Hanka_Bohmova komentáře u knih

Kdyby této knize na DK nechyběla obálka, nejspíš bych její existenci ani nepostřehla. Ale chybějící obálky poutají mou pozornost, půjčila jsem si z knihovny výtisk k vyfocení a pročetla ten útlý svazeček korespondence. Oslovilo mě, bohužel, jediné - pro mě překvapivá intenzita náklonnosti, kterou si v dopisech až do konce života vyjadřují. Nečekané malé povzbuzení, že snad nejsem úplný cvok s tím svým "para siempre", co mi odedávna straší v hlavě.

Klasika žánru, která mi téměř půlku života zcela unikala. "Tak tedy končí svět - bez třesku - s tichounkým vzlykem". Nebo spíš s odérem přepáleného rezistoru, na jehož výměně už nikomu nesejde?
A na poslední stránce začnete přemýšlet, co asi přijde dál...
Moc zajímavá záležitost, na orbitu mě sice nevystřelila - na to mi připadala příliš doslovná, ale za přečtení rozhodně stojí. Při tom všem uvažování nad roboty deváté generace a továrnou na toustovače se mi vybavil tenhle článek z jednoho letošního Respektu:
https://www.respekt.cz/tydenik/2016/12/tah-37-vs-tah-78

(Jo a taky jsem zjistila, že jsem čtec. Hezky pěkně. Ale moment, nejsem já spíš čtečka?)

13 26.12.2016

Ó hvězdné nebe - louko tužebníků!

*

a přestože je nesmírná
prázdnota prostoru a bez hranic,
stačí ji pojmout lidská hruď - a člověk
s ní lehá, vstává, zapírá ji,
rodiče dětem, děti rodičům,
muž ženě, žena muži... tajně
jim úzkost našeptává, že lze prázdno
vyprázdnit ještě více - zoufalstvím

1 25.12.2016

Jedna z těch knih, které si vynucují býti předčítány. A tak jsem jak štěně pobíhala po bytě za manželem a rušila ho od práce i zábavy nekonečnými otázkami: "Můžu ti něco přečíst? Můžu ti přečíst ještě kousek? Můžu? Můžu? Můžu?" Naštěstí máme kompatibilní smysl pro humor, jinak by z toho nebyly obzvlášť veselé Vánoce, ale přinejmenším těžké ublížení na zdraví :)

6 25.12.2016

Ráda se k ní vracím, je krásná a pro mě spíš báseň než životopis, myslím, že člověk zcela neobeznámený s Janovým životem a díly by mohl být při čtení trochu bezradný. V opačném případě pro vás bude někdy až snový text plný důvěrně známých drobností:

Ale jakmile začal mluvit, připadal Tereze jako sám Seneka, a tak to také řekla ostatním jeptiškám, když jim vyprávěla, jak rozmlouvali o pustinách a o poustevnách, o krajích, kde není nikdo a nic, nic jiného než ticho. Nebo o místech, kde rostou pouze palmy, jež ztrácejí list po listu, a nakonec na nich zůstane pouze jejich srdce, které je mimo stín světa.
"A nic jiného," řekl malý mnich.
"A nic jiného," řekla ona.
"Nic jiného."
"Nic jiného."
"Nic."
A pak se odmlčeli; a tomu druhému, který otce Jana doprovázel, se Jan i jeptiška ztratili v pustině, o níž rozmlouvali.

4 22.12.2016

Odhlédnu od všech těch zajímavých příběhů ze světa vědy a zmíním pár obecnějších myšlenek, které se v knize objevují v souvislosti s obrazy: Mnohé vidíme díky tomu, že jsme lidé, ke svému štěstí právě takové a takové bytosti právě v tom a tom bodě času a prostoru. Mnohé nevidíme - a snad nikdy ani nebudeme vědět, že nevidíme - ze stejného důvodu. Obraz může "myslet za nás", může otevřít nový obzor, může také zakrýt skutečnost nebo strhnout pozornost neproduktivním směrem. Překračujeme jednotlivé obrazy, abychom lépe poznali realitu. Zpřesňujeme obrazy a měníme je v symboliku. A sem tam někoho napadne obrazy zcela vymýtit ve snaze očistit poznávání od začátečnictví "lidského".

Souhlasím s pfa, je to skvělá knížka do domácí knihovny.

1 22.12.2016

Krásné kontrasty mezi "dnes a tehdy":

V novinách píšou o schválení protikuřáckého zákona a tady "... tento plán by se měl obracet též k ženám: KUŘTE ŠLUČKY A OPATŘTE SVÝM DĚTEM PRÁZDNINY U MOŘE! Tak nějak. Musíme přimět ženy, aby se pustily do kouření cigaret docela seriosně. Dosud si s tím většinou jen hrály.... Zvýšíme-li kouření žen o 500 procent - a to půjde docela dobře - "

A ty půvabné vysvětlivky pod čarou. Dáma zdraví nepatrným pokývnutím hlavy první, dává tak pánovi najevo, že ji smí pozdravit :o)

Ale z každého "dvojuhličitanu sodnatého" mě rozbolela hlava, nesnesitelné pro mou moderně vyučenou mysl.

Když náhle vešla,
jako by dveře už nikdo nemohl zavřít za ní,
dokonce ani ona sama - ona, ona -
...

2 28.11.2016

Krásná, tak srozumitelná a hluboce působivá kniha, mnoho naděje. Uprostřed hnusného listopadu mi udělala opravdu radost.

Update: provedla jsem experiment a prošla si knížku s šestiletou dcerou. Výborný nápad. Můj doprovod k pochopení příběhu téměř nepotřebovala a protože se s ní dá mluvit prakticky o všem, přizpůsobí-li člověk dostatečně slovní zásobu, vznikla z toho dlouhá a výživná diskuse. Kniha ji moc zaujala.

