HTO komentáře u knih

Poznámka k překladu:
'Pass. Me. The. Fuck. Ing. Buck. Et,' said Crispin, as if the very words were vomit.
"Podej. Mně. Ten. Blábol. Ing. Kozel. A kol.," odsekával Crispin, jako by ta slova byla zvratky.

Jiří Sádlo o této knize: „Ty kresby a grafiky jsou úplně zázračné. Když řekneme jen talent, je to málo a zní to povrchně; tady vidím precizní vztah mezi ztvárněním (vším, co do díla vnáší autorka) a hlubokou znalostí a pochopením celého výchozího tvaru. Bez té znalosti by se z živého zvířete na obrázku stala vycpanina nebo hůř, holčičkovský ornament přemalovávaný z památníčku do památníčku. No a bez toho ztvárnění by to zase byla jen technická kresba, pořád ještě něco jako portrét, jenže bezduchý, zbavený duše jak na policejní fotografii. Ano, tohle nejsou nějaká zobrazení, pečlivě obkreslené fotky, to jsou portréty živých bytostí. Co se totiž portrétuje, není tělo nebo jenom tělo, ale právě ta duše; jedno zda lidská, zvířecí nebo třeba rostlinná.
No a teď ještě k tomu ohrožení. Mě z toho docela mrazí – ale ne jenom z toho, kolik z těch zobrazovaných zvířat je, jak se to píše, ohroženo silně, ohroženo kriticky a podobně. Ale taky z toho, že už si možná moc nedokážeme představit podobné obrazy bez té přísné ochranářské perspektivy (ano, všechno je nějak ohroženo, i my i kočky i myši). A bez burcujícího čili alarmistického komentáře, který v nás navozuje a chce a má navodit pocit viny a trestu. Vnímat krásu světa skrze vinu a trest, to je hodně špatné nastavení. Možná ještě horší, než ji vnímat jen konzumně, bez lásky a úcty.
Ne že by druhová rozmanitost nebyla ohrožena. A vůbec rozmanitost světa – genetická, strukturní, procesuální, vegetační, kulturní. Ale zas jiná diverzita se pořád rodí a celé se to nedá nacpat ani do tabulek s čísly (tam se to všechno strašně anonymizuje), ani do seznamů těch vůbec nejvíc ohrožených. To zas proto že v takových seznamech jsou jen ty reklamně populární vlajkové druhy. Ohromná spousta toho ohroženého tvorstva je prostě neznámá, i u nás. Třeba mrňavý hmyz a ještě menší roztoči a houby, protože je jich spousta, nejsou prvoplánově hezcí a musí se na ně s mikroskopem. A ne, že když je toho tolik druhů, tak nás to přeci nemusí zajímat a radši budeme chránit něco hezkého a daleko mimo Evropu, při takové ochraně se líp nadává. No dobře, tak pro ten svět něco dělejte, aspoň si nastavte u vás na zahrádce sekačku trochu výš, ať tam máte nízkou mnohosečnou louku, a ne ty příšerné pokusy o globalizované anglické trávníky.  
Prosím vás, přepněme při prohlížení knihy z toho dost depresivního pocitu na krásu a obdiv. Nejde o to, že včela je taky ohrožená,  to ona není. (I kdyby bylo nejhůř, včely nás hladce přežijí, nebojte. Lesní včely byly vždycky a ty úlové je jen takový náš pokus na pár tisíciletí). Jde o něco podstatnějšího, v této knize. Jde o sílu skutečnosti. Malá holka nakreslila každodenní zvíře. Zvíře pro tento den. Skutečnou včelu na skutečné pampelišce, to jsou ty hubené dvouklané blizny, co má okolo a pod nohama. Včela, jako živá. Ona je opravdu živá.“

8 28.06.2022

Na rozdíl od toho, co psala dobová kritika, toto není póza, ale hluboce prožitá poezie. Vzorně vypravená kniha, jak je u nakladatelství příznačně nazvaného Thyrsus zvykem.

A s málokterým veršem nesouhlasím – dokonce od svých devatenácti, kdy jsem knihu koupil – tak bytostně, jako s „Jehovo! Stvořil jsi nás příliš ničemně! / Žít je tak odporno a umírat nudno!“ Jako gotik a/nebo dekadent bych se zkrátka neuživil. Díky Bohu.

