houston komentáře u knih

Kniha má velmi zvláštní snovou atmosféru, četla se lehce, dost mě ale zklamal dost nesrozumitelný symbolický konec. Ten mě přinutil podivit se - "Tohle je vážně už všechno?" Kniha je nicméně velice zajímavá svými jednotlivostmi, tedy konkrétními nápady a koncepty, coby komplex, kdy se pak tyto jednotlivosti slijí v celek, už bohužel tolik nefunguje a místy je čtenář dokonce i frustrován. Toto setkání s japonskou literaturou bylo vesměs zajímavé, takže určitě výhledově zkusím i dalšího Murakamiho.

2 29.04.2023

Prostě jen další z celé řady nevýrazných českých kompilátů zahraniční literatury. Ztráta času. Jednu hvězdu dávám za fajn ilustrace a obálku.

6 09.03.2023

Vtipná, absurdní, zároveň však velice morbidní slavná Charmsova Bába doplněná o další neméně kvalitní a podobně laděné texty. Člověk se u nich musí řehtat jako blázen, přitom si ale připadá vždy tak nějak nepatřičně, neboť vím, že byly často jen autorovým ventilem v nepředstavitelně těžkých situacích (komunistický režim utýral Charmse hladem v detenci psychiatrické léčebny, kam byl umístěn coby nepřítel lidu za "šíření protiválečné propagandy"). Rozhodně tuto kolekci krátkých textů doporučuji, je v ní víc, než se na první dobrou může zdát.

1 02.02.2023

Ze začátku jsem knížky Franty Kotlety hltal. Jenže se nějak přestává dostavovat ten wow efekt, který jsem u nich zažíval ze začátku. Řezník z Bruntálu střídá rekvizity, mění šikovně prostředí a historické etapy, jenže to, co leží pod rekvizitami, je pořád totéž a nijak se to nevyvíjí. S každou další knížkou se čím dál víc upevňuji v přesvědčení, že autora literatura snad už ani pořádně nebaví a střílí to podle nějakých zažitých šablon, aby prostě něco vznikalo. Z koníčku se stal byznys a byznys omrzel. Bohužel továrna se zastavit nesmí, je potřeba jíst a tak autor holt tu káru tlačí dál a dál. Temné blues prostě nedokážu ani dočíst, nepřináší mi žádné požitky. Skalním fandům se omlouvám.

9 02.12.2022

Výborně napsaná a atmosférická knížka, ale jako mnozí jiní jsem se poněkud ztrácel v tom obrovském množství osudů, kterých se dotýkala. Navzdory tomu hodnotím plným počtem a už se těším, až si přečtu druhý díl.

23 05.11.2022

Vlastně tak trochu odpadní (rozuměj spotřební) literatura - čtenáře si to určitě najde, ale to nic nemění na tom, že je to v mnoha ohledech jednoduše kanál. Ne že bych od Motta čekal něco jiného. Plytké, nezáživné, bezobsažné řvaní o pozornost čtenářů, vedle kterého jsou i jinak mizerné Zmrzlina Oliny Štiplové a Bábovky tragédky Třeštíkové celkem čtivé věci.

4 21.09.2022

Mizerně napsaná pseudofilosofická povídková hašé. Dočetl jsem jen s extrémním sebezapřením a knihu poté svěřil knihobudce.

2 24.08.2022

Knih s podobnou tematikou jsem přečetl už celou řadu, tahle se řadí k těm nejsugestivnějším. Naivně jsem si myslel, že o tom, co se v Auschwitz ohledně lékařských experimentů dělo, už vím. Omyl. Autobiografické svědectví Violy Sternové ukazuje příšernost toho, co je člověk schopen udělat člověku, dostane-li se mu ideologického štítu. V některých momentech jsem měl pocit, že knížku snad odložím, například při popisech toho, co Mengele provedl s modrookým židovským chlapečkem a jeho matkou. Kniha není pro slabé povahy, přesto i ty by si ji měly přečíst.

16 01.08.2022

Autorka ve svém debutu předvedla, že má talent. Příběh je postavený tak, že dává smysl, postavy jsou konzistentní, nikde nic nedrhne. Přesto je zde několik nešvarů, které mi brání v tom udělit nejvyšší hodnocení. První věc jsou často poněkud toporné dialogy. Postavy se spolu baví jak v dokumentu o společenské etiketě a to i v těch případech, kdy je mezi nimi třeba zrovna konflikt, což příběhu ubírá na věrohodnosti. Druhou věcí je minimální práce s jinak velice zajímavým prostředím. Zasloužilo by si to techničtější přístup, čtenáře víc obeznámit s tím, jak věci fungují a proč tak fungují, ale s tím mívají obvykle spisovatelky často problém, stačí si vzít třeba K. Sněgoňovou. Posledním nešvarem této jinak velmi povedené knihy je neschopnost bránit se některým klišé. Proč se proboha třeba platí kredity? S tím jsem se setkal už v desítkách děl. Kdybych chtěl být objektivní, dám tři hvězdy, avšak mladí začínající autoři zasluhují podporu, tak nebudu lakotit a dávám čtyři. Jsou zasloužené.

