hrdlickova_61 komentáře u knih
Knihu jsem v dětství slyšela předčítat v rozhlase, velmi se mi to (jako většina takových čtení) líbilo, a tak jsem se k ní ráda vrátila a sehnala jsem si i jiné autorovy knihy.
Nejdříve jsem knížku četla hlavně proto, že mám ráda koně a že tam byli skoro na všech obrázcích, posléze jsem si oblíbila všechny ty statečné a obětavé dívčiny s krásnými dlouhými vlasy, oblečené v zajímavých šatech - a tak to převládlo nad morbidními motivy, jimiž se knížka jen hemží. Nakonec, tohle platí asi na všechny lidové pohádky, že jejich silné kouzlo všechno přemáhá...
V mém dětství mě knížka minula, ale když jsem našim dětem koupila kazety, kde ji neodolatelným způsobem předčítá Marek Eben, zalíbila se nám všem.
Knížku mám spojenou s hlasem pana Zdeňka Štěpánka, který ji předčítal v rozhlase. Z jeho přednesu je poznat, že ji měl rád - a je to silně nakažlivé : o)
Knížku jsem četla asi tak v 7. třídě slovensky a zanechalo to ve mně hluboký dojem - jak obsah, tak způsob vyprávění, tak sama slovenština.
Knížku jsem četla sama od sebe, ještě dříve, než byla ve škole povinná. Možná i díky ní jsem měla k povinné četbě dobrý vztah, brala jsem ty tituly jako zaslouženě doporučené a stejně tak knížky z čítanek. Ve většině jsem našla něco, co mě hodně zaujalo, takže to dalekosáhle předčilo tendenční charakter některých z nich a dodnes jsem ráda, že jsem mohla s autory sdílet jejich vzpomínky a úvahy. Nedělalo mi potíže rozumět i těm, které už i nám byly víceméně vzdálené, protože v nich šlo hlavně o přátelství, dobrodružství, soucit, různé obyčejné radosti... A také starosti, které byly někdy podobné mým, někdy hodně odlišné... O to více jsem se o ně zajímala. Koho by nedojala smrt malého bratříčka nebo těžký úraz tatínka? Kdo by se neradoval ze záchrany málem utopeného děvčátka, nebo i "jen" nadmuté stračeny? A to, že dnes je ke čtení takových knih potřebný komentář rodičů, je jejich další předností, protože takové chvíle jsou vzácné a čím je důvodů k nim víc, tím líp.
A ještě musím zmínit, že mám moc ráda ilustrace Jana Provazníka, a to jak v téhle knížce, tak například v Gabře a Málince. Škoda, že už je teď skoro zapomenutý
Autor napsal o lidech, s kterými se osobně znal, jejichž dobrou a pracovitou povahu obdivoval a jejichž osobitý svět zažil v době, kdy už začal být na ústupu. Stejně jako jeho krajan a přítel Jindřich Šimon Baar měl J. F. Hruška snahu ještě na poslední chvíli zaznamenat to, co oba pokládali za velmi cenné a z čeho dodnes čerpáme i my, aniž by si to většina z nás uvědomovala. Knížky obou autorů vřele doporučuji každému, kdo má snahu hledat naše kořeny a nacházet v nich inspiraci pro naše dnešní životy.
Velká škoda, že tahle knížka už je spolu se svým dvojím pokračováním už dávno vyřazená z většiny knihoven. Očetla se, rozsalátovala, dala na odpis. Měla by pořád ještě co říci - je nadčasová a podle mého soudu velmi užitečná. Týká se pravidel férového soužití mezi partnery a uvedené tipy a rady se dají využít v životě obecně, třeba i ve vztahu k rodičům, na pracovišti, atd.
Nejvíc se mi při čtení líbilo, že je napsáno formou dialogu a že něco, na co bych se v té které části textu ráda sama zeptala, jsem pravidelně v dalším odstavci našla napsané a probrané. Oba autoři se vyznačovali i v jiných svých knihách svěžím a srozumitelným stylem, což právě v této "trilogii" vyniká a věřím, že ji mnoho mých vrstevníků četlo jedním dechem, stejně jako já.
Knížku jsem četla na nadšené doporučení mé kamarádky. Mám navíc moc ráda příběhy psané z více pohledů - a právě v tomhle směru jsem si přišla na své, protože některé kapitoly vypráví Jana, jiné (často o těch samých událostech) Jan. Vojenskou propagandu jsem brala jako obvyklý přívažek, tak jak to v těch letech často bývalo a bralo se to s nadhledem, a stejně jako asi pro většinu ostatních pro mě byl podstatný vztah těch dvou, jejich smutek při loučení, jejich dobré úmysly a občasná selhání... to vše nám bylo blízké a je to v knížce hezky vykresleno. Jako důkaz můžu použít to, že si hodně podrobností pamatuju dodnes, i když jsem tu knížku neměla nějakých 40 let v ruce.
