hrdlickova_61 komentáře u knih

Seriál sám mě nejdříve zklamal, protože mi bylo teprve osm let a vadilo mi, že není všechno přesně podle knížek. Až dodatečně jsem uznala, že výborně vystihl atmosféru Stínadel atd. a vůbec že byl vlastně hodně dobře natočený. K tomu, že jsem to takhle přehodnotila, přispěla i knížka "Rychlé šípy v televizi", kterou jsem přečetla s velkou chutí a moc mě to všechno zajímalo - popis různých triků, bližší seznámení s tvůrci seriálu i s účinkujícími... Když jsem se pak dívala v TV na cokoliv dalšího, přemýšlela jsem o tom, jak ta příprava asi probíhala. Jestli ten domeček byl opravdový, nebo namalovaný, jak asi šly scény po sobě, jak se kdo z herců cítil a co se musel všechno naučit. O to víc jsem si pak vážila toho, jak se to všechno povedlo.

7 04.10.2020

První můj dojem z "Řeky", ještě před otevřením: voda namalovaná na obálce jako kdyby se z knížky vylévala sem k nám - a stejně tak vzduch nad ní jako když prostupuje ten kolem nás a dýcháme jej. A tak to i pokračuje. Sednete si s knížkou na klíně, listujete a nic mezi vás a obrazy nevstupuje a neruší vaše porozumění. Umíte si představit, že stejně jako teď by se vám to líbilo v deseti letech nebo v devadesáti, v každém čase trochu jiným způsobem, ale vždycky moc.
Zároveň jsem si vzpomněla na jeden ze svých oblíbených filmů - Červená želva. Je beze slov, a když jsem byla na jeho promítání u nás v parku, seděli tam dospělí i děti a každý si odnesl právě to, co odpovídalo jeho věku a náladě. V jedné z recenzí na ten film (https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/cervena-zelva-recenze.A161128_104524_filmvideo_ts) bylo řečeno něco, co se myslím dobře hodí i na knížku Řeka, a sice, že "spadá do rodiny nenápadných zázraků" : o)

7 25.09.2020

Kdo má smysl pro hru s češtinou, okamžitě prokoukne ten zvláštní název a vzpomene si i na jiné pěkné palindromy. Na stránce 15 najde při zběžném prohledání knížky ještě několik jiných, například „Jelenovi pivo nelej“, „Nekouká žák u oken?“, „Co nám nedá den, má noc“ nebo „Je blbej“. A už nedočkavě listujete dál a přicházíte na další a další lahůdky. Třeba povídky složené ze slov začínajících na stejné písmeno (mezi nimi i proslulý monolog Vlasty Redla o tom, jak hoří horní heršpická hospoda). Nebo přírodopisné názvy inspirované nápady Ch. Morgensterna („žrahlt, bědava, mžikev…“). Nebo souvětí ze slov začínajících postupně na jednotlivá písmena abecedy. Atd. atd. Hned má člověk chuť si vzít papír a k hravému vymýšlení se připojit.
Přesně o tohle autorce jde a knížka je určena hlavně do školy – proto také jsou v ní i různé vzorové slohy a podobně. Tady na DK ale máme češtinu rádi, jak doufám, všichni bez rozdílu, a tak mě překvapilo, že je na tuhle knížku zatím tak málo ohlasů. Zájemcům můžu doporučit také třeba „Člověče, nemrač se“ s „Co se slovy všechno poví“ (viz Podobné knihy), hravé verše E. Frynty, D. Fischerové, M. Kratochvíla… Nebo když se podíváte do knížky Honzy Vyčítala „Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu“, najdete tam krásnou povídku s výmluvným názvem „E!“ : o)

7 26.08.2020

Dívala jsem se na informace o Haně Kotulové a ke svému překvapení jsem si všimla, že jsem ještě nedala hodnocení ani komentář k téhle krásně vypravené knížce, plné výborných informací a ukázek. Jsou vybrány tak, aby to odpovídalo tehdejším požadavkům, ale nijak přehnaně nepůsobí. Odpovídá to tomu, že Jack London měl silné sociální cítění, dané jeho vlastními zážitky a zkušenostmi. Knížku jsem četla s velkým zájmem v mládí a zejména povídku Odpadlík si z ní pamatuji velmi dobře. A také vkusné, působivé ilustrace, jak ty od Adolfa Borna, tak od Evy Haškové. Když jsem pak za pár let četla „Námořníka na koni“, všechno se mi to dobře pospojovalo. A Jack London patří k mým nejmilejším autorům dodnes.

