hetzerjoke komentáře u knih

Vichry Duny trpí klasickými neduhy autorské dvojice Herbert jr. a Anderson. Některé kapitoly až nepříjemně okatě působí dojmem, že mají jen zabrat stránky mezi jednotlivými zvraty. Nejen, že se na nich nic neděje, ale toto vzduchoprázdno je navíc tak neuměle zakryto, že každý dialog i monolog působí vyloženě trapně. Nicméně, to je přeci u těchto autorů tak trochu standart, nutné zlo, ta proč tak nízké hodnocení?
Protože Vichry Duny nemají děj Předeher k Duně. Příběh je roubován na staré známé knihy, ale pochopitelně nemůže zapustit kořeny dostatečně hluboko, aby začal vzkvétat. Bronso a jeho pamflety, motiv neokoukaný a nadějný, je tak nemilosrdně srážen k zemi faktem, že v Dětech Duny ani Spasitely Duny o něm jaksi nikdo nevěděl. Autoři se snaží, seč mohou, a tím si pod sebou řežou další a další větev. Přesto nemůžu jen hanit, kniha měla příjemný spád a dobře funguje především jako rozšiřovací balíček světa Duny. Dočkáme se uzavření příběhu Rhombura Vernia, dozvíme se okolnosti nástupu Alie na trůn a především se dočkáme slibného cliffhangeru ze strany Shaddama Corrina ze Salusy Secundus.

Ani nejatraktivnější fan servis bohužel nemůže zamaskovat, že Herbertovi a Andersenovi dochází dech a svět Duny se po jejich ždímání začíná hroutit.

2 15.09.2021

Kniha, kterou s původní trilogií Duna spojuje pouze dvojice hlavních protagonistů a o první písmenko ochuzená planeta Arrakis, jež je ovšem ve všech ostatních dějových i stylizačních rovinách naprosto odlišná. Herbert buduje na pevných základech předchozích knih zcela nový svět, který je ovšem poněkud méně komplexní a spíše než k politice tíhne k náboženství. Herbert si v postavě božského tyrana s tělem červa plní své spisovatelské sny a žene jej od jednoho brilantního dialogu k druhému. Napětí je hmatatelnější než ve všech předchozích knihách a i když jsem si občas posteskl po nějaké té větší akci, nakonec jsem byl vděčný za to, že se celý příběh obešel bez klišovitého bitevního patosu a vystačil si s pár stránkami, na kterých ještě více vynikne hrozivost jeho veličenstva Leta. Červ není nikdy daleko a kdykoliv se začne objevovat, čtenář se spolu s nebohým Moneem začne potit strachem.
Necítím potřebu (alespoň prozatím) kazit si skvělý dojem že série a pouštět se do Kapituly, proto také s jistým "uvidíme" určuji za jediný problém této knihy Sionu Atreidovou, oslí můstek k pokračováním.

2 14.08.2021

Je příjemné po dlouhé době přečíst inteligentní Sci-fi, ve kterém se stále nestřílí lasery a děj se odehrává pouze na jedné (byť, pravda, ne na té naší) planetě. Velkou předností této knihy je právě ona střízlivost a racionalita, která nutí člověka přemýšlet a uvažovat. Prozkoumávání neznámé planety v daleké galaxii v režii anonymní šestice vědců je velmi poutavé, ale více než samotné získávání faktů v terénu mne bavily následně vedené úvahy. Skvěle prováděné asociace, logické argumenty a zároveň úžasná fantazie - Koordinátor a jeho parta vesmírných Robinsonů jsou skvělými postavami, s nimiž se čtenář nenudí. Přidejte někdy až hororovou atmosféru prvních setkání s neznámými bytostmi, a máte poutavou knihu, která rychle ubíhá a na konci odhalí velmi poučnou hlavní myšlenku.
Proč tedy přes tento výčet chvály strhávám jednu hvězdu. Trochu mi tam na Edenu scházela dramatičnost mezi lidmi. Ač dobře napsané, charaktery vědců byly trochu lehce ploché a až na Doktora a Koordinátora v podstatě nebyli nijak povahově rozlišeny.

