herdekfilek komentáře u knih
Proč ti lidé v Afghánistánu a okolních provinciích jsou tak neskutečně zkoušeni? Nekonečné ohrožení. Nekonečný zmar. Tfuj tajbl. Máme se tu dobře. Dle všech předpokladů tam musí být nějaké vřídlo neskutečné duchovní síly, které je okolím zcela nepochopeno. Ale tepat se doň bude bez přezuvek a bez ustání. Tak jak pambu káže. Řežte je, verbežníky jedny.
Čekal jsem něco podnětných myšlenek na téma - Bůh není a kdo si myslí, že ano, je minimálně hlupák. Ale Bakalář jen plkal do pletiva blbosti předpokládatelné argumenty bez jakékoliv inovace. Čekal jsem inteligentní knihu na způsob Tabu v sociálních vědách a našel jen výkal vystříkaného pera.
Mistr klamné budoucnosti začíná trpět veřejně průjmem. Po hrozivém ochlazování planety nastoluje další z bubáků na výdělek, a to globálního oteplení kus. Je až prazvláštní, že právě tento hubitel logického myšlení dostal za svou kurážnou prolhanost Nobelovu cenu. Stejně jako Obama. Prašť jak uhoď, do teď jsem tu Nobelovku chtěl, ale v takové společnosti bych se musel jen a jen stydět. To radši Pulitzera. I když tam toho zkaženého bude také poschováváno přehršel.
Velmi vtipně pojaté rady začínajícímu komplexu ne až tak šikovného muže. Sebevražedné mise na opravu vypínače či stlučení poliček, se čtou takřka lépe než kdejaký román. Přečetl jsem si knihu celou, včetně dlaždičkování a tapetování. Moc pěkné.
Duchovní nauky aneb co s tím, vždyť já skutečně umřu. Ne, nekecám, fakt to na mě také čeká. A tak co, ponořit se do fantasie, když už ji sakra mám. Co bude až umřu (nejde mi vtlačit do mozku, že prd, asi si připadám až moc jako já a já se přeci nekompostuje jen tak, zbůhdarma)? Mohlo by se vyrojit peklo, hřeším kam kouknu. Očistec, kůry nebeské...ne, křesťanské vize se mi nelíbí. Co takhle něco východnějšího. Ale ne boršč. Nějakou mystiku. Něco na uklidnění. Putování duše začalo se mi jevit po přečtení tun jiných nabádajících slátanin jako mně zcela vyhovující. Co bude, až umřu? Co by? Sedět v knihovně a číst si budu a občas si vystřihnout bubenické sólo s Bonhamem. Velmi milé posmrtné kvílení mám naplánováno. Na krchov se těším. Přestanu mít hlad, přestanu myslet jen na to jedno a začnu konečně žít.
Jo takhle je to!
Teď bych měl začít žít, ale když ono...
Jako Potěmkinova vesnice. Postavy z papundeklu, poslepované izolepou děje, čekající netrpělivě na čtenářův povzdech, který je schopen vše zbortit. Kniha není napsaná, ale vykonstruovaná. Měl jsem pocit jako by si autor načetl příručku - jak napsat román s hororovými prvky - a doslova se řídil poučkami. Možná, že mohl autor zapojit trochu vlastní fantazie, schopností či snad umu. Smutné čtení.
Holeček byl vlastenec jako koleno. Tací už se dnes nenosí. Holeček byl slovanofil jakého nepotkáte co budete živi. Holeček byl moudrý muž, jakých už teď není. Objel ve fiakru pětikorunou celý Balkán a z okna kázal lásku k Srbům. Ze začátku s vtipem, od poloviny s důkladným zanícením, které hraničilo snad až s nekritickou láskou. Tuž, byli to a stále jsou statní junáci.
Vonnegut je vlastně jen schopnost okecat cokoliv s dvěma ušima, olbřímým úsměvem a už odumřelým organismem. Ale tak to chodí.
A ani ta zatrachtilá Jatka se mě nedotkla. Spíš mě plácla přes hubu náznakem a zase táhla.