7 12.05.2020

Jak je už řečeno níže, jde o vynikající příručku. Její ilustrace jsou ornitology hodnocené jako dokonale použitelné pro určování druhů. V překladu jsou sem tam nepřesnosti, ale to se dá zachránit tím, že zároveň s touto knihou se používá ještě nějaká další : o)

7 29.05.2019

Tuhle knížku jsem znávala jako školačka skoro zpaměti. Moc se mi líbil text i obrázky a při spatření nějaké vzácné rostliny, živočicha nebo celé krajiny se mi často dodnes vybaví příslušná stránka. A to přitom vůbec nejsem člověk s fotografickou pamětí, spíš naopak - z toho je vidět síla opakování. Dnes už není tohle poctivě a s láskou připravené vyprávění běžně k sehnání, a přitom má stále co říci. Jak tím, co platí dodnes, tak (snad ještě více) tím, co už neplatí, protože se to naší generaci nepodařilo uchránit.

Mělo by nás to, myslím, varovat. Což se týká nejen lhostejnosti vůči zdravým a pestrým ekosystémům, ale i vůči kvalitním starým knížkám. Kdyby nic jiného, jsou vynikajícím dokladem doby. A to přitom tohle je vlastně to nejmenší, co dobrá literatura znamená.

7 24.04.2019

Myslím, že už tuhle knížku moc současných dětí nezná a že je to velká škoda. O to víc mě potěšila chvála, kterou tady na Databázi o ní čtu a k níž se připojuju : o)

7 16.04.2019

Knížka se mi moc líbila, i když nejsem vodák (ne, že bych nechtěla, ale my jsme vždycky vandrovali na kole nebo vlakem a pěšky). Některá místa se mi tam zdají méně povedená, ale to mi nijak nebrání dát pět hvězdiček. Aby ne, když několik kapitol mi stálo za opsání na stroji. Chtěla jsem si je uchovat i po vrácení knížky do knihovny. Když pak vyšla znovu, s radostí jsem si ji koupila a pak i některé další díly. Seriál posoudit nemůžu, protože jsem viděla jen kousek a šla od něj (pro mě by to zkrátka nebylo, skoro určitě by se mi nelíbil). A ještě přidám vzpomínku: pan Šmíd byl u nás kdysi v knihovně na besedě a říkal, že se při té příležitosti prošel několik kilometrů podél řeky : o)

7 16.04.2019

Nejpůsobivější pro mě při čtení byla skutečnost, jak se každá z postav nezadržitelně mění, doslova, v to, k čemu směřovala. Měla být tahle symbolika poselstvím příběhu? Nebo tam žádné poselství být nemělo, ale nakonec tam je, protože i tohle je jakási zákonitost, velmi podobná té výše zmíněné?

Tahle knížka je už asi pozapomenutá, a přitom pohádky jsou to moc hezké a obrázky také. Pamatuju si, jak jsem jednu z nich vyprávěla asi tak v šesté třídě před tabulí a celá třída poslouchala bez hlesu od začátku do konce, tak to všechny zaujalo. Před několika lety byla v Jilemnici výstava malíře Jana Hladíka, který knihu ilustroval - a my jsme tam zrovna byli nedaleko na dovolené. To bylo moc hezké překvapení.

7 12.04.2019

Některé z autorů jednotlivých kapitol znám osobně, nakladatele pana Stehlíka také, a tak jsem o přípravě téhle knížky věděla dlouho dopředu a nedočkavě jsem ji vyhlížela. Když člověk sleduje zavádějící informace šířené oficiálním tiskem, má silnou potřebu číst a šířit opačné. Takové, které nenahlížejí na Šumavu jako oblast nových příležitostí pro podnikatele, ale jako území, kde se ještě uchovalo aspoň něco z původní přírody.

Kdyby nežili na Zemi lidé, bylo by přirozené prostředí na 100 % jejího povrchu, takhle zbývá u nás už jen necelé 1 % (to není překlep, to tak je opravdu vypočítáno, že 99 %) jsme zabrali pro sebe). Neříkám, že nás má většina vymřít a zbytek se odstěhovat do jeskyní, ale nedávat přírodě takřka žádné šance, to je vražedné pro ni a potažmo i pro nás, což si ale skoro nikdo nechce uvědomit. A to ani nemluvím o tom (co je přitom životně důležité), že jen přirozená krajina dokáže udržet a přivolávat vláhu, atd. atd.

