HTO komentáře u knih

Píší-li Stanislav Mareš a Jan Zábrana v znamenité předmluvě neméně znamenité antologie Obeznámeni s nocí, že „Literární historie zná i extrémní, tragické případy antologií zcela zmýlených, jako je např. Klášterského Moderní poezie americká (1907), do níž se A. K. podařilo kuriózním způsobem vybrat přesně ty básníky, z nichž ani jeden svou dobu nepřežil. (Klášterský zřejmě hledal to, co odpovídalo jeho tehdejší představě poezie, co mu nejspíš souznívalo s poezií evropskou, a nedbal básníků, kteří se této představě vymykali, protože již předjímali nadcházející éru, v níž americká poezie prošla stadiem velké hlasové mutace, kdy se osamostatňovala a začínala být svá, protože jiná než poezie evropská.)“, nemůžu souhlasit, jednak z toho důvodu, že je tu Emily Dickinsonová, a také proto, že nesouhlasím s adjektivem „tragické“ – ano, Antonín Klášterský trefil dobové terče, ale ani ty nejsou bez zajímavosti. Ba snad naopak (tu na sobě pozoruji vliv Wernischových čítanek, který jsou ovšem opačný příklad, leč i tam se jedná o kutání v, prominou-li mi autoři, hlušině): pročítat knihu, která je zcela zastaralá a ocitnout se tak v jiném světě, není podle mne bez půvabu. Navíc jsou tu půvabné medailonky a narazíte tu na své známé, jako např. na hraběte z Lutzowů, jehož Dějiny zde inspirovaly jednoho amerického básníka k pár básním. Ano, antologie to není nejšťastnější, ale je apolitická, což se před knížkou Obeznámeni s nocí rozhodně nedělo (a proto její poúnoroví předchůdci neměli úspěch: agitky jsou třikrát fuj), a hlavně, A. K. z ní měl jistě radost, a není důvodu, proč by radost nepřinesla i vám. Mně ji tedy přinesla!

Řekl bych, že pro zájemce o UFO je takováto kniha povinností. I ufolog by si měl přečíst, jak to vidí skeptik. Navíc autorka díky svým cestám do Ruska podá čtenáři zasvěcené informace o fenoménu UFO a příbuzných tématech v SSSR.

Výpisek – 24. dubna 2001 běžel na televizní obrazovce pořad Snídaně s Novou a v 6 hodin 17 minut se na spodním okraji obrazovky rozběhly poslední zpravodajské titulky. Jeden z nich zněl: „Britský úřad pro vyšetřování mimozemšťanů byl zrušen pro nedostatek UFO."

5 30.11.2012

„... na světě jsou pohromy a oběti a je nutné odmítnout, pokud je to možné, být na straně pohromy.“

Pro dokreslení porevoluční atmosféry, kdy se mi Mor dostal do rukou – myslím, že přesně v tom správném věku a k tomu tehdy stál 49 Kč – opisuju ze zadní části obálky:

»Četl jste Camusův Mor?« Odpověděl jsem po pravdě, že ne. »Výborně, máte jedna,« odtušil vyznavavač marxisticko-leninské literární vědy.

(Z DOPISU JIŘÍHO ŠIMKA, LIDOVÉ NOVINY 30. 5. 1990)

Je nepochybně mnoho způsobů, jak číst čítanku. Mohu říci z vlastní zkušenosti, že se dá přečíst i naráz, a že se jedná o podivuhodný zážitek. Na své si přijde každý, ať už hledač podivuhodných lidských osudů, nebo ten, kdo touží být pobaven, vzdělán, dojat... Skvělý kaleidoskop, kde najdete co vás napadne, od textů zoologických po spiritistické, od knih kdysi mnoho populárních po texty napsané neznámo kým před 120 lety tužkou na odstřižek dopisního papíru. Kromě toho jsou tady krásné, přímo wernischovské texty (ačkoliv Ivan, navzdory své lásce k mystifikacím, v těchto čítankách nemystifikuje!) — Opice jsou chytré („ale lenochod je chytřejší“, chce se hned dodat), Loutčin hrobek...

Z poznámek editora: „Vybral jsem stovky a stovky textů, tentokrát převážně prozaických, přebíral je, přeskupoval, zkoušel, jak co k čemu pasuje, a žasnul, co z toho vycházelo. Bylo mi, jako bych sledoval živý rozhovor. Lidé, z nichž pouze někteří se spolu někdy mohli setkat, si povídali, doplňovali se, svářeli a překřikovali.

