Hanka_Bohmova komentáře u knih

Všechny povídky jsou moc dobré, mnohé přímo na jedničku s hvězdičkou. A Ošklivý chlapeček... odedávna moje srdcovka mimo veškeré kategorie hodnocení.

Rozhodně nepřeskakujte předmluvu, připravili byste se o zábavné a poučné čtení!

4 27.05.2017

Vedení je služba, láskyplná služba. Někdo má podobných sloganů plnou pusu, jiný tak zkrátka žije, i když věrnost stojí hodně. Matka Vojtěcha je obdivuhodná žena.

Tajemství (s)tvoření, přechod mezi neživým a živým, neexistujícím a existujícím, touha porazit smrt. Jednotlivé části jsem vnímala jako sevřenou strukturu (už jen ty tři názvy!), ozvuky se během četby vynořují neustále, měla jsem z knihy výborný pocit, který se však během "akčního" závěru poněkud rozsypal.
V knihovně jsem po Proceduře sáhla náhodou na výstavce nizozemské literatury. Kdybych věděla víc o obsahu, asi chvíli počkám a nebudu ji číst v devátém měsíci, ale co už. Rozhodně mě zlákala prozkoumat další autorova díla.

Pan komisař chce mít svůj život pevně v hrsti a pod kontrolou. Co nelze vyúčtovat, nad čím nelze uplatňovat moc, to musí pryč - tetička ho dobře vyučila. Zde není místo pro lásku, pro přijetí svobody druhého.
Příběh je napsán tak působivě, že ani přes zřejmou vyhrocenost ho nelze jen tak odmávnout a pustit z hlavy jako něco, co se nás jistě netýká.

1 18.05.2017

Je skvělé mít přátele. Dostanete se na dosah jiných myšlenkových světů a nejde jen o nezávaznou obhlídku exotických krajin. Jste motivovaní promýšlet a přijímat to odlišné, co vidíte, jako korektiv pro sebe.
Stoikové ke mně v mládí doputovali přesně tímto způsobem. Jak soli jsem toho měla zapotřebí. Hovory jsou pro mne dodnes jakousi bedničkou s profi nářadím, jehož užitečnost vnímám na první pohled a v jehož používání se s kolísající ochotou cvičím - s úmyslem dosáhnout štěstí? Ne, na to nářadí nestačí. Ale stát se o trochu snesitelnější, ano, kéž by.

8 15.05.2017

Od Vonneguta jsem zatím znala jen romány, k této knize jsem se dostala přes vzpomínku na kdysi dávno čtenou povídku o válendě a přelidnění - dobrá duše z DK (Naias? Elfos? každopádně děkuji) poradila název. Sáhla jsem po celé sbírce a bylo to šťastné rozhodnutí. Ať už "obyčejné", nebo sci-fi povídky, najdeme tu přesnost postřehů, nápaditost, humor laskavější i mrazivý, varování před ztrátou lidskosti.
A ta o válendě je skvělá, ještě lepší, než jsem si ji pamatovala :o)

1 10.05.2017

Také si "dosníváte" sny? Ty tíživé, jimž je nutno dodat smysluplné zakončení, aby člověk vůbec dokázal vylézt z postele a začít nový den? Také rekonstruujete své vnímání minulých bolestí, ničících vaši současnost? Ale co neštěstí, které jsme způsobili druhým - lze mu dát smysl? Nebo zbývá jen svévole, sebeklam namísto vykoupení? A do jaké míry jsme schopni poznat svou skutečnou zodpovědnost a změřit vinu?

Konečně jeden McEwan, u něhož si při hodnocení nemusím příliš lámat hlavu a zvažovat pro a proti. Současně snad jediný případ, kdy jsem ještě před knihou viděla film. Nechala jsem si dlouhých devět let na "zapomenutí", marně, scény i pocity z nich zůstaly v mých myšlenkách zřetelné, jako čerstvé. Kupodivu to při čtení nijak nerušilo, optika knihy je maličko posunutá. Úchvatně vyprávěný příběh o příběhu.

9 08.05.2017

Systematicky pojatý a strukturovaný životopis. Souvislost s podklady k beatifikačnímu procesu je zřejmá, výroky o Aniččině životě, ctnostech a duchovní cestě se důsledně odvolávají na dochované písemnosti a svědectví.
Kdo raději beletrii, nechť sáhne po Koláčkově Moravském exultet.

Odborná studie obsahuje nepřeberně historických faktů a citací dobových pramenů. Vhodná pro osoby pověřené vyučováním či formací, ke studiu atd.

Léon Bloy mě vždycky trochu vyděsí, ale pokouším se vcítit. Neprožívala bych podobně, být pozornější, citlivější, v jeho situaci tak odlišné od mé klidem a pohodlím otupující existence?

Ač se to v souvislosti s titulem může zdát jako protimluv, četba této knihy je vzrušující zážitek. Je psána živě, místy blíž promluvě než odborné publikaci. Mám ji z dob, kdy jsem jako studentka chemie navštěvovala přednášky z dějin filosofie u pana docenta Zdeňka Kratochvíla (povinné humanitní přednášky + povinný tělocvik = péče PřF o všestranný rozvoj studentstva), těšila se ze křtu (konečně!) a následného teologického vzdělávání (dominikáni) a pátrala po všem, co by v této oblasti mohlo uspokojit můj nenasycený intelekt. Právě jako vodítko při "průzkumu terénu" poslouží kniha znamenitě. A ovšem, jako nesmírně lákavá upoutávka na Tomáše Akvinského.
Životní okolnosti se proměnily, pocity z četby jen nepatrně. Redukuji teď knihovnu a vím jistě, že tenhle svazeček z domu nepůjde.

