houston komentáře u knih
Nevěřil jsem nejdřív, že tuhle ságu dokážu dočíst, ale nakonec mě velice chytla a mohu teď směle prohlásit, že recenze nelhaly. Mycelium je na české poměry opravdu unikát. Závěr byl možná až moc kinematografický a emocemi, které vyvolával, mi trochu připomněl přehnaně akční bitvu o Bradavice z Harryho Pottera, ale vlastně proč ne? Oceňuji bezchybné uzavření všech dějových linek a jak se vše pěkně vysvětlilo a čtenářova zvědavost tak byla vlastně perfektně uspokojena. Tohle ne každý český autor dovede.
Celkové dojmy jsou velmi silné a všechno budu muset ještě nějakou dobu zpracovávat, ale už teď vím, že ta Magnézka za fantastiku je zcela zasloužená. Čeští autoři teď ovšem mají nasazenou poměrně vysokou laťku, kterou nejspíš jen tak hned nepřeskočí.
Normálně se mi zdá, že se Kyša alias Kotleta znovu našel a asi ho to psaní i začala opět bavit? I já jsme se totiž bavil, Syndikát je totiž něco úplně nového, má to znovu šmrnc, obsahuje spoustu odkazů a hlavně se to může pochlubit příběhovou LOGIKOU, což je něco, co většina českých autorů zcela postrádá! Toto bylo velmi příjemné překvapení a jsem rád, že jsem to s tímhle autorem nezabalil. Krimi Leošovi Kyšovi prostě sedí, což bude asi hlavně tím, že je to původní profesí novinář (což jsem zjistil teprve nedávno) a má takový vhled do problematiky. Kotleta či Kyša, na jménu asi nesejde, prostě zraje a i když občas šlápne trochu mimo, nakonec ze sebe dostane to, co čtenář chce.
Toto je jedna z nejpříšernějších knih, jaké jsem v životě četl. Opravdu nepřeháním. A to si mi ještě autorka dovolí psát, co si to dovoluji dávat jí ošklivé hodnocení. Nesnáším podobně naduté pisálky.
Strachotová na mě před lety udělala docela dobrý dojem svou prvotinou Devět dní, potažmo Devět nocí. Pak přišel překvapivě slabý Vypůjčený čas a nyní autorka vyrukovala překvapivě s knihou v mém oblíbeném žánru litrpg. Obával jsem se, čeho se v tomto případě dočkáme, a obavy nebyly liché. Kniha Hex: Bažina je slabá. Slaboučká. Litrpg je sice přiznaný brakový žánr, přesto by ale měl mít určitou literární úroveň. Jazyk hexu bohužel připomíná středoškolskou slohovou práci, je popisný až běda, plný naivně nepravděpodobných dialogů, ničím zajímavý. Chápu to sice tak, že je třeba se přiblížit svému publiku, přesto by to chtělo literárně trochu přidat. Ne každý hráč lolka nebo wowka je polovzdělanec, kterému je dodávat servírovat primitivní texty ve stylu slabikáře. Teď samozřejmě trochu přehráním.
Jako mnohem větší problém je neoriginalita celého příběhu, který jakoby kopíroval Atamanova, Osadčuka a jim podobné. V tomto se cítím ošizený a vlastně dost zklamaný. Proč to zase muselo mít ten existenciální ráz? Přijde mi to skoro jako epigonství.
Že se má knize podílel herní vývojář je bezpředmětné, to vnímám spíš jen jako reklamní tah, dílu jako takovému to nic nepřidává.
Určitě ale musím vyzdvihnout technické provedení knížky, dílko vypadá opravdu dobře, za to jednu hvězdičku rád přidám. Celkově jsem ale zklamaný a nejhorší je, že jsem věděl, že budu zklamaný, ještě než jsem knížku vůbec otevřel. Ale i tak jsem zvědavý na pokračování a rád budu případně hodnotit lépe než v tomto případě. A nebo i hůř. Kdoví?
Za mě byly kdysi Balónky oběšenců seznámení s autorem, kterého jsem si okamžitě zamiloval. Pokud někdo stejně jako já zbožňuje divné věci, měl by dát Džundžimu šanci. Jen je potřeba nečekat počítat s tím, že většina příběhů není nijak vysvětlena, věci se ve světě Balónků prostě dějí, děje proběhnou a uzavřou se, aniž by byl dopřán prostor nějakému raciu. Je to asi jako kdybychom s autorem prožívali jeho noční můry, protože u nich by jeden sklenutí narativního oblouku taky pohledal.
