hrdlickova_61 komentáře u knih
Tuhle drobnou a skoro bych řekla křehkou knížečku beru do rukou často, v jakékoliv době a náladě. Asi nejradši z ní mám báseň Malý princ:
Malý princ (po četbě Saint-Exupéryho)
V duši máš celé nebe
ty maličký
Co chvěje se v ní slz -
já znám ty hvězdičky
Nahlas si nenaříkáš
že neumí tě pochopit
a jak já těžko zvykáš
v tom jejich světě žít
Někdo přec chránit musí
růže a beránky
Sbohem můj malý princi -
nevidím na stránky...
str. 23
A protože je zrovna doba Slunovratu a Vánoc, přidám ještě tři ukázky na zimní téma:
Slunce
Nejstarší bůh
Zlatohlav
Symbol a život
Dárce i ničitel
Žhavý výkřik vesmíru
co doznívá
miliardy let
Stále dost silný
aby mu naslouchaly planety
A nejhlubší semena
drala se vstříc...
str. 43
Poselství Vánoc
Stříbrné čekání
daleké volání
hvězdná pláň
tají dech nebe
Bludičky srdce
a věčné hledání...
Jak dlouho už hvězda
ukazuje cestu
Beránci vlci a pastýři
jste slepí k znamením
jen smrt vás usmíří
po letech zbytečných štvanic
A přece od města k městu
od země k zemi
neznaje hranic
dále zvon vyzvání
jediný zákon:
LÁSKU
str. 69
Zlaté rouno
Takový mírný zimní den
něžný jak beránek
toulá se krajinou
rolniček plný –
A slunci nedá to
hladí ho po hřbetě
z hebounké vlny
str. 15
K úsměvným příběhům v této knížce patří i vzpomínka na autorčiny literární začátky:
„Nejdřív ze všeho jsem začala skládat básně. Záměrně používám slova skládat a nikoliv psát, protože básnit jsem začala dávno předtím, než jsem zvládla první tahy jakéhokoliv písma. Zejména večer před usnutím jsem k sobě řadila slova a rýmy jako vojáky na přehlídce tak dlouho, až jsem byla s útvarem spokojená…“ (str. 14).
„… Jen jsem zvládla křivolaké tahy hůlkového písma, pustila jsem se do románu HODNÁ CERA MLINÁŘOVA. Žel, zůstalo u první kapitoly, neboť jsem záhy seznala, že hodná cera neskýtá žádný materiál pro dramatický konflikt, vývoj postavy a závěrečnou katarzi…“ (str. 16).
Místy působí některá věta trochu podbízivě, ale pak je to zase vyvážené něčím, co potěší, a tak mám tuhle prvotinu Ivanky Deváté ráda a moje čtenářky v knihovně také.
Výtvarný rukopis pana Čecha je mi velmi milý, a navíc jsme vrstevníci a spřízněné duše ohledně Jaroslava Foglara i mnoha jiných autorů, k nimž se ve svých knížkách hlásí - a tak je jasné, že i na tu o Červenáčkovi jsem se doslova vrhla.
Moc se mi líbí úmysl vzdát hold seriálu, který nám dal tolik radosti, i to, že se pan Čech soustředil konkrétně na Červenáčka. Věděla jsem předem, že tam budou kapitoly o jeho výpravě do Stínadel na vlastní pěst, o chybějícím žlutém špendlíku, o kreslení do klubovního časopisu... že tam bude i něco osobitého, ryze čechovského... že atmosféra křivolakých uliček s plynovým osvětlením bude dokonale vystižena a že svou podstatnou roli sehraje tajemná zahrada... To všechno se splnilo, a ještě se pan Čech odvážně a co možná citlivě dotkl té vnitřní Rozdělovací třídy, kterou hoši z RŠ nakonec všichni přešli - hranice mezi dětstvím a dospělostí.
