Hanka_Bohmova komentáře u knih

Když jsem knížku brala do ruky, netušila jsem, že jde zrovna o 16denní exercicie a že je tedy zakončím dnes, kdy bude Alžběta slavnostně dána celé církvi za vzor, prohlášena svatou. Hezká shoda okolností. Mně je vzorem a přítelkyní už od mládí - svými důrazy na uctívání, na Boha jako Přítomného, na bdělost, pozornost a velkorysost lásky, svou zkušeností kontemplativního života uprostřed společenských závazků.
Kniha mě nadchla a mám v úmyslu se k ní v nejbližších dnech znovu vrátit. Komentář autora k Alžbětiným myšlenkám je hluboký, povzbudivý, místy až strhující. Opakovaně připomíná svatost a důvěrný vztah s Bohem jako nabídku/požadavek vztahující se na každého křesťana. Je to pro mě jedna z knih, které dokážou "ozvučit" běžný život ozvěnou právě čtených a promýšlených textů, takže se zdá, jako by mnohé kolem mě promlouvalo jediným hlasem.

5 16.10.2016

Souhlasím se Zeleným Drakem - myšlenkami mě kniha zaujala, ale s takovým materiálem by se dalo literárně naložit lépe. Vadil mi nesoulad mezi přemýšlivou atmosférou a akcí, přála bych si, aby si s tím autor víc vyhrál. A samozřejmě konec. Pokud měla být kniha vyjádřením etického apelu, pak mi závěrečné "řešení" vyznívá až lacině a z hlediska poselství knihy kontraproduktivně.

2 11.10.2016

Knížka mě potěšila, "potkala" jsem se na jejích stránkách se svými známými, naplánovala si pár výletů na místa, která se zatím do oblasti mého zájmu nedostala, a jako třešnička na dortu malé překvapení, drobnost o mém rodném kraji, pro mě osobně velmi důležitá.

1 09.10.2016

Moc dobrá knížka o stárnutí, smrti a mezilidských vztazích. U některých odstavců jsem s úctou pomyslela na překladatele - to musela být práce!

3 08.10.2016

Úvahy o tvůrčí povaze matematického myšlení, o "skutečnosti", kráse, závažnosti matematických tvrzení... Ani se značnou koncentrací Et-OH v krvi bych se neodvážila tvrdit, že mám nadání pro matematiku, které by stálo za řeč, ale některé mé vzpomínky a dojmy osvětlují, o čem Hardy mluví. První setkání s analytickou geometrií a pochopení, že mohu přecházet z jednoho systému do druhého (rovnice mi byly vždycky bližší než čáry a kolečka), na VŠ úžas nad reziduovou větou či Eulerovou identitou.

"Není ale postavení obyčejného aplikovaného matematika tak trochu dojemné? Chce-li být užitečný, musí se lopotit s každodenní ubíjející prací a svým představám nemůže dát volný průběh, i kdyby si přál povznést se až k výšinám. 'Imaginární vesmíry' jsou o tolik krásnější než tento tak hloupě zkonstruovaný 'skutečný' vesmír a většina z nejskvělejších výtvorů představivosti aplikovaného matematika musí být zavržena, sotva byla vytvořena, z brutálního, leč dostatečného důvodu, že neodpovídá skutečnosti."

2 07.10.2016

Poutavě napsané, ale právě jenom to. Neodbytně mě pronásledovala otázka, proč vlastně knihu čtu a jestli ji vůbec chci dočíst.

3 06.10.2016

Překvapivě přínosná i pro relativně málo poučeného čtenáře, za nějž se pokládám. Oba aktéři rozhovoru jsou osoby hodné slyšení a funguje zde i něco, co bych nazvala "vzájemnou chemií" - četba mi působila značné intelektuální potěšení.

8 04.10.2016

Osobní střípek: určitě si vzpomínáte, místnost 101 a Udělejte to s ní! Od prvního přečtení někdy v osmnácti se mi nepodařilo tuhle scénu a její význam vymazat z mysli.
Tak se trhají pouta. Tak se zabíjejí zárodky vzájemnosti, lásky.
Nedělala jsem si žádné iluze o svých šancích v podobné situaci. Tahle scéna, tahle věta byla zásadním hřebíkem do rakve mých náctiletých úvah o tom, že bych snad cokoli, co má v životě nějakou cenu, mohla nést sama, opírat o své síly.

Něco lepší, něco horší. Stejně jsem knihu četla především kvůli Ošklivému chlapečkovi a Poslední otázce. Komentář tedy přímo u povídek.

15.09.2016

Dovolím si místo komentáře ocitovat pár myšlenek:

Informace je částečná, předpojatá, protože nikdy neříká vše. Umění informovat podává svůj vrcholný výkon tehdy, když oklame, třebaže neustále říká pouhou pravdu.

