Hanka_Bohmova komentáře u knih

Má to se mnou Tomáš Halík těžké. Nejdřív ho někteří moji učitelé u mě pomluvili - což by až tak nevadilo, dokážu být mistryně paradoxních reakcí. Pak jsem z jeho promluv, které se ke mně donesly, získala pocit, že nejsem člověk, kterého by chtěl oslovit. A když jsem s ním nakonec učinila první ucelenější zkušenost, a to zkušenost osobní, nedopadlo to kdovíjak dobře. Byla jsem součástí publika, kterému bylo dáno jemně najevo, že je trochu... no, pod obvyklou úroveň (ano, nejednalo se o shromáždění intelektuálů či aspirujících filosofů, ale jiní přednášející k nám přistupovali s mnohem větší péčí).
Aby toho nebylo málo, je tu další překážka: Tomáš Halík, zdá se mi, je člověk, který se s lehkostí rybky ve vodě pohybuje ve světě abstrakcí, vizí a možností. Já žiju ve světě zkušeností, smyslových vjemů (čímž míním smysly vnější, ale možná ještě víc ty vnitřní) a praktických činností. Probírat se tak odlišným myšlením je pro mě podobně náročné jako plavat v medu.

Ale teď nám ve farnosti zbylo pár knižních paběrků "za dobrovolný příspěvek" a já si řekla, že už jsem snad dost velká holka, abych si od toho Halíka konečně něco přečetla.

Výsledek je poměrně jednoznačný - nejsem cílová skupina.

Nedávno tu na DK běžela diskuse, proč někteří uživatelé do svých komentářů toto oznámení - "nejsem cílová skupina" - píšou. Hodlám být dostatečně konkrétní. Nemám pocit, že jsem Halíkova cílová skupina, protože mě nedrtí ty obtíže a ta prázdná místa, na něž on svým myšlením a texty reaguje. Ne že bych neměla problémy a otázky - ale ty, které mě znepokojují nejvíc, jsou jiné povahy. Jako by vojenský kaplan, zvyklý jednat s lidmi v permanentním stresu a ohrožení života, vykořeněnými, oddělenými od nejbližších, náhle dostal do péče babičku, která si celý život v klidu zahradničí. Ne že by jí nemohl prospět, ne že by nebylo možné porozumění - ale není možné spusit obvyklou písničku.
Možná by se dalo říct, že nejsem běžný "moderní člověk". Nejsem hledající katolička ve smyslu člověka experimentujícího na všechny strany a znepokojeně přecitlivělého, pokud jde o to si něco myslet nebo snad, nedej Bože, říkat nahlas. Neadoruju slovíčko "nevím". Říkám se svatým Pavlem: "Vím, komu jsem uvěřila". Jsem v pozici ženy, která si zvolila manžela a žije sním. Ano, bezpochyby o něm mnohé VÍ. A ano, přesto pro ni on zůstává - a to se pohybujeme jen na mezilidské rovině - tajemstvím, protože každá osoba je tajemstvím, tvoří svébytný a pro druhého nikdy plně dosažitelný svět (kterého dosahujeme láskou a toutéž láskou ho v tomtéž okamžiku před sebou chráníme a ponecháváme mu jeho tajemství a autonomii). Není konec otázkám, hledání, poznávání. Ale je to jiné hledání a jiné poznávání než u ženy, která se nezavázala.

Jsem ale katolička, která nad svou vírou přemýšlí. Která se teologií a filosofií zabývá - natolik, nakolik to pomáhá lépe žít a lépe se modlit. A z této pozice musím říct, že v knize není napsáno téměř nic nového ani překvapivého. Mnohé autorem předestřené považuji dokonce za úplně samozřejmou součást svého duchovního portfolia. (Když výslovně uvádí jako překvapující tvrzení to, že Boha ani tak nezajímá, zda v něj věříme, jako zda ho milujeme, musím se divit, koho to má jako překvapovat. To je přece staré, ne? Tento lid ctí mě ústy, ale jeho srdce je ode mě daleko.) Hojně cituje, hojně se zabývá myšlenkami jiných lidí, z nichž tu podstatnější polovinu znám docela dobře. Zejména o to, co v jednom místě nazývá "filosofií dialogu", se na své neintelektuální poměry až intenzivně zajímám. (Nesporný přínos této knihy: zjistila jsem, že spousta věcí, nad nimiž přemýšlím, má nějaký svůj odborný název :o))
Svědectvím mi může být list s výpisky - je téměř prázdný, pár jmen a dva výstižné slovní obraty. Naproti tomu někteří z pánů, které Halík cituje, např. Joseph Ratzinger, C. S. Lewis, Gabriel Marcel, plní moje šuplíky stohy poznámkových papírů.