6 26.11.2016

Smíme doufat ve spásu všech lidí, v prázdné peklo?
Poprvé čteno v létě při exerciciích, ve spěchu a v okouzlení. Nyní, v závěru liturgického roku, promýšleno znovu v klidu, vždyť soud i naděje jsou výsostnými tématy tohoto období.

Prvotní motivace je zřejmá každému, kdo mě trochu zná. Je mi to trapné, zajisté to o něčem vypovídá, ale musím přiznat, že pokud jde o nejbližší vztahy, křesťané se mi převážně vyhýbají (jako čert kříži?? :o)). Oprávněnost naděje ve spásu pro mé milované - pro druhé - pro všechny - je palčivou osobní otázkou, nikoli teoretickým problémem.
Nechci být nepoctivá. "To by mi Pánbůh přece neudělal", úzce, egocentricky chápané, není odpovědí, zavání vychytralostí a stavěním se měřítkem všemu. Ale nelze prostě mávnout rukou nad tolikrát slyšenou námitkou - Jak bych mohla být plně šťastná, když ta a ta, ten a ten šťastný není? Bytí s Bohem ani v Písmu, ani ve zkušenostech křesťanů nijak nepřipomíná slaďoučký sirup neprodyšně zalévající vědomí a oddělující je od (zraňujících) vztahů a odpovědnosti vůči druhým. Právě naopak!
Cesta se otevírá v poznání, že vůči svým blízkým nejsem tou, která milovala první, ani tou, která miluje nejvíc. Veškerá moje láska je jen chabou účastí na lásce Toho, kdo za ni dokáže ručit daleko důsledněji než já. Má naděje spočívá v nedozírné síle skutečnosti, že jsme chtěni Bohem.
Ano, svoboda dovoluje zvrácené použití a tomuto chtění se lze postavit. Bohu se lze odepřít. Prožívám to v partikulárních situacích dnes a denně. Všechna hrůzyplná podobenství o soudu mají být primárně vnímána, píše Balthasar, jako úpěnlivá osobní výzva směrovaná tomu jedinému, kdo na ni může nějak reagovat - totiž mně samé.

2 17.11.2016

Kniha se nerozebíhá doširoka, řadu událostí a okolností vyřídí jednou, dvěma větami, soustředí se na ověřitelná fakta vykreslující Bernardetinu osobnost a jednání. Obraz dívky a později mladé řeholnice je živý, nejde o žádné úmorné čtení.
Zajímavé bylo srovnávat Laurentinovo dílko s mou milovanou Písní o Bernardettě.

16.11.2016

Těžko se mi popisuje dojem, který ve mně kniha zanechala. Dojem sterilního hradu z legových kostiček, vystavěného krok za krokem podle návodu. Jako by scénář netvořil člověk, ale stroj. Ze seznamu osvědčených, dobře vypadajících položek. Hlavně se vyhnout námaze - s tvorbou, sám se sebou, s druhými, s osmdesáti lety života... a ušetřit ji i čtenáři.
Asi už jsem vážně moc stará.

3 08.11.2016

Kdovíproč jsem tentokrát nepotřebovala čas na aklimatizaci, jak u Woolfové bývá obvyklé. Vplula jsem do povídek - chvějivých akvarelů - od prvního slova. Ano, nemohu se zbavit vizuálních asociací. Její psaní mi připomíná ledové květy krystalizující na skle. Rostou z jednoho bodu jakoby náhodné, živelné, v okamžiku uťaté a nabírající jiný směr, přesto precizní - a krásné.

3 07.11.2016

Přečteno podruhé, po dvaceti letech. Několik povídek jsem si ještě dobře pamatovala, například báječný mini-horor Slintající strom, jehož ústřední myšlenku s oblibou vyprávím svým známým. Aldiss si hraje s pár dobrými nápady/situacemi, namátkou Člověk svého času, Všechny slzy světa, Kdo nahradí člověka, Superhračky, Zdání života. Ale příliš často povídka nápad rozmělní a pošle pod kytičky.

2 02.11.2016

Někdy se člověk v něčem překvapivě pozná, sice všechno špatně... no nevadí, snad ještě nejsem na konci. Vzpomněla jsem si nad tím příběhem, střípkem příběhu, na Bernanose: "Neunikneme jeden druhému o nic víc, nežli můžeme uniknout Bohu."

1 29.10.2016

Vskutku invenční nadávky, vy Kostelče nad Černými lesy! :o)

4 26.10.2016

Ta obálka je děsná. Kdybych knihu už neznala a kdybych neměla jisto ohledně autorky, dokázala by mě spolehlivě odradit.

Úvod, podávající svědectví o životě politických vězenkyň, je pro "běžného čtenáře" zřejmě tou nejpůsobivější částí celé knihy. Ale bylo by chybou ignorovat samotný text přednášek, obsahují mnoho podnětů k zamyšlení i pro člověka, který se dějinami umění nezabývá.

1 20.10.2016

Nádhera, motivy mizí a vracejí se, vzájemně se proplétají, to vše v nezaměnitelném rytmu. Doctorowa fakt "můžu".

3 20.10.2016

"Velcí a bohatí lidé jsou vítáni zdvořilými úsměvy, když vystupují po nádherném schodišti velkého světa; ctižádostiví chudáci však musí přelézat zeď, musí se cpát a drát po zadních schodech pro služebnictvo, musí zkrátka hledět, aby vlezli do domu, kudy se jen dá, a razí si cestu vzhůru třeba úzkým a páchnoucím kanálovým potrubím."

"Když se člověk ubírá k čertu, dostane se vždycky hladce a bez překážek k cíli!"

4 17.10.2016