hetzerjoke komentáře u knih

Přestože mi při líčení komunistické utopie trochu zamrzl úsměv na rtech (nebo se tam spíše objevil), není na této drobné knížce mnoho k vytknutí. Svižný a nápaditý děj, dynamický styl psaní, správně napínavé pasáže protkávané stručnými a lehce pochopitelnými filozofickými kapitolkami. Vše společně funguje v skvělé harmonii, díky čemuž jsem se vůbec nestihl nudit a s koncem jsem byl nanejvýš tak zklamán, že Stroj času nebyl stránkově rozsáhlejší.

4 04.11.2021

Strávit tuto filozoficky - politicko - psychadelickou baladu se pro mně ukázalo být mnohem těžší, než jsem očekával, a, upřímně, jakmile jsem na začátku kapitoly zahlédl jméno Leto, trochu jsem si povzdechl. Herbert se při psaní zřejmě skutečně bavil, což jde poznat dle barvitého a hravého jazyka, ale opět trochu opomenul zamíchat do stránek to, co dělalo původní Dunu tak stěžejním majstrštikem. Nevím, co to bylo, snad politikaření Harkonnenů, snad ten pozvolný start, díky kterému se čtenáři do knihy dokázali začíst a orientovat se. Děti Duny ani jedno nemají, zato však přinášejí skutečný hardcore duševní a psychologický zážitek, na jehož pozadí (ale bohužel skutečně pouze a jen pozadí) se rozehrává tragický příběh zevnitř rozvráceného trůnu rodu Atreidů.
Ale že jsem fanoušek a těším se na film, nenechám se odradit a jedu dál na Božského imperátora.

4 31.07.2021

(SPOILER) Bylo to o trochu lepší než jednička, ovšem to rozhodně neznamená žádnou velkou chválu. Oproti Služebnickému džihádu se dočkáme méně politiky, filozofie i ideologie, za to však spatříme mnoho akce, zrad a akce. A zase akce. Autoři jako by se najednou přeorientovali na béčkové holywoodské letní kino v naději, že tím osloví širší spektrum čtenářů. Funguje to tak nějak napůl, začátek se táhne, konec je strašně zkratkovitý. Nemůžu se zbavit touhy napsat "promarněný potenciál". No jde se na to.

Xavierova linka se oproti minulé části zajímavě metamorfovala z rize účelové válečné balady na pohnutý příběh psychicky vyčerpaného muže, jež ani neví, co by dělal, kdyby neválčil. Kapitoly s tímto sympatickým mrzoutem jsem si přeci jen užíval, i proto, že nakonec děj dovedly k výtečnému závěru.

Xavierův stálemladý kumpán Vorian oproti němu něco ze své čtenářské atraktivity ztrácí, když se již od začátku hlavnímu ději úspěšně vyhýbá a raději prohání sukně na Caladanu. Svěží, oddechové, ale zjevně směřované k tomu, aby si čtenář idealizoval Atreida do postavení toho vtipného, oblíbeného, upřímného týpka, co říká všechno narovinu a všechno mu vychází. Že by autorům chyběl Duncan Idaho?

Ačkoliv…na post otravně všeumějícího šermíře více sedí žoldnéř Jool Noret, jakýsi rambo ze světa Duny. Do děje nezasáhne ničím jiným než tím, že kde se objeví, tam létají matice a gelové obvody. Jakákoliv snaha prohloubit jeho charakter víceméně lichá.

Serena a její strašlivě emocionální a velkolepá cesta k mučednické smrti byla zajímavá, ale bylo dobře, že dívka dostala jen málo prostoru. Přeci jen, když zrovna nenadávala na Erasma, byla i v prvním díle k uzoufání nudná.
Moc zábavy jsem si neužil ani s inovativním týmem Venport + Cenva, který se neustále máchá v rádoby milnících základů vesmírné Gildy a Bene Gesseritu, mimochodem i v knize Duna dvěma nejméně přitažlivým tématům.

To špatné mám zdárně za sebou, takže nyní můžu už jen chválit. Iblis Ginjo, jeho diktatura, intrikaření a zrady. To je jedna z nejsilnějších stránek knihy. Už v prvním díle byl tento prospěchářský mizera velmi půvabným psychologickým materiálem, až s titulem patriarcha však získávají jeho kapitoly to pravé koření. Autoři mu nedávají nijak velký prostor, nicméně i tak jde o postavu s pochopitelnými emocemi a cíli. Ve spojení s šedou eminencí Yorekem Thurrem jednoznačně to nejlepší z knihy.