Zatímco to, co Tomáš Halík říká, bylo pro mě z většiny jen souhrnné opáčko (a já tedy vím, že nadále mohu nečíst jeho knihy a zůstat u své obvyklé duševní potravy), zajímavé bylo to, co neříká. Nebo jak to neříká. Četla jsem ve stejný den knihu Jane Austenové a živě se mi Halíkovo psaní propojilo s neobyčejně obratnými dialogy, které vedou autorčiny hrdinky, když se při zachování veškeré zdvořilosti, veselosti a společenské hovornosti snaží mladíkovi zabránit ve vyznání lásky. To je přímo vrchol řečnické ekvilibristiky! Je vidět, čeho se Tomáš Halík bojí. Když vyznává, co by z teologie zachraňoval, je to vidět ještě lépe. Zachránil by negativní teologii a tečka. Aby měl v ruce stopku proti těm, kdo chtějí s přílišnou samozřejmostí říkat "toto je Bůh". Já bych zachraňovala Akvinského příklon k realitě, schopnost rozumu poznávat realitu. Abych měla v ruce stopku proti těm, kdo říkají "každý máme svou pravdu, společná platforma je iluze". Tomáš Halík se bojí, že budeme mluvit příliš, řekneme příliš mnoho a zúžíme tím druhým cestu, zavřeme dveře, které měly zůstat otevřené. Já se bojím, že budeme mluvit příliš málo a od svých bližních budeme odvracet tvář se slovy "promiň, ale nemám nic, co bych ti mohl dát, nemohu pro tebe nic udělat".

9 16.06.2019

Na obálce stojí citováno z kritik, že jde o román duchaplný, a mně to slůvko připadá výstižné. Duchaplný a příjemně lehce a umně napsaný (i přeložený), vyprávění plyne bez zadrhnutí, postavy mě zajímají a mám k nim vztah, pocity se střídají: pobavení, shovívavost, pohoršení, netrpělivost, soucit, sympatie, pochopení.

4 20.05.2019

Překvapilo mě, že kniha (vlastně obě autorovy knihy) s tak malým množstvím textu obsahuje hned několik překlepů - chybějící nebo nadbytečné mezery a podobně. A přestože obě dílka vyšla u nás ve stejném nakladatelství a stejném roce, má název země, v níž se příběh odehrává, v každém z nich jinou transkripci. Trochu lemplovství, zdá se mi.

Pěkně zpracovaná vzdělávací knížka, umožňuje "víceúrovňové" využití - dvouleťačka hledala na obrázcích myš a sem tam něco pojmenovala, s předškolákem jsme pročetli a propovídali texty a obrázky, devítiletá na vlnách inspirace naplánovala aktivity v terénu. A poučená dospělačka rozšířila téma o další aspekty: práce s botanickým klíčem, trénink vyhledávání na internetu, ochutnávání jedlých planých rostlin, prohlížení kdečeho pod mikroskopem, analýza stavby hmyzího těla za účelem co nejvěrnější entomologické ilustrace, zvyšování fyzické kondice během lesních pochodů a protože výchova mladého člověka nesmí pominout ani uměleckou složku - výuka pískání na trávu :o)

10 20.05.2019

Yalomovy knihy se skládají z myšlenkového rámce, který má být zprostředkován čtenáři, z modelové situace a modelových jednajících postav a nakonec z toho spisovatelského čehosi, co z jednotlivých ingrediencí vyrobí uleželý a chuťově harmonický guláš. Zatímco Yalomovy ideje stojí za to, ve zbylých složkách po mém soudu jako autor selhává. Situace jsou trochu moc na efekt, trochu moc pro vkus knižních marketérů. Postavy jsou opravdu modelové, někdo tu níže napsal ploché - mám stejný dojem. A harmonická chuť se nekoná, literárně nejde o díla nijak oslňující.
Nejsem v této oblasti tak sečtělá, abych dokázala najít vhodný příklad k porovnání, ale aspoň vzdáleně - vzpomněla jsem si na knihy neurologa Olivera Sackse. Také on nám dává nahlédnout do způsobů, jakými pomáhá svým pacientům, a do stavů, které ve svých nemocech prožívají. Snad že nepíše poučnou fikci, ale prostě jen vypráví o skutečných lidech, se nimiž hluboce soucítí a které zároveň (lidsky i odborně) obdivuje pro tajuplné životazáchovné síly působící v nitru jejich bytostí, snad proto jsou pro mě jeho knihy tak živé, vtahující a přesažné.

2 20.05.2019

Jesenského kniha ve mně zanechala v určitém smyslu podobný dojem, jaký mívám z četby Jane Austenové. Kvůli ústřední dějové lince bych je do ruky nevzala, ale všechno to okolo! Kromě toho mě potěšilo, že stále ještě "viem čítať po slovensky".

5 18.05.2019

Častěji, než bych si přála, se potkávám s nespravedlivě ublíženými výkřiky lidí, kteří zastávají nějaký nepopulární (často po zásluze) názor. V reakci na nesouhlas od nich zaznívají emotivní věty o cenzuře, nesvobodě a útlaku.

A potom si člověk přečte takovouhle knížečku. A dozví se, že někomu nestačí zavraždit, někdo nedovolí ani pochovat tělo, ani doručit osobní dopisy napsané nejbližším před smrtí. Tomu tedy říkám strach.

Pokroucená řeč formuje pokroucené myšlení a následně i pokroucenou životní praxi. Budeme-li každý akt nespolupráce, každé oponentovo poslání do háje či nařčení z prachbídné inteligence označovat za cenzuru a útok na svobodu, můžeme nakonec ztratit cit pro skutečný smysl slov a už ani nevzdechneme, když si z naší svobody opravdu někdo ukousne. Nejšikovnějším kouskem Pomlouvače a Lháře bylo vymyslet čerta a nastrkat ho všude, abychom se ho přesytili, stal se banalitou, zvukem bez významu a přestal v nás vzbuzovat obezřetnost. Dobře, když se nám realita čas od času připomene v plné síle. Díky za tuto knihu.

