honajz komentáře u knih

Hodně dlouho jsem váhal, kolika hvězdičkami knihu ohodnotit. Byly chvíle, kdy bych dal jen dvě tři. Jenže ono je nutné knihu přečíst celou, a najednou je jasné, že Kundera měl při psaní naprosto jasné, co píše a jak a proč. Jednotlivé linie příběhů čtyř pěti lidí, podávané někdy v ichformě, totiž směřují k jednomu katarznímu bodu, který není veselý. Jenže ona ani ta doba nebyla veselá, ani lásky a dospívání v ní. Ztrácely se ideály a ztrácela se identita. Název knihy je tedy sám o sobě žertem, negací všeho, co bylo do lidí do té doby huštěno, a to nemluvím jen o komunistických ideálech. Je znát, že je autor Moravák, protože z knihy čiší ona pravá moravská nostalgie, smutek nad ztracenými a zmařenými láskami, osudy, přátelstvími. Rovněž je s podivem, kolik toho měl Kundera načteného - vyzná se v hudební historii, křesťanství, Lutherovi, dokáže použít ta správná slova a argumenty i protikladných postav. I když i zde prosakuje Kunderova erotická vášeň, která mi třeba kazí čtení Směšných lásek, protože často nadbytečně převažuje, ještě se to dá, tu míru si tentokrát uhlídal. Velmi se mi líbilo i samotné literární členění knihy, kdy neprozrazuje hned, že ta dáma, jejíž křestní jméno už řekl, je ta samá dáma, o níž se dále mluví jen s jejím příjmením. A stejně tak u mužských postav. Je na čtenáři, aby si postavy se jmény sám propojil, a když se mu to nepovede, nakonec je samozřejmě vše prozrazeno, což je o to větší šok, pokud čtenář do té chvíle si různé věci a vztahy nedal dohromady. Fascinuje mne, jak dokáže i mluvit za několik různých postav s naprosto odlišnými názory. A že dává prostor oběma stranám, že nakonec není kniha jen přehlídkou Kunderových názorů, ale dokáže najít i smířlivější postoj k věcem, jež nechápe nebo jim nerozumí či se jich nejde logikou dobrat (a Kundera později hodně dal právě na logiku - zde však ještě dokáže zapojit i svůj cit). Ano, je v tom cynismus, je v tom ironie, ale jde o obranné prvky, pod nimiž se skrývá citlivý člověk, který neměl možnost "rozkvést".

3 21.11.2012

Řekl bych hodně povyku pro nic. Nápad je jistě zajímavý, kdyby tady třeba nebyly knihy jako Pan Tompkins v říši divů. Autorka se zbytečně nechá opájet představou o tom, že píše dobře, a tak píše hodně. U některých bajek ani neví, kdy přestat. Chybí jim smysl pro pointu a včasné zakončení. Ve chvíli, kdy je fyzikální zákon vysvětlen, jede totiž bajka dál v rádoby vtipném duchu a už jde jen o ředění a nastavování kaše. Často jsem si říkal, jak zbytečně je to gró jen okecáváno, a jak někdy neuměle, až naivně. Jindy s tou rádoby lechtivou vsuvkou pro rodiče (mankote, nafukovací panny!), nebo radou, že nejlepší je manžela opustit, když leží na kanapi a pije (nikde není ale vysvětleno, proč leží na kanapi a pije - nemusí to totiž být tím, že je líný, ale mnoha jinými důvody, jako krizí středního věku, propuštěním z práce, nemocí apod.). Což není námět na druhou knihu s psychologickými postupy ve formě bajek! Hodně často jsem se zkrátka u mnoha povídek ošíval - přišly mi neujasněné koncepce, špatného načasování, zbytečně prodlužované, nastavované, asi aby to dalo aspoň 100 normostran, a o těch fyzikálních zákonech jsem se dozvěděl často spíše zmatené kousky, jež šlo určitě vysvětlit daleko lépe a jednodušeji.