2 07.01.2021

Úctyhodné ukončení skvělé trilogie. Knihu samotnou samozřejmě bez znalosti předchozích dvou dílů vůbec nemá cenu číst, resp. čtenář by se tímto ochudil o valnou většinu navazujícího děje, jehož vyvrcholení nám Corrinové přinášejí. Všeobecně vzato – tento díl je v rámci trilogie sice nejvíce akční a takříkajíc dějový, zároveň však mnohokrát zabrušuje na tenký led improvizací a nelogičnosti. Rozporuplnost celého tohoto díla mě v důsledku nutí k označení nejhorší díl série, ovšem toto označení je velmi zavádějící – kniha je to silná, poutavá a stejně jako předchozí díly má co nabídnout.

Pomyslné zlato za nejlepší dějovou linku u mne trochu netradičně vyhrál zdánlivě bezvýznamný mladý herec Tyros Reffa, muž, který veškerou politiku i intriky odložil stranou pro jednoduchou, osobní pomstu imperátorovi. Jeho příběh byl svěží, úsporný a především s výborným závěrem.

Ovšem sám imperátor a jeho posluha Fenring svému samozvanému nepříteli směle sekundují. Hasimir je po své pauze z předchozího dílu opět ve formě a připraven lstí i vlastním nožem opět dělat co se dá, aby rod Corrinů udržel u moci. Shaddam se naopak během svého okázalého tažení chová jako utržený že řetězu, zcela iracionálně a brutálně, posilován vírou v brzké dokončení Amálu.

Ovšem Tleilaxan Hidar fen Ažidika, jež má vývoj umělé melanže na povel nejen že se začíná propadat do šílenství, ale také se začíná povážlivě osamostatňovat vůči impériu.

Vévoda Leto Atreides jako by si chtěl během děje poslední knihy chtěl vynahradit ty roky, kdy se choval rozumně, a s pomocí svých moudrých kumpánů se vydává na "válečnou stezku". Tu a tam jeho tažení působí poněkud zbytečně, ovšem útok na okupovaný Iks rozhodně považuji za velmi povedený, přirozený klimax trilogie.

V boji o Iks se nejvíce výrazně projevuje princ Rhombur Vernius, sice z větší části kovový, avšak o to více zanícený svojí dlouholetou válku dotáhnout do zdárného konce. I přes jistou tragiku svého osudu si překvapivě po celé tři díly zachoval upřímný optimismus.

To C'tair Pilru, jež zbyl na Iksu jako poslední kapka odporu v moři tyranie zde vystupuje jako vyčerpaná troska, kterou drží nad vodou pouze vlastní nezlomnost a víra, že se dočká vítězství...

Vedlejší dějová linka o samodruhé lady Jessice na Kaitanu nebyla příliš zaživná a své světlé chvíle získala pouze díky tomu, že byla propojena s linkou...

Barona Vladimira Harkonnena a jeho křivého poskoka Pitera. Zatímco baron se během knihy dočká nevděčně malého (i tak však skvělého) prostoru, když se učí dvorní etiketě, Piterovi vražedné Kaitanské eskapády příběh výborně oživují. Záporáci jednoduše opět co do kvality dějových linek kladné postavy přehrávají.

Normálně bych na závěr začal nadávat, jak byla Arrakiská linka s Lietem Kynesem nudná a zbytečná, ale... ona by to tentokrát nebyla pravda. Fremeni jsou suroví, krutí a děsiví, rozhodně jejich příběhu prospělo přidání Stilgara,budoucího Naíba síče Tabr. Pro jednou se zkrátka mezi Dunami méně mluví a více koná.

Závěrem snad jen postesknutí po minulém díle, který se nebál neskončit idilicky. Corrinové jako celek fungují na jedničku, ale přece jen se jedná o konec trilogie a jako tací si nemohou odpustit příslovečný Happyend.

2 09.11.2020

Kniha to byla dlouhá, velmi dlouhá a takřka časosběrná. Jednotlivé dialogy v kapitolách měli absurdní půvab, každé heknutí, každá hloupá poznámka, vše zde bylo uvěřitelné a komicky bizarní. Škoda jen té rozvleklosti - myslím, že by se stejně dobře (a možná lépe) četla hlava XXII. s poloviční naloží stránek. A k otázce morienhitwen:největší hajzl byl pro mě asistent kaplana a jeho odporný alibismus.