Nechceme vědět nebo ještě spíš: chceme nevědět. Proto každá "dezinformace" nachází spoluviníka v nás samotných.

Po staletích, během nichž bylo lidstvo svědkem vzniku a zániku několika kultur, během nichž se různé národy a dokonce i náboženství střetávaly ve válkách zbraní, jež povstaly z bojů myšlenek, po tom všem je pro nás nadmíru lákavé opakovat po Protagorovi, po Pontském Pilátu nebo Pirandellovi: Co je pravda? Každému buď přána jeho pravda! Všechno je stejně pravdivé, to znamená stejně iluzorní z hlediska objektivní skutečnosti.
Jakou tím však získáváme výhodu! Když vyloučíme pravdu v objektivním slova smyslu, pak můžeme o to více ctít pravdu subjektivní. Onu lahodnou iluzi, která nám umožňuje žít, která nám dovoluje, abychom se navzájem snášeli. Přestaňme se snažit o shodu subjektu s objektem; pokoušejme se naopak docílit shody subjektu s ním samým. Nazvěme to upřímností.

Když přecházíme mlčením Soud, vzniká nebezpečí, že zbavíme lidskou existenci onoho patetického a nanejvýš vznešeného aspektu, totiž toho, že tato existence je dramatem, v němž jde o věčnost.

Pokouším se smířit ono přesvědčení, které mám, že totiž jsem sám v Pravdě, s respektem vůči těm, o nichž soudím, že jsou od ní vzdáleni, přičemž od nich přijímám vše, co mě může očistit.

Nepůjde, jak to viděl už Newman, o to zvěstovat, nýbrž znovu zvěstovat evangelium těm, kteří je znali a pak opustili, protože se domnívali, že je znají, a usoudili o něm, že je bezpředmětné. Toto poslání, jež má vyvolat opětovné obrácení, probuzení a návrat, je nesnadnější než poslání prvotní. Chybí v něm moment překvapení.

13.09.2016

V Honorárním konzulovi je všechno, co mám na Greenovi tolik ráda. Situace, z níž není úniku, odkrývající vnitřní zápasy postav a vrcholící zoufalými rozhodnutími plnými naděje (ne, to není omyl). Ironie na každém kroku. Odpovědnost, láska, oběť.
Doktor Fischer mi připadá nezvykle přímočarý... na Greena.

3 13.09.2016

Nevím, zda je vůbec možné něco říct. Vybavila jsem si těch několik hodin, které jsem kdysi strávila v Yad Vashem. To se vzpírá slovům. Co mohu? Neodvrátit pohled. Uznat utrpení. Obejmout bolest. Plakat.

6 06.09.2016

Pan Kipling umí vyprávět. Pár klasických "historek", ale vedle nich řada povídek nesoucích tajemství. Vypravěč umlkne, příběh zůstává určitým způsobem nedořečený a žádá si delší chvíli ticha, v níž posluchači domýšlejí a rozvažují o tom, co vlastně slyšeli.

A protože zrovna učím svého synka číst - a protože jsem tu čtenářka mezi čtenáři - chci se podělit o krátkou ukázku, nad kterou jsem se musela usmívat, i když povídka samotná je k pláči:

Ten týden však přinesl Jeníčkovi velkou radost.
Až do úplného omrzení opakoval výrok: "Ema má mísu, máma má maso."
"Tak, teď už číst opravdu umím," prohlásil Jeníček, "a víckrát v životě číst nebudu."
Strčil hnědou knížku do skříně, kde sídlily jeho školní knihy, a přitom náhodou vypadl stařičký svazek s utrženými deskami, na jehož hřbetě stálo Sharpův magazín. Na první stránce byl hrůzostrašný obraz draka a pod ním verše. Drak každý den unášel jednu ovci z nějaké německé vesnice, až přišel jakýsi muž a rozpoltil draka "končířem". Končíř byl sice něco záhadného, ale drak tam byl pěkně vyvedený a bylo to mnohem lepší než věčná Ema.
"Tohle dává smysl," pravil Jeníček, "a teď se dovím všecko na světě." Četl, dokud se nesetmělo, nerozuměl ani desetině, avšak výhledy do nových světů, které se před ním otevíraly, ho lákaly.
"Co je končíř? Co je jeh-ňátko? Co je bídný uchvatitel? Co je šťav-natý luh?" vyptával se celý rozpálený před spaním ohromené teti Rózy.
"Pomodli se a běž spát," opáčila a to byla veškerá pomoc, které se od ní tehdy i v budoucnosti dočkal v nově objevené čtenářské rozkoši.

5 04.09.2016

Má nejmilejší. Zábavná a mrazivá.