7 21.11.2012

Přes velmi slibný potenciál nakonec velké zklamání. Nakonec to celé připomíná herní manuál k nějaké politicko-morfní adventuře. Spousta věcí je nakousnuta a nedotažena do konce, jindy se dozvídáme o tom, co se vlastně děje, jen v náznaku – nebo dokonce vůbec! (Třeba to s tou ohořelou mrtvolou. Asi si autor myslel, že takhle je to napínavější, ale jen zbytečně a často čtenáře mate, a úplně zbytečně). Zato nepodstatným detailům, zbytečným dialogům a zbytečným popisům věcí a zbytečných dějů (jako natahování kalhotek) jsou někdy věnovány dvě tři stránky. Pořád jsem čekal, kdy se jednotlivé načrtnuté motivy spojí, zda za tím vším ještě něco je (co třeba ten tajemný radní?), ale on je to nakonec skutečně jen popis mocenského boje v nijak nevysvětleném „deskovém“ světě s nijak nevysvětlenými průchody a Branou. A co doprčic měl znamenat ten snad homosexuální vztah učitele a žáka? Nekonzistentní, rozhárané jak fena, se spoustou náznaků na dobrý příběh, který se však nakonec nekoná.

20.11.2012

Obyčejná snůška new age keců, která si bere Boha - nebo spíše něčí pomatenou představu Boha - jen jako rukojmí a zástěrku pro šíření keců o tom, jak si člověk vlastně může pomoct sám. Pomoz si sám, každý svého štěstí strůjcem, ten Bůh nakonec vlastně není potřeba. Člověk má své vnitřní rezervy a síly, o nichž neví. A tak dál. Vše se řeší na modelových a znásilněných, tedy nereálných situacích. Protože o chlápkovi z oceláren, který tam tavil den co den ingoty a nyní je bez práce s minimální podporou, nikdo Chatrč nenapíše. Nebo o popeláři, který nedostal do vínku příliš rozumu ani zdatnosti. Myslím, že kniha může oslovit jedině ty váhající a nerozhodnuté. Ale jak nevěřící, tak skutečné věřící leda naprdne.

8 12.11.2012

Nějak mě to nechytlo. Už od začátku jsem měl problém s prostředím, které autor popisuje drsně, a nijak romanticky, avšak s jakýmsi despektem vůči lidem, a naopak obdivem k tupé síle po krvi lačnícího medvěda. Posléze mi to začalo vadit stále více - autor sice hezky popisuje divokou přírodu, divokost přírody a krev a roztrhané ovce a tak, ale lidské postavy má neskutečně černobílé. Tam, kde Ramuz nebo Henri Bosco dvěma krátkými větami naznačí o postavě její hlubokost a psychologii, tam Gulbranssen používá jen vnější berličky ("stékaly mu sliny po vousech", "měl vypoulené oči"). Vše v knize je zkrátka pojato z vnějšího, někdy by člověk řekl povrchního pohledu, takže osudy těch lidí jsou mi ukradené. Nehledě na to, že v knize snad není jediná sympatická postava (možná ano, ale ta zemře hned v úvodu knihy) a že celkový rozptyl rodové ságy se nesoustředí třeba na jednu postavu a jednu okolnost, aby udržel pozornost (jako třeba zde zmínění "Bornové a Nedobylové"). Z prostředí lesů a divoké přírody vážně jsou i lepší knihy, tohle mi přišlo jako nezáživný a nevtahující průměr.

2 08.11.2012

Autorka pečlivě balancuje na hraně realistického vesnického románu a červené knihovny, až jsem se divil, že je to možné. Využívá postupů červené knihovny, aby nabídla obraz venkova před první světovou válkou s běžnými lidskými strastmi i radostmi. Hlavní postavou je sice pan farář, který se snaží pomáhat svým ovečkám, ale velkou roli má zarputilá a tvrdohlavá Gusta, jeho schovanka. Původně jsem do nihy jen nahlédl, jak vlastně Javořická píše, ale dočetl jsem knihu pak na jeden zátah, jak se mi líbila. Javořická navíc dokáže velmi dobře pracovat s očekáváními čtenáře a peripetiemi, takže když dojde na katarzi, určitě nejedné čtenářce i čtenáři zvlhnou oči. Ve svém žánru skutečně vynikající dílo.

1 07.11.2012

Tak nějak jsem nepochopil, oč autorovi jde. Místo přehledného celku nabízí hrsti myšlenek rozházené na všechny strany. Někde v těch hrstích se najde určitá zajímaost, ale jako celek to na mne působilo velmi zmateným dojmem, neuspořádaným, kdy jsem se vlastně o hypotézách o Ježíšovi dozvěděl jaksi bokem a jen ve zkratce.