Za zmínku jistě stojí nedělní chvilky fylozofie s robotem Erasmem, vychovávajícím lidského chlapce Gilberta. Nemůžu než doufat, že skrze otcovské postavení tento sociopat konečně prolomí bariéru umělé inteligence a začne mít city…

Závěrem krátce o dění na Arrakis, které se oproti prvnímu dílu stalo více atraktivní především díky útěku otroků z Poritrinu a jejich následném exodu písky Duny. Charaktery i děj mají vše potřebné, nechybí pointa ani akce. Ani mi nevadilo, že děj je víceméně zcela distancován od zbytku knihy.

Křížová výprava strojů vzdor svému postavení vůbec netrpí nevýhodami prostředního dílu série, hodně příběhů i dějových linek se zde uzavře, a to několikrát s rozpačitou a nepříjemnou zkratkovitostí. Na další díl se nicméně těším i přes fakt, že všechny mé oblíbené postavy až na Erasma na konci této knihy zemřely.

4 21.04.2021

Výborná kniha ALE poněkud mě zdržovolo nepřeberné množství postav, cizých názvů a obtížně stravitelného popisování Paulových myšlenek. Příběh je silný, jen stránek trochu moc...

4 19.07.2019

Můj první Crichton. Knihy s jeho podpisem jsem nikdy nevihledával, ale Koule mě celkem překvapila tím,že jsem při čtení nemohl samým napětím vydechnout. Tahle kniha je právem jedna z nejlepších sci fi, které sem kdy četl. Začínám číst Kongo, tak snad Crichton nezklame.

4 12.09.2016

Tak tahle série mne zaujala ještě víc než ve stínu pádišáha. Neokoukané postavy(hlavně pak Ahmad abd el Insáf) skvělým způsobem prožívají boj proti otrokářům v nádherně vymalovaných pustinách a městech. Nemůžu než dodat, že lovci lidí jsou výborný začátek poutavé série...

4 12.01.2016

Proč má ta knížka kruci modré hodnocení?

Verne pod vlivem Poeho napsal nezvykle dospělý a děsivě realistický příběh ztroskotání na pustém moři, který je ale stále příjemně dobrodružný a verneovsky morální. Oproti jiným autorovým příběhům to svižně a poutavě utíká, není zde příliš času věnováno popisům okolí a díky deníkové formě má děj dynamiku. Posádka a cestující nešťastného Chancelloru jsou dobře vykresleni, jsou zde lidé zlí, dobří (těch je menšina) i pragmaticky smýšlející (těch je většina). Charaktery se lámou, zoufalství sílí a jak jedna po druhé mizejí v nenávratnu, dochází k věcem, na které u Verna opravdu nejsme zvyklí a které bych dětem snad ani nedoporučoval.
Chancellor mi připomněl, že mnoho knih od Julese Verna jsem nikdy nečetl, a ani o nich neslyšel. A po všech těch moudrých, náročných a hlubokomyslných bichlích mám chuť prožít další dobrodružství!

3 20.09.2024

Audiokniha. Zachytím zde svou první myšlenku po doposlechnutí: a dál?

Velmi ponurý příběh, rozhodně spíš dystopie než horor; děsit se bude nejvíce ten, kdo nikdy nezažil domácí zabijačku, nebyl na lovu nebo ve škole nepitval. Jakmile jste jen trochu otrlejší, tlačení na sentiment a zhunsení z jatek a zabíjení vás pravděpodobně dříve či později začne unavovat. A tehdy knížka, která se výživá v extrémním popisu násilí a rýpání do charakterů jej konající... ztratí obsah. Děj nešťastného Teja je smutný a plný výborně (to kvituji) vykreslených postav, ale chybí mu nějaký větší zvrat, vyvrcholení, hlavní myšlenka. Smutek sám příběh zkrátka nanaplní, neutáhne; chybí tady propojení s okolním šíleným světem - dvě knihy v jedné, tak bych to nazval.
Ale vlastně mě to i bavilo, bylo to nápadité, dospělé (ačkoliv trochu moc zvrácené, to asi hodně lidem nesedne) a příjemně to postupně gradovalo, i když spíše jen skrze popisy. Pokračování, prosím.

3 28.08.2024

Audiokniha. Musím uznat, že na Verneovku (byť samozřejmě inspirovanou Poem) nezvykle drsné a mysteriózní, expedice do tajemného moře uvnitř Antarktidy měla několik silných momentů, nechyběla zrada ani boj s přírodou. Verne není typický mistr hororů a spíše si libuje v dobrodružství než v tajemnu, i tak je ale Ledová sfinga velmi dospělá novela, která si zaslouží mít lepší hodnocení než například Pět neděl v balóně...