9 06.05.2019

Když se mluví o přátelství, vždycky si vzpomenu na slova C. S. Lewise: Friendship is born at the moment when one man says to another "What! You too? I thought that no one but myself..."
V případě Raissy Maritainové je touto hodnotou, objevovanou jako společnou, vášeň pro pravdu, cit pro absolutno, hledání smyslu lidského života. Její kniha vzpomínek je rytmizována setkáními, duchovními zápasy a konverzemi blízkých i těch, kdo se později měli blízkými stát. Popisuje také své vlastní hledání, které podstoupila po boku přítele a zároveň budoucího manžela Jacquese: neutuchající touhu po pravdě a dobru a hluboké zklamání z úpadku filosofického myšlení v akademické sféře, ze všudypřítomné rezignace na pravdu, redukce lidského rozumu na oblast užitečné empirie, z jednolité fronty relativismu a skepticismu. Tváří v tvář tomuto odmítnutí, které zlehčuje jejich touhy jako naivní a překonané, jako pouhá "velká slova", rozhodují se pro společnou sebevraždu:

"Nepohání mě zvědavost, lačná potřeba dovídat se... Hledám ve skutečnosti jen to, co mi může ospravedlnit život, co mi připadá jako nutné, nemá-li být život absurdní a krutý. Potřebuji radost porozumění, světlo jistoty, pravidlo života v pravdě, která by neměla kaz." "K čemu je dobrá syntéza živé hmoty, k čemu moc nad fyzickým vesmírem, jestliže by smysl života a existence a celý mravní vesmír měly zůstat nerozluštitelným tajemstvím?"
"Trochu radosti a duševní pohody nám v těch letech poskytovali jen Spinoza a Nietzsche.... Zahlédla jsem v tom možnost jiné filosofie, než byl relativismus našich učitelů... Cítili jsme však, že naše nadšení Spinozou je pouze nádherný sen rozumu, něco jako metafyzické opium. Skutečnost unikala z tohoto systému všemi skulinami, před sebemenším výkřikem lidské bytosti zasažené opravdu do srdce byla Etika bezbranná.... A to, co nám dával Nietzsche, bylo opojení čistě jen estetické. Pohrdání slabými a chudými, šílená exaltace pýchy a tanec nad nicotou, to všechno, co člověk musí přijmout, chce-li skutečně milovat Nietzscheho, nebylo chlebem, který by nás mohl doopravdy živit."
"Ten den jsme prostě dospěli k názoru, že je-li pro člověka přirozené, že je nadán jen jakousi nešťastnou pseudointeligencí, která je schopna všeho kromě dosažení pravdy, pak není možné správně myslet ani jednat. Všechno je tedy absurdní - a nepřijatelné. ... Máme-li přestat pátrat, co znamená slovo pravda, přestat rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je správné, a co nesprávné, pak už se nedá lidsky žít."

Dávají však "osudu" ještě rok času, rok zasvěcený dalšímu hledání, rok, ve kterém skutečně nalezli - jiný svět. Navštěvují přednášky Henriho Bergsona, který je uvádí do myšlení zcela odlišného od historicismu a skepse Sorbonny. Poznávají Leona Bloy - "poutníka Absolutna", a katolickou církev. Stávají se křesťany, ovšem radost ze spočinutí a nalezení domova hořkne (mylným) pomyšlením, že se budou muset vzdát filosofie. Nakonec však v tomto směru doputují k přátelství přemosťujícímu staletí - objeví svatého Tomáše a úchvatnou, čistou, integrující a navěky svěží sílu jeho myšlení.

Kniha obsahuje nespočet zajímavých témat, myšlenek, životních kontroverzí, dalo by se nad ní uvažovat mnoho a mnoho hodin. Zmíním tu ještě dvě linie - důvěrné přátelství s Leonem Bloy a jakési memento, které Raissa a Jacques vidí ve svém pasivní přitakání (nebo aspoň nevyhranění se proti) Action Française.
Leon Bloy je pro mě, no ano, Raissinými slovy "divous". Když jsem s ním před nějakým časem opět byla konfrontována, pokoušela jsem se vyhmátnout to pozitivní, co v sobě a pro nás nese. Raissin osobní pohled přidává tomuto obrazu další odstíny a dobře rozlišuje mezi poselstvím autora-proroka a jeho povahovými chybami. Jako ostatně i u jiných postav zalidňujících její knihu vzpomínek. Oslovilo mě, s jakou jemností v některých místech píše o těch, s nimiž měli komplikovanější vztah, píše jakoby přímo k nim, snad s nadějí, že budou knihu číst, vysvětluje své výhrady, nabízí přátelství.
Druhé zmíněné téma je navýsost aktuální. Pomýlené prolínání duchovního a politického. Naivní přimknutí se k tomu, kdo si dal katolickou tradici do politického programu, ale při bližším zkoumání jeho "křesťanství" neobstojí. Lidské pocity neukotvenosti a únava či obava z relativismu však stačí, aby některé nahnaly na tuto tak vytouženě pevnou půdu a zabránily jim, slovy apoštola Pavla, "zkoumat a dobrého se držet".