4 31.08.2016

"Síla" je první slovo, které mě v souvislosti s touto knihou napadá. Je dechberoucí. Ale něco mi tu klade odpor. Příliš "samo v sobě"... snad bych to mohla vzdáleně popsat jako něco velice mužského, co neladí s mou ženskostí. Je fascinující to sledovat, nemožné se ztotožnit.

6 30.08.2016

Jak je pro Lewise typické, dočtu se mnohé, čemu bych se snad raději vyhnula. Platí-li však jeho citace kardinála Newmana, že jsem vzbouřenec, který musí složit zbraně (a že se právě nacházím ve vzpouře, to je pro mě, bohužel, opakované empirické zjištění) - pak je velmi potřebné číst i to, a tím spíše to, čemu bych se ráda vyhnula. Myslím, že následující krácený úryvek zaznívá dnes ve všech svých aspektech ještě mnohem závažněji než v Lewisově době:

"Právě na tomto pozadí se evangelium jevilo jako dobrá zpráva. Přinášelo zvěst o uzdravení lidem, kteří si uvědomují, že jsou smrtelně nemocní. Toto (uvědomění smrtelné nemoci) se však během času změnilo. Jedním z důvodů je skutečnost, že se po dobu už téměř jednoho století soustřeďujeme na jednu ze ctností - na "laskavost" či milosrdenství - tak intenzivně, že většině lidí připadá, že skutečně dobrým není nic kromě laskavosti a že není nic skutečně špatného kromě krutosti.
Musíme-li jednu ctnost pěstovat na úkor všech ostatních, pak žádná na to nemá větší nárok než milosrdenství, protože má ze všech ctností nejušlechtilejší cíl. Domnívám se, že si každý křesťan musí ošklivit onu skrytou propagaci krutosti, která se snaží vyhnat milosrdenství z lidských srdcí tím, že je nazývá "humanitářstvím" a "sentimentalitou".
Potíž je v tom, že si "laskavost" dovedeme přisvojovat s osudnou snadností, aniž bychom pro to měli odpovídající důvody. Každý si připadá dobrosrdečný, jestliže jej náhodou právě nic neobtěžuje a netrápí. Člověk se dokáže lehce utěšit a zapomenout na všechny své neřesti, když je přesvědčen, že "má srdce na pravém místě" a že by ani "mouše neublížil", třebaže ve skutečnosti nikdy nepřinesl ani tu nejmenší oběť ve prospěch svého bližního.
Domníváme se, že jsme laskaví, a přitom jsme pouze spokojení.
Představovat si podobným způsobem, že jsme střídmí, cudní a pokorní, už není tak snadné."

Opakovaně mě (nejen nad touto knihou) těší zjištění, jak často křesťané, kteří užívají poctivě svůj rozum, docházejí bez ohledu na dobu a kulturní kontext k podivuhodně podobným výsledkům své snahy vysvětlit obsah, podstatu křesťanských pojmů. A konečně, protože pan Lewis nevládne jen bystrým rozumem, ale i bohatou fantazií, nechybějí barvitě podané, přesto rozumné spekulace o prvotním hříchu nebo o nesmrtelnosti zvířat.

Moc se mi líbí pasáže, v nichž se vyprávění blíží poezii.
K obsahu - Nevěřím v osudovou přitažlivost. Nevěřím, že by měla jakákoli práva. Ano, přijmout to, co přináší, odemknutý potenciál, který lze přetvořit v dávání druhým. Pochybuji, že existuje jiný způsob, jak se vyhnout smutnému výsledku - životu uzavřenému do sebe v horečce či tesknění, zatímco vedle mě a kvůli mně trpí a umírají lidé.

Moc mě to neuchvátilo, Elegie nastavily laťku vysoko. Ale byla tam místa, která si ráda zapamatuji.

Spousta věcí se mi na Augustinovi líbí. Ta urputná touha znát, poznat pravdu... často mi přišlo na mysl Pavlovo přirovnání z řeči na Areopagu - "zda by se ho snad nějak mohli dohmatat". Vášnivý vztah k Bohu - mluvíme (vzdycháme, úpíme a zpíváme) stejnou řečí. Láska k Písmu. Z jeho vyprávění v některých místech cítím možná kocovinu, jednostrannost, ale jako konvertitku mě to příliš neznepokojuje, moc dobře si vzpomínám na sebe, navíc (dle mé zkušenosti) člověk se ke svým kocovinovým tématům po čase vrátí jako po spirále - slova téměř stejná, jen o něco/mnoho zdravější, těžko říct, ve které otočce spirály byla vyřčena a zda za nimi hledat skutečně to, co evokují mně nyní.

3 06.08.2016

Skvělá kniha, téma hodné pozornosti... čemu má být člověk v životě věrný? Co nesmí být ignorováno - a co je "nedorozumění"? Z čeho budeme souzeni?

3 04.08.2016