3 21.07.2024

Posloucháno jako audiokniha, četl Pavel Rímský. Mrazivá záležitost.

3 02.05.2024

Na klasické dílo je Velký Gatsby překvapivě čtivý a napsaný velmi moderně, díky krátkému rozsahu si dokáže jakž takž udržet dynamiku a je velmi přehledný. Velmi se mi líbila také jazyková stránka, která byla velmi květnatá a vypilovaná k dokonalosti; člověku se nabízí srovnání s (pro mne) jazykově stejně mistrným Pánem Prstenů od Tolikena, který si však liboval v popisování krás přírody. Fitzgerald zde naopak obsáhle popisuje psychiku hlavních postav a opěvuje krásu (či nekrásu) New Yorku a jeho předměstí. Obsah knihy už patří k zlatému fondu literatury příběh snílka, který je pohlcen americkým snem i vlastní láskou v člověku vyvolá přesně ten nejasný dojem, jaký má. Je tato kniha depresivní? Při popisování prázdnoty bohatých ano. Je tato kniha plná naděje? Autor zde nikdy neklesne až k misantropii a opěvuje opulentnost, takže také ano. Vlastně je ale Velký Gatsby pouze románem, ve kterém sledujeme milostný propletenec, na který se autor snaží narazit filozofický přesah pomocí přirovnávání a zveličování lidských rysů na úroveň archetypů. Je to trochu nepřijemný pocit, očekávat hlubokou a vážnou knihu a dočkat se trochu nafouklého a typicky amerického pokusu o sebekritiku, se kterým se český čtenář nemusí dokázat ztotožnit. Čekal jsem víc, čekal jsem něco jiného a to, co jsem nakonec dostal, mě přimělo k rozpačitému hodnocení. Ale také jsem si připomněl, jak jsem šťastný, že nejsem milionář.

3 15.09.2023

Vcelku krátká knížka, která je ale díky (trochu nešťastně volenému) systému dlouhých odstavců velmi náročná na čtení a nutí čtenáře k velké pozornosti a důkladnému vnímání. Označení "těžkopádná kniha" se ale vyhnu, a to hned z dvou důvodů - prvním je již zmíněný nízký rozsah stran a druhým časté dialogy, ve kterých se příběh sice částo zastaví, ale které jsou tak dobře napsané, že má člověk pocit absolutní reálnosti. Camus navíc výborně ovládá i monology, např. kázání kněze v kostele; přímá řeč je zde zkrátka skvělá a strhující.

Příběh Moru je ponurý a smutný, tím více, že autor nepopisuje pouze hrůzy nákazy a psychického tlaku na karanténou týrané občany, ale také na děsivou prázdnotu a šedivou nicotu v srdcích měšťanů, pro které je nemoc skutečnou katastrofou. Paradoxně se mi však často zdálo, že časoprostor slunného letního města v kombinaci s vřelými povahami hlavních hrdinů dělají z Moru dílo plné naděje a lásky, a tedy dílo optimismu.

V průběhu vyprávění můžeme sledovat, jak se s utrpením vypořádávají různí lidé s různými charaktery a minulostí, popis nálad v ulicích se bohužel zhruba v polovině zvrtne v hlavní náplň stránek a pečlivě budované napětí (šíření moru) je obětováno na oltář Camusovy psychologické hry člověk/utrpení.

Knížka je nesmírně sympatická svým celkovým vyzněním. Hlavní myšlenky jsou zde velmi volně a nenásilně rozmístěny do slov mluvících postav a každý čtenář si může vybrat, jak se při jejich zaznění cítí, se kterou souhlasí. Na mne nejvíce zapůsobila slova doktora Rieuxe, v nichž se projevuje překrásný moralismus a humanismus, hodnoty, které měl Camus jistě velmi rád. Parafráze:

"Nechci zemřít pro něco takového, jako je spravedlnost nebo jiná abstraktní hodnota; kolik lidí už umřelo pro pravdu, kolik zla se napáchalo! Mám-li pro něco zemřít, tak pro lásku; ke svému bližnímu, ke své matce."