2 14.05.2020

Přečteno jako maturitní četba, tudíž bez velkého nadšení a z čistě praktických důvodů. Shakespeare napsal na svou dobu překvapivě poutavé drama, které ovšem vázne, jakmile se přestane fylozofovat. Zápletka děje prostá, ale dostačující. Síla tohoto díla se zřejmě skrývá v jazykové části, především ve verších.

2 03.02.2020

King nezklame nikdy, jednu hvězdičku ubírám za to, že děsivý příběh prokletého městečka se občas vlekl, a občas naopak až nepříjemně rychle ubíhal. Ovšem to už hledám chyby tam, kde pro ostatní dozajista nejsou. Prokletí Salemu je výtečný horor, další Kingův fenomén.

2 17.11.2019

Nápad zajímavý a v české literatuře svěží a neokoukaný. První část považuji za výborně napsanou, ovšem výtku bych měl k až zarážejícímu konci. Vše bylo rychlé, zmatené a příliš snové. Po celou dobu jsem doufal, že se to (jinak bezchybnému) hlavnímu hrdinovi jen zdá. Že jde o prvotinu jsem se dozveděl až po přečtení, a i když kniha nebyl můj šálek kávy, věřím, že s další se mi autor už trefí do noty:)

2 05.08.2019

Některé povídky byly opravdu děsivé a strhující, oproti tomu několik mě příliš nenadchlo (např. Noční příboj). Ty dobré naštěstí byly v přesile, takže - vřele doporučuji.

2 19.07.2019

Líbí se mi Leviathan, Adrian je dobrý člověk, který myslí jen na blaho lidí, Marek je postava, která mi vysloveně pije krev. Ale to je asi účel i proto se mi kniha dobře četla a nechala mě napnutého až do úplného konce. Pan Neff prostě umí.

2 27.12.2016

Vždy jsem si monstrum představoval jako zeleného tupého dlouhána který škrtí, co vidí.
Kniha mě k mé radosti přesvědčila, že i nelidsky ohyzdná lidská bytost má city a je schopna milovat a nenávidět.
Užíval jsem si každou morbidní chvilku knihy a cinické vystupování netvora, kterého bych na místě těžce zkoušeného Viktora střelil mezi oči. Až ke konci mi začalo být monstra líto a zaslepený Viktor u mne pomalu ztrácel "body"...
Každopádně doporučuji každému, kdo má v srdci místo pro nešťastné hrdiny a smutný konec.

2 19.01.2016

Poslední díl úžasné série, který je zároveň rozloučením s Římskou říši a její válečnou brilancí. V průběhu knihy je krásně vidět, že císařská armáda a potažmo říše samotná nezanikla přes noc, ba ani během jednoho století - byl to dlouhodobý proces ústupků na kvalitě výcviku, omezování kázně a samozřejmě také vzrůstající sebedůvěry vojevůdců, ke které muselo u státu, jehož velikost stvořila válka, nutně dojít.

Pátá část cyklu, jak už zde bylo řečeno, je trochu zkratkovitější a méně podrobná, za čímž samozřejmě nelze hledat pouze torzovité a nepodrobné prameny, ale také samotného autora, kterému jako by došla síla pokračovat; návaznost císařů zvládá stále famózně a za zestručnění a zpřehlednění revolt a občanských válek z třetího století mu musím vyseknout poklonu, ale (a to ale mě mrzí) nedotáhl kružnici do konce - skončit knihu vyplněním Říma za Honoria a se slovy "to další už bylo jen skomírání"? Prakticky celé předchozí století bylo skomírání! A my jsme ochuzeni o Attilu, Kataulanská pole, Vandaly ve Středozemí, Belisarovu výpravu... Je toho mnoho, a věřím, že společně s dějem pádu Římské říše by to vydalo ještě alespoň na jednu knihu. Jen chtít.

