Hanka_Bohmova komentáře u knih

Vizuálně je to nádhera, některé stránky bych si klidně vylepila na stěnu. Autentické a emocionálně silné. Moc se mi líbí a moc se mě dotýká. Sem tam obraz-vzpomínka, pocit, slůvko, myšlenka... rozeznívá jednotlivé struny mého vnitřního světa, úplný harfový koncert.

A když čtu Tanukiho komentář, říkám si - jestlipak bude v nebi sex? :o)

5 03.08.2016

Velmi přínosná kniha. Poučné, naléhavé, pestré, kultivovaný a živý jazyk. Vřele doporučuji.

„A já bych k tomu dodal, že my všichni, nás padesát tisíc uprchlíků z komunistického Československa, jsme hrdí na to, že jsme exulanti a že jsme chudí. Není to naše ostuda, je to ostuda režimu, který způsobil, že tolik lidí musí za tak nebezpečných okolností opouštět svou vlast a že nespočet jiných by ji opustit chtělo, kdyby mohlo. (...) Jsme spojeni se svým národem, protože národ i my žijeme jednou myšlenkou. Myšlenkou svobody, spravedlnosti a lidské důstojnosti. Až tyto ideály se opět vrátí do naší vlasti, vrátíme se i my. Naproti tomu ti, kdož jsou sice fyzicky doma, menšina, která udržuje československý lid v poslušnosti terorem a kriminály a pracovními tábory a desítkáři, SNB a StB a propagandou a podvrženými dopisy – tyto lidi národ opravdu vyvrhl ze svého středu. Ti, kdo musí jezdit v osobních autech vyztužených ocelovými pláty, poněvadž se bojí lidu, to jsou skutečně emigranti, cizinci mezi jinými. Emigranti ve vlastním národě.“

4 26.07.2016

Prý tuhle knihu máme od šéfa a něco-jako-rodinného-přítele za to, že mu neberu telefon a odmítám polopracovní procházky ve Stromovce. Já už si nevzpomínám, ale zní to dost pravděpodobně.
Dlouho ležela bez užitku v polici, až teď jsem ji vytáhla v naději, že by mi mohla pomoci s jednou zapeklitostí, kterou momentálně řeším. Ale nebyl to dobrý nápad. 250 z těch 300 stran hodnotím jako ztrátu času, z velké části souhlasím s komentářem uživatelky seethelight. Navíc mě nesmírně rušil kočkopsí způsob, jímž je kniha psaná - když se naladím na příběh, obvykle je useknutý, povrchní a nedovoluje vcítění. Když se naopak naladím do módu přijímání informací, otravují mě nepodstatné povídačky o tom, kdo měl co na sobě a jak vypadaly chodby budovy.

Kniha je záznamem přednášky, která věnuje určitý prostor tématu paměti v duchovním životě, i proto jsem po ní sáhla. Zapamatovávat si, uchovávat v srdci, rozpomínat se, promýšlet minulé, hledat vzorce, souvislosti, významy, interpretovat a reinterpretovat - můj denní chleba. Nějaké užitečné náhledy jsem pro sebe našla.

Jonáš a tingltangl a Člověk z půdy - dodatečně se omlouvám spolucestujícím ve vlaku za výbuchy smíchu. Texty a písničky mezi tím mě nijak zvlášt nezaujaly.
Pokud jde o Člověka z půdy, moc ráda poslouchám nahrávku s Milošem Kopeckým, tohle představení obohatilo naši rodinnou hláškovou spižírnu o řadu oblíbených kousků, například:

Může-li měk-kýš vůbec něco tvrd-dit.
Již se tetelím!
Jo ty máš konexe! Nechceš kávu?
Co budeme mít potom? - Potomky! Když potom, tak potomky. Kdyby předtím... tak taky potomky. To už je taková nedůslednost.
Šupiny mi spadly z očí - prosím, šupiny, nechte kolovat!
Pracovat?! A dáte mi na to nějaký lidi?

3 18.07.2016

Na obálce sice píšou, že je to pro inteleguáňi, ale pochopila jsem to i já. Kosmos a Wichrtle jsou moji nej: "Takže kontakdňí fizule nesabrali... Tag uš sbívaj ěnom čočki..."