3 07.05.2023

+ napínavé příběhy z dob historie Hry o Trůny
+ skvěle popsané charaktery jednotlivých vládců
+ propracovaná logika světa, ve kterém má každý tah pěšcem svůj důsledek
+ ilustrace
+ naturalistické líčení bitev, soubojů či intrik, středověk bez příkras
+ autenticky znící porovnávání úhlů pohledu různých kronikářů

- nepřeberně postav, jejihž jména jsou často pouze výplňová
- nešťastná volba formy (suché kronikářské zápisy se zde střídají s dynamickými prozaickými dialogy a cliffhangery)
- kolísající tempo, kapitoly s nulovým dopadem na hlavní děj

výsledek: G.R.R., přestaň se trápit s Písní ledu a ohně a rychle nám naservíruj pokračování historie Targaryenů, protože líčení "jako" historických událostí, válek a diplomacie je přesně to, proč jsem si Hru o trůny zamiloval. Kladně hodnotím úbytek magie a patosu, děj sleduje důležité okamžiky a příjemně ubíhá. Necelých 700 stran zmizelo, ani nevím jak.

3 13.09.2022

Rychlé, přehledné a poutavé Sci-fi dílo z pera Isaaca Asimova, právem nazývaného králem vědecko fantastických románů. Díky krátkým kapitolám, častým dialogům a snadnému orientování v časoprostoru jsem Druhou nadaci stihl přečíst velmi rychle a bylo mi líto, že nemá víc stránek. Obě dvě povídky (které na sebe ovšem navazují) jsou vynikající, mají rozumně podanou pointu a dobře vykreslené postavy, zejména v první se projeví autorova záliba v detektivkách a rozuzlení je stejně tak zamotané, jako strhující. Druhá, delší povídka je jen o něco méně dynamická, zato však skvěle funguje zejména v rámci světa Nadace.
Jedním slovem skvělé, hravé a přitom oduševnělé čtení.

3 28.06.2022

V rámci série o robotech jsem tento díl přečetl paradoxně jako poslední a mohl jsem proto porovnat, jakými změnami autorův styl psaní od začátku prošel.

Předně - Asimov měl při psaní Ocelových jeskyní zdaleka nejlehčí ruku v rámci tetralogie, napsal skutečnou detektivku, ve které se jak politikaření (odkaz na Nadaci), tak roboticko-filozofické dialogy zcela podřizují napínavému kriminálnímu ději, ve kterém se nám sympatickým způsobem představuje nedokonalý, lidsky chybující Lije Baley a jeho kolega, studnice pozitronové moudrosti Daneel. Chemie mezi ústřední dvojicí zde funguje skvěle, výrazně zastiňuje trochu uspěchaný a zamotaný děj vyšetřování vraždy. Jazyk knihy je stručný (možná až příliš) a živý (vynikající živelné dialogy !), kompozice ucelená a přes všechny složité dedukce přehledná. Jako čtenář jsem si ani jednou nepomyslel: Kde to sakra Baley je a proč mluví s tím a tím člověkem?

Zkrátka a dobře, Ocelové jeskyně jsou co do stylu s přehledem nejnevyzrálejší součástí Asimovova světa, jelikož ale po obsahové stránce fungují bezchybně, rád jim odpustím krátké věty a občasný patos.

3 14.03.2022

Titulní povídka (resp. krátký román) je skutečný hororový skvost, inteligentní postapo, jednoduše příběh, který je kopírován a ždímán, nikdy však překonán. Sám se divím, proč se o Já, legenda v česku prakticky neví. Děj měl spád, byl velmi napínavý, dojemný a ke konci přinesl neotřelou myšlenku. Dokonalost.
Ani ostatní povídky nebyly nijak podřadné, dal se v nich najít vzor pro budoucí Kingovi thrillery, na rozdíl od nich si však Matheson vystačí s minimem krve a pouhým tajemnem. Až na povídku "Pohřeb", která nebyla nijak chytrá ani strašidelná, měl každý příbeh co nabídnout, od znepokojivě aktuálního "Tanyny", přes noční můru každého spisovatele "Nepříčetný dům" až po "Kdo je na drátě" s chladnokrevným uměním gradace dialogů. Ochotně odpouštím někdy zbytečně akční líčení útěku před příšerami (např. oběť) a dávám plný počet. Takto příjemné překvapení jsem při čtení dlouho nezažil.

3 08.09.2021

Hra Černá Káva zřejmě nejslabší, i přes účast skvělého Poirota se zde až příliš dlouho nic nedělo a mnoho stránek před zločinem bylo až příliš výplňových. Deset malých Černoušků jsem nečetl, jelikož jsem nedávno četl stejnojmenný román a razím heslo, že dobrou detektivku si člověk podruhé neužije. Skutečně mne nicméně nadchla hra "Poslední víkend", kterou jsem skutečně hltal a se zatajeným dechem čekal, kdo zmáčkl spoušť.