"Ve svém hlubokém zaujetí kritikou teologického liberalismu měl (Jacques) sklon brát vážně straníky Action Française v jejich zuřivé kritice 'liberalismu' všeho druhu, a obzvlášť když viděl tehdejší oficiální demokracii, jak svou věc spojuje se všemi možnými protináboženskými mýty. Ve své snaze o poslušnost tam, kde nebyla namístě, kritické zhodnocení antiliberalismu, který ve skutečnosti stavěl proti jednomu omylu jen jiný omyl, dlouho odsouval; dnes si vyčítá, že se v té věci pasivně podřídil vlivu a vedení, jež byly mimo duchovní řád, a sám si hned tehdy Maurrasovy náboženské a politické myšlenky kriticky neprobral. Prostě jsme jen četli jeho články - které tehdy vždycky vyjadřovaly sympatie k Církvi -, ale nevěnovali jsme pozornost tomu, že Maurrasova chvála a obdiv patří jen církvi jakožto římské, ne jakožto apoštolské."

"Já sám se budu vždy vinit, že jsem s tak neodpustitelnou lehkomyslností věřil po nějaký čas v hnutí, jehož politická sofismata v podstatě vycházejí z pohrdání Evangeliem."

3 06.05.2019

"Askeze je v zásadě mužská záležitost. V ní dostane ve spiritualitě svoje oprávněné místo agresivita. Někdy je tu ale překročena hranice, a potom už to není boj ve prospěch života, nýbrž jeho popírání." (Anselm Grün)

"Ale Bůh se nedává leč lásce."
Pod sluncem satanovým je znepokojující kniha. Když jsem ji četla v mládí poprvé, už tehdy na mě působila varovně. Po letech ji vnímám, zdá se mi, o něco komplexněji, v bohatší škále odstínů, ale pořád jako knihu o klamu a podlehnutí klamu, o křivolakých životních stezkách, o lidském vzdorování Boží milosti. Možná také jako anatomii hereze - upnout se na něco a ostatní pominout. Ať už výslovně, anebo de facto, v životní praxi. Připadá mi, že abbé Donissan přes ponoření do duchovního světa žije praktický ateismus. Život člověka opuštěného Bohem, člověka, který s Bohem pro sebe nepočítá. Jeho víra by mohla hory přenášet, ale v jakého Boha to věří? Je to vznešená léčka, o tolik jemnější než jednoduchý ateismus člověka zahlceného či uspokojeného hmotnou skutečností. Léčka překrucující Ježíšova slova "Bože můj, proč jsi mě opustil", která jsou přece dialogem in extremis, a nyní mají posloužit k ospravedlnění dobrovolně udržované samoty, odloučení. Síla bojující na vlastní pěst, a proto vydaná hněvu a zoufalství, síla ubíjející radost, útěchu, život sám, kdekoli vzklíčí, jako něco podezřelého, jako pokušení, protože pro lehkost radosti není prostor tam, kde je třeba platit, platit a znovu platit.
Na jednom místě knihy se praví, že ďábel klade své kroky do šlépějí člověkových: že nás neohrožuje - jak se mnohdy domníváme a kam také svou energii napínáme - zvenku, věcmi, které vzbuzují náš odpor, které nás pobuřují, ale docela nenápadně využívá sklonů nám vlastních, které nepodezíráme, kterých si ceníme, a přiživuje je, až se ocitnou mimo měřítko.
Jak je těžké být tvárný v Božích rukou, jak hrozně se pleteme milosti Boží do cesty, diktujeme si vlastní trasu, zatemňujeme obraz Boží. A jak velký je náš Pán, jehož Duch vane, kam chce, a v každém okamžiku znovu tvoří cestu ke svobodě.

Hmmm... jak si tak čtu komentáře ke knize, naneštěstí pro mě to vypadá, jako bych víceméně jen zrecyklovala slova svého předřečníka! To je trochu hloupé, ale já to snesu a ponechám svůj text beze změny :o)

3 23.04.2019

Už je tu napsáno tolik výstižných a pěkných slov, že si až říkám, jestli má cenu něco přidávat. Ale přece. Začnu nedokonalým přirovnáním: Známe z našich dějin období, kdy muselo být vážně nevděčným povoláním vyučovat ruský nebo německý jazyk. Zatímco chemii student nenávidí jaksi neosobně, s těmito předměty se pojil odpor hodnotový, etický. V takovém případě musí být člověk více svědkem než učitelem, aby dokázal druhým zprostředkovat krásu a cennost kultury, která se jejich očím jeví hluboce zkompromitovaná.

Snad, připadá mi, totéž platí pro mluvení o křesťanství dnes a v ČR. Nestačí mít nastudováno, nestačí být "profesionální věřící", je nutné svědčit slovy i životem o vlastní prožité zkušenosti. Je potřeba dát druhým nahlédnout... Vyžaduje to osobní nasazení a vztah, vždyť otvíráme druhému přístup do své intimity. Proto je otec Heryán požehnáním a já jsem moc ráda, že mi tahle kniha byla tak vytrvale a s veškerou ohleduplností (žádné: "Přečti si to! Už sis to přečetla?!" ;-)) stavěna před oči. Sama bych po ní v té přerozmanité nabídce asi nesáhla, a to znám autora od vidění (to je důležité: od vidění, nikoli od slyšení). Možná právě proto, dovedete si jistě představit tu úvahu: Přece ho potkávám na ulici, nemůže napsat nic zajímavějšího než další svazeček osobních vzpomínek a všeobecných úvah zaměnitelných s desítkami, stovkami jiných.

