hopla komentáře u knih

Pravda a lež jako by v životě musely být v rovnováze. Možná proto existuje pokrytectví, zastírání reality, nalhávání si sobě samým. A o to jde i v tomto románu. Že se odehrává v jiné zemi, jiných společenských poměrech a je provokativně okořeněn sexem a drogami, nemění nic na tom, že paralelní zkušenost s neschopností vyrovnat se s minulostí máme i my. Fašismus i komunismus má stejné pohrobky, kteří nám o sobě neúnavně vnucují svou falešnou pravdu. A že se jim to daří, vídáme při volbách... Podnětů k tomu, abychom chtěli pravdu hledat, není nikdy dost. Proto si tohoto románu cením.

5 30.10.2014

Knihu jsem objevil čistě náhodou, ani o titulu, ani o autorovi jsem předtím nic nevěděl. O to silnější účinek na mne měla. Sugestivně melancholické líčení událostí, zdánlivě se odehrávajících v pouhých sedmi dnech. Autor nás však klidným, vyrovnaným, až metodickým způsobem provází nejen okolnostmi úmrtí jeho ženy, ale i úvahami nad svým vztahem k ní a její rodině, vzpomínkami na zážitky osobní i v souvislostech se společností, v níž žil. Žádná sebelítost, jen smířlivost s osudem a rozjímání nad minulostí a lidskou povahou. Děkuji, rád jsem Vás poznal...

5 24.10.2014

Skvěle rozehraná partie se čtenářem. Stupňující se napětí, parádní katarze. Přečteno za jedno deštivé odpoledne. Nemám co vytknout.

4 25.06.2022

Temný příběh, který má přesně určené místo děje i reálně současnou dobu, v níž se odehrává. Přesto snad nelze mít při čtení pocit, že by se něco takového mohlo odehrávat jen tam někde v zastrčeném koutě Anglie. Soudržnost rodiny, touha po spravedlnosti i pocit sounáležitosti s druhými jsou myšlenkami, které patří k lidskému životu kdekoliv a kdykoliv. Ale také postupně nabývané vědomí toho, že vytvořit společenský řád, který by ideálně uspokojil potřeby každého jednotlivce, zůstane navždy nesplnitelnou utopií...
Román má vyrovnaný rytmus a silný emotivní náboj. Kurzívou vkládaná druhá časová linie nás nenechává na pochybách, kam příběh směřuje, ale to nepůsobí nijak rušivě. Čtenář má o to více prostoru k zamyšlení nad znepokojivými tématy děje...

4 17.03.2020

Podtitul českého vydání je trochu zavádějící. Výraz "strhující příběh" navozuje dojem, že bude v knize převážně líčen dramatický útěk a jeho okolnosti. Originální slovenský podtitul byl výstižnější. Ve skutečnosti je kniha spíš kompilací známých faktů o koncentračním táboře Osvětim a obecně o událostech té doby, doplněná o životní příběhy několika úspěšných uprchlíků, s důrazem na jednoho z nich, neboť se s ním autor v mládí setkával.
Každopádně je však dobře, že zůstane zachován i tento životní příběh. Příběh člověka, který svých zážitků nevyužil v dalších letech ke svému zviditelnění a zůstal dál skromným a téměř neznámým. Možná na to měla vliv i poválečná situace na Slovensku, jak je v knize zmíněno: "Slováci jsou podivní lidé. Říkali si mezi sebou — tys měl štěstí, tvůj žid se nevrátil, nemusíš mu nic vracet."

Potěšil mne autorův styl psaní, kdy nám předkládá v jedné řadě linii vypravěče s mluvou postav. Tzv. přímá řeč se tu nedá snadno odlišit, což ztěžuje variantu letmého čtení. A to je jedině dobře. Pozorného, vnímavého čtenáře si tato novela svým tématem, i příběhem samotným, zaslouží. Dovedu si ji představit i jako úspěšnou divadelní hru.
A ještě citát: "Většina věcí v našem světě je tak trochu dobrých a trochu špatných, záleží, jaký se z nich namíchá koktejl. Ale pár takových není, jsou černé, úplně černé." /s. 139/