Myslím si, že je to dobře a že by s tím souhlasil i pan Foglar. Z jeho knih (hlavně Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje) se dají vyčíst jeho pocity s tím spojené, podobné těm Červenáčkovým, i jeho porozumění, které, přes všechno, pro dospívající hochy měl. A musím říct, že závěr se mi na knížce "O Červenáčkovi" líbí vůbec nejvíc.
Jsem tak nějak smířená i s tím, jak netaktně se v knížce pana Čecha ostatní hoši z RŠ k Červenáčkovi chovají. Podle mě se to sice neslučuje s jejich přátelskými povahami, schopností uznat chybu a s humorem, který jim byl všem vlastní - ale je přece jenom možné, že v pubertě se to zkrátka na čas změnilo. A věřím, že opravdu jen na čas. Chápu i scény, kde se Mirek Dušín tváří vysloveně jízlivě a kde se nepokrytě na Červenáčka vytahuje. Jsou to scény ze zlého snu, tak tedy budiž.
Jedna epizoda mi ale proti mysli je, a hodně, a sice Mirkův příkaz vrátit se v rámci zkoušky sebeovládání pěšky vedle kola z výletu. Červenáček měl v první chvíli z toho šok a ve snu se to promítlo, o tom žádná, ale není podle mě možné, aby mu v mysli nezanechala ještě o moc silnější stopu ta krásná úleva, která následovala a jistě ty předcházející pocity přehlušila. Červenáček byl přece tehdy hrdinou dne, a ne nějakým zavrženým chudákem. Hoši se přece za chvíli pro něj vrátili a vesele mu oznámili, že zkouška je úspěšně skončena už teď a že samozřejmě pojedou na výlet společně!
Umím si sice představit pana Čecha, jak se při přípravě té stránky nechal unést a nakreslil to tak, jak to tam je, a tak mu to nemám za zlé. Jen si zkrátka nechci zároveň představit i pana Foglara, co by tomu řekl, kdyby to viděl. Počítám, že by mu to bylo hodně líto, tak jako mně. Na druhou stranu, tak jako já by se myslím nakonec zaměřil na celkový dobrý dojem z té knížky a řekl by si: "Konec dobrý, všechno dobré!" : o)
Knížky s obrázky pana Filcíka jsou podle mě, našich dětí i vnoučat výborné všechny. Tahle má navíc tu přednost, že je díky patřičnému vyztužení obzvlášť vhodná i pro ty nejmenší. A zůstává přitom přitažlivá i později, když děti povyrostou a třeba si vymýšlejí k nakresleným situacím vlastní příběhy a podobně. A abych doplnila věkovou škálu, můžu klidně doporučit i dospělým - pro potěšení z autorovy nápaditosti a vkusu. A také proto, že při vlastním kreslení pro rodinu může člověk leccos z podobných knížek využít jako inspiraci : o)
Z téhle knížky jsem zatím jen ochutnala, když jsem jejími stránkami listovala a tu i onde se na chvíli začetla. I to málo, co z ní zatím znám, mi stačí jako důvod pro pět hvězdiček. Už se těším na další podobné chvíle, až se k tomu zase někdy dostanu - a abych se aspoň trochu podělila i s vámi, opsala jsem několik řádků z kapitoly "V Boubínském pralese":
"... Kráčíme tou spoustou dolů a prolézáme, jako prolézá malinký brouček vysokou travinou... Rašelina tu, močál, porostlý sice brčálovou klečí i kapradím i pernatou travou, ale povrch celý jako by se stále třásl, mezi zelením blyští se voda nepohnutě, i po stezce to jde jako po rozhoupaném prkně, pod nohou vystřelují praménky jako háďata - jen na píď dál a rašelina se nám zavře nad hlavou! Klobouk dolů - vstoupili jsme do pralesa!