14 15.04.2019

Strhující příběh o lidské svobodě a odvaze ji hájit. Bulela jsem prakticky od první stránky, což v zájezdovém autobuse, kde jsem knihu četla, vypadalo podivně - snad si to paní průvodkyně nevyložila jako kritiku svých schopností.
Geronimova principiální nepřemožitelnost, vycházející z kontaktu se světem, který je jeho nepřátelům neznámý a nedostupný, mi připomněla Tuláka po hvězdách. Ale zatímco z Londonova hrdiny na mě dýchal mrazivý totální egocentrismus, Geronimo je bratr uprostřed bratří, slouží svému lidu a zůstává lidský.

Je to také hrozivý příběh o schopnosti člověka upřít lidskost druhému, se kterým hovoří (nebo ještě "lépe": raději ani nehovoří). Jako obvykle za podpory médií, produkujících senzačně krvelačné zprávy, a především těch, kdo mají na situaci ekonomický nebo mocenský zájem. Strašlivá hanba lidského rodu, která se stále znovu vynořuje.

12 15.04.2019

But soon a wonder came to light,
That showed the rogues they lied:
The man recovered of the bite,
The dog it was that died.

Nedalo mi to, musela jsem si vyhledat Elegii o smrti vzteklého psa - bylo to inspirativní. Ta satirická rýmovačka je o konfliktu mezi zdáním a skutečností. A podstatnou část napětí v Barevném závoji tvoří tentýž konflikt. Okolí usuzuje o Walterovi a Kitty, usuzuje v zajetých kolejích nebo tak, jak se právě hodí. Zjevně Kitty, a pravděpodobně také Walter usuzují sami o sobě a jsou to předčasné, unáhlené soudy. Tady bych chtěla poznamenat, že jsem měla stejný dojem jako někteří komentátoři přede mnou - Walter zůstává v příběhu skryt, přestože je to nadmíru zajímavá postava. Vzbuzuje ve čtenáři neklid, potřebu dobrat se pravdy o něm, silný pocit, že je zde něco podstatného k nalezení - v porovnání s ním se Kitty zdá, s odpuštěním, jednoduchá a přehledná od začátku až do konce. Mně osobně připadá, že jeho duševní pouť odpovídá té, kterou vidíme u Kitty - nutnost postavit se vlastním démonům, neudržitelnost vybudovaného sebeobrazu, snaha o únik nebo vykoupení ze svých činů, ale zatímco Kitty se postupně orientuje na budoucnost a jedná ve prospěch života (což není nutné hned považovat za ctnost, nemohu se zbavit dojmu určité lehkomyslnosti až mělkosti), u Waltera to tak nevnímám, jako by ho okolnosti subjektivně zasáhly příliš hluboko, neuzdravitelně hluboko.

V souhrnu tedy dobré 3,5 hvězdičky.
Film jsem neviděla a podle komentářů předpokládám, že vyznívá výrazně jinak.

4 08.04.2019

Vesmírná odysea vás skutečně "vezme do kosmu". Dnes už to tak nevyzní: web NASA zpřístupňuje snímky a videa kdečeho ve vesmíru, na internetu sledujeme komentované přímé přenosy letů raket, moje malá dcerka zítra jede na besedu s kosmonautem z ISS a pozítří vědci celé planetě ukážou, co lidské oko dosud nespatřilo. A přesto to má svůj půvab. Film jsem neviděla a přes svou dys-filmo-koukálii se k němu asi někdy odhodlám.

Knihu jsem četla už podruhé a mám z ní zvláštně ne-lidský pocit. U žánrovek se to stává a bez problémů jim to odpouštíme: postavy na stránkách jsou občas jen ploché organismy definované svým úkolem. Zločinec páchá zlo, detektiv analyzuje stopy, bohatý princ přijíždí na bílém koni. Nekladu Clarkovo veledílo na úroveň detektivního krváku, ale jednající postavy jsou natolik redukované na intelektuální akty, natolik vzájemně zaměnitelné (jako osobnosti) a v sociálním vzduchoprázdnu existující (David Bowman v závěru už není schopen ani vazby prostřednictvím umění), že ve mně skutečně neevokují setkání s lidskou bytostí. A to mi připadá nebezpečné - ten pohled ven, který zcela zastiňuje potřebu pohledu dovnitř -, neboť příběh aspiruje na mnohem víc než obyčejnou žánrovku.
Technooptimismus a pokrok lidstva je fajn věc, dokud nezjistíte, že se vám během dosahování stále vzdálenějších horizontů společnost (ta přehlížená, nedůležitá individua, která ji tvoří) hroutí kvůli depresím, neurózám, sociální fobii, epidemiím sebevražd a závislostí. A mít v rukávu vznešenou prainteligenci, která nás v klíčových bodech bezpečně postrkuje, je sice vzrušující intelektuální hříčka, ale s naším reálným bordelem zde na matičce Zemi nám tahle myšlenka příliš nepomůže.

12 08.04.2019

Poslech gramofonových desek s povídkami Šimka a Grossmanna a představeními Divadla Járy Cimrmana formoval v dětství můj smysl pro humor, takže dodnes shledávám neodolatelně zábavným, když se totálně přepálené nesmysly pronášejí tónem a vyjadřovacími prostředky vzdělaného gentlemana.
Snad je to právě dětskými vzpomínkami, že se mi v této knize nejvíc líbily příběhy dobře známé a nejméně ty, které jsem neznala. Svou roli určitě hraje i absence hlasu Miloslava Šimka, od kouzla povídek neoddělitelného. Dokonce i když po tolika letech dětem předčítám nahlas, nedovedu to jinak než s jeho přednesem.