07.11.2012

Pokus o humor jsou sympatické, ale jsou ubity hromadou vložených článků a textů, které odvádějí pozornost. A při té délce textu nejde se nechat ubíjet a znovu vstávat a čekat na další proud smysluplného textu. Akademický text pro akademiky, ale k neučtení pro běžného čtenáře.

1 26.10.2012

Opět to samé, černé vidění světa, z každé věty i jejího sestavení kape neředěný cynický pesimismus. Navíc věty jsou tak složitě vystavěné, že je někdy problém jednu jedinou učíst.

26.10.2012

Nesedí mi toto moderní opájení se sebevraždami, morbiditou, smrtí, jednostranně a prvoplánově. Ano, je zde hodně fakt, ale vybraných podobně jako zprávy na Nově a popsané spíše vědeckým, než beletristickým jazykem.

2 26.10.2012

Některé sloupky jsou poměrně povrchní, jiné se ale zase přesně strefují do nešvarů a hloupostí moderní doby. Pro našince je kniha zajímavá i popisem cesty z roku 1958 z Francie do Sovětského svazu přes Československo, resp. štatl (Brno) a Holomóc. Přestože je kvalita jednotlivých sloupků hodně kolísavá, ty podařené skutečně stojí za to. Pro mne vrcholem jsou sloupky s názvem Moskevská televize, v níž je autor "okouzlen" pořady s bagristy a o slévárnách a nekonečnými debatami, a sloupek Odborník na vysvětlování.

1 18.10.2012

Nevím, mně to moc vtipné nepřišlo. Snaží se to vypadat jako lehce napsané, ale úplně z toho trčí nějaký absolvovaný kurz pro psaní lehce psaných příběhů. Chybí tomu pořádná atmosféra, nějaký tvůrčí zápal, ozvláštnění, prostě cokoliv, co by z toho udělalo víc, než jen delší povídku roztaženou na knihu, sem tam proloženou humorem typu "he he, on se bouchnul do hlavy o zeď, to je legrace". S Prachettem to nejde srovnávat, i když má občas také plytký děj, jeho humor je aspoň inteligentní.

3 17.10.2012

Mno, tak chápu, že ve své době to asi bylo ve viktoriánské Anglii hodně odvážné, hlavně co se pohledu na vynucené křesťanství týče, ale dnes kniha nemá moc co nabídnout, chybí jí nadčasovost, ozvláštnění a uvěřitelné drama, jež by bylo aktuální i po letech jako třeba u antických tragédií. Postavy mi nepřijdou příliš prokreslené, ačkoliv se autorka snaží o co největší nejednoznačnost, vadí mi i postava Lockwooda, na niž je čtenář nachytán nejprve jako na hlavního hrdinu, aby byl pak v podstatě jen trpným posluchačem a s dějem neměl nic společného. A samotné ty postavy Katky a Heathcliffa a dalších jsou podle mne tak strojené a prvoplánové, nevidíme do jejich duší kromě pár záblesků nějakých emocí, že jako čtenáři jsou mi ukradené. Navíc kniha začíná spíše jako groteska, i ona "duchařská" scéna je spíše komická, aby se z toho po dalších pár stránkách stala spíš taková červená knihovna naruby. Tím, že vyprávění jako vede služebná, se autorka připravila o hodně možností popisů a vhledů do postav i krajiny, i o onu komiku, pokud byla chtěná.

3 16.10.2012

Chápu snahu naučit děti o přírodě i to, o čem se zrovna nemluví - tedy zde, jaký tvar hovna mají která zvířata - ale nejen pro dětského čtenáře mi přijde, že je to podané zbytečně morbidní, a pro mne nevtipnou cestou. Nebo snad si má dítě odnést, že i ono může chodit a kakat někde někomu na hlavu? Případně se nechat pocáchat nějakým lejnem? Přijde mi to jako snaha přenést už i do dětského světa opojení fekáliemi, jaké vidíme v amerických komediích, a morbidnostmi, jaké vidíme v různých jiných filmech, třeba slasherového žánru.