8 04.04.2015

Kniha je skvělá. Osobně jsem si u ní navíc zavzpomínal na raná osmdesátá léta, kdy jsem Star Trek sledoval na ORF (taťka nebo babička překládali). Nějak se mi podařilo nechat ji neohodnocenu až doteď – a to jsem u ní dnes ze smutného důvodu: Leonard Nimoy, Requiescat in pace.

8 28.02.2015

NĚKDY SE BOJÍM

Někdy se bojím lidí
kteří si bez zeptání sednou vedle mě

to pak synchronizuji náš dech
abychom si nebyli tolik cizí

8 31.01.2014

Dobré jako úvod do Rimbauda – on Arthur je člověk, k němuž se vyplatí přistupovat obezřetně, pro vlastní bezpečí. Jinak, pokud o něm hledáte v češtině knihu, sáhněte po Miloslavu Topinkovi.

Tahle knížka se drží dost zpátky na víc frontách, tak na straně 77 „vyvedl [Rimbaud] Cabanerovi tak ošklivý kousek, že líp o tom nemluvit“ – no tak mu nastříkal do sklenice s mlékem svoje sperma, to je rozhodně méně hnusné, než že foukal koni do nosu tabákový kouř, nemluvě o kyselině sírové, kterou nalil do sklenice piva doktoru Crosovi.

Mimochodem, u sonetu „Samohlásky“, který, což je ohromně záslužné, kniha vykládá jako schopnost vidět barevně zvuk, nepadne slovo, které má: synestesie. Ale, užil jsem si s touto knihou hezké chvíle a za to jí budu vždycky vděčný. Mimoto, jsou zde moc dobré přílohy a také ohromně zajímavé Čivrného překlady Rimbaudových básní.

8 14.08.2013

V téhle skvělé, skvělé knize – viz. třeba kapitolu 12, v níž Kara ben Nemsí svou velkomyslností a moudrostí od sebe odvrátí krevní mstu – používá Kara ben Nemsí-Old Shatterhand své snad nejmalebnější falešné jméno (možná s výjimkou psychedelického Old Firefoota z jiné, západní knížky): šaríf Hádží Šeháb Eddin Abd el Káder ibn Hádží Ghazálí al Farábí ibn Tábit Merván Abú'l Ahmed Abú Bašar Hadíd eš Šonohar.

8 29.07.2013

„Linné a Cuvier byli mými dvěma bohy..., ale jsou to pouzí školáci vedle starého Aristotela." – Charles Darwin

„Aristotelův příspěvek k biologii lze nazvat největším příspěvkem, jaký kdy jednotlivec přinesl vědě." – Benjamin Farrington

Upřímně, vy jste věděli, že delfíni chrápou?

8 14.07.2013

Tuto knihu jsem jako jedinou z Hubáčkových knih nemohl dlouhá léta sehnat, takže když se mi ji konečně sehnat podařilo, přečetl jsem ji na posezení. Stálo mě to kouli z písemky z chemie, ale nikdy jsem toho nelitoval. Tak skvělá kniha to je. A když jsem ji pak tedy konečně sehnal, napsal jsem si do ní tužkou datum, abych věděl, kdy tahle legenda mého vnitřního vesmíru vplula do mé knihovny.

8 02.04.2013

Koukaje na The Mighty Boosh, kde paní Gideonová říká větu, která sem přesně pasuje: "It's a popular misconception, snakes are dry" – „Běžný omyl, hadi jsou suší“ (potvrzuju!), říkám si už pokolikáté, že realita předčí jakoukoliv fikci – podívejte se do recenze pod knihou, co všechno dokáží třeba želvušky, a taky si říkám, že podobnou knihu by si zasloužil i člověk, který rovněž je přece neuvěřitelně zázračné stvoření.

I pokud si myslíte, že vás zvířata nezajímají, stejně si tuhle knihu přečtěte. Koho se srdcem v těle by nepotěšilo dozvědět se, že aztécké jméno pásovce znamená v překladu „Stará paní, která se vyzná“?!

8 10.03.2013

Po skvělém úvodním autobiografickém textu následuje ohňostroj ohromně originálního humoru, u nás nezvyklého, ale o to líp, že se k nám taky dostává. Občas může připomenout třeba Woodyho Allena, ale zuby, které sem tam vycení, ty jsou hodně svojské a taky hodně, hodně ostré. Nechte se do této krajiny pozvat.