3 03.09.2021

Bylo již napsáno mnoho recenzí, ve kterých je tato kniha nazývána "složitá", "nezáživná" a kde je opakovaně upozorňováno na to, že začíst se do ní je takřka nadlidský výkon. Beru to jako axiom a proto se hodlám spíše než na celkový dojem zaměřit na jednotlivé aspekty Spasitele Duny.
Úvodem, postavy, jejich charaktery a motivace jsou úžasně vykreslené, mnohem lépe, než v původní Duně. Herbert jako by se utrhl z příslovečného řetězu, vykašlal se na mainstreamové Sci-fi čtenáře a psal knihu pouze pro sebe, maximálně pro úzký kruh studentů filozofických fakult. A to je dobře, protože když se k takovému dílu dostane někdo jako já, začne se o filozofii také zajímat a najednou se přistihne, že se v posteli ptá na smysl své existence.
Dalším kladně vnímaným aspektem je pro mne práce s časoprostorem. Děj se prakticky celý odehrává na Arrakis během jednoho či dvou týdnů. Krása, minimální prostor pro čtenáře, aby ztratil přehled.
Autor si také příjemně pohrál s formou textu, využívá pro něj klasické myšlenkové vsuvky a stará se o to, abych coby čtenář vždy věděl, proč postava to a to říká a to a to dělá.
Suma Sumarum, proč má tato chytrá knížka mezi lidmi tak rozpačité postavení? Nevím. Skutečně nevím.

3 28.06.2021

(SPOILER) Upřímně, knížku jsem ze začátku měl tendenci podceňovat. V druhé části trilogie se příběh tak nějak napůl uzavřel, a když jsem tak na začátku třetí knihy viděl, jak autoři do děje míchají úplně nové postavy, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. Závěr trilogie a polovina sestavy prakticky úplní nováčci? To přece nemůže fungovat.

Ale fungovalo to. Bože jak to fungovalo. Třetí díl má sice stejně jako předešlé dva své mouchy (gramatické chyby nepočítám), například zkratkovitost, občas patetické dialogy a nelogická místa, jako celek a (především) jako závěr série však funguje na 100%. Dějové linky mají spád, všechny svou troškou přispívají k celku a žádná není na obtíž.

Neúnavný válečný štváč Vorian (světe div se) už není neomylný, autory glorifikovaný Han Solo co má vše v malíku a s voláním „Deus ex machina“ uprostřed bitvy vymyslí absolutně neočekávanou a efektivní strategii. Nyní je spíše unavený, radikalizovaný sociopat, což je co do charakterového vývoje jedno z nejlepších překvapení knihy. Upřímně jsem nečekal, že se budu kdy na kapitoly s ním těšit.

Po Xavierovi nám zůstal odkaz v podobě jeho zetě a tří synů, rozhodně však nejde pouze o dějovou náhradu a berličku k návaznosti na další knihy. Charakterově zcela odlišní bratři mají každý co do prostoru vyrovnané šance, zejména Abulurdova linka příjemně uzraje a v závěru vyvrcholí velmi nečekaně, avšak uspokojivě. Autoři rozhodně se smrtí Xaviera na Harkonneny nezanevřeli.

Za chytrý krok považuji také rozhodnutí upozadit linku Normy Cenvy a žen z Rossaku. Díky tomu, že se prostor těchto neatraktivních postav snížil téměř na polovinu, dostaly politické variace a filozofie mnohem více místa k rozvíjení, a to je dobře.

Erasmus a jeho věrný mentat Gilbert tradičně to nejlepší, co může kniha nabídnout. Kapitoly s robotickým filozofem a vědcem od prvního dílu trilogie drželi vysokou laťku kvality, a není tedy s podivem, že i v posledním díle má Erasmus skvělé dialogy a především ve spojení se svým žákem ukazuje, že se od časů první knihy (kdy hodil dítě z balkónu) dokázal naučit lidskosti.

Linku Istiana Gosse, nástupce Joola Noreta jsem měl v úmyslu pohanět jako zbytečnou a účelovou akční vatu, ale neudělám to. Předposlední kapitola s mistrem meče byla natolik napínavá a citově silná, že musím být mírnější.