Opět jde o autory dnes již zapomenuté nebo opomíjené, či dokonce opovrhované, tedy takové, jakými by se „slušný“ literární historik měl snad zabývat pouze výjimečně.

Tak jako žádná z předešlých antologií ani tato by neměla podporovat zdání, že oficiální historie je ve skutečnosti spiknutí, které forsíruje jen své vlastní koně, že „jiná“, neoficiální literatura zasluhuje více světla a pomníků, protože vznikala především v dílnách zneuznaných géniů. Některé ze zářivých textů tohoto souboru byly napsány, když nebyl pánbůh doma, jiné by, nebýt zde pro ně příznivého kontextu, fungovaly přinejlepším jen jako pitominy pro zasmání.

Jak často připomínám — a snažím se dokázat i svým vlastním životem a dílem — poezie a pitomost se navzájem nevylučují.
Nic, co by se od této chvíle stalo nepostradatelným, jsem pro svět neobjevil. Historie se přepisovat nebude. Tím jsem si téměř jist. A docela jistý jsem si tím, že jsem vytáhl na světlo spoustu zajímavého čtení.“

5 12.11.2012

Velmi dobrá a potřebná kniha, ALE: i když jsem zvyklý, že mám při čtení Junga trochu surreálné pocity – ba dokonce jej kvůli tomu i vyhledávám –, nejsem rád, když mám tyto pocity kvůli překladu. Tam si tedy překladatel a redakce věru měli dát více záležet!

Osobní bonus v podobě milé vzpomínky: když jsem tuto knihu zakoupil a vypískl to směrem k svému drahému příteli Martinu B., znamenitému kusánologovi, tento se na mne podíval a povídá: „Co to, Mirečku? Zrození psychopata?“

5 27.10.2012

Tradičně čtivá knížka, Arnošt Vašíček umí, a k tomu sám bádá, ne aby jen opisoval a kompiloval. Na mne je ale dost divoká, já jsem přízemní. Dovolím si připodotknout k úvodní kapitolce o postavě na Marsu něco, co A. V. nezmiňuje, totiž že na Západě (inu, socialistické dítě) je spojována s bigfootem (yettim). Osobně jsem dost skeptický: koneckonců jednu z nejsmutnějších tváří – a slavná tvář ze Cydonie je hned v kapitolce následující, ve starém rozlišení mimochodem –, které jsem kdy viděl, zformovala strouhanka, která zbyla na pánvičce po smažení řízku. – Rejpnu si do amatérských badatelů diskutujících o tom, zda je Mars osídlen mimozemskou civilizací: vzhledem k tomu, co znamená slovo mimozemská, mimozemská civilizace na Marsu by mne tam překvapila mnohem míň než pozemská. Však si to představte, kdyby tam sondy objevily třeba Kelty!


To, že by na Marsu žil bigfoot (což, aby nevznikla mýlka, A. V. netvrdí!) pokládám za natolik šílené, až by to skoro mohla být pravda. Přidávám proto výpisek z neporovnatelného A. M. Kondratova (Žijí ještě dinosauři?, česky 1988): „Podle názoru tajemníka Britské společnosti neidentifikovatelných létajících objektů Richarda Lawrence spadl před nékolika staletími do jezera létající talíř a členové jeho posádky bylí kosmičtí návštěvníci podobní ještěrům. ,Nevidím žádný důvod, proč by bytosti žijící v jezeře nemohly být návštěvníky z jiných planet,' prohlásil Richard Lawrence.“ – Mám pocit, že tady už se sluší místo čtení fanatiků jít dělat něco smysluplnějšího. Třeba bouchat o sebe dvěma cihlami. Jen dejte pozor, aby ty cihly nebyly vzhůru. To by vám je potom musel pomocí hypnózy uspat pan Keith Maniac z Guatemaly.