5 13.07.2016

Mimo sebe? Ne, tady zatraceně
je každý jenom sebou sám!
A jenom sám se dnes a denně
ubírá cestou sem a tam.
Uzavřen v sudu svého já,
ponořen do své vlastní šťávy,
zazátkován svým vlastním já,
zatáhne se tu v studni svojí hlavy.
Bolesti druhého si nikdo nevšímá,
myšlenky druhého tu nikdo nevnímá.
Jen sami v sobě zvykli jsme si žít
na samém kraji můstku málem -
a kdo by císařem či králem
moh právě tady být než Gynt?!

Bylo to pro mě náročné čtení - emocionálně náročné. "Jen samé slupky." Je nás na světě přes sedm miliard a jak moc se vzájemně potřebujeme. "Co jeden zapomněl - to druhý nese dál. Co jeden ztratil - druhý uschoval." Doufejme.

7 12.07.2016

Touha mi vždycky byla základní orientací, touha a bolest vyjadřující rozpor mezi "je" a "mělo by být". Mám-li milovat, být pro druhé, hledat spravedlnost, být věrná sama sobě... i v těch nej-nej-nejlepších případech neustále narážím na propastnou neschopnost a nedostatečnost, na prázdná, nenaplnitelná místa odkazující někam dál k onomu "mělo by být". Dobře, co s tím? Jsem v nepořádku já, chci příliš mnoho? Mám "dostat rozum" a dožít v celkové anestezii? Nebo to lze vyřešit prostě zvýšením kvantity? Je v nepořádku mé vnímání reality, nebo realita samotná? Mám ji odmítnout a vystavět si v hlavě vlastní svět?
Nefunguje to, nic z toho nefunguje. Nevymyslela jsem nic upřímnějšího a smysluplnějšího než hrát dál tuhle šipkovanou, byť znamená trvající bolest a stálou námahu nutnou k uchovávání neslučitelného. Protože já vážně věřím, že moje otázky mají odpověď, že šipky vedou k cíli a že "mělo by být" je odjakživa v plánu (jenom ještě nenapsali na nástěnku přesný termín ;-)).

"Řekněme si to na rovinu: na našich životech není nic, co by stálo za optání. Naše naděje nikoho nevzrušují, v nikom nevyvolávají zvědavost. Ne že bychom žádné naděje neměli. Máme naději, že až letos zaplatíme daně, zbude nám na letní dovolenou. Doufáme, že nám děti nerozmlátí auto. Doufáme, že se náš tým dostane do Ligy mistrů. Doufáme, že nás nezradí zdraví - a tak dále.... Pro současné křesťany je typická "posvěcená rezignace". Není divu, že se nás nikdo neptá. Vy snad toužíte po životě nějakého křesťana, kterého znáte?"

1 07.07.2016

Knihu jsem otvírala s otázkou: Co udělalo víc jak 6 let "mateřské" s mým mozkem?! :) Hurá, důkaz toho půvabného úvodního triku jsem zvládla. S napraveným sebevědomím jsem se začetla do zbytku, expresní jízda místy důvěrně známá, občas vzrušujícím způsobem nová. Něco jako číst Vraždu Rogera Ackroyda. Poprvé a počtvrté zároveň. Do půl druhé ráno. Odložit to nemůžete. Možná na pár minut, jen co by do googlu zadal "Perron tree". Paráda. Zíív.

02.07.2016

Moc milá kniha, přitom neuhýbavá. Velmi obyčejná, plná neokázalé moudrosti a neokázalého dobra. A samozřejmě humoru, bez kterého je dobrý život asi nemyslitelný.

"Ale což není společenská slušnost, která zatracuje opilství a smilstvo skoro stejně přísně jako církev Boží, není tato společenská slušnost největším hříchem ze všech, protože vydává zdání za pravdu?"

"Jak spolu kráčeli po ulici, řekl dr. Gillespie, že je statečnější od něho ukazovat se na ulici s otcem Smithem, než od otce Smitha ukazovat se na ulici s ním, protože nikoho ani nenapadne, že by on mohl obrátit otce Smitha. Otec Smith se zeptal, je-li ta poznámka míněna jako poklona nebo pohana, a oba se dali do smíchu, jsouce šťastni, že se mohou spojit ve veselosti, ne-li v modlitbě."

