Hobo komentáře u knih
Pjakinovy knihy jsou prostě informačně výtěžné, i když v podtitulu jsou označeny jako poznámky.
Nedočteno a 5 *? Ne, to není rozpor. Prostě konstatování, že tato kniha přerůstá mé dosažené vědomosti a je tudíž hodně obtížná; to, že něčemu nerozumím, by však nemělo být označeno nedostatečně jen kvůli mé úrovni. Natolik tomu rozumím, abych pochopil, že jde o výjimečnou knihu. Nesporné je, že ke knize se občas vrátím a to, co jsem z ní přečetl (a pochopil), se pokusím rozšířit dalším čtením (a pochopením). Asi se nedožiju plného pochopení, na to už nemám čas, nicméně vřele doporučuji mladším.
Na prvních stránkách jsem měl pocit, že půjde o vynikající satiru, to však brzy přešlo a pak se stále více jednalo o tragický rodinný příběh, jenž se nakonec překlopil do vyprávění schizofrenika, vše obklopeno křesťanským pozadím. Vznikl široký obraz, v němž zlo vystupuje jako nejvyšší dobro - jak tomu často bývá - a jakkoli je dnešní doba zdánlivě zcela odlišná, čtenář vidí tolik analogií se současností, až to děsí. Není to lehké čtení, ale je to čtení nezapomenutelné.
Potvrzuji, že tak či onak jsem to, co popisuje André Gide, prožíval i v českém socialismu. Možná ne v tak ostrém světle, ale také o nějakých 20 až 50 let později, leč základní fakta odpovídají...
Nu, budoucí se buď poučí, nebo...? Nebo co?
Už je to od přečtení nějaký ten pátek a docela mě tato kniha tehdy překvapila. Znal jsem v té době od Basse pouze Cirkus Humberto a očekával jsem cosi podobného... Nu, naivita mládí. Ale líbilo se. Možná to byla moje první rozsáhlejší reportáž.
U publikací, věnujících se současnému civilizačnímu úpadku očekávám nejen vysledování příčin úpadku, ale i alternativy dalšího vývoje, jinak je výsledek nepřesvědčivý. Obvykle proto, že nejsou zahrnuty jevy, jež autor opomíjí nebo - což v tomto případě považuji za zásadní - jež v dosavadním vývoji chybí a mají rovněž nezanedbatelný význam. Nicméně autor projevuje nesporně poctivou snahu, kterou probleskují správné závěry, ale jen tak letmo. Nejblíž pravdě se podle mého autor dostal při zmínce o "neziskových organizacích", respektive o dobrovolném a společném působení lidí za účelem dosažení společného zájmu a škodlivosti jeho přebírání státem, které tuto společnou snahu likviduje. Z tohoto pohledu je zajímavá i stať o soukromém školství. Inspirativní k rozvíjení dalších závěrů.
Dobrý sloh, strohý, jakoby úsečný. Obsah ovšem rozporuplný, ideologicky poznamenaný, a nejen to, prostě černobílý. Nedivím se, že to autor i nakladatel u soudu prohrál, tohle prostě není Baťa, i když vezmu v úvahu, že na rozdíl od doby, ve které jsem vyrůstal a jež ho bez milosti zavrhovala, je dnes patrně zase nekriticky veleben. Pravda, jako obvykle, bude opět mimo ideologické šablony.
Ostatně, v menším měřítku, vyrůstal jsem v kraji, v němž nesmazatelnou stopu zanechal také jistý továrník Schovánek se svou Tofou...
Po literární stránce má dílo přece jen jisté přednosti před filmem z 50. let, ve kterém - patrně aby nedošlo k omylu - byl představitel Botostroje natolik podobný Baťovi, až to tlouklo do očí. Rád bych si ostatně přečetl knihu v původní podobě, nikoliv v úpravách, kterou autor provedl po Únoru. Byla sice digitalizována, avšak váznou na ní stále autorská práva. Po 90 letech! K čertu s autorským zákonem!
Kdyby opravdu chtěli "nestranní odborníci" psát z druhé strany, skončili by na opačné straně, jinak nebudou "nestranní".
Tato kniha patří do knihovny, do které můžete okamžitě sáhnout.
Je to už 33 let, co jsem tento román četl, takže nemohu zacházet do podrobností, ale pamatuji se přesně, jak mohutně na mne zapůsobil.
Bez Dějin ani ránu!
Takové knihy se nečtou, ale je dobré je mít v knihovně.
Nenapadá mě příhodnější slovo než: solidnost. Opět solidní, věcný, pragmatický a last but not least čtivý Vondruška.
K schaccovi mě napadá drobná myšlenka: možná nám schacco potřeboval ukázat, jak přemýšlí do hloubky, tak ať to napíše sám. A dokáže, že po přepsání, rozšíření a prohloubení to bude ještě někdo číst.
Každý holt není Kara-Murza.
19. století je pro vývoj českého národa dost důležité a měli bychom o tom vědět trochu víc než se dozvídáme ze školských vědomostí. Životopis věrného spojence T. G. Masaryka nám o druhé polovině hodně řekne a navíc poměrně čtivou formou. Vypráví o svém názorovém zrání, o rukopisných bojích (a že šlo o skutečné boje!), o osobnostech, jež během života potkal.
Velmi fundovaný výklad! Toto by měl číst každý, kdo má zájem o skutečnou historii.
Co já vím, vymysleli je Britové...
Bohužel jsem to začal číst jako detektivku a tak jen čekal a čekal...
Záhady jsou součástí dějin a nezabývat se jimi by znamenalo cosi vytěsňovat. Naopak, právě o záhadách by se mělo co nejvíce diskutovat a přetřásat je ze všech stran s nadějí, že časem může dojít i ke ztrátě některých z nich, což by vůbec nebylo špatné...
Koneckonců ani tzv. renomovaní historici nedokážou dojít ke shodnému závěru i u faktologicky podložených událostí, přou se o jejich výklad, přetřásají sem tam a hádají se. Proč se tedy nespokojí jenom uvedením faktů? Takový seznam... Obávám se, že historiografická literatura by přestala existovat. Nevím, nakolik je důležité vědět, kde jsou pohřbeny hlavy mrtvých z Mostecké věže, ale vím, že zdravý lidský rozum si žádá vysvětlení záhad, tak proč ne?
Publikace se mi líbila především popisem historického pozadí tehdejších událostí, oslovila mě objektivním obrazem, který vytvořila. A už teď vidím, jak se někdo začíná pohoršovat nad termínem "objektivní"; cožpak je objektivní takto popisovat české mučedníky (evangelíci), či české rebely (katolíci)? Ta proklatá česká stranickost! I po 400 letech! (Popř. po 600 letech v případě Husa). Kdy už začneme přemýšlet bez předchozího rozhodnutí o dobru a zlu?
Pustil jsem se do toho s určitou ironií a s vědomím, že v názvu není na konci otazník. Za můj dlouhý život se stále spekulovalo o mimozemšťanech a důkazy nikde, takže jsem byl zvědav, zda se konečně dožiju nějakého důkazu. Jak čtení postupovalo, ironie ustupovala. Nakonec mne kniha docela pohltila. Je to velmi reálná úvaha, která vede od racionálních zdůvodnění k až fantastickým perspektivám, ale neopouští nikde hranici možností. Zpočátku mě příliš neoslovil onen matematický model osídlenosti Galaxie, protože právě s tím se setkávám celý život a dá se nad ním neomezeně spekulovat, ale dál už to bylo stále lepší. Zkonstatoval bych, že možná stále nemáme jednoznačný důkaz, ale zato plno nezpochybnitelných indicií.