"Děti, ochutnejte Styblíka!" :o)

9 02.04.2019

Ze všeho nejdřív mě uhodil do očí rok vydání. Něco takového mohlo vyjít v sedmdesátém roce?! Pravda, nakladatelství dlouho nepřežilo.
Při čtení se nelze ubránit dojmu, že jsme o téměř století později jako společnost nijak zvlášť nepokročili. Mnoho vysoce aktuálních postřehů, vzdělávací soustavou počínaje a odvratem od rozumu a pravdy konče:

"Oč by nám všem bylo lépe, kdyby naši odpůrci byli na nás sice jako čerti a pásli po každém našem kroku, ale činili to s respektem ke skutečnosti; kdyby si na nás opravdu hleděli posvítit, místo aby mlátili hubou a perem (...) spoléhajíce na to, že nedbat pravdy není u nás žádná ostuda. Někdy si nejsme jisti, co je nejhorší zlo veřejného života, zda nenávist, nebo korupce, nebo demagogie; ale největší zlo je nepravdivost, neboť nebýt jí, stála by nenávist, korupce i demagogie tak strašlivě naze před očima všech, že by už ani nebylo nutno ji vyvracet.
Království lži není tam, kde se lže, nýbrž, kde se lež přijímá."

"Pořádný díl duchovního zmatku, ve kterém žijeme, vzniká tím, že se lidé neptají, odkud vanou názory a slova; že nekoukají na to, kdo je pronáší; že nezkoumají, jak to vypadá tam, odkud to nebo ono zaválo. Nejsvětější pravda může být fráze, polopravda nebo nestoudná lež podle toho, kdo ji bere do úst.
Kromě těch, kdo jsou pevně odhodláni nedbat skutečnosti a jenom věřit v idiotskou pověru fyziologické rasy... plyne zřetelně aspoň to jedno: že národ je skutečnost duchová, že to není fakt hmotný, ale ideový a kulturní. Dobrá. A teď se rozhlédněte, kdo u nás, kdo ve světě vyhlašuje nacionalism nejsilnějším hlasem. Ve většině případů to bývají lidé - jak je označit? - nu, ne zrovna duchovní; ne zrovna nejvzdělanější, ne zrovna oplývající samými kulturními zájmy. (...) Ale ty úkazy nejsou argumentem proti nacionalismu. Jsou jenom dokladem, že ti, kdo se jím tak tuze ohánějí, nejsou ti praví. Vidíme-li, že vulgární kulturně méněcenný, duchově zkorumpovaný tisk bere nacionalism za svou věc, neznamená to, že nacionalism je vulgární a nekulturní, ale že ten tisk lže."

"U nás se aspoň v některých vrstvách ukazuje podobný sklon: řekl bych, potřeba citově se rozšoupnout, hledat v politice citové ukojení, vybít se v ní vášnivě a pudově; je to dost divná směs hrubé nenávisti a sentimentality; nechce se operovat s rozumovými důvody, nýbrž s politickými a národními vášněmi. Že tento sklon svědčí o jakési životní prázdnotě, která potřebuje politických hesel jako nějakého alkoholu, a že je to úkaz v podstatě romantický a úpadkový, to by byla jiná kapitola."

"Nebudeme naříkat, že dnes ve světě rozhodují nižší ideály, ale budeme se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil. Koneckonců davy jsou po jisté stránce bezmocné; mohou pálit knihy nebo rozbíjet hlavy, ale nemohou zničit myšlenku. Myšlenku je možno jenom zradit. Davový člověk může nedbat vyššího rozumu, ale nemůže jej ponížit. Jeho moc se stává nebezpečím teprve tehdy, přestane-li nad ním silně, jasně a neodbytně zaznívat hlas zvěstující, že jest něco nad jeho dosaženou úrovní, něco jemu nepodrobeného."

"Máme-li svou partaj, jsou ostatní partaje všivé a koruptní, máme-li svůj ideál, jsou ostatní ideály vyložené bídáctví a podvod. Následkem zuřivého hodnocení žijeme ve světe strašlivě znehodnoceném; odtud ta katastrofální nálada, jež se pokouší o dnešní lidi; zdá se nám, že nebude škoda světa, ve kterém je tolik věcí, jež rozhořčeně odmítáme."

"Kde se vlastně vzala a z jakých zkušeností vznikla ta oblíbená antiteze skeptického Rozumu a činorodé Vůle? (...) Nedůvěřujeme rozumu, neboť má tu nevítanou vlastnost, že nás přistihuje při našich nezdarech nebo kompromituje naše cíle. Proto se ho bojíme. Zklamání z rozumu je vlastně strach z rozumu, který by nás dříve nebo později konfrontoval se skutečností."

6 29.03.2019

V anotaci se píše o šokujícím odhalení, ale zda u dnešního čtenáře zahrnovaného dystopickými YA příběhy k nějakému byť menšímu šoku dojde, na to bych si nevsadila. U mě převažoval pocit předvídatelnosti a trošku únava z dalších a dalších "tajuplných náznaků".
Poddajnost hlavních hrdinů, kterou zmiňuje uživatel Parxel, je opravdu zvláštní.