Knížka podle všeho popisuje osud malé Sadako trochu jinak, než se ve skutečnosti odehrál, ale to vlastně nehraje roli, protože takových dětí bylo mnoho a jednotlivé rodinné tragédie jsou jako kamínky ve výsledné mozaice. Když jsme se o jaderných útocích učili ve škole, neuměla jsem si představit podrobnosti z doby, která následovala. Například skupinky lidí žijících na spáleništi, hledajících vše, co bylo ještě k použití, bojujících mezi sebou a očekávajících, co všechno horšího může ještě přijít. Když jsem si v den 70. výročí svržení bomby na Hirošimu přečetla v novinách zprávu začínající slovy "Japonci si připomínají...", zatrnulo mi z toho, že tam nebylo "Celý svět" - a o to víc si cením snahy pana Brucknera na příkladu nemocné dívenky ukázat zrůdnost těch událostí. Do knihy zároveň zapracoval i pohled "z druhé strany", a ať už tato knížka je, nebo není tendenční (asi je tak na ni nahlíženo, ale za sebe to tak neberu), je myslím škoda, že není dnes už běžně dostupná.
Tahle malá knížečka se mi vůbec nejeví jako vymývání mozků, ani jako nudné čtení, ani jako škvár. Myslím si, že v případě opravdové havárie jaderné elektrárny by se odehrálo mnoho příběhů podobných tomuto. Přehnané je z mého pohledu jen to, že rodiče byli zrovna na protijaderné demonstraci. Povaha hlavní hrdinky, její rozhodování a jednání, to vše na mě působí autenticky, takže jsem její osud sledovala s opravdovou účastí a nijak se za to nestydím, i když si tím pravděpodobně vysloužím nálepku ekoteroristy...
Patřím k pamětníkům, kteří ještě zažili stejnojmenný televizní program. Už sám název se mi tehdy velmi líbil, jednotlivé besedy také a knížka J. Tomečka s nádhernými ilustracemi Mirko Hanáka mi to vše připomíná. Vůbec nejvíc mě v ní zaujal závěr s příběhem starého jelena - víc k tomu prozrazovat nebudu a doporučuji k přečtení.
Název trochu mate, protože působí dojmem, že knížka je určena hlavně myslivcům. Stejně jako autorův podobně zaměřený titul Zvířata v nejistotě (a i cokoliv jiného od něj) mohu komukoliv vřele doporučit. Dokonce i těm lidem, kteří se o zvířata nezajímají - myslím si totiž, že po této četbě by se to změnilo.
Nejvíc se mi líbí, že jde o "obyčejné" naše druhy, s nimiž se můžeme venku setkávat, a přesto o nich mnoho nevíme. Všechny knihy J. Andresky jsou maximálně čtivé a nabité informacemi, jsou příjemné a svědčí o krásném autorově vztahu k přírodě i k lidem.
Stejně jako knížka téhož autora Mezi divočáky, i tahle (určená spíše pro děti, ale vhodná pro každý věk) mě velmi zaujala. Unikátní zkušenosti člověka, který se spřátelil s tlupou divokých prasat a doslova s ní žil, to je mimořádné téma. A je i velmi pěkně podáno.
Velmi příjemná knížka. Pro současného čtenáře je asi nejzajímavější kapitola o životě v rodině F. L. Čelakovského (z níž L. Tůma pocházel). Moc ráda bych si přečetla i další autorova díla, kdyby bylo kde si je půjčit.
Jsem moc vděčná za to, že tato kniha vznikla a že jsem se o ní díky rozhlasové četbě dověděla. Je to jedna z nejlepších, jaké znám.
Knížka podle mě výborně seznamuje s životem dětí tehdejší doby a pokládám ji za velmi užitečnou. Skutečnost, že jsou tam zdůrazněné odlišné vlastnosti bratra Pepíka a jsou kritizovány jako sobecké, to je také určitý doklad doby a k tomu vyprávění to zkrátka patří. Tak jako tak se k Barunce hodí společné čtení dětí s rodiči, a tak se to vše může náležitě probrat. A stejně jako u jiných knížek ilustrovaných Miladou Marešovou jsem vděčná i za líbivé, a přitom vkusné obrázky.
Pro mě snad vůbec jedna z nejlepších knížek, co se mi kdy dostaly do ruky.
Výborná učebnice. Obsažená slovíčka navíc doopravdy patří k těm nejvíce používaným, jak se mi v praxi potvrdilo.
Ve druhé třídě se mi tahle čítanka moc líbila a mrzelo mě, že jsme ji museli na konci roku odevzdat. Po několika letech jsem ji zahlédla ve výkladu knihkupectví a honem jsem běžela poprosit rodiče o peníze na ni. Dodnes si ji hýčkám.