27.07.2022

Problémem Cesty je popisnost a soustředění se primárně na budování bezútěšné, depresivní atmosféry. Navzdory tomu, v jak zajímavém a extrémním prostředí se příběh odehrává, stane se toho opravdu jen minimum. Ano, máme zde příběh syna a milujícího otce, asi bychom ho měli vnímat symbolicky, ale vzhledem k použitým kulisám to jde těžko.

Kniha je sice označovaná jako sci-fi, můj skromný laický názor je ale takový, že se o žádné sci-fi nejedná. Nedočkáme se zde absolutně žádného ozřejmění situaci, nedozvíme se, proč svět vypadá tak, jak vypadá, co konkrétně se stalo, chybí racionalizace. To v kombinaci kombinaci s naprosto předvídatelným a tudíž neuspokojujícím závěrem vytváří silně frustrační mix. Tohle mi nesedlo.

6 22.07.2022

(SPOILER) Poetický příběh o malém indiánském míšenci a jeho prarodičích. Místy je to docela drsné, například ošetření zmijího uštknutí pomocí jater živé křepelky. Celkově vzato je kniha napsaná sympaticky, děj sice často přešlapuje na místě a příběh je snadno předvídatelný, ale tomuto druhu literatury to člověk dokáže odpustit. Stín na celé dílo bohužel vrhá osobnost autora, o němž je známo, že byl rasista, antisemita a zakladatel jakési lokální odnože organizace Ku Klux Klan. Jaká byla Carterova motivace napsat na sklonku života "autobiograficky působící" knihu zrovna o indiánské kultuře můžeme jen polemizovat. Mně osobně se chce naivně věřit, že se jednalo o určitý projev sebereflexe a prozření.

3 22.07.2022

Je mi to moc líto, ale osobně mám s každou novou Kotletovkou čím dál intenzivnější pocit, že unavený setrvačník kreativity dobíhá a brzy se zastaví úplně. Tolik potřebný impulz čerstvé energie mu nedokázala dodat ani Kristýna Sněgoňová, která byla do akce povolána nejspíš jen čistě za účelem udržení populární značky v chodu.

Zpětně si dokonce myslím, že ze stejného důvodu vznikl nedávný Zákon genu a ještě před ním Trilogie Ve stínu ***. Franta Kotleta už prostě vystřílel všechnu munici, nedokáže si ale říct dost a tak se snaží vytěžovat jiné autory.

K téhle knížce dodám jen to, že je to prostě něco, co už bylo napsáno stokrát předtím a do čeho autoři vmíchali humor, který se jednoduše přejedl. Když si odmyslím hlášky, nezůstane vůbec nic. Jen taková mlha.

6 12.07.2022

Udělal jsem hroznou chybu, že jsem si Nikdykde přečetl po letech znovu. Vzpomínka na jakési neurčité nadšení, jaké jsem z něj kdysi měl, okamžitě vyprchala, vystřídal ji dojem, že text je vystavěný jen čistě na efekt. Kniha připomíná automatické psaní s příchutí fantastiky, možná dokonce pouhý doslovný opis snu, kdy nehraje roli "proč" - proč se některé věci dějí, proč se určité postavy nějak chovají, odkud přišly, co je motivuje. Chápu, že určitá míra nejasností a nedořečenosti některé čtenáře baví, mě ale ne, protože mi přijde, že příběh tak není úplný.

Celé Nikdykde se dle mého skromného názoru nese v duchu tragické nepromyšlenosti, nevysvětlování a taky zahazování vlastních potenciálně dobrých nápadů (například skoro nijak využívaná schopnost Dvířky). Asi vůbec největší problém je pak hlavní hrdina, naprosto nezajímavý a nudný charakter, s nímž se vůbec nedá sympatizovat a který nemá sílu čtenáře do Podlondýna vtáhnout a postarat se o tolik nezbytnou imerzivitu.

Zdejší vysoké hodnocení celkem chápu. Při nekritickém čtení lze Nikdykde snadno podlehnout pro imaginativní barvitost. Jsem ovšem přesvědčený, že mnozí hodnotící jsou na tom podobně jako já a při re-readingu by svůj názor výrazně upravili.

8 08.07.2022

(SPOILER) Věděl jsem, že kniha vyšla už v roce 2001, proto mě hrozně zmátlo, když se v jedné z finálních kapitol objevila zmínka o YouTube, které bylo spuštěno až v roce 2005. Vyšlo najevo, že existují dvě verze knihy - originál z roku 2001 a autorem dodatečně rozšířená verze vydaná o řadu let formou e-booku. To jednoho zmate.