Ale mým hlavním důvodem pro tříhvězdičkové hodnocení je prostředí, v němž se příběh odehrává. Už dávno jsem těmhle interakcím jak z Beverly Hills 90210 odrostla, možná jsem do nich nikdy ani pořádně nedorostla. Nebylo to pro mě zajímavé a s podstatnou částí knihy jsem se tak úplně minula. Ishigurův Soumrak dne mi v tomto smyslu sedl mnohem víc.

6 25.03.2019

Nesnesitelná bezvýznamnost našich životů.
Když jsem před nějakou dobou četla Žert, byla to, na rozdíl od mých předchozích zkušeností s Kunderovými knihami, nečekaná a famózní trefa do černého. Tenhle zážitek už se s Nesnesitelnou lehkostí bytí neopakoval. Zůstaly sice zajímavé úvahy a kvalitní styl, který se mi dobře čte, ale osobně jsem se v knize nenacházela - když už, tak spíš v jednotlivostech než v celku. Připadá mi, že moje rezistence spočívá v nesouznění se "světem rozumu, skepse a ironie", jak jej nazývá autor doslovu. Kniha nahlíží lidský život především jako náš otisk ve vnější realitě, naše činy, rozhodnutí způsobující viditelné následky, (ne)záměrnou (dez)interpretaci naší osoby druhými. Uvažovat o závažnosti/bezvýznamnosti v tomto kontextu je určitě téma hodné pozornosti, ale považuju ho spíš za odvozené. Více mě zajímá život jako sebeutváření, budování něčeho platnějšího, určitějšího (i když nám samotným možná méně zřejmého) a nedotknutelnějšího, nezávislejšího na tom, co bychom mohli nazvat historií. Tam vidím prostor pro lehkost i tíži v čisté podobě, pro totální závažnost, z níž se žádnou relativistickou sofistikou nevyvlékneme, i pro osvobozující lehkost nesenou nadějí. Neúhybný požadavek odpovědnosti prostý i té nejjemnější nespravedlnosti; břemeno, které netíží.

10 24.03.2019

Kdybych měla z této knihy vypíchnout jednu myšlenku, bude to důraz na neodlučitelnost duchovní cesty od uzdravování duše. Chtít jedno bez druhého je tu předkládáno jako nefungující - buď chceme duchovními prostředky "přeskočit" práci na uzdravování sebe a vlastního života, anebo marně doufáme, že při snaze stát se celistvou, plně lidskou osobností smíme vynechat náš obraz nejsilnějšího archetypu - Boha.
Autor se snaží předestřít cestu, na níž jedno pomáhá druhému, uzdravuje se vlastní sebeobraz, člověk se začíná plněji účastnit svého vlastního života a současně očišťuje svou spiritualitu od nefuknčních, únikových či falešných sebepotvrzujících prvků a skutečně začíná žít s Bohem. Právě kontakt se zdrojem života, objevení a prožívání života jako svého vlastního je tu klíčové. Vzpomněla jsem si při čtení na přednášku Kateřiny Lachmanové, na které jsem byla před dvěma dny a kde byla zmíněna kniha Můj život beze mne. Název přesně popisuje stav, který mnozí zažíváme jako denní rutinu, a je to špatná denní rutina. Tak to plánováno nebylo. Nebo z jiného pohledu, analogicky s Kantovými slovy: člověk je účel sám o sobě. Člověk je tu proto, aby se stal plně člověkem, plně obrazem Božím, jak mu odpovídá, jak byl zamýšlen a stvořen. Nelze ho umenšit na výrobní prostředek, na jednotku kolektivu, na sluhu hodnotnějších lidí, na předavatele genů, na plnitele historického poslání, na platícího konzumenta požitků a prožitků... a přesto se stále znovu vynořují tendence takto člověka pojímat a člověk se sebou stále znovu takto zachází.

Značná část knihy, zejména v první půlce, je bohužel psána pro mě nepříjemným způsobem. Vrší se zde jedna stručná věta na druhou, poučení na poučení, slova nemohou dýchat, významy se nemohou rozvinout. Připomíná to zhuštěné zápisky k odbornému tématu. V tom stísněném prostoru není místo pro emoce, pro zaujetí - je to poutavé asi tak jako řeč bez intonace. Občas ten hustý les prosvětlí mýtinka vlastní zkušenosti či úvahy více rozvíjející téma. To je osvěžující a podnět čtenáři je náhle mnohem silnější - úvaha o spiritualitě wellness vs. spiritualitě askeze, o rizicích neosobní spirituality, o čtení... V druhé části je takových míst mnohem více a text mě také mnohem víc oslovoval.

Provázanost mezi spiritualitou a terapií autor zajímavě ukazuje na diagnostickém pojetí obrazů Boha. Slouží mu jako nápověda k sebepojetí klienta - obraz Boha často koresponduje s vlastním sebeobrazem. V tomto smyslu může mít patologické příčiny například horování pro neosobní spiritualitu, což je téma, které je mi celoživotně velmi blízké (resp. jeho opak, tedy nesmírný, přímo konstituující význam intersubjektivity pro lidskou osobu):

"Jestliže jsme natolik fascinováni tím, že si Boha nelze představit a že ani o sobě samých si nelze vyvořit představu, pak si ani nevšimneme, že jsme vnitřně rozplizlí, a chybějící cit pro své vlastní bytí se snažíme odůvodnit nábožensky."