4 06.03.2020

Nikdy by mne nenapadlo, že budu čtenářem knih Vlasty Javořické. Nicméně životopisy mne zajímají, tak bych se k této knize (a jejím pokračováním) možná časem přece jen dostal. Že má autorka pamětní desku na domě, kde žila, v nedalekém městečku, poblíž města, v němž nyní nejčastěji pobývám, jsem si všiml, ale inspirací mi to nebylo. Teprve, když se ke mně před krátkým časem dostala část pozůstalosti po osobě, zemřelé ve Studené, začetl jsem se do deníků, kde je často zmiňována paní Javořická, která u nich pobývala na návštěvě (tehdy se říkalo "na besedě"). Odtud už to bylo jen pár kliknutí ve vyhledávači a po nejbližší návštěvě jindřichohradecké knihovny jsem se již začetl :-)
Nevím, jakou literární úroveň mají její romány, ani si nejsem jist, že bych se později chtěl pokoušet to zjistit, ale tohle čtení mne opravdu chytilo. Vlastně se mi i líbilo, jak to ze sebe sypala a nijak zvlášť nedbala na nějaký styl. Bylo to jako poslouchat upovídanou "tetku," ovšem takovou, která toho skutečně má hodně co vyprávět. Pokud je tedy čtenář už ve věku, kdy ho upovídanost starších lidí neotravuje a má zájem a trpělivost se něco dozvědět - hlavně o tom, jak se dřív žilo, má mu tahle knížka určitě co nabídnout.
Citát na závěr: "Těšit se, to je ze všech lidských pocitů ten nejsladší."
Těším se na další díl... :-)

4 14.11.2018

Pro nás, knihomily a knihomoly, nelehké čtení. Pálení knih se v historii opakovalo vícekrát, stejně tak byly tragické požáry měst s významnými knihovnami. Pátrání po majitelích knih, které se dochovaly, je proti tomu přece jen radostnější záležitost. Nejvíc jsem trpěl při popisu konfiskací Rudou armádou, kdy tisíce vzácných tisků končily roztahané v dešti na nádražích, kde si vojáci vybírali své trofeje. Pozitivněji pak působí kapitola o tom, jak měla česká Židovská knihovna významný podíl na záchraně židovské kultury. Smutná je v ní jen zmínka o tom, jaký postoj měla po válce československá vláda k navracení židovského majetku, tedy i knihoven, kdy byli tito nacisty pronásledování restituenti označováni za fašisty. Ostatně tato nálepka je falešně používána ultralevicí i dnes...

4 18.11.2017

Provokativní titul tohoto pseudorománu by v devadesátých letech zafungoval jistě zcela jinak než v dnešní době, kdy občané už nikoho nekádrují podle toho, zda spolupracoval s bolševickým režimem či nikoliv. Přesto zřejmě neunikne pozornosti čtenářům tzv. literatury faktu, do níž se zdá být zařaditelný. Nakolik právem, posoudí už každý sám. Že však jde o literární útvar ne zcela seriózní, naznačuje už jeden z podtitulů "Dva romány za cenu jednoho." Pokud tedy přistoupíte na autorovu hru se čtenářem a začtete se do tohoto "románu v románu," máte před sebou simultánku, která je docela dobře hratelná, neboť soupeř vám dává dostatek prostoru k přemýšlení nad dalšími (v tomto případě spíše jeho) tahy. Překážkou k udržení se ve hře vám však může být mix dvou naprosto odlišných stylů - suchopárný popis, tedy ona zpověď eliminátora a oproti tomu až groteskní líčení peripetií novinářské, nakladatelské, komunálně politické a podobné havěti... Za sebe můžu říct, že jsem se tou crazy vatou dokázal prokousat celkem bez potíží (tedy až na ty poměrně časté překlepy, které se daly tolerovat spíš v onom nevydaném rukopise) a za nahlédnutí do estébácké kuchyně, alespoň touto formou, mi to stálo. I přes tu odlehčenou formu z toho mrazí...