4 26.04.2017

Už coby školačka jsem milovala detektivky a chemii a když jsem nedávno v městské knihovně zahlédla povědomý název, znovu jsem neodolala. Roztomilé čtení, zpestřené ještě přeházenými stránkami na začátku mého výtisku.

Tohle není zrovna satira k pobavení. Sebranka jedna nechutná, pokrytecká!

3 18.04.2017

Výhodou výboru je přítomnost anglických originálů básní. Vesměs mám Frostovu poezii mnohem raději v originále než v překladech. (A oč by to mohlo být lepší, kdybych nebyla taková jazyková diletantka.) Malá, zcela osobní "trefa" - do mé nálady a rozhovorů z posledních dní krásně zapadlo toto čisté, jednoduché dvojverší:

We dance round in a ring and suppose,
But the Secret sits in the middle and knows.

2 17.04.2017

Žádný výcuc z výcucu ani ředěná kašička. Tohle jde hluboko a musí se číst pomalu a promýšlet, chcete-li opravdu získat.

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil...
Je to krátký výkřik, otázka, která zní jako nářek a obžaloba. A není už vzýván Otec ve svém božském, osobním vztahu k Synu; člověk, stvoření, volá po Bohu. Otec Syna se stává Bohem člověka. Jako Otec zmizel. A Bůh, po kterém opuštěný volá, je tím, co mu zbylo z Otce, který ho opustil."

1 17.04.2017

Lewis zůstává Lewisem, nečekejte citové výlevy, spíš nevyrovnané myšlení mimo hranice toho, co jsme dosud "věděli" a co "dává smysl". Místy mám chuť se ozvat, ale neodvážím se. Nejsem na přednášce, nevedu disputaci, čtu záznam (anglický název Grief Observed mi připadá naprosto přesný), výsek duševních pochodů člověka v mezní životní situaci.
Nebyla bych hned tak hotova s výčtem zajímavých bodů textu. Dobře jsem poznávala i některé z těch svůdných pastiček zármutku. Ale chci ocitovat úryvek, který lze podle mě aplikovat na mnohem širší okruh vztahů než jen k zemřelým, a potěšilo mě, že autor se k němu v závěru vrátil a uvažoval podobně.

"Malinké vločky mě samého, mých dojmů, mého výběru padají na její obraz - nakonec bude skutečná podoba úplně skryta. Deset minut - deset sekund - skutečné H. by to všechno napravilo. Ale i kdyby mi těch deset sekund bylo umožněno, o jedinou vteřinu později by ty vločky začaly padat znovu."

9 17.04.2017

"Cítil se nejistě. Velmi nejistě. Občas si už nepřipadal jako člověk, ale spíš jako dům, a dokázal si představit, že se jako dům nebo zeď brzy sesype: něco v něm pukalo a drolilo se, jen tak tak se ještě držel na nohou. Otřásal se, celý dům se otřásal, otřásala se i židle, na niž si sedl, aby posnídal."

Pocity pana cejchmistra z "Falešného závaží" by se daly snadno vztáhnout i na další hrdiny tohoto povídkového souboru. Jejich životní zvraty jsou spíš symptomem než příčinou onoho "otřásání", proto v nich nemohou najít nové východisko.

3 11.04.2017

Čtrnácté století, negramotná mladá žena káže kolegiu kardinálů. Kateřina Sienská, má biřmovací patronka. Reformátorka, kazatelka, politicky a diplomaticky činná, mystička vystavená neustále zrakům lidí, davů. Není to obrovské pokušení postavit sebe sama do středu? Její pokora je v tomto kontextu prostě nádherná a svědčí o ryzosti lásky víc než všechna vzletná slova.

V knize z pochopitelných důvodů zabírá dost místa vysvětlování politických okolností Kateřinina života a činnosti. Naštěstí (pro mě) autoři nezapomínají ani v těchto pasážích přibližovat Kateřininy pohnutky a ji jako ženu, osobu - temperamentní, smělou, politicky naivní, zklamanou...

1 07.04.2017

Fantazie. Tohle se musí líbit každému, komu je důvěrně znám systém organizace domácnosti, varianta atomový výbuch. Což, jak doznávám, já jsem. Dospělák asi nebude na větvi z příběhu, ale všechny ty blbinky okolo za čtyři hvězdičky stojí. Když budete hodní, zahrajeme si vraky, však běda zlobivcům - po vyučování naklušete žluknout ořechy na Vánoce!

"Ať se vám práce pod rukama celý život tak pěkně rozpadá jako mně. Vivat entropia!"

6 01.04.2017

Myslím, že nemám doma kouzelnější knihu než tuto. Milostný román v dopisech. Korespondence dvou básníků hodných toho jména. Dráma se zápletkou, kterou byste nevymysleli. Neuvěřitelně křehké (být odkázáni na ošemetná slova pokažená společenskými konvencemi!!! nejste si nikdy jisti, zda druhý slyší skutečně to, co říkáte), autentické, dvě rozmlouvající živoucí bytosti nepříliš vzdálené naší době. To nejsou dopisy, to je tanec a je radost se na něj dívat. Člověk si přesto připadá poněkud nepatřičně - že už ví, zatímco oni dva ještě nevědí. A později proto, že... no víte, číst cizí milostné dopisy... Když ony jsou tak krásné.

E. B. B. je mi osobně blízká několika drobnostmi, svou náklonností k samotě, sebeironickým smyslem pro humor i podivuhodným nedostatkem odvahy oslovovat, který plyne (jak já to chápu) z vědomí nesmírné váhy vysloveného jména, vždy ohroženého a náchylného stát se prázdným, konvenčním zvukem/tvarem, nebo tak být slyšeno.

7 01.04.2017