4 28.06.2016

Krásný, krásný, krásný.
"Láska je bolest z probuzení" Chci víc bolesti v tomhle analgetickým světě, kde je tak snadný usnout.

SMYSL VAŠEHO ŽIVOTA "MLADÍ PŘÁTELÉ"
(JAK POTVRDÍ SPĚŠNĚ I KLASIKOVÉ)
JE JASNÝ
JAKO FACKA - PARDON! ZPĚT!
JAKO DEN:

"ŠPEKBUŘT! KOVERKOT! KVARTÝR A PENZE!"

Ostatně
"život vás naučí Hošánci!"

11 22.06.2016

To jsem četla, když mi bylo 14 (a ne jednou). Co si vzpomínám, bylo to vynikající.
:)
Dneska už jsem trochu náročnější, některé části děje bych klidně oželela a přála bych si to celkově umírněnější, ale to, co mě fascinovalo jako holku, je tu pořád - nádherný, pestrý mimozemský prales, tak živě popsaný, že mi jeho obraz nevymizel z hlavy celých dvacet let.

3 21.06.2016

Zvláštní. Tenhle komentář jsem začala psát asi ve čtvrtině knížky - a přepsala jsem ho od té doby nejméně desetkrát! :o) Ano, stále se mi kniha zdá zbytečně dlouhá, zoufala jsem si ze všeho toho opakování již opakovaného a z "příběhů ze života". To fakt není nic pro mne. Nejprve jsem se prokousávala starým známým (první text z Bible, který jsem ještě jako ne-věřící děvčátko poznala, byly verše z Písně písní :o))), navíc podaným poněkud otravnou formou. Později to bylo snesitelnější. Místy úplně cizí. A místy, k mému překvapení, to začalo být velmi osobní:

"Stáváme se ženami, které se spojily s Bohem, aby mohly do tohoto pokřiveného světa vnášet život - aby mohly dávat, milovat, zvát ostatní k tomu, aby se stali takovými, jakými je Bůh chtěl mít."

Někde v těchto místech jsem přestala číst a začala jsem mluvit s Bohem.
A tak by to mělo být, že? :o)

Oceňuji, že se kniha úspěšně vyhýbá pseudorovnici "vyzdvihovat ženu = shazovat muže", jejíž důsledky upřímně nesnáším. Tohle je týmová práce, nikoli souboj. Pánové, buďte tím, čím máte být, a pomůžete nám být tím, čím máme být my. A vice versa, dámy. Nečekejme, až začnou ti ostatní. Neznám mnoho krásnějších příkladů win-win strategie.

Velmi podnětná knížečka, kromě jiných zajímavých myšlenek i několik trefných variací na téma "zatvrzelé srdce".

"Co bych tu dělal, neprosím se nikoho o milost. Jsem slušný člověk, a kdyby tu byla nějaká spravedlnost, tak jsem tady už měl být dávno. Můžeš jim to vyřídit!"

Modlitba-meditace, tak blízká v porozumění pro lidské bolesti a touhy, tak zářivá v okouzlení plností toho, co je nám přislíbeno.

Oroduj za nás
v tom údolí, kde stálý průvan hučí
(vždy něco bere, něco nese vstříc),
kde každým novým nálezem jsme chudší
o jeden sen, jenž čekal mnohem víc;

kde každá nová tvář je hvězda spadlá
dřív, než k nám dálkou došel její svit;
kde lásky prchavé jsou zaklínadla,
jež příval smrti touží zastavit.

5 25.05.2016

Mám pocit, že v předchozích komentářích bylo napsáno vše podstatné. Přidám krátkou ukázku, která pro mě předznamenává celý zbytek Lužinovy obrany:

"Teprve v dubnu o velikonočních prázdninách přišel ten den pro Lužina nevyhnutelný, den, kdy světlo náhle pohaslo, jako kdyby někdo otočil vypínačem, a v hluboké tmě dopadlo jasné světlo pouze na jediné, novorozené kouzlo, na třpytivý ostrůvek, souzený mu pro celý jeho život. Štěstí, jež pevně uchopil, se zastavilo; ten dubnový den znehybněl navěky a kdesi v úplně jiné rovině pokračoval běh dalších dní, městské jaro, venkovské léto, jejichž mlhavým prouděním zůstal on téměř nedotčen."