V uživatelské recenzi na Kosmasu píše Jana z Prahy: „Johna Winstona Lennona miluju a ty dva co to přeložili bych pomilovala s chutí. Nemáte kontakt?“ Není to krásné?

Pár výpisků: „Většinu našich revolučních bratří nejvíc štval fakt, že nejsme PROTI něčemu, ale jen PRO něco – mír a lásku a všechny ty naivitky, že jo.“

„Přesto byla docela psina potkávat všechny slavné hrdiny (žádné hrdinky) undergroundu: (...) a starouška drahouška Allena Ginsberga, který, neležel-li zrovna na podlaze a nedělal „óm" , vždycky někoho odchytil a hulákal mu cosi, co on nazýval poezií, velmi silně do ucha. (Druhým uchem to šlo ven).“

8 01.03.2013

Pořádná dávka potřebné etiky: „Vinnetou je nejvyšší náčelník všech apačských kmenů. Žádnému náčelníkovi neleží na srdci blaho a štěstí jeho kmene víc než mně. Co říkal Matto-šahko, není pro mne ničím novým a sám jsem to už mnohokrát pověděl bílým mužům — i když bez úspěchu. Ale musí se každá ryba ve vodách, kde žijí dravé ryby, živit masem jiných ryb? Musí každé zvíře v lesích, kde žijí skunkové, být proto skunkem? Proč nedělá náčelník Osedžů rozdíly? Žádá spravedlnost, a přesto sám jedná nespravedlivě, když se chová nepřátelsky k těm, kteří nemají nejmenší vinu na nespravedlnosti páchané na něm a na jeho lidech! Může uvést jeden jediný příklad, že bychom byli nepřáteli někoho, kdo nebyl nepřátelský k nám? Neslyšel naopak mnohokrát o tom, že jsme víc než často ušetřili nejzavilejší nepřátele? A i kdyby to byl do dnešního dne nevěděl, pak to musel na vlastní oči i uši poznat před chvílí, když se ho můj přítel a bratr Old Shatterhand zastal, třebaže Matto-šahko usiloval o jeho život! To, co nám náčelník Osedžů řekl, víme už dávno a tak dobře, že o tom už není třeba ztrácet dalších slov; ale to, co mu řekneme my, to zřejmě ještě nikdy neslyšel, totiž že člověk nesmí páchat nespravedlnost, jestliže se sám dovolává spravedlnosti! Matto-šahko chtěl, abychom zemřeli u mučednického kůlu, a ví, že mu teď můžeme vzít skalp a život. Ale obojí mu ponecháme, dokonce mu vrátíme svobodu, i když ještě ne dnes. Jeho nepřátelství splatíme dobrotou a jeho krvežíznivost slitováním, a když bude ještě i pak tvrdit, že jsme nepřátelé Osedžů, nezaslouží si, aby některý rudý nebo bílý bojovník vyslovil jeho jméno. Matto-šahko předtím mluvil dlouho a já následoval jeho příkladu, i když ani jeho, ani mých slov nebylo zapotřebí. Domluvil jsem. Howgh!"

8 12.11.2012

Když jsem si Robura Dobyvatele nedávno znovu četl, přemýšlel jsem, čím to je, že mě tak hrozně baví kniha, která je z velké části kopií 20 000 mil pod mořem (a nemá ani skulaře, ani salpy). Je to pochopitelně díky Verneovi samotnému: ten člověk dokázal popsat snídani kouzelně (ne nadarmo má svůj šrafovaný svět, jako má třeba Graham Greene svůj Greeneland) a navíc tak, že by se profesionální závistí rozplakal i velkovýrobce thrillerů. Kromě toho je Robur kniha nesmírně vtipná v té nejlepší francouzské tradici – „Občane Jeme Cipe, vím, že vegetariáni mají střeva delší než obyčejní lidé – nejméně o třicet centimetrů. A to je dost... Nenuťte mě, abych vám je ještě prodlužoval, počínaje ušima!“ nebo „Jestliže myslíte, že netopýr není savec, pak mi dokažte, že jste někdy jedli netopýří vejce!“, nehledě na nezapomenutelné členy Weldonova klubu, dávající vzpomenout na Gun Club, vedené strýcem Prudentem (po Púovi druhý legendární strýc, tentokrát přímo montypythonvsky znějící). A konečně, tady je Verne pořád ještě optimista, co se týká pokroku a techniky... takže mi vadilo jen to, že Robur unese strýce Prudenta, Phila Evanse a Frycollina (jenž se rád přátelí s mocnými tohoto světa a je tedy spokojen, když je uložen vedle kabiny kuchařovy) a vězní je „právem silnějšího“. Proto, a taky pro kontrast s krásným závěrem, kdy Robur říká to, co je největším problémem naší nezodpovědné doby, že „věda nemůže předcházet myšlení“, stojí za to přečíst si i pokračování, Pána světa.