4 12.12.2016

Titul a přidrzle ukradený podtitul knihy svádí k dojmu, že jde o další tzv. román pro ženy. Naproti tomu zadní přebal nabízí šanci, že jde i o něco víc, než osobní zpověď utrápené ženy, a že bude děj zasazen do dobových reálií a širších společenských souvislostí. Autorka mi z krátkého portrétu na přebalu taky připadala sympatická. A tak jsem se zvědavě do knihy začetl a poctivě ji celou přelouskal.
Neřekl bych, že mne kniha zklamala. Brzy jsem totiž pochopil, že toto není kniha, která by mohla plně uspokojit čtenářky (a čtenáře) oněch románů pro ženy, ale ani čtenáře (a čtenářky), dychtící po syrovém obrazu oné doby. Jako je hlavní hrdinka povrchní osobou, stejně tak povrchní je bohužel celé vyprávění.
Co se týče formální stránky, kniha by se o něco lépe četla, kdyby text prošel kvalitní editací. Některé větné vazby by si zasloužily upravit a např. s batožinou se v češtině taky nesetkáme.
Příběh je pojatý tak, že hlavní postava je vypravěčkou příběhu, včetně toho, že se místy obrací přímo ke čtenáři. Pak by ale mělo být obsahem jejího vyprávění jen to, co sama zažila nebo jí alespoň někdo sdělil. Vsunutí kapitoly o zážitcích jiné postavy však do tohoto konceptu nezapadá...
Pokud jde o postavu Evy a její osudy, možná se v ní někdo zhlédne, ale z mého subjektivního pohledu je to pozérka, která si v životě nedokázala vytvořit hlubší vztah a bezcitně parazitovala na ostatních. A protože si toho byla částečně vědoma, přijímala trpně násilné chování svého partnera...

4 09.12.2016

Na to, jaký byl JH divoch, je tato kniha celkem poklidné čtení. Ale to není na závadu, ale spíš ke cti . Herec jeho kvalit by si nezasloužil senzační odhalování svých skandálů ve stylu dnešních komerčních autorů. I tak není přitom v knize nouze o barvité historky, které navíc ukazují, jak frustrující bylo pro JH přežívat v režimu, který likvidoval vše vyčnívající z průměru...

4 25.08.2015

Dnes už klasické postkatastrofické téma s atmosférou, připomínající román Nonstop. Tajemno se tu však brzy vytrácí a je nahrazeno oblíbeným soubojem dobra se zlem /nebo anarchie s řádem?/. Zatím jen vlažný dojem, uvidíme, zda se bude mít děj kam posunout...

4 17.02.2015

Čekal jsem, že si přečtu něco o životě v rumunském Banátu, kde žije i česká menšina a který jsem před časem navštívil a s tamním způsobem života jsem se seznámil. Kniha však na mne působila, jako by jejím autorem byl psychicky nemocný člověk, který vidí svět svým subjektivním černým pohledem a psaním se zbavuje vnitřního utrpení prostřednictvím naturalistických až surrealistických výjevů s masochistickou důkladností. Morbidní témata ani drsný popis krutostí života mi při čtení nevadí, ale v této knize na mne působily jako příliš samoúčelné. Na druhou stranu mne některé pasáže svou lyričností nadchly a nedovolily mi knihu předčasně odložit. Škoda, že si autorka zřejmě nedokázala přiznat, že když její otec byl za války členem jednotek SS, muselo se to v jejím životě projevit. Možná by pak vznikala ještě hodnotnější díla...
Že je autorka držitelkou Nobelovy ceny jsem zjistil až dodatečně, ale na můj názor to vliv nemá. Udělování této ceny je natolik zprofanované, že její hodnota je mnohdy spíš záporná.

4 25.11.2014

Děj není zasazen do neurčité doby ani místa a přesto by být mohl. Vše se odehrává krátce po válce (2.sv.), v přeosídlovaném pohraničí, za onoho budování čehosi, co mělo být ukončením všeho utrpení a stalo se naopak zatěžkávací životní zkouškou jedněch a dobou mlčenlivé poslušnosti a otupělé smířlivosti druhých. To však není v tomto románu podstatné. Politika a společenské proměny jsou jen v pozadí, na jednání postav mají vliv až druhotný. Leitmotivem je tu konfrontace názorů na to, co má v životě smysl a úvahy nad tím, zda lze a má smysl hledat možnosti, jak svůj osud změnit. Proto je tato kniha čtenářsky přitažlivá i dnes. Kdo by se někdy v životě nezamyslel nad tím, proč vlastně žije a co je to ono štěstí...