Zároveň s tím, jak jsem se na knížku těšila, mi ale bylo jasné, jak těžké je dát něco takového dohromady. Byla by velká škoda to uspěchat. A to samé, jak píše i tanik, platí na četbu samotnou. A také na přírodu samotnou. Pojedete-li na Šumavu s cílem ráno si přispat, vidět pak za den co nejvíc panoramat, posedět v cukrárně a večer mít ještě pěkně dost času na televizi, bude to přibližně to samé, jako kdybyste si tu televizi (plus pračku vzduchu) pustili s nějakými filmy o horách hned ráno a nikam se od ní nehnuli.

7 10.04.2019

"... Zde právě nastala ona kýžená chvíle, kdy duchovno je na dosah: Marta již seděla ve svém lehátku a moje žena stála vedle škopku připravena odložit obuv. Spatřily Miroslava. Marta zůstala ležet, přibita myšlenkou, že má o přítelkyni méně, a moje žena - která nestačila zahlédnout krev na jeho nohou, ale nemohla přehlédnout krev v jeho pohledu - vstoupila urychleně do škopku, ignorujíc onu technickou okolnost, že je dosud obuta. Nemohla lépe vyjádřit své pokání. Bylo to víc než roztržení roucha či hlava posypaná popelem. Bylo to víc než pokleknutí, víc než pád k těm rozedraným nohám. Můj přítel to pochopil a já neovdověl."

7 09.04.2019

Chytré a milé slovní hříčky, neméně pěkné obrázky a vůbec celá úprava knížky, to se to chválí, když co stránka, to nová radost a překvapení! Tedy, pokud jde o to překvapení, tak pro ty, kdo čtou poprvé. Pro mě už ne, já to znám za ta léta už všechno zpaměti : o)

7 01.04.2019

V mém dětství mě knížka minula, ale když jsem našim dětem koupila kazety, kde ji neodolatelným způsobem předčítá Marek Eben, zalíbila se nám všem.

7 01.04.2019

Knížku jsem četla na nadšené doporučení mé kamarádky. Mám navíc moc ráda příběhy psané z více pohledů - a právě v tomhle směru jsem si přišla na své, protože některé kapitoly vypráví Jana, jiné (často o těch samých událostech) Jan. Vojenskou propagandu jsem brala jako obvyklý přívažek, tak jak to v těch letech často bývalo a bralo se to s nadhledem, a stejně jako asi pro většinu ostatních pro mě byl podstatný vztah těch dvou, jejich smutek při loučení, jejich dobré úmysly a občasná selhání... to vše nám bylo blízké a je to v knížce hezky vykresleno. Jako důkaz můžu použít to, že si hodně podrobností pamatuju dodnes, i když jsem tu knížku neměla nějakých 40 let v ruce.

7 31.03.2019

Na novou knížku Michala Štěpánka jsem se těšila předem a strávila jsem nad ní dneska hezké Štědré ráno. Je moc příjemná do rukou, do očí… A určitě i do uší, až ji budeme číst s vnoučaty. Myslím, že hodně lidí se v ní najde, a nejen těch malých.

... Jednoho dne pozorovali z otevřeného okna slabé nitky deště, který už od východu slunce šuměl lesem. Když déšť ustal, Medvěd se soustředěně díval na větev, která visela těsně před oknem. Na konci větve se vždy po chvíli objevovala a mizela stále stejná kapka. „Vidíš, Ježku, tu kapičku na větvi, která spadne a hned se objeví na stejném místě? Jak se na ni dívám, zajímá mě, jak vlastně vznikl svět“...

Str. 26.

6 24.12.2021

Když tahle knížka vyšla, rozebrali si ji prý knihkupci pro své známé, dál se podělily knihovny a tím se celý náklad (44 000 výtisků) víceméně rozešel. My jsme ji ale doma měli a čítávala jsem si v ní tak často, že jsem ji uměla celou zpaměti. Od rozhovorů Karla Hvížďaly s Miloslavem Šimkem na téma spolupráce Š+G přes dialogy a povídky k písňovým textům.