Vonnegutův styl psaní mě nebaví, přes to vůl nepřejde. Tak to prostě je.
Velmi trapné až předpubertální "bajky" hýřící humorem bez humoru a moudrostí bez moudrosti. Jak se mohlo něco takového prohnat tiskařskými stroji? Jak se to mohlo ocitnout na prodejních pultech? Toto tady!
Naprosto perfektní kniha. Nejen že se člověk duchovně dovzdělá, ale, a tady se projeví mé ušlápnuté anarchistické já, z kancionálu se dají nádherně balit cigarety. Papír stránek je jemný a kdyby nebyl poskvrněn tiskařskou černí je identický s papírem cigaretovým. Takže mám doma dva kancionály, ještě jsem je nedočetl, ani nevykouřil. Oni když dojdou o půlnoci papírky není jiného zbytí, než se odevzdat Bohu a jeho literatuře. Z jedné stránky tři cigarety krát 742 se rovná 2226 cigaret. Úžasné kvantum rakoviny a zpomalených spermií..
Divoký, snad až zvířecí pohled na svět. Je zvláštní na jakých životech to lidé lpí. S tupým hlídáním teritorií se osočujou a okrádají. S blbostí snad až dechberoucí po sobě střílejí z pistolí i nevymáchaných hub. Plivou si do řitních otvorů a proklínají jejich, tvoje, svoje, naše náboženství. Zajímavý pohled na sexualitu zcela oproštěnou od romantiky, lásky či dvoření. Prachsprostý chtíč, přebujelý, neovladatelný. Do toho marnost bez budoucnosti. Útlak ze všech stran.
No prostě kniha, která stojí za přečtení. Ač oblibuju v knize depresivní nádech, v této knize se mi příliš nelíbil. Deprese společenská, která knihu prakticky napsala, se nikdy nevyrovná depresi jediného člověka. Duševní muka jsou mi milejší nežli muka celospolečenská.
Pokus o vylíčení celého života jednoho stromu?
Špatná anotace.
Román Borovice od Vrby je naprosto dechberoucí dílo. Popsat přes 200 stránek pouze líčením života jednoho stromu, to je dle mého úsudku buďto obrovská zhovadilost nebo mistrovské dílo. Přikláním se k možnosti druhé. Popsat život stromu a nenudit, je práce pro mistra. Vrba očividně mistrem je. Nenudil. To ohrožení srnčími pažeráky, z toho jsem takřka nespal. Děsivé.
Perfektní vyjadření deprese. Roselas píše jako když žije. A žije jako když píše. Celou knihu mi do čisté deprese scházel kousek. Nepopsatelný, ale důležitý. Naštěstí mě usadil doslov, který mi depresi dopřál.
Eseje, jistě tuze zásadní a přínosné, tonuly v jisté rozbředlosti a zároveň v intelektuálské nabubřelosti. Přečetl jsem je chutě, ale po jejich zdolání jemně zajuchal.
Druhá část, ta pro méně vyvinuté, mě zaujala o dost víc. Myšlenky někdy zásadní, někdy méně, mě dokázaly vyburcovat k souhlasnému mručení či nesouhlasné árii vzteku. Což u knihy oceňuju.
Orwellovo 1984 je samozřejmě (jak drzé) mnohem lepší. Což připisuju i faktu, že Burgess své pocení ukončil v chvatu a bez citu ke kvalitnímu uzávěru. Nejistě mu to prokapávalo za poslední tečkou, což je, na mistra, ostudné.
Rozšmelcovaná děťátka, nejlepší výuka abecedy, kterou jsem kdy viděl.
...
G jako Gustík, udušen v koberci,
H jako Hynek, přepaden šílenci.
I jako Ida, na věky pod vodou,
J jako Jenda, vypil louh náhodou.
...
No není tohle nádhera? Nádhera dokreslená krásnými obrázky s rozchechtanou depresí.
Příběh Pochybný host je svou roztomilostí překrásný.
A vůbec, mně se to děsně líbilo.