Pozvání na popravu, děsivě absurdní šaškárna, snaha zmocnit se člověka do poslední nitky, přivlastnit si ho ve jménu dobra společnosti, jeho vlastního dobra.

1 23.05.2016

Mám ráda Virginii Woolfovou, i když prvních dvacet stránek je vždycky boj, pokaždé znovu se musím učit ji číst, ponořit se do útržků plynoucího textu:

"Pak někdy šachy; nebo výstava obrazů na Bond Street, nebo dlouhá cesta domů a pak na procházku s Bonamym, pochoduje a přemítá, hlavu mírně zakloněnou, svět jako podívaná, časný měsíc nad věžičkami si přichází pro chválu, racci létají vysoko, Nelson na svém sloupu obhlíží obzor a svět je naše loď."

Dva prvky mi během čtení vyvstávaly: Ztráty, především ženy jako nositelky ztrát, toho, co bylo a již není, toho, co mohlo být, ale neuskutečnilo se. A ženy v mužském vesmíru, muži jako ti, kdo definují prostor, ženy někde ve vakuu mezi mužskými částicemi, méně jasné, čekající, bojující o svou vlastní cestu, vztahující se:

"Pomyslela si, že řekl sice málo, zato si za tím stál. Pomyslela si, jak jsou ti mladíci důstojní a rezervovaní a jak jsou nevědomí a jak tiše by mohl člověk sedět vedle Jákoba a jen se na něj dívat. A jak by se choval jako dítě, až by večer unavený přišel domů, myslela si, a jak by byl zároveň majestátní; možná trošku arogantní. Ale já bych se nedala, pomyslela si. (...) Možná pohlížejí do očí vzdálených hrdinů a místo mezi námi zaujímají napůl opovržlivě, pomyslela si (chvěla se přitom jako struna, na kterou se hraje a která praskne). Nicméně milují ticho a krásně mluví, každé slovo z nich vychází jako přesně vystřižený kotouček, ne takový žvatlavý tok drobných hladkých mincí, jaký vypouštějí z úst dívky; a pohybují se cílevědomě, jako by věděli, jak dlouho se mají zdržet a kam jít dál... "

2 15.05.2016

V kratičkém textu mě velmi oslovila úvaha o podstatě pokušení Božího Syna a jeho "boje" se satanem.

Mňe moc nesejde jesli se stanu slavný. Jenom chci bít chitrí jako ostatňí lidi abich moch mýt moc přátel kerí mňe budou mýt ráďi.
Kdišje človjek chitrí múže mýt hodňe přítelú sekerími povídá a nigdy neňí pořát jen osamjelí.

Ač je Charlieho představa zářné budoucnosti velmi skromná, tohoto krotkého štěstí se mu nedostane. Zato se mu dostane spousty prožitků, po kterých nijak netoužil. A přece nakonec dokáže využít svých nabytých schopností, aby vykonal něco skutečně smysluplného a přetrvávajícího.
Je to smutná kniha, ale ne beznadějná.

18 10.05.2016

Jsou duševní stavy, z nichž mě vysvobodí pouze četba Jane Austenové. Onu léčivou moc nemá ani mužný pan Darcy, ani všechny ty překážky kladené do cesty lásce, ani jejich šťastné rozuzlení. Pro mě za mě by Austenová bývala mohla psát třeba o chovu králíků, pokud by to dokázala s toutéž kouzelnou ironií:

"...Takové maličkosti se Její Jasnosti zamlouvají a já jsem se rozhodl, že budu zvlášť pečlivě dbát, abych k ní byl v tomto směru vždy pozorný."
"Odhadl jste situaci dobře," pravil pan Bennet. "Ještě štěstí, že máte povahu na takovéto taktní komplimenty. Smím se vás zeptat, zda jsou tyto lichotky výsledkem okamžité inspirace, nebo se jim naučíte předem?"
"Většinou vyplynou z okamžité situace, a třebaže si někdy pro zábavu sestavuji zvučné poklony, které se mohou hodit kdykoli, snažím se vždycky dodat jim zdání co možná největší bezprostřednosti."

11 04.05.2016