Nejradši z toho všeho mám písničku o tom, jak „včera v poledne skončila montáž. Přišel ke mně pošťák a podával mi dopis. Byl jsem šťasten, jak může být šťasten filatelista, když drží v rukou cizokrajnou známku, daleko od svých, daleko od domova…“ Znala jsem ji i z desky a obdivovala jsem nápad Jiřího Grossmanna vytvořit spolu s kamarádem parodii na vlastní text. A ještě k tomu na jeden z těch nejslavnějších, „Drahý můj“. Muselo to být nádherné, když ten výstup viděli diváci úplně poprvé: „… Vtom kdosi otevřel dveře, jak už to v horku bývá. Byla to náhoda, či osud, kdo ví? Mé album sice ulétlo v průvanu, ale já držel v ruce tvůj dopis, který začínal tak hezky: Drahý můj.“ : o)

Asi tak v roce 1983 jsem viděla v Divadle hudby v Praze pořad „Zlatým slavíkem nikdy nebudu“, vytvořený Jiřím Datlem Novotným k poctě Jiřího Grossmanna. Vzpomínám si ještě úplně přesně na to, jak zvláštním řízením osudu jsem se tehdy dověděla o změně programu, která mi dovolila do divadla jít (jinak se toto představení hrálo vždycky jen o víkendu, jenže to jsem jezdila z koleje domů a pořád jsem číhala, až se bude někdy dávat ve všední den).

A nedávno jsem viděla v archivu ČT a vyslechla vyprávění o jiné podivné náhodě, provázející vznik pořadu „Drahý můj Jiří Grossmann“. I ten byl dílem JDN a po několika letech následovala kniha „Závidím“, námi fanoušky přijatá s nadšením. A to i přes mnoho nepřesností, které obsahuje a jichž si jistě všimli i jiní, nejen já.

Hlavně se to týká písňových textů, zapsaných zřejmě jen tak zpaměti a bez porovnání s nahrávkami. Některé verše se silně liší a není pravděpodobné, že by takhle vypadaly v rukopisech, protože JG by nepovedené rýmy ani nepřesný rytmus ve svých písních nenechal.

Není proč se zlobit, převládá to příznivé. Knížka obsahuje podrobné výpovědi spřízněných duší, je doplněna o fotografie, o poetické i prozaické ukázky z divadla a kromě jiného je zde zařazena i synopse k (neuskutečněnému) filmu „Zatoulaný anděl“ od Bohumila Hrabala. Velký spisovatel se nechal volně inspirovat životním příběhem JG – a není divu. Postava smutného klauna není v literatuře ničím výjimečným. Jaká obrovská škoda, že sama skutečnost byla také podobně tragická. Zato to, co je hezké, je i v tomhle příběhu v přesile. Tak, jak to bývá v knížkách a naštěstí i v životě.

Tohle byl opravdu dobrý nápad, spojit snové vyprávění o Mary Poppins, o Michalovi a Janě na výletě s černobílými obrázky, jemnými výřezy, vloženými listy hedvábného papíru a jen s minimem textu. Knížka si přímo říká o to, aby se její prohlížení stalo sváteční záležitostí, společnou pro celou rodinu. A aby se pak Mary, jako myška, zase vytratila a vznesla se někam do výšin, někam do horní police, odkud se v pravou chvíli zase vrátí a s dětmi se znovu setká : o)

6 27.08.2021

Znáte to, tyhle sváteční knížky, které lákají nejen k souvislému čtení, ale i k labužnickému ozobávání, jen tak namátkou, když chcete sebe nebo někoho druhého na chvilku potěšit. Vezmete svazek do ruky, ucítíte, jak je příjemný na dotek, zalistujete, stránky zašustí a zavoní… Takhle jsem pro vás vybrala úryvek na ukázku, když jsem na něj náhodně natrefila na stránce 63:

„Když tělo s duší jedno jsou,
stromu pak jsi podoben.
Slova tvá radost roznesou
do listů jak mízu kmen.“

Ondřej Fibich, rodák z Prahy, koná své cesty k Šumavě už po mnoho let a zve nás s sebou. V předmluvě píše o tom, že jej vede vlastně probuzená sounáležitost s prapředky, kteří bývali rakouskými Šumaváky. Příroda je podle jeho vnímání a zkušeností bytostí, která „může cítit, anebo mít i třeba fantomové bolesti, po ztracených strukturách či zničených biotopech…“

Spřízněné duše nad knížkou pookřejí, nespřízněné mají příležitost popovídat si v duchu s šumavským pohádkářem a lépe je oba poznat – pohádkáře i Šumavu : o)

6 07.07.2021