Putování od ničeho k ničemu. Sexuální touhy bez touhy, ale se spoustou chtění se vystříkat. Láska, která je, ale vlastně to jen předstírá a pak zase je, aby zase předstírala. Snaha o občasné hluboké promluvy, které ve výsledku znějí jako pomluvy. Nelíbilo. Přečteno, zavřeno, zklamáno. Beat generation mně tou svou bezcílností a marností děsně vadí. Proplkat se s tunami drog v žilách k zářnější budoucnosti. Cestopisy na způsob - jel jsem, ožral se, jel, zfetoval se, jel, jel, někoho ojel (na pohlaví nezáleží), jel a nikdy nedojel, tak spis ukončil a v další knize se zase rozjel, tam, kde skejsnul. Báječné čtivo, jen co je pravda. Chápu, že na drogách to musí být zajímavé. Silnice se vine různými dimenzemi, ale člověka ostudně střízlivého to musí nutně nudit. Neudolán, pokračuju v jízdě a jdu si přečíst klasiku ve formě Nahého obědu. Snad se pan cestující sepisující polepší.
Tak nevím jestli je to překladatelem, což je dost dobře možné, protože Colfer psát umí, ale mě kniha štvala. Štvala mě snad až přes míru.
Když jsem se na 187 straně dočetl vtip : /Hillman a ostatní Nanité bez meškání nasadili obličeje "po použití" a smáli se tak, že si dva z nich prdli./ zavřel jsem knihu a řekl si, že už mě ale opravdu nic nečeká. Nechci to házet na Colfera. Tak to svedu na Penkalu. Pane Penkalo, to byl tedy výkon. Číst se to téměř nedalo.
Mám pocit, že pětidílná trilogie měla u pátého dílu důstojně skončit. Tohle bylo jen ztrapnění něčeho dokonalého.
Prázdnota o které autor psal se mu, asi nechtěně, protáhla i do stylu vyprávění. Myšlenky bujné a křiklavé, nebyly až tak bujné a křiklavé, tak je podpořil šťavnatými dodělávkami ve formě vulgarity. Autor se snažil něčeho dosáhnout. A já netuším čeho. Naznačil odpoutání od zrůdné společnosti lačnících robotů, ukončil to sebedestrukcí. Ale všechno mi to vyznělo tak prázdně. Bezmyšlenkovitě. Jaksi náhodně seřazené výkřiky plné zášti, ale prosty veškerého smyslu. Námět zajímavý, zpracování ubohé.
Nádherná ukázka zvrhlého fanatismu. Zcela fascinující výpověď ne příliš spokojeného člověka. Konec autorčina dštění síry mi jemně připomněl Klub rváčů od Palahniuka. Palahniuk ovšem psal s nadsázkou, Solanas s pahýlem na kohoutku zbraně. Překladatelčin doslov v knize tomu vlepil trochu smyslu, ale takového z prstu vycucaného. Jeden citát z knihy za všechny : "Jako je úmyslné produkování slepých lidí vysoce amorální, je amorální i produkce citových mrzáků (mužů-pozn. mé osoby)." Slečna Solanas je stvořením hodným ke studiu, proto mé doporučení a maximální hodnocení.
Smutné lásky, rozbouřené lásky, nenaplněné lásky, skrývané lásky, platonické lásky, potlačené lásky. Lásky. Pořád jen ty lásky. Von Saar, voják z povolání, se v této povídkové knize velmi pěkně rozepsal právě o takových láskách. Rozepsal se takovým tím klidným stylem počátku minulého století, kdy lidé měli čas číst, nepotřebovali knihy jen konzumovat. Knihy se četly pro jejich krásu, pro jejich nedpozemskost. Teď už se čtou z valné části jen po vzoru PC hry Sims 1,2,3. Pro získávání vědomostí, pro získávání té trapné schopnosti se vyjadřovat. Ale stejně mám nejradši knihy po kterých má huba zmlkne a oddá se na chvíli nepoznatelné kráse. Smutné lásky od von Saara jsou jejich pěkným exemplářem.