5 25.10.2012

Dobře se čtoucí kompilace na téma dutá Země. Když začnete obrazovou přílohou, zjistíte, že duté je kde co, jen v naší sluneční soustavě možná půltucet těles. Nu, to je toho – v politice má zase skoro každý dutou hlavu. A z téhož skoro podezírám autora: píše-li se na straně 12 o světově proslulém bestselleru Válečné vozy bohů, na vině je překladatel nebo redaktor ("Chariots of the Gods?" je česky i v originále Vzpomínky na budoucnost), ale ptá-li se na straně 13 v souvislosti s Dänikenovým popisem 37 cm široké šachty v Cheopsově pyramidě, zda je možné, aby byla vchodem do podzemního světa, napadá mne, jestli se zamyslel nad faktem, že se tou šachtou a) nedá prolézt a b) ústí asi 60 metrů nad zemí. Jaká škoda, že přes záplavu u nás vydávané záhadologické literatury zatím stále nevyšly její knihy z nejzákladnějších, totiž díla Charlese Forta, kterým začíná i tahle knížka.

Krásná je anotace nahoře, která praví, že „Alternativní vědecká hypotéza stála u zrodu multidisciplinárního výzkumu, do kterého se zapojují astronomové, geofyzici, SEISMOGRAFOVÉ i další specialisté.“ Když jsou u toho seismografové, to jistě něco vyzkoumají! Mě napadlo, že obyvatelé kontinentu Mu se odstěhovali do Lemurie, protože se jim zdálo, že název jejich kontinentu je příliš krátký.

5 25.10.2012

Famózní antologie, samozřejmě. Maje ji teď vytaženou z knihovny a položenou titulní stranou dolů, až po letech jsem si všiml, jak zajímavý text – upoutávku na další svazek Kobry – má na zadní straně! „Tvar prsů Marťanek byl tak svůdný, že kuchař se nezdržel, aby si nedovolil k vedle sedící Martance jistou neslušnost. Vzápětí uškubl a tvář se mu zkřivila bolestí. Dostal silnou elektrickou ránu, neboť se dotkl místa, které mělo vysoký elektrický potenciál. Nezpůsobný kuchařův kousek vzbudil všeobecnou zvědavost po vnitřním zařízení tohoto ústrojí Marťanů. Jedna odsunula jemný šat na prsou a podala vysvětlení: Na místě bradavek byly kuličky, konduktory, z nichž jeden se akumulátorem (jenž právě tvořil prs) nabíjel na vysoký kladný“.

5 04.09.2012

I já si dovolím s veškerou úctou nesouhlasit. Ano, je to výbor, a kryje se názvem s jednou sbírkou, ale to není ojedinělý případ – za hlavou mám Celanův Sněžný part. KPP byl (bohužel, byl, neboť dnes už si na sebe nevydělá a peníze na dotace nejsou) vynikající nápad, v němž vyšla řada klenotů literatury ať už původní nebo překladové – a jak nightlybird napsal, vycházívaly i s deskou, na níž byly přečasto vskutku unikátní věci – o internetu se tehdy nikomu ani nesnilo, třeba Majakovského autorský přednes. Ty knihy byly navíc i díly editorů, kteří je vybavili studiemi, citáty o autorovi, obrazovým materiálem, kalendáriem a pod. Za kvalitu přítomného výboru ručí jméno J. M. Tomeše; navíc, u Blatného je vždycky zajímavé sledovat textovou podobu básní z exilu, které existují v několika edicích a je tedy z čeho vybírat. – – Ještě k výborům obecně: výbory jsou důležité. Vezměte si například Vrchlického, který napsal (či přeložil) řadu klenotů, ale většině lidí se je nebude chtít ve Spisech hledat. Nebo výbory-antologie sdružující díla autorů, kteří napsali jen několik skvělých básní. To jsou pak objevy! Kromě toho jsou bibliofilové, kteří budou chtít mít například od Blatného cokoliv, i když už každou báseň mají někde jinde.

Vynikající, hluboce duchovní kniha brněnského básníka. Mne zastihla (náhoda neexistuje, aneb dívejme se pořádně) ve stejný den, kdy jsem si četl o tom, jak jsou Indiáni se svou zemí svázáni hroby svých předků, o čemž se tady také mluví – „Neboť míra našich domovů je dána tím, jak hluboko zapouštíme svými mrtvými kořeny do země" –, jakož i o opětovném (ne-li hůř, totiž stálém) odsunutí smrti kamsi na periferii života a plundrování hřbitovů. A spousta esejí a kritik na téma knihy.

