pak nemile překvapil, i když poučení o romantické lásce by si, dle mého, památníčkovou popularizaci zasloužilo: "Je to přelud, jemuž podléhá nostalgie vlastní člověku, její iniciály jsou vyryté na všech stromech světa. Žije ze lži a iluze, je to přelud či zdání opravdové lásky. Naprosto upřímně si myslí, že zcela daruje sama sebe, ale toto darování není skutečné, nýbrž vysněné, je to ve skutečnosti pouze přestrojení, jímž náš duch přikrývá královským pláštěm žádost smyslů a jehož užívá náš druh k oklamání individua, aby dosáhl svého cíle. Pro člověka je dobré projít tímto plesáním - ale pod podmínkou, že tu nebude chtít setrvávat."

Jacques Maritain ve svém textu rozvíjí úvahy o přející lásce, inspirované myšlenkou své ženy Raissy. Rozlišují se zde dva druhy lásky přející - láska přátelská (přátelství), kdy se bytost dává druhému nepřímo, prostřednictvím darování svých dober, toho (a případně až všeho), co má. A láska pošetilá (láska), kdy bytost sebe samu, to, co je, dává druhému zjevně, doslova "ve vytržení" - její duše je odňata sama sobě a nechápe už samu sebe jinak než v druhém - druhý se stává jejím celkem.
Autor uvažuje o přátelské a pošetilé lásce k Bohu a jejich potřebnosti pro svatost a spásu, o mystickému stavu (který definuje jako život určovaný pošetilou láskou k Bohu) a kontemplaci, ať už se odehrává v kontemplativním či aktivním způsobu života. Závěrečná část je věnována stavu manželství, přátelské a pošetilé lásce mezi manželi a jejich (ne)slučitelnosti s pošetilou láskou k Bohu a pokrokem v mystickém životě, k němuž je v posledku povolán každý křesťan.

Zvláště mě zaujaly tři myšlenky: Několik odstavců o svatosti a o společenské podmíněnosti jistého způsobu svatosti, který spočívá "pouze" ve vezdejším životě v dokonalé přátelské lásce k Bohu, je "obyčejný" v tom smyslu, že není hrdinský (není žádáno - a tedy se ani nedává - Bohu extrémně mnoho), a má své místo především v pokojných křesťanských civilizacích. "Domnívám se, že jak se připozdívá a staré křesťanské civilizace se rozpadají, je pro masu lidstva stále obtížnější zachovávat lásku a věrnost až do krajnosti, žít v prostém stavu přátelství s Pánem a zalidňovat nebe světci, kteří "žili jako ostatní". Ale zároveň v duších, jež žijí ve stavu pošetilé lásky, cosi roste co do kvantity nebo co do kvality - jako náhrada, a bohatá náhrada za ztráty. ... Takový je můj názor. Už dávno jsem napsal, že jednou přijde den, kdy na světě budou moci přebývat jen zvířata nebo světci - velcí světci."
Druhé pozoruhodné místo obhajuje slučitelnost manželského stavu (včetně tělesného darování se partnerovi) s výlučnou pošetilou láskou k Bohu a s jejím svobodným rozvíjením se v postupujícím mystickém životě. Autor se zde opírá i o nekřesťanská svědectví mystiků judaismu a islámu. To, čeho se člověk vzdát musí, není ani manželství, ani žitá sexualita, ale pošetilá láska k partnerovi. Přestože příběhy osudové a do krajnosti oddané lásky mezi mužem a ženou námi rezonují a oslovují touhy spočívající v základu naší bytosti, chápeme asi snadno, že takoví milenci nejsou svobodní pro svého Boha - kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce.
A nakonec velmi krásné vyjádření role přátelské lásky v manželství - člověk je přirovnáván k strážnému andělu svého protějšku, stává se "bytostí zasvěcenou dobru a spáse druhého".

2 12.02.2019