Nejlepší tradičně nakonec: za prvé fanatická (až šílená) dívenka Rayna Služebnice, na jejímž strhujícím příběhu nám autoři názorně demonstrují sílu náboženského fanatismu ve společnosti a nutí nás rozpačitě kroutit hlavou, když se prakticky celé lidstvo jako celek semknulo za jedinou postavu pouze proto, protože tato postava koná. Je zcela jedno, že jen mlátí tyčí do strojů a zcela absurdně tvrdí, že je nutné nenávidět a ničit zcela všechny stroje. Koná a to člověku, zdá se, stačí.
Co do kvality (nikoliv bohužel do hloubky) Rayne směle sekunduje dvojice Yorek Thurr a Omnius, dvojice řekněme hlavních antagonistů série. Záporáci jsou odjakživa zajímavějším materiálem, ale jak počítačová všemysl tak šedá eminence džipolu mají oproti např. Glossu Rabbanovi navrch díky tomu, že při konání nějaké té špatnosti také přemýšlí.

Na Arrakis se toho naštěstí zas tolik nedělo a to málo prostoru, co naíb Ismael a jeho nezdárný adoptovaný synek dostal, nestačilo mně ani nadchnout, ani znechutit. Průměr. Také Titáni už nebyli nijak zajímaví, se smrtí všech nějak charakterově výrazných částí skupiny nakonec jejich zánik neměl v mých očích žádný citový dojezd.

Čili, summa summarum, Bitva o Corrin mě chytře donutila k podcenění a umocnila překvapením svou kvalitu. Jsem rád, že jsem trilogii dočetl až do konce a z vděku za mnoho hodin zábavy dávám plný počet.

3 11.05.2021

Přečteno jako e-kniha. Sehnat tuhle knížku v papírové verzi je prakticky nemožné. Předně musím napsat, že skutečně nechápu ten všeobecný hate na Herberta juniora a jeho prequelové knihy. Není to jako originální Duna, ale to ještě neznamená, že je to špatné. Někdy je to (!) dokonce lepší. Ubylo filozofie a snových sekvencí, zato se více uplatňuje Sci-fi potenciál zajímavého vesmíru a větší prostor dostává akce. Někdo by řekl hloupější než originál, a já říkám ano. Ale záleží na tom?

Příběhová linka Xaviera Harkonnena je od začátku, především během bitvy o Salusu Secundus velmi napínavá, nicméně pomalu vyzní do prázdna a náš bezchybný důstojník musí chtě nechtě ustoupit do pozadí a vyklidit pole ostatním charakterům, které na rozdíl od něj mají také nějaké záporné rysy.

Hodně stránek zabere především tragický příběh Xavierovy snoubenky Sereny Služebnice, která je na rozdíl od něj až nepříjemně vlezlá, akční a patetická ve svých činech. Kapitoly psané z jejího pohledu jsem dlouho spíše trpěl, naštěstí ale časem vyzrály, obzvláště poté, co se dívka dostala do zajetí strojů.

Zato s Vorianem Atreidem, lidským zrádcem a spojencem robotů se čtenář nějak nemá čas nudit, neboť téměř každou kapitolu to vypadá, že bude jeho poslední. Jeho charakter je vykreslen velmi sympaticky a živě, oproti těžkopádným politickým variacím okolních postav působí velmi svěže a akčně, jednoduše více jedná a míň myslí.

Opravdovým králem knihy nicméně není Vorian, ale Erasmus, robotická obdoba doktora Mengeleho s pozoruhodným pohledem na svět. Jeho myšlenkové pochody a snaha všelijakými experimenty zevrubně popsat veškeré aspekty lidské mysli jsem si skutečně užil a vůbec by mi nevadilo, kdyby dostal ještě více prostoru.

Dějové linky Zufy Cenvy, Agammemnona a Omnia bych shrnul poněkud kritickým verdiktem: nuda. Politiky mám dost v reálném životě, nemusím a nechci se s ní trápit ještě v knihách. Za spíše rušivou považuji také linku Normy Cenvy a Tio Holtzmanna, nicméně musím přiznat, že právě kapitoly s nimi tvoří Sci-fi jádro Historie Duny a bez nich by to nebylo ono.

Cenu za nejvíc nudnou (a navíc velmi zbytečnou) dějovou linku získává Selim jezdec, který se sice stal první fremenem, co kdy osedlal pouštního červa, nicméně však do klíčových událostí nezasáhne ani z dálky. Kapitoly s ním jsou v románu vysloveně nadbytečné, nic nepřinášejí a bez nich by bylo lépe.

3 29.03.2021