3 14.10.2012

Takový spíš studentský humor, který je zpočátku okouzlující, časem trošku hloupý, a ke konci mírně otravný. Hlavně závěrečná hromadná akce je už hodně postavená na hlavu a připomíná právě ten nejtřeskutější studentský humor, myšleno nyní spíše pejorativně, jaký najdeme ve studentských časopisech. Přitom základní myšlenka je zajímavá, mobčas to příjemně pobaví, je to lehké, vzdušné, nadnesené, bezstarostné, ale současně nesevřené, skákající z nápadu na nápad, bez jasného cíle a s těmi vtípky velmi rozdílné kvality.

2 13.10.2012

Poněkud povrchní slepenec různých názorů, které se hodí do krámu, a igonorování těch, jež se do krámu nehodí. Třeba u Tutanchamonovy kletby si povšimněte, že jsou zahrnuta úmrtí v nerozlišeném časovém období a všech možných archeologů, co zrovna běhali v té době po Egyptě, ale v hrobce Tutanchamona ani nebyli. Suchá fakta mluví o něčem jiném, než co se píše v knize. Při otevření hrobky bylo 26 lidí. Z nich do roku 1934, kdy se poprvé jistý Herbert Winlock začal kauzou zabývat, zemřelo šest lidí, většinou na následky chorob, jakými Evropané v Egyptě trpěli často, nebo podchlazením. Nezapomeňme, že ještě nebyl objeven penicilin a že lékařská péče v Egyptě byla mizivá. Při otevírání sarkofágu bylo 22 lidí, z nich za 12 let zemřeli dva lidé. U rozbalování mumie bylo 10 lidí – do roku 1934 nezemřel nikdo. Carnarvonova dcera zemřela až v roce 1980, někteří další účastníci dokonce ještě později. A takhle je to prostě v knize i s ostatnímmi předkládanými spíše názory než fakty.

1 12.10.2012

Ne vždy mi přišlo, že Meyrink drží formu, styl a zaměření. Jindy jako by chtěl málo slovy říct hodně, jindy zbytečně popisuje, co se dalo vzít krátce. Projevuje se i určitá rozporuplnost ve vztahu k židovské komunitě - na jedné straně skoro až opovržení, co se přízemnosti, špinavosti a lakoty týče, na druhé úcta k historii a ze židovství vycházející mystice, zde prezentované golemem a kabalou včetně popisu některých jejích vrstev. Přesto jde o sugestivní příběh, do něhož sice je problém se zpočátku dostat, ale postupně vtahuje stále víc. Škoda jen, že některé věci nejsou dořešeny (Angelina, totožnost mrtvé u vraždy z vilnosti, a ostatně i samotná postava golema, zde jen naznačená a okrajově podaná) a škoda, že vlastně není ani jisté, jakým stylem má být golem chápán. Jako duch židovského národa, připomínka? Věčný žid? Hlas svědomí, aby se židovský národ vrátil zpět ke kořenům a víře včetně mystiky? Každopádně už tuším, kde bral inspiraci Ajvaz pro své Prázdné ulice, některé popisy jsou skoro stejné. Mimochodem, s rudlofínskou Prahou, jak se praví ve zdejším popisu knihy, to nemá nic společného. Vše je poctivý konec 19. a začátek 20. století. Škoda, že Pavel Juráček nestihl tento román natočit jako film.

1 03.10.2012

Cekově mi přišly některé povídky nevyvážené. A některé dokonce nudné (třeba Záhada na regatě) a utahané. Jsou zde povídky vtipné, s vtipnými bonmoty a postřehy, kde vlastně na zločinu a záhadě ani nezáleží, ale některé jsou takové nijaké, povrchnější, případně zbytečně ukecanější. Celkový dojem je tedy nakonec rozpačitý, ne všechno mě chytlo za srdce nebo bavilo. Co mě ale tedy chytlo za srdce a bavilo, tak pan Quin.

17.09.2012

O chloupek lepší než první díl ve výstavbě příběhu, ale přece jen to obsahuje hodně vaty, navíc u té strašně záhadné hádanky snad každému je hned jasné, že jde o hřbitov, a ne pirátský ostrov. Na můj vkus hodně náhod, ale je to příjemně čtivé.

1 17.09.2012

Budu proti proudu. Už samotný styl vyprávění mi přišel sebestředný a vyumělkovaný, a nenašel jsem si v tom světě nic a nikoho, proč by se mi tam mělo líbit.

6 17.09.2012