Zněl jsem až moc negativně? To ale neznamená, že Římské války jsou unikátní série, kterou jsem si zamiloval a poslední díl je sice slabší, ale pořád výborný, čtivý a naučný.

1 03.07.2024

Naposloucháno jako rozhlasová hra, vynikající knižní příběh ještě umocnil skvělý výkon pánů Preisse, Brzobohatého, Vinkláře a Rosnera! Vřele doporučuji.

1 05.06.2024

Po prvním dílu další zajímavé popisy historie starověkého Říma, ve které se mísí antičtí autoři s lehkým a zasvěceným komentářem. Kniha se zabývá skutečně turbolentní dobou občanské války populárů s optimáty, která dala vzniknout nejen vynikající Římské armádě, ale také tyranům a obstojným nepřátelům říše, mezi kterými lze nálezt nejen nesympatického Yughurtu numiďana, ale také Sertoria, kterému bych úspěch celkem přál. Knížka krásně podává tehdejší morální šedost většiny nobility a rozehrává vztahovou hru, jejíž vyvrcholení v dalším díle si rozhodně nenechám ujít.

1 05.03.2024

Velmi příjemný cestopis, který povzáší stručný a lidově úderný český překlad. Světoznámý autor se zde vrací do padesátých a šedesátých let minulého století, kdy on sám nebyl nijak slavný a celý svět byl doposud plný neprobádaných míst, kde přírodní krásy ještě neokleštila civilizace. V první výpravě se Attenborough vydá do Nové Guiney, což je i dnes místo prakticky pravěké nátury. Stejně jako v druhé cestě (či plavbě) po Mikronésii, i v Papui je mnohdy velký důraz kladen ne na popis zvířat a rostlin, ale domorodců. Zprvu mně to jako spíše zoologa než sociologa odrazovalo, ale nakonec mi z celé knihy nejvíce učarovaly právě ty kapitoly, ve kterých cestovatelé popisovali rzločné kultury, tradice a zvyklosti (zejména neuvěřitelný "Cargo" kult a svébytnou skupinu poustevníků v Austrálii). Doporučuji, tato kniha odráží poklidný a zkoumavý životní styl, který se nedá naučit. Člověk se musí jako cestovatel narodit...

1 19.02.2024

(SPOILER) Klasická mayovka s příjemně dospělým zvratem ohledně zrady Old Wabbla (starého to opovážlivce a rasisty!), ve které se nad obvyklé přemíry stopování a špehování dočkáte i zajímavého tajemství ohledně původu titulního hrdiny.

1 12.12.2023

Co vznikne, když si talentovaný spisovatel vyjede průzkum diváckých preferencí a rozhodne se cíleně vytvořit dílo, které se stane bestsellerem? Lascivní akční mysteriózní dort jak od Pejska s Kočičkou.

Andělé a démoni jsou naprostou klasikou Dana Browna a zároveň jakýmsi mustrem pro všechna jeho následující díla, čtenáři často vyhledávanou Šifru mistra Leonarda nevyjímaje. Mysteriózní a velmi napínavý příběh staví svůj základ na dnes již trochu omšelých premisách luštění starobylých záhad a hlavolamů, hledání pravdy mezi řádkami letitých knih a rozplétání konspiračního uzlu, na jehož konci je každý podezřelý. Dalo by se říci, že Andělé a démoni jsou detektivkou, ovšem jen do té doby, než začne na světlo prosakovat autorovo skryté umění přetavit rozvážné rozjímání na jedné dvojstraně v akci; a to v čistokrevnou, zmatenou, dechberoucí akci, při které možná zapomenete na dosavadní dojem z knihy a začnete vnímat, že se s nabývajícími stránkami začínají opakovat indicie, ukazující k žánrovému přerodu detektivky v scénář akčního filmu (béčkového?). A tehdy mě knížka přes všechny kapitolové cliffhangery a tlačení na efekt překvapení z části ztratila. Tím nechci říct, že mě knížka nebavila; jen jsem se dočkal trochu jiné zábavy, než v jakou jsem doufal a transformace Roberta Langdona z úctyhodného symbologa v pobíhajícího McGyvera mě zanechala rozmrzelým. Co se týče nastavovaného stránkového rozsahu, to už mne nezanechalo jen rozmrzelým. To už mě štvalo.

