Hanka_Bohmova komentáře u knih
Titulní báseň kdysi hluboce zapůsobila na mé náctileté já. Často si ji připomínám.
Šel jsem na trh s ptáky
a koupil ptáky
pro tebe
má lásko
Šel jsem na trh s květinami
a koupil květiny
pro tebe
má lásko
Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy
s těžkými okovy
pro tebe
má lásko
A potom jsem šel na trh s otroky
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko
Jémináku!
Úžasná kniha. Špíčková. Mám sto chutí citovat superlatývního pana K*A*P*L*A*N*A na svém profilu:
"Moje houby sou šecky mošny důry. Lesni důry, loučni důry, horsky důry, prostě cik cak do číroty. Ta oplocha! To slůničko! Ten úblněk! Ty souchvostí! Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva a šmeláci a kobylinky, to šecko sou zásraky číroty."
Pátá hvězdička za chlívanečky. Tohle slovo už z hlavy nedostanu :D
Velká iluze - velké rozpaky. Kdybych přihlédla k věku, dám čtvrtou hvězdičku s lehkým srdcem, ale hodnotím knihu, dojem z ní, význam, který pro mě má. A my jsme si prostě nesedly. Autor říká na můj vkus příliš mnoho, příliš okatě. Přidejme nesouznění s některými jeho důrazy a tři hvězdičky jsou tu.
Při čtení Cizince jsem si připadala jak dokonalá ilustrace pojmu "mimoběžnost". Zato Pád, to je jiné kafe. Tomu rozumím dobře. Mnohem lépe, než by se mi líbilo.
Chvíli mi trvalo, než jsem přivykla houpačce duševních stavů. Silně na mě zapůsobila hrdinova izolace, jeho často impulsivní vzdalování se ostatním a vymezování se. Jako kdyby existovala hranice, která nesmí být překročena, jinak... Co? Přestane být sám sebou?
Pozoruhodná kniha.
O stárnutí, umírání a vytrácení se. O lidských pokusech tomu všemu uniknout. O vztahu k minulosti a zda je možné něco uchovat.
Jsou to témata mně blízká, však tuhle knihu nečtu poprvé. Dnes působí ještě výrazněji než před pár lety.
"Všechno stárne, začne vypadat unaveně a uboze a nikdo se na to už nechce koukat... i když je to stárnutí laskavé. Podívej se na mě. Jsem vysloveně zachovalý a pohledný hajzlík, ale musím se měnit - musím měnit vzhled, řeč, a udržet tempo je svinsky těžké. Móda se mění a ty musíš vypadat, jako kdybys věděl, která bije. Tyhle předělávky... Ježíši, jasně že jsem jednoznačně pro. A obávám se, že až to přestane zabírat, bude nejvyšší čas na demolici."
Když se naivně hrdé "my dva proti světu" změní (subjektivně? skutečně? bylo někdy víc než iluzí?) na "ty s nimi proti mně". Jak se zpívá v té písni: proč vám to říkám, vždyť je to tak běžné. Tentokrát ve strašidláckém kabátku. Rosemary nezklamala, i když Stepfordských paniček si pro jejich větší civilnost a intenzivnější dvojznačnost cením víc.
Námitka k Cellině komentáři pode mnou: Ač mnoho let vdaná a v domácnosti, ač čekám dítko ve stejném termínu jako titulní postava a bude-li to kluk, mám pro něj dokonce stejné jméno, přečetla jsem knihu s potěšením a bez sebemenší újmy na zdraví :o)
Rozumím, proč se tahle kniha líbí někomu jinému, ale mě humor obou pánů převážně míjel a popis zdegenerovaného okolního světa působil nepříjemně přehnaně.
Jemný, lehounce vyprávěný příběh o pokladu v nádobě hliněné. Věčná láska trvá prý dva roky, a ty ostatní, ne-věčné,...
"Opatrnost matka moudrosti, a pro nás vychovatele - přetvářka matka opatrnosti!"
Děkan Jocelin zná jedinou myšlenku a tuto (Boží?) vůli vnutí lidem, kameni i dřevu. Autor mě podobným způsobem, téměř násilím vlekl od první stránky k poslední, od svaté radosti k trpkému konci. Všechno jsou jen prostředky, cena, kterou je třeba platit. Lidé. Nedívat se na ně, dívat se skrze ně a oni odejdou, zmizí. To krysy ve sklepení konají své dílo.
Velmi silný zážitek. Hodnocení možná ovlivněno horečkou :)
Hloubková sonda do nitra viktoriánské společnosti, se zvláštním zřetelem ke kostlivcům ve skříních. Hravě a s jistou poťouchlostí zabaleno do hávu historického milostného románu. Já věděla, že mám panu Fowlesovi dát neomezené množství šancí, že dříve či později k souladu dojde. Francouzova milenka mi konečně poskytla rozkoš (čtenářskou, samozřejmě) ze stylu i obsahu.
Člověk by se po tom neústupném, a přece milosrdném dušezpytu bál podívat do zrcadla, jakoupak zrůdičku v něm objeví. Při pohledu zblízka leccos neobstojí, realita ukrytá na dně "ctností" dokáže pěkně vyděsit, ale nechybí naděje, stále je čeho se chytit. Jsme ve válce, hlavně to nezabalit.
"Probouzíme se uprostřed podzimu a hrozny, na nichž se zachytilo něco svítivé dešťové vody, nenaleznou už to, oč je připravil mokrý srpen. Ale pro nás snad není nikdy pozdě. Cítím potřebu říkat si často, že není nikdy příliš pozdě.