Výpisek (a velký objev pro mne!): „Ale v prošlých letech jsem měl „ničím nezastupitelný pocit češství a evropanství" jen jednou, když jsem loni na podzim navštívil malou a zcela neznámou vesnici Oslnovice v cípu znojemského okresu. Tato vesnice při stavbě Vranovské přehrady přišla o farní kostel ve starém, zatopeném Bítově. Nový Bítov byl daleko, pak přišla válka a poválečná léta s jinými starostmi i hrůzami. V roce 1969 měl být v Brně-Králově Poli stržen památkově chráněný kostelík, secesní stavba z roku 1915 podle návrhu a s vnitřní výzdobou malíře Jano Kohlera.

Lidé z Oslnovic tento kostelík pečlivě rozebrali, zakonzervovali a převezli k postavení domů. Pak následovala normalizace a zákaz stavby od komunistických mocipánů. Ti lidé dvacet let tento kostelík uchovávali po kůlnách, stodolách a mlatech statků, aby ho po roce 1990 tiše postavili a dominantou dosud bezvýznamné obce je pojednou nádherná a stylově čistá secesní stavba, sloužící plně svému sakrálnímu účelu."

5 27.07.2012

Když jsem přemýšlel, kterou knihu vložit jako tisící (to to letí...), vzal jsem si vedle stolu ležící knížky milovaného Zdeňka Vogela. Tahle kniha, stejně jako jeho další, má to samé kouzlo, pro které jsem jako dítě chodil do zoo a pro které jsem jako dospělý v zoo pracoval. Skutečně nádhera, i pro ty dva krokodýly na obálce – spodní otvírá tlamku do překrásného „z", i pro to, že jsem si písek odpoledne uvízlý pod nehtem odstranil pomocí krokodýlího zubu, který mi leží na stole. Děkuji za tyto knihy!

5 03.07.2012

Závěrečný pátý díl (sedmý svazek) díla Jana Hanzáka a mnoha jeho spolupracovníků si zaslouží celkové zhodnocení celého tohoto encyklopedického počinu. Jedním slovem: vynikající. Dodnes platné knihy, skvěle napsané, informativní a pozoruhodné, ba bezprecedentní také prací akademického malíře Antonína Procházky, který pro ně vytvořil tisíce výborných obrázků. I vzhledem k snadné sehnatelnosti vysoce doporučeno.

5 24.06.2012

Kdysi jsem si myslel, že tahle knížečka je něčí piškuntálie – viz. jméno editora a nakladatele v jedné osobě, Berchtold Kladivo – ale teď už si to nemyslím, spíš než mystifikace je to prostě ukázka toho, jak děti krásně myslí, dokud se nanaučí myslet úplně formálně: „Vlasy prý mám černé a šaty jaké si vezmu" – no nebyl by na tohle pyšný i spisovatel z povolání? Pokusím se vás k četbě nalákat ukázkou, a to hned úvodní slohovou prací:


Já.

Jsem dosti velký a vážím 29 kg. Maminka mně říká, že vypadám jako sedmihradská opice. Vlasy mám černé a jmenuji se František Fousek. Narodil jsem se 31. ledna 1916. Když jsem byl malý, maminka mne někdy pochválila hůlkou. Neuměl jsem mluvit, šišlal jsem, takže mi nikdo neporozuměl. Když jsem jednou přišel se sestrou z kostela, maminka se mě ptala, co tam bylo. Pravil jsem, že tam byl jeden chlap a ten pořád nadával a huboval. Maminka mně řekla, že to byl kněz. Nyní chodím do páté třídy obecné. Až budu velký, vyučím se řemeslu. Zařídím si dílnu a při ní byt.

František Fousek.

5 18.06.2012

Na téhle povedené knize, mapující Dory Kaprálové záslužný projekt básní v novinách, věc u nás takřka nevídanou, se mi líbí jako vždy skvělá (v tomto případě přímo úžasná) grafická úprava Katky Wewiorové, ale dost mi vadí, že báseň, pod níž je vytištěno jméno Ivan Wernisch, napsal ve skutečnosti Zeno Kaprál. Pokud to měl být vtip, tak se nepovedl. Nevím, kdo za to může, ale dotyčné osobě říkám, že tohle se nedělá.