Horory nečtu. Shodou okolností jsem se ale v Praze v Krakatitu přitočil ke křtu, když jsem si kupoval poslední díl Mycelia. Využil jsem tedy příležitosti, autorovu novou knihu pořídil a když už jsem ji tedy měl doma, tak ji i přečetl. Mohu říct, že určitě nejsem zklamaný, zatloukání na mě udělalo skvělý dojem, má dobrou dynamiku, příběh sviští, byť v poslední třetině začne možná až moc přepínat do úplného, jak by řekly mladší ročníky, mindfucku. Za svým způsobem otravné lze považovat recyklaci aktuálních témat jako je démon Paimon, urbex a liminalita. Tedy ne divné, ale přijde mi, jakoby autor chtěl působit trendy a za tím účelem zamíchal do příběhu všechno, co mu přišlo hodně skloňované v mediálním prostoru. Samozřejmě to není nic na škodu, ale v tomto případě mi to nějak nesednulo.
(SPOILER) Fascinující kniha, která jde dalece za rovinu žánru sci-fi a dostává se až do oblasti magického realismu. Před některými nápady nutno smeknout, zmínku si zaslouží například rasa Cheprijců, kdy samci jsou jen takoví divní červi, kteří se hloupě plazí po zemi a nikomu nestojí za pozornost, samice ale vypadají jako lidské ženy s tím rozdílem, že mají místo hlavy brouka. A jedna z takovýchto obludek udržuje mezidruhový partnerský vztah s hlavním hrdinou knihy. Toto samo o sobě by stačilo na bohatý příběh plný podivností, jde ale jen o jednu z ohromného množství jiných a ještě mnohem šílenějších autorových konceptů.
Knihu zařazuji do mého top 50.
Tomáš Sekerka v knize Čas krmení představuje svět, kde geneticky upravený supervoják bojuje s děsivými monstry, zatímco zároveň plní svou osobní misi. Kniha nabízí dynamickou směs akčních scén a post-apokalyptického prostředí, ale místy působí poněkud nevyváženě. Zatímco začátek a konec mají spád, střední část příběhu se může zdát poněkud rozvláčná. Přesto však oceňuji Sekerkovu schopnost vtáhnout čtenáře do světa plného nebezpečí a zvratů, a to především díky napínavým momentům a promyšleným postavám. Kulhánek hadr!
Vaňka mám spojeného s experimentální a avantgardní literaturou, proto jsem teď neuvěřitelně překvapený, že má nově na svědomí scifárnu. Bodyportal je rozhodně velmi zvláštní kniha, úplně jiná než ostatní české scifárny, které jsem zatím četl, je typicky Vaňkovsky groteskní a temně obrazotvorná, zároveň ale mnohem konzistentnější než všechny autorovy předešlé knihy. Nečekal bych, že se s něčím takovým setkám zrovna u mého oblíbeného Fantomu. Jedinou slabinou je, že jak to celé dopadne se dozvím až z druhého dílu. Nechápu, proč Fantomáci knihy českých autorů takhle štěpí. Tohle si ale pět hvězd rozhodně zaslouží už jenom za dokonalou postavu robotické stonožky Včeličky.
(SPOILER) Spirála velice příjemně brnká na vlákna našeho podvědomí. Zatímco některé kapitoly, například ta s transformací ohavného spolužáka hlavního hrdiny ve šneka, jsou úsměvné, jiné jsou regulérně děsivé. Na nemocnici, kde z podlahy vyrůstají lidské placenty, nelze zapomenout, stejně tak na nešťastnici, která si z hlavy odstraní jistý důležitý orgán. V manze není žádné slabé místo, každý obrázek je promyšlený a žádný nepřebývá, díky tomu má Spirála neuvěřitelný spád a dokonale čtenáře pohltí. Zde zkrátka musím dát pět hvězd.
Ač je tato kniha místy trochu nepřehledná a čtenář má problém určit, co je fikce a co realita, konečný dojem je skvělý. Nádherný příklad současného magického realismu v jeho nejpřirozenější podobě. Určitě doporučuji a budu se těšit na případná další autorčina díla.
Pro mě je tato kniha definitivním důkazem skutečnosti, že Lukášková je literární neumětel. Způsob, jakým v knize nakládá s faktografií hraničí skoro až s drzostí. Opravdu hloupá kniha, takhle vážně ne.
Jedna hvězdička na Schinka, druhá za Merglovou a třetí za Stančíka. Zbytek za mě balast.