...
Cítil jsem, viděl jsem svůj zločin, dotýkal jsem se ho. Nebyl jen a jen v tomto ohyzdném hnízdě zmijí; v nenávisti k dětem, v touze po pomstě, v lásce k penězům, nýbrž i v tom, že jsem se vzpíral pátrat v oblastech za těmito spletenými zmijemi. Setrvával jsem u nečistého klubka, jako by to bylo vlastní srdce - jako by se údery toho srdce smísily s těmi hemžícími se plazy. Nestačilo, že jsem po půl století neznal ze své bytosti nic než to, co jsem nebyl já: Jednal jsem tak, i pokud šlo o ostatní. Nikdy se mi vzezření ostatních lidí nejevilo jako něco, co je nutno protrhnout, čím je nutno proniknout, jestliže se k nim máme dostat."
Druhá novela se mi líbila o něco víc, Simenon mi dokáže v mysli dokonale evokovat pocit "dusna", kdy jen napjatě a s jistým soucitem čekáte, až nejslabší článek praskne.
Neupovídaná, nesmírně výstižná nádhera.
"Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi trny. / ... / Sama úzkost. Že se vzbudí. / Že zas najde jenom sebe."
Moc pěkné, i když místy se ve mně čepýřil můj... smysl pro čest? nebo měšťácká morálka? nazvěte to, jak je vám libo. Ale mlčím, nebudu dělat chytrou.
Rybí láska, souhlasím s Monnyskou, ta mě odrovnala :) Očekávala bych, že první povídka udá tón, ale tahle je zcela nepodobná kterékoli z následujících. Bylo by ovšem škoda ji nezařadit.
Potřebujete "výchovných pár facek"? Tato kniha je jejich literárním ekvivalentem.
Přijímám všechny výtky čtenářů, kteří si jí cení. Ano, byla jsem málo vstřícná, nesedla mi do nálady, ano, potrefená kejhalka, ozývá se špatné svědomí, ano, začátečnice, bojí se o sebe, ano, ano, ano.
Ale myslím na své známé, na ty citlivé a sebekritické, na ty, kdo se otřepávají z šílených představ o Bohu, na ty, které drtí velké neštěstí... a doufám, že se této knize vyhnou. Suverénní a necitlivá věc, zejména ve své první části.
Vzbudila ve mně dojem, že Boží jednání v životě člověka musí být jedna rána za druhou, než nás konečně donutí vyslovit tu správnou odpověď. Jako by nebylo žádné možnosti dorozumění mezi Bohem a mnou, žádné "stvořena k Tvému obrazu", dokud nebudu zdecimována a za vlasy dotažena do sféry, kde konečně začnu poslouchat.
Kolik mi toho chybělo... Že láska je vždy první, ona je tím, co činí utrpení smysluplným a plodným. Že Bůh dokáže působit v duši člověka něžně, bez pocitu cizoty, znásilnění. "BLÍZKO tebe je to slovo". Že dokáže uchvátit srdce, vyvolat nadpozemskou radost, nadchnout pro vzdálené obzory a táhnout naději vždy o kousek dál, při setkání s krásou a dobrem probudit touhu, která se dožaduje jeho samého a neváhá platit vysokou cenu. Že pokora nerovná se chudoba prožitá v krajně neútěšné životní situaci (někdy neštěstí zatvrdí srdce!) - pokora může růst i z vnímání přemíry obdarování, přílišné lásky, z úžasu nad skutečnostmi závratné ceny, které nekonečně přesahují mou (ne)schopnost docenit je, nezničit, adekvátně odpovědět.
Měla bych ještě další výhrady, ale nezapírám, že jsem v knize našla podněty, které mi budou opravdu k užitku. Snad kdybych s autorem mluvila tváří v tvář, kdybych před sebou viděla zamilovanou duši, dopadlo by naše setkání lépe. Teď večer jsem si přečetla část papežova kázání z dnešní ranní bohoslužby a dalo mi v kostce totéž co tato kniha, jazykem, který neodrazuje, ale přitahuje.
Snaha udržet si pootevřená zadní vrátka, vyhnout se výzvě, nutnosti postavit se čelem a jednat. Hrdina zkouší únikové cesty, nachází komplice, tichý souhlas, ale definitivní úleva se nedostavuje. Nakonec, a v tom souhlasím s některými komentáři níže, i pro mě trochu náhlé prozření, že takto pro sebe a ze sebe zachraňuje pouhé "nic".
Na jednom knižním e-shopu jsem se dočetla, že kniha je vhodná pro děti od 9 let! Doufám, že nevedu vzdělání svých dětí špatným směrem, ale už pro předškoláka mi vyjadřovací prostředky připadaly místy zbytečně infantilní. Spíš než k předčítání se hodí k povídání nad skutečně kouzelnými a vtipnými obrázky. Zvlášť máte-li doma nadšeného amatérského biologa, od útlého věku závislého na seriálu Byl jednou jeden život.
Netuším, kde jsem k ní přišla, muselo to být někdy na gymnáziu. Dodnes ji mám v knihovničce. Nejzajímavější, samozřejmě vedle kapitoly o vztazích s osobami opačného pohlaví :o), mi tehdy připadaly úvahy, jak jako adolescent dobře vycházet s dospělými. A snad mi odpustíte povrchnost, vždycky mě fascinovaly ty účesy děvčat na fotografiích.