Na záložce píše Nietzsche o tom, že na konci devatenáctého století sotva kdo má ještě ponětí o tom, co básníci velkých dob nazývali inspirací: totiž že inspirovaný je náústkem a médiem silou překypujících mocností. „Celou věc lze jednoduše popsat jako zjevení: s nevyslovitelnou jistotou a jemností se náhle stává viditelným a slyšitelným něco, co člověkem do hlubin duše otřásá a převrací ho. Člověk naslouchá a nehledá, neptá se, kdo dává. Jako blesk zazáří myšlenka, zformovaná s nutností, jež nepřipouští váhání: nikdy jsem neměl na vybranou." – – Sókratés ne nadarmo v dialogu Faidros říká „Kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý, a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících." A je to tak. Věřte mi, něco málo o tom vím: díky Bohu!

Inspirující kniha!

5 07.05.2012

D. Šmíd píše v recenzi v Lidových novinách: „Z povahy přednáškového cyklu se povaha i forma esejů v knize různí; všechny ale odkrývají úžasné předivo mýtů za strohými geografickými reáliemi. Nejednou se pak u ní s těžkým srdcem zamyslíte třeba nad tím, jak jsme vůbec mohli mezi sebe a zem, z níž nás pánbůh stvořil, naskládat půl druhého metru asfaltu."

Shodou okolností (je-li co takového) jsem na to myslel předevčírem, vycházeje z lesa na starý asfaltový chodník, u nějž leží víc než třicet let staré mraveniště: je to asi tři roky, co na sousední ulici měnili jakési trubky, doslova mě šokovalo – mám dojem, že jsem se otřásl i fyzicky – to, pod JAK tlustou vrstvou asfaltu je hlína (tedy Země, matka a domov).

Tahle řada sborníků je skvělá.

5 07.05.2012

Vynikající, přehledná publikace, první ze čtyřdílné série mapující druhou světovou válku na moři. Autoři, později autor, využili i v té době odtajněných materiálů, čímž poskytují další úhel například na události předcházející Pearl Harboru (vyvracejí konspirační teorie, které si můžete přečíst třeba v Hubáčkově Pacifiku v plamenech z roku 1990). Knihu navíc doplňuje obrovské množství faktografických materiálů, včetně Dokumentace, z níž vypisuji (v knize je místo Vildy Bill, ale já si to počeštil, snad autoři prominou):

Služba na rekvírovaných rybářských parnících u východoanglického pobřeží na jaře 1941

Již v roce 1663 nazval kdosi anglické rybářství „jedinou společnou mateřskou školkou námořníků" a Royal Navy nikdy nezapomínalo na ony výborné kapitány a muže, které rybářstvo dodávalo v době válek. Dnes však zřídkakdy nalezneme na trawleru víc než pár rybářů a posádka se skládá z lidí různých profesí – od řezníků po řidiče autobusů, od kovářů k zahradníkům. Lidé, kteří obdělávají půdu, si rychle zvykají na moře, ale ani dámský kloboučník není v posádce trawleru výjimkou. Jeden kuchař byl v civilu zaměstnán u míchačky asfaltu; říká se, že jeho rýžové pudinky tomu odpovídaly.

Veliteli rekvírovaných parníčků, nesoucích nyní hrdý přídomek His Majesty's Trawler, zůstali obvykle jejich předchozí kapitáni. Trvalo chvíli, než si oni a jejich posádky zvykli na rutinu válečného námořnictva, ale všichni se pyšnili čistotou svých lodí a když šli na pevninu, byli hrdí na své námořnické uniformy. Dokonce i při přehlídkách pochodovali s takovým elánem, za jaký by se nemusela stydět ani posádka bitevní lodě.

Trawlery tráví většinu času na moři, aby čistily lodní dráhy od min. Jen výjimečně je špatné počasí zadrží v přístavu, a to jen proto, že při vysokých vlnách nemohou provádět účinné tralovací práce. Jejich ztráty jsou značné, jak od min, tak od německých letadel. Mohou se bránit jen svými palubními zbraněmi. Jeden kapitán, jenž sestřelil již několik nepřátelských letadel, byl pozván, aby v námořní škole vysvětlil svou techniku úspěšných sestřelů. Jeho přednáška zněla asi takto:

„Vidím nepřátelskej éroplán vpředu. Když se mi zdá, že už je moc blízko, zavolám svýho zástupce Vildu a řeknu mu: ‚Vildo, vpředu z levoboku je nepřátelský éro. Jdi ke kanónu.‘ A tak Vilda jde ke kanónu. Potom mu řeknu: ‚Vildo, sundej toho parchanta.‘ A Vilda ho sundá."