Mám popisovat prales? - Najednou se mi zdálo, že jsem o celá tisíciletí posunut zpět, ale jaře mlád, bujně vesel, nezávislý od času a od lidstva - volný - volný! Ovanul mne duch, který unikl času. Bylo ticho, totéž ticho, které tu panovalo při stvoření světa..." - str. 102.
Knížka, z níž má člověk stejně sváteční pocit, jako když Královskou cestou kráčí. Spojení výjimečné architektury, citlivě pořízených portrétů soch i živých lidí, to je pravá lahůdka. A to ani nemluvím o zasvěceném komentáři...
Sempé je Sempé, jen houšť a větší kapky! Na knižním veletrhu jsem viděla spoustu jeho bezvadných obrázků, které u nás zatím nevyšly, a doufám, že se s nimi časem ještě setkám.
Knížka Raoul Taburin mě nejdříve překvapila jako milý dárek od dcery, zároveň jsem přivítala cyklistický námět (patřím totiž k těm lidem, které lze vidět bez kola nebo koloběžky takřka jen v místnosti nebo ve vlaku) a hned od začátku mě moc zajímal i příběh. Jak si malý Raoul chytře poradil, aby se neshodil před ostatními - to je úplně přesné. A jak z toho logicky vyplynulo jeho povolání... I o té mužské ješitnosti to vypovídá výstižně, a přitom vlídně...
A těší mě i to, že tu knížku vydalo moje oblíbené nakladatelství Baobab - zrovna od něj se to dalo čekat : o)
Příští ráno řekl si Raméš: "Hoho! Jen kdybych uměl zpívat. Rád bych za to dal cokoli ze svých znalostí," ale věděl, že žádný cvik na světě nemůže z něho udělat zpěváka. Avšak mohl se aspoň naučit hrát na nějaký nástroj. Vzpomněl si nyní, jak při jedné příležitosti, když byl sám u Annadábábu a jednou přejel smyčcem struny houslí; ale na tom jednom tahu bylo dosti! Musa ho vyhubovala tak přísně, jako aby ho přesvědčila, že odsoudit se k pěstování houslí by byl příliš krutý rozsudek. Zmírnil tedy svoji ctižádost a koupil si harmonium...
... Brzy vyšlo na jevo, že když se Raméš nazval neobratným, nekráčel cestou skromnosti... Neměl ponětí, kam má který prst přijít; udeřil falešnou notu v každém taktu, aniž sebou škubl; souzvuk a nesouzvuk mu bylo jedno a hřešil proti všem pravidlům se svrchovanou nevědomostí... Hémnaliní se smála jeho chybám a on se jim smál sám... Láska matčina přetéká při chybném kroku dítěte, které učí choditi, a Raméšův neobyčejný nedostatek jakékoli schopnosti pro hudbu byl Hémnalininou tajnou rozkoší...
úryvky jsou z 10. kapitoly, str. 36-38
...
Tuhle přibližně sto let starou knížku nemám v knihovně skoro komu půjčovat, protože autorův sloh a jemný humor by mohl spíše odradit než potěšit. Sem tam se ale nějaká spřízněná duše najde, krásně si v příběhu počte - a potvrdí, že námět jak z červené knihovny, zpracovaný nositelem Nobelovy ceny a citlivě přeložený Miladou Lesnou-Krausovou, toť pravá lahůdka : o)
Vzpomínky milující maminky na syna, to je moc hezký námět, zvlášť když jde o tak mimořádnou osobnost, jakou byl svou povahou i dílem Jiří Trnka. Knížka už je z mnoha knihoven pro nezájem čtenářů vyřazena - to je mi velmi líto, i když pro sebe ji mám doma a můžu si v ní číst, kdy chci.
Výborná knížka o Jiřím Trnkovi, napsaná jeho manželkou. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl J. Trnka jedním z nejslavnějších Čechů ve světě - a zaslouženě. Rozhodně stojí za to vědět něco více i o jeho životě.