Nicméně k dílu samotnému: Jak Bramboru nejlépe popsat? Asi by jí sedělo označení fantaskní parahistorická pseudobiografie, která se svými posledními kapitolami lehce dotkne i žánru dystopie. Kdo alespoň část života prožil před rokem 1989, ten bude během čtení narážet na důvěrně známé socialistické fenomény (tuzex, branná výchova, nedostupnost dětské autodráha, máničky, Brežněv, Husák, SNB, Spartakiáda, paneláky, sklad CO, šmelení, lampionové průvody, klejky...). Nebýt nezvyklosti hlavního hrdiny Piolina a těch několika posledních futuristických kapitol, žánrově je to někde úplně jinde a snese to srovnání s dílem Petra Šabacha.

Jediný problém jsem měl se změnou atmosféry knihy poté, co děj dosáhl roku 1989. Dál už šlo všechno možná až moc rychle, příběh se stal zkratkovitým, jako kdyby Piolinův dospělý život autora nebavil tolik jeho dětství a potřeboval se co nejrychleji dostrkat ke konci příběhu. O tom, jak se vlastně stal prezidentem, nepadne ani slovo, čtenáři je to předhozeno jako psovi cár masa. Navzdory tomu dávám plný počet hvězdiček. Kniha je dalece převyšuje průměr toho, co zde v současnosti na poli beletrie vzniká.

1 27.06.2022

Budu hodnotit obě knížky jako celek. Podle mě je tohle dílo silně podhodnocené. Pan Sekerka psát očividně umí a jeho texty se výrazně vymykají průměru tuzemské žánrové literatury. Z postav mi velmi sedl indiferentní anti-hero Erik, je to moje krevní skupina, jinak práce s postavami je super, charaktery jsou konzistentní, procházejí vývojem. Atmosféra mi přijde vynikající, akce je tak akorát, aby nezačala otravovat. Jediný problém je závěr. Příběh je ukončen tak nějak slepě, vadí mi ta nepříjemná nedořečenost. Možná je to záměr. Nechal si autor dvířka pootevřená pro nějaké pokračování? uvidíme.

1 24.06.2022

(SPOILER) Příběh se dá pospat velmi stručně jako Mladý homosexuálně orientovaný kluk versus drsná realita totalitního režimu. Místa vyloženě komediální střídají okamžiky hrůzy, kterou obvykle generuje psychopatický otce hlavního hrdiny, samozvaný rodinný politruk libující si psychickém týrání všech rodinných příslušníků a vypouštění větrů. Některá místa jsou skoro až za hranou toho, co jsem dokázal unést. Například incest, byť nekoitální, s vlastní babičkou. Napsáno je to každopádně bravurně - intenzivní zážitek.

3 21.06.2022

Musím se přiznat, že jsem se trochu bál toho queer motivu, ale on je v tom naprosto okrajový. Knížka je napsána (a přeložena) hrozně "hezky". Je to nenásilné, hravé, v něčem trochu připomíná Pratchetta v jeho nejlepších letech, na rozdíl od něj to ale netlačí žádné vtipy na sílu, plyne to mnohem přirozeněji. Opravdu mile jsem překvapen a trochu mě mrzí, že jsem Dům v blankytně modrém moři zhltl možná až moc rychle.

10 17.06.2022

Nebudu to zbytečně protahovat a rovnou prohlásím, že se jedná o hroznou, těžko stravitelnou nudu plnou filozofování, fyzikálních polemik a kostrbatých čínských jmen, v nichž jsem se velmi úspěšně ztrácel. Zhruba v polovině četby se mě zmocnil údiv, čím to vlastně ztrácím čas, údiv postupně přerůstal ve zděšení a závěrem vyústil v naprostou frustraci. Kniha je neuvěřitelně... jak to říct... rigidní, nezáživná, postavy v ní působí jen jako loutky, nejsou autorem prožité, čtenář se s žádnou z nich nedokáže sžít - nenajde si zde svého hrdinu. Jak to celé shrnout? Literární suchařina pro geeky posedlé fyzikou. Nechápu zdejší vysoké hodnocení.

10 08.06.2022

Prolétl jsem jen proto, abych se přesvědčil, že se jedná o pouhou manipulativní hrůzu, v podstatě rozsáhlý lživý předvolební pamflet převlečený do kabátu literatury. O literaturu se však nejedná. A samozřejmě to ani nepsal pan Babiš. Odpad.

Na nového Kariku jsem se velice těšil, nyní jsem bohužel dosti konsternován. Kniha začala, ostatně jako vždy, skvěle. Rychle jsem ji začal vnímat jako jakousi literární hororovou obdobu road-movie s perfektní podzimní atmosférou. Bohužel v poslední třetině začíná pan Karika sáhodlouze a úplně zbytečně filosofovat a podstatě bytosti, kolem níž se příběh točí. Děje se to na úkor napětí, příběh stagnuje a přestává být strhujícím. Ke konci jsem už jsem přeskakoval stránky, zajímalo mě už jen to, jak vše skončí.

8 17.07.2021