Tak nevím, ale přijde mi, že jsem asi četl úplně jinou knihu než ostatní recenzující. Vypůjčený čas má sice dobrou dynamiku příběhu, lehce se čte, jenže zároveň je naprosto plytký, povrchní, logika v něm opakovaně dostává přes zadní část těla, postavy působí nepřesvědčivě a pokud se v určitých scénách mají chovat emocionálně, působí jako loutky a prostě jim nevěříte ani to málo, co by se za nehet vešlo. Celé jakoby to vlastně byla knižní obdoba letního marveláckého blockbusteru, tedy něco ve stylu přečíst, zapomenout, tečka, jenže marvelácké filmy člověka nenechají zklamaného z ohromného množství nedořečeného a nezodpovězených otázek. Nedovařený knedlík, za sebe nedoporučuji.
U Kotlety alias Leoše Kyši je prostě třeba dávat si pozor na to, že má kolem sebe velmi početnou skupinu ne vždy úplně soudných fanoušků, kteří každou jeho novou knížku neuvěřitelně vyhajpují a vytvoří dojem, že se jedná o hotový český literární skvost. Ve většině případů je ale opak pravdou.
Sudetenland je pěknou ukázkou toho, jak to po literární stránce u Kotlety vypadá doopravdy. Po odstraní stereotypních fantasy a sci-fi rekvizit autor ve snaze zaujmout čtenáře tápe v kruzích a ztrácí se, nemá vlastně nabídnout co jiného a zřejmě si to i uvědomuje. Celý příběh mi stejně jako některým dalším recenzujícím přišel hlavně jako taková podprahová reklama na tabákové výrobky. Redaktoři tentokrát ty uvozovací věty moc nevychytali.
Nezábavné, neobohacující.
Zprvu se mi zamlouvala kombinace satiry, nadpřirozených mystérií a prostředí totalitního státu - Československa. V tomto ohledu mi Nápady svaté Kláry mírně připomínají fantastickou Bulgakovova Mistra a Markétku dějově usazenou do Sovětského svazu. Pozor, díla v žádném případě nesrovnávám, jsou nesouměřitelná, jde čistě jen o tento jediný bod.
Do knížky jsem se nejdřív zabral, dost mě bavila, čekal jsem, jaký další zázrak Klára způsobí, nadšení mě ale postupně opustilo, když začalo vycházet najevo, jak jsou vlastně jednotlivé charaktery ploché a že postrádají jakoukoliv komplexnější vnitřní psychologii. Samotná hlavní hrdinka Klára působí vyloženě přihlouple, podivnosti, které sama způsobuje, absolutně nereflektuje, nepřemýšlí nad nimi, nic.
Vyloženě mě pak zklamalo vysvětlení příčin její zázračné moci a ještě víc její eliminace. V tomto ohledu nemohl být příběh triviálnější.
Možná je to jenom můj pocit ale přijde mi, že Larry Correia byl k součinnosti Martinem Fajkusem tak trochu ukecán, protože jeho povídka postrádá typický monster hunterský zápal, který znám z ostatních knížek. Prostě jako kdyby se do psaní tentokrát tak trochu tlačil. Povídky českých autorů se ale překvapivě dají, až na tu od Sněgoňové jsem neměl s žádnou větší problém. Za mě je nejlepším příspěvkem ta od Pavlovského.
Hodně špatné, ale hodnotící kolegové již víceméně všechno shrnuli, já se pod to jen dovolím podepsat.
(SPOILER) Inteligentní teenagerka Madison, holka z prominentní rodiny, umírá a dostává se do pekla. Peklo ale není tím, čím se zdá být. Zachovává si sice všechny pekelné rysy, zároveň má ale povahu ohromného a dosti pozemsky působícího korporátu. Teprve až v posmrtném světě nachází Madison způsob, jak nalézt sebe sama. Příběh je složitý, popisy pekla úžasné, některé momenty dokonale nechutné - například orální uspokojení obrovité ďábelské ženy prostřednictvím useknuté hlavy jedné z vedlejších postav. Je škoda, že ke konci to celé dostane možná až moc rychlý spád, jako kdyby se autor lekl, že už se blíží vyčerpání kapacity rozsahu a dojel to v jakéms úsporném módu.
Kniha má velmi zvláštní snovou atmosféru, četla se lehce, dost mě ale zklamal dost nesrozumitelný symbolický konec. Ten mě přinutil podivit se - "Tohle je vážně už všechno?" Kniha je nicméně velice zajímavá svými jednotlivostmi, tedy konkrétními nápady a koncepty, coby komplex, kdy se pak tyto jednotlivosti slijí v celek, už bohužel tolik nefunguje a místy je čtenář dokonce i frustrován. Toto setkání s japonskou literaturou bylo vesměs zajímavé, takže určitě výhledově zkusím i dalšího Murakamiho.