8 26.10.2012

Všimli jste si, že obálku této knize dělal pan Bukovský?

Ačkoliv mi Bukowského-básníka představila už antologie Dítě na skleníku, do jeho básní jsem se zamiloval až tady. Zřejmě jsem potřeboval trochu zestárnout. Zvláštní slovo, zestárnout. Možná bych měl napsat „vyspět" – už proto, že na obrazovce televize právě při závěrečném ceremoniálu OH v Londýně The Who pořád doufají, že umřou dřív, než stačí zestárnout – 'I hope I die before I get old'...

8 13.08.2012

Ivan Slavík, to byl mimo jiné skutečný Kolumbus literatury: jeho zásluhou se v původní české literatuře objevila některá dříve prakticky neznámá jména, jeho zásluhou se v české literatuře překladové objevila řada nedocenitelných knih. Tato je jednou z nich. A jak je u Ivana Slavíka zvykem, skvělý překlad (a že tady se jedná přímo o překladatelskou osmitisícovku!) doprovází výtečná, zasvěcená studie. Pokud byste nemohli sehnat tuto knihu, doslov je k přečtení rovněž v knize „Rozklenout srázné".

Hopkins, to obrovské zářící těleso, je už přes půlstoletí pevnou součástí anglické poezie. Doufejme, že stejně pronikne i do české.

Výpisky z doslovu: „Stejně jako u Shakespeara, Keatse, Meredithe, píše Hopkinsův znalec W. H. Gardner, shledáváme u Hopkinse nespokojenost s jazykem a snahu vytvořit své vlastní výrazivo. Například jeho experimentování se složeninami, kde k tradiční části připojuje nezvyklý díl, jako bychom např. v české složenině sedmihlásek nahradili první či druhou část, např. jednohlásek, stříbrohlásek, lunohlásek nebo sedmizvonek, sedmismíšek apod." – No není to krásné? Přímo sedmikrásné!

„Technické prostředky jsou do jisté míry napodobitelné, a také byly později napodobovány, u Hopkinse však mají jedinečný osobní přízvuk nesnadné a nebezpečné strmosti, těžce dobyté rovnováhy. Je to poezie, která se podobá plachtění ptáka na vichřici, jak o tom mluví on sám ve své nejmilejší básni Poštolka." – Na naší ulici hnízdí poštolky, a pozoruji je, any se v letu zasnubují a na poli, kde učí své mladé létat a lovit, a věřte mi, že jakkoliv nádherný zážitek to je, Hopkinsovo „dauphin říše úsvitu, poštolka jitrem grošovaná" mu přidalo další dimenzi.

Podle Edith Sitwellové (té samé, co byla tak nadšena Dylanem Thomasem) „dovedl své objevy až k nejzazšímu bodu; není tu místa pro další posun, pro další vývoj jeho směrem". (...) A když se mezi mladými počali objevovat napodobitelé, napsala Sitwellová o jednom z nich: ,Zde máme všechnu Hopkinsovu nesnadnost a temnost, ale nic z jeho síly, z jeho vitality, z jeho dravého zraku. A tak tu jedinečný a nesrovnatelný básnický osud Hopkinsův i drůza jeho díla zůstávají a přečnívají jako ten jeho ,bouřňák... v hromově rudém peří na břehu rudě hromovém, jenž rozevřev sněžná křídla, jejich náporem rozhodil obrovský úsměv, úžasem duši ovál.' Fascinován hledím ,na ty mateřské značky, ty luny zježené pod jeho křídly'.""