"Někteří lidé, kteří mají problém s osobní představou Boha, mají problémy i s vlastní osobností. Další lidé, kteří nejsou schopni vztahu, upřednostňují neosobní představy o Bohu. Tyto představy ale jejich vztahovou neschopnost neuzdraví, budou v ní naopak utvrzováni. Představa Boha, který je při vší nepochopitelnosti osobou, jež ke mně promlouvá, vedla v židovské a křesťanské tradici k vysoké kultuře osobnosti člověka a společného setkávání. Na nadarmo rozvíjí židovský filozof Martin Buber filozofii osobnosti: Člověk se stává Já skrze Ty."

"(Bibli) čteme vždycky se svými nevědomými představami o sobě. Ten, kdo všude naráží na zatracení a peklo, má o sobě často velmi pesimistickou představu. Biblické texty jeho tendenci k sebezatracování potvrzují. Proto nepomáhá o pasážích z Bible nebo o představách Boha jen telogicky diskutovat. Od představ o Bohu musíme v rozhovoru vždycky dojít k představám o sobě. Protom můžeme skrze práci na představě o Bohu proměnit i představu o sobě. Jedná se terapeutický proces, který vede nejen ke zdravější spiritualitě, ale uzdravuje také lidskou duši."

Podobně diagnosticky slouží konfrontace s Písmem. Jeden autorem uváděný příklad jde přímo na dřeň - jaké je naše první hnutí při čtení podobenství o dělnících poslední hodiny? Pociťujeme nespravedlnost? Úlevu? Hle, to se dostává na povrch, zač se skutečně pokládáme. Současně je Bible i prostředkem uzdravování, protože nabízí obrazy, které o nás mluví pravdivě, vyvracejí naše rozbitá sebepojetí a staví nás zpět na naše místo. Ale ani číst Bibli není jen tak samo sebou:

"Vždycky se ptám, co hosté v posledních letech četli. Ten, kdo čte, cítí puls života. Mnozí lidé jsou příliš líní na to, aby četli knihy. Knihy podněcují vnitřní obrazy, zatímco sledování televize nás otupuje obrazy. Mnozí lidé proto potřebují nejdříve rozvinout novou kulturu čtení. Jim bych neradil, aby rychle sáhli po Bibli, především ne tehdy, pokud čtení Bible považují za náboženskou povinnost. Srdce se musí nejprve hojnou četbou otevřít, aby do něj mohlo zapadnout semínko Písma svatého a rozvinout v něm svoji uzdravující sílu."

3 18.03.2019

I já jsem se s knihou poprvé setkala v dětství, šlo o prastaré vydání zřejmě od dědečka, profesora literatury. A nějak mi k němu ta kniha sedí, pamatuju si ho jako ušlechtilého, vzdělaného, velmi laskavého a hluboce přemýšlivého pána.

Vícekrát se tu opakuje, že jde o knihu dojemnou. Dojemná je zranitelná otevřenost, s níž se zde předkládají hodnoty, na mnoha místech text nabývá podoby vyznání. Pro mě nejpozoruhodnější je právě tato totální absence cynismu. Takovou knihu je možno napsat a vydat jen ve speciálním společenském ovzduší, v ovzduší široké a pevné společenské shody na životních hodnotách, kde nemusíte zaujímat zlehčující pózu, abyste veřejně obstáli. (Jestli chcete protipól atmosféry v knize, navrhuji nějakou konverzační komedii Oscara Wildea.) Jednotlivými kapitolami to zní neustále: lidé z nejrůznějších společenských tříd a prostředí se navzájem v úctě přijímají, uznávají stejný pohled na pravdivost, čest, statečnost, pracovitost... Jistě je zde pro účely výchovy vykreslen idealizovaný svět, ale řekla bych, že snad odráží zčásti ducha mladého státu, vznešeně chápané občanství blížící se smyslu rčení "noblesse oblige".

Silný dojem jistě zanechá i živě podaná konfrontace s bídou, nemocemi, nevzdělaností. Vedle osobní dobročinnosti je vyzdvižen právě přístup státu, snaha o pozvednutí obyvatel, péče o znevýhodněné. Může se nám to zdát trochu moc institucionalizované (pro mě hrozivá představa všech těch ústavů), ale všechny instituce jsou v této knize sympaticky zalidněny postavami pracujícím láskyplně, obětavě a s vědomím závažnosti svého poslání.
Při čtení mi přišlo na mysl, že ve stejné době, ve stejném městě se mladým lidem z ulice věnoval Don Bosco. Kniha působivě vykresluje vědomí nedobré situace a touhu z ní mladé lidi dostat, přesně tak, jak to známe z biografických příběhů tohoto velkého patrona dětí a mládeže.

8 18.03.2019

Trýznivé čtení. Autorka dokázala věrohodně zprostředkovat duševní stav na hranici sebezničení, cizost všeho, co je vně jejího světa bolesti, pocit provizoria, nejednoznačnosti prožívaného času, kdy si pud sebezáchovy vynucuje nějaký pevný bod proti stále se štvoucí naději. Silně se mi vryly momenty, v nichž je konfrontována se sebevědomými, spokojenými a necitelnými ženami-důstojnicemi, jde z toho mráz po zádech, ačkoli je vše podáno jakoby mimochodem (vždyť za těchto okolností nemůže nic jít jinak než mimochodem). Pak téměř pokojný, klinický odstup v druhé části knihy a při načrtnutí budoucnosti podstatná změna pohledu, jímž výpověď oddaně čekající partnerky zpětně získává komplikovanější, bohatší vyznění.

4 09.03.2019