(His Majesty‘s Minesweepers, London 1943, s. 39 – 41)

5 17.04.2012

Když tehdejší papež ukazoval sv. Dominikovi svůj nový palác, řekl – Pohleď, Petr už nemůže říct: „Zlata a stříbra nemám!“ Dominik odpověděl – Ano. A taky už nemůže říct „Vstaň a choď“.

5 10.04.2012

Výpisky:

Třiasedmdesátiletý Cherubini žil v Paříži už čtyřicet pět let a nedávno složil novou operu Ali Baba. Andersen byl okouzlen, když se se starým pánem setkal a zjistil, že vypadá přesně jako na svých portrétech, usazený u klavíru, s kočkou na každém rameni.

...mramorové lomy v kouzelných horách, plné postav čekajících na ruku některého sochaře, aby je osvobodila; mnich kapucín s trávově zeleným deštníkem, který držel nad sebou a svým neposlušným oslíkem; ... tři stařeny se stříbrnými vlasy, visícími přes zlatohnědá ramena, jak sedí s vřetánky pod stromem u jedné staré věže... (za Andersenovy italské cesty, 1833-5)

"Je hloupost domnívat se, že básník se nějak liší od jiných lidí, z nichž někteří mají v sobě od přírody daleko víc básnivosti než mnohý velký a uznávaný básník. Hlavní rozdíl je v tom, že básník má lepší paměť pro věci duchovní. Dovede si v sobě zachovat cit nebo ideu, dokud ji přesně a jasně nevyjádří slovy, a právě to jiní nedovedou." (Přezůvky Štěstěny)

V Přezůvkách Štěstěny vystupuje Kierkegaard v podobě papouška.

Dívenka měla kočku, kterou milovala, a často s ní sedávala a zpívala jí na sedátku ve výklenku u okna vedoucího do ulice, kudy se chodilo ke kostelu sv. Jakuba. Kolemjdoucí se často zastavovali a jednoho dne služebná Miss Lundbergové, baleríny Královské opery, řekla své paní, že v životě neslyšela takový překrásný hlas, jako má ta "holčička s kočkou". Když balerína uslyšela dítě zpívat, prohlásila, že je to génius a musí se vyškolit pro divadlo. – Tou dívenkou byla Jenny Lindová.

Bettina von Arnim, rozená Brentanová, "patří mezi ty fantasty, kterým je všechno dovoleno. Je víc skřítkem než ženou, ale jiskří záblesky génia, které dodávají lesku celým kapitolám nesmyslů. Když ji berete vážně, lidé krčí rameny a říkají: 'Vždyť je Brentanová,' a tím je to pro ně všechno vyřízeno. 'Tam, kde končí bláznovství jiných, začíná bláznovství Brentanových,' je jedno z německých úsloví." (G. H. Lewes, – v češtině to zní skutečně skvěle – manžel George Eliotové).

Andersen se vypravil také na Amrum s jeho písečnými přesypy, které jsou úplně pusté, až na početnou kolonii králíků, potomky králičího párku, jenž se tam dostal ze ztroskotané lodi.

Na pařížské Světové výstavě roku 1867 byla k vidění cvičená zvířata – opice hrající na housle a medvědi na spinety...

5 23.03.2012

Výborná a informativní kniha, dnes navíc obohacená o to, že za těch 70 let, které uplynuly od jejího vydání, je už i historickým dokumentem. Kromě toho se dozvíte řadu věcí: já například netušil, že levhartovi se říkalo holofrd (i když správně prý se to píše holofrt, říká Ivan Wernisch), že existuje český výraz pro generalissima, armádonoš, nebo jsem vůbec netušil, ač mě ani nenapadlo hledat v tom názvu Indii, že karma (ohřívač vody) je akronym z firmy Karel Macháček. – Zajímavé je, že kdykoliv Brouk cituje Karla Čapka, používá jen Čapkovu iniciálu, nikoliv celé jméno: německá cenzura?

Výpisek: „Spisovatelka T. nemohla si zapamatovat slovo bocian. Vymyslila si však mnemotechnickou pomůcku. Vzpomene si na houslistu Kociána a místo k dá vždy b. Při nejbližší příležitosti se chtěla pochlubit svou znalostí slovenštiny. Kolem letí čáp a ona ukazuje: Podívejte se – bubelík!"

5 22.03.2012