"… Phoebulka neřekla nic, ale poslouchala. Poznal jsem jí to zezadu na krku, že poslouchá. Ona vždycky poslouchá, když jí člověk něco vykládá. A legrace na tom je, že v padesáti případech ze sta ví, o čem je řeč…"
Tenhle odstaveček je pro mě nejdůležitější v celém příběhu. S žádnou z postav jsem se neztotožňovala ani za studentských let, kdy jsem četla knihu poprvé, ani teď, ale účast ve mně to vyprávění vzbudilo - a říkala jsem si, že časem snad Holdena potká v jeho životě něco podobně hezkého, jaké bylo jeho porozumění se sestřičkou. Že mu to bude dávat smysl a bude mít pak už pořád na co navazovat...
Trochu se bojím u nás v knihovně na knížku upozorňovat, abych se třeba někoho nedotkla, ale pro sebe jsem si ji vybrala ke koupení, hned jak jsem viděla ten pozoruhodný název a prvních pár stránek. Kouzlo nechtěného, tomu nelze odolat - a jako urážlivé ani jako morbidní to neberu, takový je prostě život...
... Jakmile se dozvíte, že čáp přiletí v listopadu, neotálejte a kupte velkou a hodně pevnou ohrádku na hraní. Budete ji potřebovat. Až se dítě narodí, můžete si do ní vlézt a číst knihu nebo obědvat bezpečně za jejími mřížemi. Prodavačka se na vás asi bude divně koukat, až si do ní v obchodě lehnete, abyste si vyzkoušela, jestli se do ní vejdete, ale nevšímejte si jí. Jestliže se nedokážete vyrovnat s pohledy cizích lidí, jak dokážete čelit spalujícímu pohledu vašeho dítěte?
str. 336
...
... Až vyroste natolik, že přepere svého staršího bratra nebo vyhraje nad otcem v přetahování, váš úkol bude u konce. Budete poněkud vyčerpaná, ale hrdá a on bude na cestě k tomu stát se místo pomstychtivého škorpiona vznešeným orlem. Varování: Dejte pozor, abyste mu kromě tvrdé kázně poskytla hodně lásky a náklonnosti...
str. 336
...
Astrologie jako návod, co a kdy a s kým, a co ne, je mi proti mysli. Blízký je mi naopak ten pohled na život, že není náhoda, s kým se setkáme, a že to tak může a asi i má být. Ale charakteristiky jednotlivých znamení mě někdy ve věku kolem 12 let zaujaly, a tak jsem si tuhle knížku kdysi na doporučení kamarádky koupila a s chutí si v ní početla.
Na někoho to sedí výborně, na někoho vůbec (ale zato na něj sedí jiná charakteristika, což by paní Goodmanová určitě zdůvodnila tím, že kromě slunečního znamení je i měsíční, ascendent a další), ale to je myslím celkem jedno. Nebo aspoň mně to jedno je a klidně bych tuhle knížku ráda četla i "jen" jako beletrii, vzhledem k trefným postřehům a laskavému přístupu k věci.
Hlavní myšlenkou je tu pro mě to, že vlastnosti se vyskytují tak nějak "v souborech", ať už odpovídají době narození, nebo ne, a kdo se těší z obětavosti a síly výše zmíněné "štíří" povahy nebo z citlivosti té "račí" nebo z něčí cílevědomosti (znalci si k ní doplní znamení Kozoroha nebo Panny...) atd., udělal by podle všeho dobře, kdyby se naučil v dobrém přijímat zároveň i štíří nebezpečný jed, rakův krunýř a to všechno ostatní, co k těm příjemným vlastnostem té které povahy patří. Bylo by fajn, kdyby měl někdo od všeho jen to "příznivé", ale tak to nebývá a ani by to tak asi být nemělo, podobně jako by bylo divné, kdyby jídlo mělo být pěkně sladké, ale aby toho nebylo málo, tak i slané, kyselé i hořké.