8 27.07.2012

Začerstva, totiž několik hodin po pořádném přečtení: sice jsme teprve v polovině roku, ale mohu jistiti, že tohle bude letos jedna z nejlepších básnických knížek. Petr řeže pořád svým starým způsobem, a přeci pokaždé jako by poprvé, a každé to řezání je nesmírně objevné a katarzní – jako projít se málem neprůchodným šíleným lesem. Báseň o žluti okurkových květů ve mně stále pulsuje, jako bych si do žíly vstříkl koncentrovaného Miróa. Petr píše svým jedinečným způsobem – trhliny do skutečnosti. A v celé knížce není jediné nadbytečné slovo. Úžasná sbírka!

Báseň na str. 16-17 může P. T. čtenář znát z antologie „Nejlepší české básně 2011“: stojím už podruhé v němém úžasu nad tím, jak Petr její téma zpracoval.

8 01.07.2012

Nu, hmyz nemá řada lidí ráda, a tento díl je dokonce o pavoucích, štírech, stonožkách, šnecích (za použití tohoto slova by mě ovšem každý zoolog vytahal za uši)... Jsem si vědom toho, že ne každý sdílí můj názor, že nad obrovské pavouky (v té době se nikomu ani nesnilo, jak běžnými terarijními zvířaty se u nás stanou) není krásnějších zvířat, tak se vás k četbě pokusím zlákat několika výpisky, které ukazují, jak nádherně je tahle encyklopedie napsána.

Nejběžnější z našich želvušek je medvíďátko obecné, které dosahuje délky jednoho milimetru. – „Přeneseme-li totiž zdánlivě mrtvého štíra na studený, mokrý písek, domnělý kandidát sebevraždy rychle oživne a k našemu velkému překvapení nám uteče." – „Skákavka pruhovaná je drobný pavouček žertovného tvaru." – „Tak se mladí pavoučci dostanou ve svých lodičkách do nových lokalit." – „Fauna písečných mezer i mimo místa vzniku podzemní brakické vody je označována jako mezopsammon." – „Mořskými proudy bývá světélkovec atlantský zanesen taky do málo slaného Baltského moře, ale tam není schopen rozmnožování. Je to takzvaná oblast sterilního rozptýlení. – a tak dále a tak dále.

8 24.06.2012

Pokud se vám líbila v Knihách džunglí povídka Kde se vzal strach, neváhejte a sáhněte po téhle knížce. Je sice určena nejmenším dětem, které jejím předčitáním nadchnete, ale nadchne i dospělé. Veselé příběhy se slovními hříčkami a verši, Kipling v nejlepší formě – asi nikdo neumí příběhy jako tyto, o tom, „kde se co vzalo“, když svět byl zbrusu nový, jako on. Tenhle až mytologický prvek podtrhují velká písmena v názvech tvorů. Překrásné pohádky, které se výborně čtou i anglicky.

Člověk, který si na to potrpí (já například) se navíc může velmi bavit srovnáváním různých českých překladů. O kvalitách toho prvního od Pavly Moudré z roku 1915 svědčí i to, že nedávno vyšel znovu. Je jen škoda, že, alespoň pokud vím, nevyšla knížka v češtině nikdy s autorovými ilustracemi, ale vzhledem k tomu, že je k dostání jako penguinka, sehnat je není žádný problém. Jeden velmi povedený český překlad naleznete i tady: http://www.iliteratura.cz/Clanek/13843/kipling-rudyard

Možná nejslavnější povídka je Sloní mládě, přepůvabná pohádka o tom, že zvídavost se vyplácí, v níž je použito zoologicky už neplatné, ale rozkošné jméno tlustokožec. Milovníky medvídka Pú by mohlo zajímat, že „Pooh“ se v ní vyskytuje jako citoslovce. A takto je překládáno do češtiny: Pu (Moudrá), Bah (Hobzík), Ph (Vančura), Pche (Čudrnáková).

Představte si hlas Ivana Wernische. Máte? Takže: „Ivane, konečně jsem sehnal Goethovu Italskou cestu!“ – „Ta je krásná, viď?“ – – Další slova jsou myslím nadbytečná.

8 15.05.2012

Krátké, kruté, kapku konfúzní. Výborné. Konec předvídatelný. Atmosféra až au au autentická. Vstup do Bondova světa.

Jen, milý 007, když si zapalujete ten den svou sedmdesátou cigaretu, uvědomte si, že ty cigarety taky mají „licence to kill"!

8 10.05.2012