4 26.10.2014

Bez patosu, ale přece jen smutné poskládané vyprávění o zanikajícím světě a životě lidí, kteří měli lidštější žebříček hodnot, než je dnes standardem. O těch, kdo nepotřebovali ve svém životě ke štěstí pohodlí a technické "vymoženosti" a dovedli se radovat a vzájemně potěšit prostými věcmi. Možná je tato civilizace ve svém vývoji na konci a nastane přece jen ještě doba, kdy se lidé začnou ke stylu života těchto trampů ještě rádi vracet. Přál bych i panu Čermákovi, aby se toho ještě dožil.

3 04.12.2020

Zřejmě nejzajímavější část života Javořické. Období světové války, konec monarchie. Přerod z rozčarování nad ztrátou iluzí o svém manželovi až po téměř cynický pohled na realitu. Oproti školním létům a času dospívání se toho teď dělo kolem ní mnohem více. Přispěly k tomu i přesuny, vyvolané válečnými časy. Javořická už není jen pouhým pozorovatelem, dává mnohem zřetelněji najevo své názory. Například z jejího úhlu pohledu nebyla volba prezidenta nově vzniklé republiky zdaleka tak jednoznačná záležitost ve prospěch Masaryka. Že se mezi lidmi čekalo, že tuto pozici bude zastávat Karel Kramář, který by si ji více zasloužil. Ani události v Praze, kdy byl např. poničen Mariánský sloup, nebyly na venkově schvalovány. Je fakt, že tato ostuda nebyla dosud odčiněna. Kniha končí bolestnou událostí, ztrátou rodinného příslušníka a také, jak píše sama autorka: "...odchodem prvých tří dětí do světa..."
A ještě citace: "...opadlo mnoho kouzla z některých těch mužů osmadvacátého října a mnohé svedly peníze. Hlavně se budovalo na Slovensku a z toho mnohým zůstalo za nehty." (s.183)

3 08.12.2018

Děj se opět dramatizuje, obsahově je to zajímavé čtení. Subjektivita je v tomto případě samozřejmá, ale i tak je tu patrné, co bylo v té době považováno za standardní chování. Tragičnost toho, jak si dívky namlouvaly, že si toho svého "pravého" teprve vychovají, už, doufám, v dnešní době převážně vymizela. Vzdor není hrdinstvím - obzvlášť, když se tím člověk vydává na cestu vlastní zkázy.

3 28.11.2018

Po přečtení prvního dílu jsem to se svým těšením trochu přehnal. Přece jen jsem podcenil, že ne každá životní epizoda slečny Barešové musí být nutně zajímavá. Minimálně první část knihy jsem měl pocit, že čtu jen o tom, co si na sebe oblékala a jaké pseudoproblémy musela řešit ve škole. Trochu z obrazu té doby tam přece jen bylo, ale ta úroveň první části tomu chyběla. Představuji si, že takhle nějak asi vypadá ta červená knihovna. Ale nevzdávám to a čtu s nadějí další díl.
Citát k pobavení (str. 19): "Byl to příjemný a milý chlapec, ale říkali o něm, že se rád napije. Inu, je to Slovák!"

3 28.11.2018

Traktát o tom, jak snadno si je člověk schopen přisvojit právo rozhodovat o životě a smrti druhých. Tento příběh je svým pojetím a prostředím natolik odcizen standardní představě o životě člověka uvnitř společnosti, že ho čtenář vnímá spíš jako podobenství nebo jednodušeji jako fantasmagorii, resp. horor. Jsme ale opravdu, my, "normální" lidé, ve svém nitru natolik odlišní nebo nás pouze odděluje ta přepážka, zvaná svědomí...? A co když ta hranice normálnosti není společná ani všem etnikům? Antihrdina tohoto příběhu má v mnohém shodné životní postoje, včetně (ne)úcty k životu a ženskému pohlaví jako mají vyznavači ideologie islámu. Představa, kam až by se mohla ona normalita časem posunout, je hororu možná bližší, než tento příběh...

3 26.11.2017

Překvapivě silný příběh. Díky doprovodnému textu může vnímavý čtenář zažít autentickou atmosféru oněch časů docela intenzívně. Stačí se nenechat odradit banálností počátečních zápisků a sledovat, jak se z pubertální příslušnice zlaté mládeže klube inteligentní žena, zorientovaná v politické situaci, připravená pomáhat při vzniku nové československé republiky. Epilog v podobě dovyprávění jejích osudů je dost mrazivou tečkou... Autorkám vřelé díky, skvělá práce!

3 11.07.2017