Knížky typu "Sluneční znamení" nebo třeba "Stromy a keltský kalendář" (Jiří Janočko) se mi zkrátka líbí v tom, že mohou přispívat k lepšímu pochopení sebe i druhých a k takové spolupráci, v které může každý uplatnit svoje přednosti, aniž by příliš rušil tím, co je v něm rušivého - a co zase v nějakých jiných konstelací může být předností : o)
Tyhle verše byly psány "na vodu", a přitom ještě po tolika staletích a v tak vzdálené zemi je má tolik lidí na nočním stolku! To se tají dech už jen nad tím - a když zalistujete a čtete, tak znova. Nebo ani nemusíte listovat, protože ta slova znáte zpaměti a nosíte si je s sebou pořád. Třeba:
...
Zimní květiny
Zima – a přece padají shůry sněžinek bílé kytičky:
Možná že, možná vysoko nad mraky
jaro je, lidičky!
Hitomaro
...
Ledový květ
Hleďte, jak ve větru
táhnoucím nad řekou
taje led:
Vlna, jež tryská mřežovím ledu –
není to první jarní květ?
anonym
Četla jsem ve vydání z roku 1989 s obrázky Daniely Hahnové. Příběh je to kýčovitý, ale umím si představit, jak dovede malé čtenáře zaujmout a potěšit, a tak potěšil i mě. Ráda bych si někdy přečetla původní vydání. Jednak z principu, pro porovnání, tak jako i u jiných knih, jednak proto, že v téhle podobě četla tuhle knížku v dětství moje maminka a měla ji ráda. A já jsem měla ráda maminku...
Tyhle verše jsme nejdříve poslouchali s dětmi z magnetofonu, znali jsme je skoro nazpaměť a často se k nim všichni vraceli. Když se nám dostala do ruky i knížka, výborný dojem z nich byl ještě patřičně umocněn milými obrázky Aleny Ladové : o)
Ráda pomáhám svým čtenářům v knihovně vybírat knížky přímo pro ně, "na tělo". A pokud někoho z těch novějších zatím ještě dost dobře neznám, a přesto jsem o tipy požádána, sáhnu obvykle mezi prvními po Via lucis, s tím, že takhle silný příběh osloví snad úplně kohokoliv. Knížka je napsána podle skutečnosti, je čtivá, přes smutný námět velmi povzbudivá, a tak ohlasy na ni jsou výborné a já sama ji mám také velmi ráda. Slyšela jsem první kapitolu před několika lety jako rozhlasovou četbu a hned ten den jsem věděla, že bych ji chtěla mít ve své knihovně doma i v práci ve fondu. Pravidelně ji také zařazuji mezi knížky vybrané pro akci "Rande s knihou naslepo". A zrovna tak by se myslím dala komukoliv koupit jako dárek, s jistotou, že se bude líbit.
V tomhle případě jsem dříve znala a měla ráda film. Je výborně převedený do českého prostředí, a i když se nedrží přesně předlohy, vystihuje to hlavní - lásku k životu a schopnost překlenout těžkosti.
Původní příběh jsem četla s velkým, plynule stoupajícím nadšením. Ze začátku mě prostě jen těšilo se s Alanem znovu shledat. Dál mě zaujaly podrobnosti ze života na australském venkově, Alanovo věcné a přímočaré líčení niterných pocitů, přátelské a přirozeně taktní chování jeho kamaráda, samozřejmost, s jakou se jeden k druhému chovali, Alanova schopnost využít podle konkrétních potřeb toho, co mu "zůstalo" a co se časem ještě posílilo... prostě toho bylo moc, co se mi na knížce zalíbilo a líbí ještě i po těch mnoha letech pořád.
Mám ráda nejrůznější vzpomínky a přečetla jsem takových knížek opravdu hodně. Tahle asi není příliš známá - a to je škoda, protože je výborná. Obsažná, čtivá, vtipná...