1 05.10.2023

Až s přečtením Sesterstva Duny jsem skutečně docenil všechny vtipy o spisovatelském neumětelství dua Herbert jr. a Anderson. Předehry k Duně, Historii Duny, Vévodu z Caladanu i Vichry a Paula z Duny jsem si přečetl a přes všechny nedostatky i poměrně užil. Ale tahle nastavovaná kaše plná klišé, kapitolové vaty a zoufalé snahy vytvořit pro fanoušky co největší universum ve mně zanechala akorát pachuť, rovnající se prozatimní nechuti započatou sérii dočíst.

1 02.05.2022

(SPOILER) Do Robotů úsvitu pro mě bylo o poznání obtížnější se začíst, než tomu bylo u nahého slunce, přesto jsem na konci této knihy stejně spokojený, jako při mém prvním setkání se sérií o robotech. Proč?
Příběh je podobný jako u předešlých dílů - stal se zločin a pozemšťan ho má vyšetřit i přes fakt, že proto musí vystoupit ze své konfortní zóny a poprat se s celou řadou proti němu jdoucích okolností. Děj se první půlku knihy trochu vleče, zejména rozhovory s Dr. Falstolfem by mohly být zkráceny o věcné filozofování, které pohříchu Asimov omezuje jen na sobě milé téma robotiky. Nudilo mě také okatá snaha o zbytečně hlubokou sebeanalýzu slečny Gladie. Zdá se mi to, nebo autor ve všech svých knihách používá pořád stejný recept na ženskou postavu - totiž sexy drobnou dívku, co se dle tradic svého světa drží od mužů zpátky, ale která toto tabu nakonec prolomí? A to nezmiňuji zbytečně lascivní pasáže o jejích fantaziích.
Vyzdvihnout naopak musím neotřelý nápad vraždy (chcete li "znehybnění") robota s s ním spojeného vyšetřování. Podezřelí měli uvěřitelné motivy a na první dobrou jsem viníka skutečně neodhalil. Závěrečného "aha" momentu jsem si díky tomu užil natolik, abych mohl napsat, že Asimov detektivky skutečně psát dovede.
Logicky se chovající charaktery, příjemný časoprostor ne tak úplně cizí planety a jasně definovatelná hlavní myšlenka mě nakonec nutí strhnout jen jednu hvězdu za příliš pomalý start.

1 09.02.2022

(SPOILER) "Co je první věc, kterou musí člověk udělat, aby se stal člověkem?"

Forma Sci-fi detektivního příběhu je možná trochu nezvyklou kombinací, ale Asimov dokazuje, že umí čtenáře nejen napnout vražednou zápletkou a vyšetřováním, ale také poučit o robotice a její problematické interpreatci. A v neposlední řadě nám představuje svou vlastní, příjemně prostou filozofii, která dokáže zvednout ze židle. K příběhu nemám mnoho výtek, snad až na občasnou nepřehlednost a ztrácení se v jménech a povoláních (což je u detektivek tak trochu standart). Asimov není Doyle, jeho Bailey není Holmes, připravte se tedy na to, že cesta k odhalení pachatele nebude až tak větvená a více než o "kdo kde mohl být a kdo má jaké alibi" půjde o to "jak a proč".

Hvězdu ale strhnu. A proč? Eliáš Bailey je občas až přespříliš umělý, na konci knížky bych nedokázal říct, jestli je povahově chladnokrevný nebo naopak emotivní, chová se vážně nebo rozpustile. Jeho charakter je takový nepravděpodobný kočkopes, což v důsledku způsobuje, že při rozhovorech nemá žádné přírodní mantinely a nikdy se nestane, že se nechá protějškem přehrát.

Nahé slunce je výborná, dějově příjemně pomalá a rozvážná knížka, která navnadí čtenáře, aby si rychle přečetl roboty Úsvitu.

"Musí opustit mateřské lůno. Jak je jednou opustí, už se tam nemůže nikdy vrátit."

1 20.01.2022